|
| |
 |
Krása krasohledu
Autor: Yizhii (Občasný) - publikováno 26.11.2000 (00:29:33), v časopise 27.11.2000
|
|  |
Když jsme byli malí, milovali jsme krasohledy a protáčeli jsme ty kouzelné válečky, dokud jsme je nerozbili, a pak jsme žadonili o nové. Jako u spousty jiných jednoduchých věcí jsme v tom viděli opravdové kouzlo. Byl to maličký chřestící svět barev a stínů, kulatý vesmír obklopený temnotou, vešel se do dlaně a přesto se zdál obsahovat nekonečno. Dívali jsme se na něj a nemohli jsme k němu, byl tak blízko a přesto jakoby nedosažitelný. A byli jsme jeho tvůrci, nebo aspoň hybatelé. Jak to bylo snadné - tvořili jsme krásu tím, že jsme točili plastikovou trubičkou, třebaže jsme nevěděli, jak to děláme.
Bylo v něm prvotní tajemství. Jen naše oko bylo svědkem toho, co se tam uvnitř odehrává. Tvary, které jsme viděli, byly bezobsažné, protože nic konkrétního nezobrazovaly - ale jejich nekonečné a překvapivé kroucení, narůstání, hroucení a splývání se zdálo skrývat podstatu všeho pohybu a změny. Nemysleli jsme na to takhle, ale tím, že jsme skutečnost prosívali jen skrze city, pro nás byla o to hezčí.
Krasohled byl kouzelný už proto, že jsme ho nechápali, přestože vypadal tak jednoduše. Snad jsme si mysleli, že je na baterky nebo tak něco. Bratranec mi svůj krasohled nechtěl půjčit - říkal, že se do něj pořád dívám a že mu ho "vykolečkuju." Nebyl jsem si jist tím, že nemá pravdu (i když jsem byl o šest let starší a i babička řekla, že je to nesmysl), díval jsem se tajně a doufal, že ho nevykolečkuju.
Když jsem o tom přemýšlel jindy, dospěl jsem k názoru, že se v něm obrazce opakují v cyklech. Hledal jsem ty cykly a moc se mi to nedařilo, ale mohlo to být tím, že jsou ty tvary moc složité k zapamatování. Mátlo mě navíc to, že když jsem točil zpátky, objevovaly se stále nové vzory, nikoli ty předešlé.
Pro toho, kdo snad nikdy nepřišel na to, v čem spočívá krása a dynamika tvarů krasohledu - třeba proto, že od raného dětství už tu hračku neviděl a od té doby o ní nepřemýšlel: Podél vniřní strany válečku jsou tři zrcátka opřená o sebe hranami a na jeho konci je úzká komůrka s barevnými sklíčky. Trojúhelníkový výsek komůrky, který vidíme, se mnohonásobně odráží v zrcátkách, takže vzniká dojem harmonické pravidelnosti. Hromádku sklíček asi vskutku nelze "vykolečkovat." Je zvláštní, jak krásný obrazec vznikne pouhým znásobením náhodného seskupení barevných skvrn. Myslím, že je to nejkrásnější hračka a že není jen pro děti.
|
|
|
