Hledání ztraceného spánku

  Vím, proč chodím k lékaři, až když je mi nejhůř. V dětství jsem utrpěla v nemocnici šok a od té doby si to trauma z bílých plášťů či spíše lidí v nich nesu dál.Už dávno jsem sice velká holka, takže si svoji úzkost a strach umím zdůvodnit a překonat ji, nicméně čas od času mě lidé, pracující ve zdravotnictví, přesvědčí, že se mám držet svého strachu z nich dál a přijít, až mi bude všechno jedno.

  Zřejmě na základě rodinné situace jsem se začala v noci budit, nejdřív ve 4hodiny,  pak ve 2 a 4, po čase jsem se dopracovala k buzení po hodinách až k neschopnosti usnout.  K tomu jako bonus šílené bušení srdce a pocity úzkosti. Když už se to nedalo snést, přece jen, do práce jsem chodit musela a bez spánku jsem se necítila dobře, šla jsem k obvodní lékařce.
Pokývala hlavou:" No jo, to je nepříjemný. Tady máte předpis na prášky na spaní. "
Špitla jsem:" Ale trvá to moc dlouho, paní doktorko. Nemůže to být nějakou poruchou organismu?"
Zavrtěla hlavou:" To ne, ve vaší situaci je to prostě normální, jste asi moc citlivá."
V lékárně jsem si vyzvedla bělostnou krabičkou, plnou hypnotik 3. generace, které prý nezpůsobují závislost...........neusnu bez nich už 5 let.

  Vadilo mi cpát do sebe chemii, proto jsem s tím nesmířila a čas od času, v nocích , kdy jsem si prášek nevzala a tudíž neusnula, jsem si umiňovala, že navštívím nějakého specialistu. Navštívila jsem jich dost. Od diplomovaných MUDrů až po šarlatány léčitele. Z léčitelství jsem vyzkoušela  od mumia, přes elixíry života, bylinky, bioenergii a kyvadélko všechno, co bylo dostupné. Tyto "terapie" nepomohly, ale aspoň neuškodily. Tedy..doufám, trpěla jsem nadále JEN deficitem spánku. Totéž ale nemohu říct o zásazích lékařů. Obvodní doktorka po půl roce předepisování hypnotik dospěla k názoru, že jde o neurovegetativní poruchu a ....poslala mě na psychiatrii. Tam jsem po dvaceti minutách rozhovoru obdržela diagnozu deprese a barevnou krabičku s antidepresivy. Ač jsem se nad tím pozastavila, řka , že nemám pocit, že bych měla depresi, paní doktorka mě uklidnila, že ji nemám, ale antidepresiva působí na srovnání spánku, takže záhy se uzdravím. Divné bylo, že v příbalovém letáčku k těm  antidepresivům jsem se dočetla, že jedním z  vedlejších účinků toho léku jsou poruchy spánku.  Shrnu to, nespavost trvá, z čehož začínám mít deprese.

  Psychiatrička se mi věnovala adekvátně přínosu pro její pokladnu. Jednou za měsíc jsem si mohla přijít pro předpis a byla mi položena otázka:
" Tak jak je?
Já: "Je to pořád stejný, paní doktorko"
MUDr:" No jo, musíte mít trpělivost, to trvá dlouho, než zaberou"
 Takhle to trvalo rok a nic nezabralo. Šla jsem zase k obvoďačce s tím, že psychiatrička mi nijak nepomáhá a můj problém je stále horší. Poradila mi...ať si najdu jinou psychiatričku. Ze zoufalství jsem si ji našla. Na prvním sezení byla fajn, prováděla psychoterapii skrz hypnozu, heč. Na druhém sezení, kdy ona zjistila, že nebudu patřit mezi její sponzory a já, že její hypnozu bych mohla provozovat též (vůbec mě neuspala a já se musela celou dobu "uspávání" držet, abych nevyprskla smíchy), jsme skončily u předepisování antidepresiv (psychiatři mají zřejmě utkvělou představu, že antidepresiva jsou přestrojená hypnotika). Antidepresiva mi nepomáhala,  tudíž jsem je přestala jíst.  Psychiatrička mě apoň  poslala k psycholožce, dospěla k názoru, že psychiatrická léčba mi nepomůže. S radostí jsem tam šla, přece jen vypadá líp, když chodíte k psychologovi než psychiatrovi.

