Co vám budu vykládat, bylo to jako najít pornočasopis pod matrací v otcově ložnici. Myslím, že taková příhoda musí nutně znechutit každého, nebo alespoň přinejmenším zaskočit. Osobně beru své rodiče jako tvory asexuální a bezpohlavní, i když tím vlastně popírám svou existenci, ale jde jen o nutnou ochranu, protože řekněte mi, kdo byste chtěl například načapat své rodiče, kterak provádějí onen odvěký rituál (a teď řeknu něco, co mne poněkud děsí a příčí se mé představě života, toho syrového, bez, ať už pěkných či nepěkných, oblečků, do kterých si jej oblékáme, abychom se cítili pohodlněji a méně zranitelní, protože tam se slovo láska a obsah toho, co se do tohoto slova balí, rozplizlo do neurčité představy něčeho, čeho bych se rád dotknul a dotýkal, ale svým způsobem se bojím, aby se ta představa ještě více nerozplizla) lásky? A kdo by se chtěl zaobírat a snad i pochopit úskalí sexuálního života svého rodiče a dojít k tomu, že on je na tom velmi podobně? Se světonázorem, který jsem tak neobratně umístil do závorek, ačkoliv je vlastně takovou polosnědenou sraženinou esence tohoto pohledu na život, souvisí nález otcovy flinty. Souvisí s ním tedy jen nepřímo. Stal se jen mým impulsem. Na jeho základě jsem se rozhodl hodit svou flintu do žita a aspoň chvíli se zbavit její tíhy.
Ale než se dostaneme k samotnému nálezu a jeho okolnostem, rád bych vám poradil, abyste tento můj názor nebrali příliš vážně, a pokud se vám to nepodaří a nedejbože zjistíte, že snad máte na věc názor podobný, pak vám budiž ta prašná a kamenitá cesta, která vás zcela bezpečně zavede k takovému šírému lánu žita, nakloněna správným směrem (tedy tak, aby to k onomu lánu bylo do kopce, budete tak mít více času si to promyslet). Vím, že žito a chytání v něm není zrovna originální myšlenka, ale natolik se hodí k tomu, co chci těmito několika řádky říct, že ji bez rozpaků a pocitu špatně odvedené „práce“ použiji. Tedy chodí to asi takto: když se konečně dostanete k zmíněnému lánu žita a jste pevně odhodláni to udělat (tedy odhodit svou flintu) a uděláte to, možná ji s malým zaváháním jen tak pohodíte, možná bez rozmyslu a pořádně se rozmáchnete, to už záleží na míře odhodlání a potažmo okolnostech, které tomuto vašemu kroku předcházely (intenzita impulsu, který vás k tomuto, nebojím se říct: zoufalému kroku, donutil, domeček z karet se zhroutil poněkolikáté, z domečku zmizela vaše oblíbená dekorace, kterou jste si po leta hýčkali apod.), když se tedy dostanete až sem a odhodíte tu svoji flintu, která vás tíží a zařezává se vám popruhem do ramene, možná zjistíte, že můžete létat, možná vám ta malovaná lehkost bytí přijde podivná a křečovitá. Možná se obrátíte a honem pryč, abyste si to snad probůh ještě nerozmysleli. Pokud pak budete mít alespoň trochu štěstí, dojde vám, že bez flinty nezacílíte a cíl nepokoříte, pokud tedy s flintou neodhodíte i svůj zbrojní pas a tím si cestu zpět neuzavřete dokonale a neprodyšně. Pak to chce trochu odvahy, vrátit se a začít hledat. Já to udělal. Vrátil se, probíral se žitnými klasy. Svoji flintu jsem tam nenašel. Ležela tam jiná. Stará a rezatá flinta. Byla otcova. Odhodil ji už dávno. Odešel tou prašnou cestou a neobrátil se. Otec byl vždy rozhodnější než já. Nikdy jsem nevěděl, jakou cestou se dát, jakou si nazout obuv a nikdy jsem neodhadl množství zásob, které si mám na cestu vzít. Otec neměl štěstí na ženy, opouštěly ho, a myslím, že nedokázal pochopit, proč se tak děje. Mám pocit, že tu jeho flintu jsem našel, protože jsem pochopil, proč jeho a i mne ženy opouštěly zdánlivě bezdůvodně. Řekl bych, že to dělaly z nudy. Kdo by snesl dlouhá léta, aniž by se stalo cokoliv nestandardního, léta bez nadšení, enthusiasmu, bez touhy a snahy jít dopředu, kdo by se chtěl ulít do ulity a zdánlivě spokojeně dřímat. Vracel jsem se pro flintu už několikrát a pokaždé se mi odhalil cípek poznání sebe sama a násleně i mého vztahu k ženám a jejich vztahu ke mně. Poznání to není jednoduché, zvlášť když je člověk přesvědčen, a to činí z čiročirého alibismu, že poznává své charakterové závady, a v případě, že charakter charakterizujeme jako víceméně neměnný arsenál povahových rysů, protože se tak vyhýbá nepohodlné zodpovědnosti za neměnnost tohoto stavu a za krach čehosi, čemu se dá říkat životní cíl. V takových případech musí člověk nutně upadat do stavů nepříčetnosti, rozčarování a někdy snad i letargie. Stál jsem tak s otcovou flintou a říkal si: „Kurva, tahle flinta ještě dokáže střílet!“ A stejně tak ta moje. Můžu pálit ostošest jako na střelnici a koho zajímá, že netrefím tu růži, kterou jsem měl v úmyslu si vystřelit, pravděpodobně si toho nikdo nevšimne, a o to možná taky tak trochu běží. Jenže jak najít tu svoji? Vrhnete se na zem, lezete po čtyřech, čenicháte, zoufale bušíte pěstmi do země, ale vaše flinta nikde. Pak vám možná někdo zaklepe na rameno (ale chce to čas a pořádnou dávku štěstí) a řekne vám:
„Máš ji na zádech, vole!“ A taky že jo! Možná víte, jak to myslím. Je to ta otcova. A i ta ještě dokáže střílet. Jen ji musím ještě pořádně zastřelit.
A kdyby někdo hledal nějaké vyústění této „úvahy“, přestože to není úplně čistokrevná úvaha, ale proč se vázat a omezovat nějakými postuláty, pak bych pro něj jedno měl, takový závěr v podobě neškodného apelu: Neházejte flintu do žita, střílejte, co se do nich vejde! Možná to ale bude chtít brokovnici! |