|
| |
 |
|  |
Noc.
Prázdná ulice.
Jen nesmyslně vřeštící kočky
vyplňují to hrobové ticho
mezi zestárlými domy.
Mezi mnou a jinými lidmi,
sedícími ve svých oknech.
Cár ohořelého papíru
se zmateně vznáší v lehkém vánku
a uniká kamsi do prostoru,
kam už mé oči nedohlédnou.
Proudy myšlenek
vyplnily mou rozbolavělou hlavu
a zase se pomalu vytratily.
Nejspíš se nedokázaly smířit s tím,
že tu jsou sami - bez mé přítomnosti.
Nechci je.
Nedokázala bych unést jejich tíhu.
Starosti se rozplynuly.
Kdysi čerstvý vzduch se zahalil
do zástěrky cigaretového dýmu
a dechu nedočkavých milenců.
Je mi z toho špatně.
Jako z každé noci, kterou musím sledovat
z oken zastřených temnotou.
Prázdných, nudných, stále stejných oken,
které mě doprovází na každém kroku.
Snad ze zoufalství.
Nevím.
Nechci žádné nové myšlenky a žádná okna!
Jsem tu sama.
Sama se sebou a se svým tělem.
Rezignuju na své okno
a vznáším se ke hvězdám.
Míjím noční hmyz,
který pro mě vůbec nic neznamená.
A jak by mohl...
Stejně tu žádný není.
Nedělám si z toho hlavu,
protože mé myšlenky a smutek zůstali
v tom zkurveným okně.
Okně do ničeho.
Žádná říše divů se za ním neskrývá.
Jen prázdná ulice plná vřeštících koček,
odpadků, nepřítomného hmyzu
a v neposlední řadě taky má duše.
Stejně prázdná jako tahle ulice. |
|
|
