Povinné slzy už dávno oschly, otravní smuteční hosté byli konečně pryč a tak bylo možno přistoupit ke skutečně závažným věcem.

 „Dá si někdo kávu?“ otázala se Marie, družka zesnulého. Kávu si nedal nikdo. Všichni přítomní se vpíjeli očima do tmavě hnědých kožených desek ležících na stole před advokátem Beránkem. Ten ještě chvíli vychutnával sladkost dočasné důležitosti vlastní osoby, načež desky otevřel a vyndal z nich zažloutlou zapečetěnou obálku.

 Rozlomil pečeť a v místnosti zavládlo mlčení. Advokát si po chvilce odkašlal. Nadechl se. A začal číst závěť.

 „Já, Antonín Kalch, dle lékařských posudků duševně zcela zdráv, při plném vědomí prohlašuji následující:

 Veškerý můj majetek ať je spálen, spolu s mým domem a vozem. Také chata nechť lehne popelem, který bude poté, stejně jako popel můj a veškerého mého hmotného vlastnictví, rozprášen do všech světových stran.“

 Advokát se rozhlédl po pozůstalých jejichž tváře byly protaženy úžasem natolik, až se téměř bradami dotýkaly podlahy. On sám se mohl cítit touto katastrofou nedotčen, neboť patřilo k jeho dobrým zvykům vybírat poplatky za své služby v případech pozůstalostí předem. Proto se jen neznatelně usmál a pokračoval ve čtení.

 „Svému bratru, Mojmíru Kalchovi, který mi celý život záviděl vše, co jsem měl, odkazuji mou křivici a mé migrény.“

 Mojmír Kalch, člověk atletické postavy a veskrze zdravého vzezření, se náhle zkroutil k levé straně, zaúpěl, oběma rukama se chytil za hlavu a za nepřetržitého sténání se na židli začal kývat dopředu a zpět.

 Polovina osazenstva místnosti to zpočátku považovala za nemístný, druhá polovina za zdařilý žert. S každou další vteřinou se však Mojmírovo utrpení stávalo uvěřitelnějším a všichni očividně znejistěli. Do páně Kalchova skučení se opět ozvala Beránkův slova:

 „Můj syn Jan, mající pro osoby starší čtyřiceti let jen slova opovržení a výsměch, zdědí mou pleš.“

 Pozornost ostatních se obrátila k Janovi, ten vyděšeně strnul a čekal. Po několika okamžicích vytřeštil oči na prameny vlasů, které se začaly snášet na jeho ramena, ruce a klín. Ve chvilce seděl na místě mladého muže s dlouhými kadeřemi muž stále ještě mladý, avšak s hlavou až na řídký pruh vlasů spojující obě uši dokonale holou.

 Vypukla všeobecná vřava. Židle padaly na zem, ti, kteří na nich seděli, se jeden přes druhého tlačili ke dveřím místnosti a nadávali, křičeli, kleli. Do tohoto sonického pekla se mísil stále sílící hlas advokáta Beránka. Jak předčítal další a další odstavce závěti, hned někomu vypadaly zuby, hned někdo začal napadat na jednu nohu a další na své cestě pryč do všeho vrážel připraven o většinu zraku.

 Když byla vyčerpána tělesná postižení, rozdělil Beránek ještě zlé sny, obavy a strachy. Úprk pozůstalých se ukázal zcela zbytečným, protože každá jednotlivá část dědictví si našla svého majitele, ať již bezmocně ležel, či ze všech sil utíkal.

 Ve chvíli, kdy právník dočetl poslední větu, obraz zkázy byl téměř dokonalý. Šokovaní plačící lidé, zpřevrhaný nábytek, rozbité sklenice.

 Advokát si povzdechl, složil list papíru se závětí a vsunul jej zpět do obálky. Tu vložil do desek, které následně uschoval ve své aktovce z jemné hnědé kůže. Vstal od stolu a začal se poklepávat po kapsách obleku, až konečně našel stříbrný plynový zapalovač. Škrtl a modrý plamen vyskočil bez nejmenšího zaváhání. Beránek jej přiložil k okraji hedvábného ubrusu a počkal, až látka chytne. Pak sebral ze stolu láhev vodky a ubrus jí polil. Zbytek alkoholu vylil na závěsy u okna. Když láhev  vyprázdnil, závěsy podpálil také. Poté se klidným krokem odebral k autu, nasedl a odjel.