Je odpoledne, všude spousta lidí. Koukám se okolo a tu, náhle, se na mě někdo usměje. Podívám se nevěřícně - Ten úsměv patřil mně? Ani chvíli neváhám a svůj úsměv také vysílám tomu krásnému neznámému, který mě tak krásně obdařil. Dal mi úsměv ! Jak málo ho to stálo a jak moc mě to potěšilo ! Proč nedáváme si navzájem úsměvy, vždyť nám to nic nebere. Šla jsem dál ulicemi. Pozoruji lidi. Všichni zamračeni a jdoucí zamyšleně. Tak, jako kdyby neexistoval svět kolem nich. Jsou zahloubáni sami do sebe. Snažím se na někoho z nich usmát. Chci jim udělat radost, ale oni mě nevidí. Nepozorují, že jim daruji úsměv. Kolik věcí díky své nevšímavosti asi přehlížím?
Směji se dál. Pořád nic. A ještě se usměji. Nic. Začínám být smutná, že nikdo nechce můj úsměv. Už se mi nesměje tak lehce. Už se mi nechce smát. Na co bych se měla smát, když můj úsměv stejně nikdo nevezme? Na všechny kašlu ! Když vy nechcete, tak já vám nebudu nic dávat ! Trhněte si všichni nohou ! Už mě nezajímáte ! Šla jsem dál ! Zamyslela jsem se nad sebou. Jen nad sebou. Nad sebou a na nikoho jiného jsem ani nepomyslela. Šla jsem zamračeně a zamyšleně. Nevšímala jsem si okolí, zahloubána sama do sebe. Stala jsem se jednou z davu.....
|