  Přivítala mě milá paní (jak už tak psycholožky bývají) a já (už asi posté od objevení se poruchy spánku) zopakovala, co mám za problém. Je fakt, že jsem se nemusela  bát, že dostanu další léky, protože psychologové je předepisovat nemohou.
  První sezení trvalo třičtvrtě hodiny a během něho jsem se dozvěděla to, co mi vyrazilo dech. Lidé se nezmění, musím se změnit já. Zřejmě všechno moc prožívám, to  nesmím, pravila výhružně PhDr.  Jo, jo, dejme tomu, ale jak? Výklad paní psycholožky mě vysloveně nabádal k tomu, že až budou třeba  nějací výrostci mlátit stařenku, mám odvrátit svůj zrak a říct si, že jsem nic neviděla, případně, pokud už bych ve své změně osobnosti pokročila, měla bych se k nim přidat. Smířila jsem se s tím, že holt tudy cesta k obnově mého spánku nepovede..ovšem to nejlepší mě teprve čekalo.
"Takže se domluvíme za měsíc. Povedu vás relaxací."
Príma, zajásala jsem v duchu (relaxací jsem absolvovala bezpočet, ale co když právě tato bude ta pravá) a v radostném očekávání jsem přetrpěla další měsíc s práškem na spaní.

  Po měsíci jsem se dostavila k paní psycholožce. Na dveře pověsila tabulku Nerušit, probíhá terapie! a já nakráčela dovnitř.  Dostala jsem na výběr spočinout na lůžku či křeslu.V důsledku nějakých zábran, zpravidla si u neznámých lidí nelehám na postel, zvolila jsem raději křeslo.

  Psycholožka se rozhodla mě před samotnou relaxací osvětlit samotný proces relaxace. Profesionální chování, škoda že tím ale její profesionalita začala a také skončila. Jedna úvodní věta a přerušilo ji zvonění telefonu. Sáhla po něm.
"Halóo?"
"................."
" Jo, aha, Andulko, no to se musíš teď hned sebrat a jet. Ta paní je tam jen do půl třetí, tak abys ji ještě stihla.....Ano, musíš jet teď hned.....jo, ano, a vezmi sebou ještě ty věci z předsíně. Ano, můžeš jet v bundě, není tam úplně teplo. Tak pá."
Položila sluchátko a pokračovala směrem ke mně:
"Tak kde jsme to....jo, tak vy se budete uvolňovat, pokud se vám bude chtít spát (očividně věřila ve své relaxační schopnosti), nebraňte se tomu."
Crrrrrrr. Zase telefon, zase Andulka, zase stejné instrukce, jak se má sebrat a jet za nějakou paní, kterážto je k zastižení jen do půl třetí. Ještě jsem byla klidná, shovívavě jsem si pomyslela, že Andulka je zřejmě malá holčička a opakování jest matka moudrosti. Psycholožka domluvila s Andulkou a přistoupila bez osvětlení svého pojetí (což byla velká chyba, jak jsem měla v průběhu terapie zjistit, mohla jsem být lépe připravena) k relaxaci.

Nasadila bas, který ve mně rozechvíval drobné trylky smíchu, naštěstí jen kdesi uvnitř.
" Uvelebte se tak, aby se vám sedělo pohodlně...zavřete oči. Já pustím hudbu."
A pustila. Kdyby mě radši praštila do hlavy a zařvala" Utíkej", udělala by pro mě to nejlepší co mohla.Takhle mé ušní bubínky a duši atakovala směs zvuků z džungle, deště a neudělala mi dobře. Zvuk byl totiž nějakým nedopatřením puštěn naplno. Lekla jsem se, vytřeštila  oči a zrychlil se mi tep. Psycholožka uvedla volume na relaxační úroveň a vyzvala, nechť znovu zavřu oči. Jsem třtina ve větru se klátící, nediskutovala jsem, oči zavřela, ale už jsem ji pozorovala skrze úzké mezírky, nedalo se jí důvěřovat.

Hlubokým hlasem mi do zvuků deště, skřeků opic a krákorání papoušků líčila, kterak sedím na lesní mytině, kolem se pasou srnky a vůkol rudý vřes. Pochopila jsem, že z relaxace nebude nic, jde jen o to ji přežít a jít. Cele jsem se soustředila na utlumení vnitřního smíchu. Pak jsem  si řekla, že jsem sakra na relaxaci, tak si ji musím užít a proč by srnky nemohly pobíhat v džungli, mohly být importovaný, takže  jsem si začala ty srnky představovat a můj dech se prohloubil a svaly se uvolňovaly  a .....bum, další rána do palice-crrrrrrr, crrrrrrrr,  zadrnčel telefon. Psycholožka nevzrušeně telefon zvedla a  jala se znovu vysvětlovat Andulce, kterak musí jet už teď, protože ta paní dělá jen do půl třetí a... Překonala jsem touhu zařvat, že Andulka je nějaká dementní kráva a nakonec, že i paní psycholožka je kráva, protože má mít telefon za těchto okolností vypnutý, zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila z přestálého šoku a už jsem k ní nikdy na terapii nešla.

Ten spánek jsem zatím nenalezla, nevíte, kde se schovává?:-)