NEDĚLNÍ RÁNO

"Tome, pojď s námi."
"Kam?"
"Na zahrádku:jdeme si opéct buřty."
"Nó, tak jo," svolil jsem naoko v neděli ráno, když se mne sesterské duo Judita a Miriam snažilo přemluvit, abych se s nimi vydal dolovat cholesterol ze špekáčků. Ve skutečnosti jsem se rozhodl pár metrů před zahrádkou tuhle milou dvojku opustit, o což jsem se v daném místě pokusil.
"Pojď," začly zase."
"Fakt ne," oponoval jsem.
"Ty se bojíš našich rodičů?" zeptala se Miriam. Vytáhla na světlo příčinu mé podezřelé zdrženlivosti.
"Nene," zalhal jsem.
"Tak pojď," přidala se půvabná Judit.
"Dobře, bojim se vašich rodičů. Divíte se? Představte si, že rozespalýmu tatínkovi přivedete do baráku blbce - bych taky laskavosí nehýřil."
"Naši takoví nejsou," zaševelily ty půvabné břízky a kdosi kapituloval. To jsem nečekal. Nepřipouštěl jsem si, že by mě mohly přemluvit a je to tu. Minuli jsme béžovou škodovici a prošli otevřenými vrátky (ta symbolika) na posekanou zahradu s menším srubem.
"Asi spí. Tak zatím dojdem pro chrastí," řekla dominantní Miriam. Prolezli jsme kus lesa a ucouraní od trávy přinesli hrst dřívíčka. "Kohopak jste nám to přivedly, co? zjišťovala z okna maminka, kterou asi probudilo to podezřelé nedělní ticho.
"To je Tomáš Houska, ale všichni mu říkáme Tom. Viď, Tome?řekla Miriam. "Hm," přitakal jsem.
"Chytne to?" sondoval tatínek, který také zničeho nic procitl a vyšel ven obhlédnout situaci. "Dobrý den," vysekl jsem pozdrav skrz nos ucpaný pilovou rýmou. Tatínek kývl, že mě registruje, ale nehodlá se přítelíčkovat.
"Pomůžeš mi?" zeptal se chytaje starou pilu skláněje se nad větví. Rozběhl jsem se ve svých nejlepších kalhotech, co nosím jenom do kostela, v košili vyžehlené ráno.
"Tahej na svojí stranu," povídá tatínek, kterého přestalo bavit moje rejdování s pilou.
"Judit, ukaž mu, jak se řeže pilou," dodal psychicky znaven.
"Ano," řekla dcera. Přiklekla k pile, třikrát máchla paží a zahanbila mě, chlapa. Mokrá polínka nad shořelým roštím
špatně hořela. Dostal jsem geniální nápad a foukl do popela.
Zhasla. Bylo po opékání.
"To svět neviděl. A nezažil."
"Ale Josífku," zachraňovala paní maminka, "vono to chytne. Pozdějc."
"Holky, pomůžete mi aspoň otrhat višně?" Vstal od studených buřtů neurčitého tvaru. Přinesl si bílý krajáč.
"Já vám pomůžu," nabídl jsem a jal se šplhat na mladý stromek.
"To je dobrý." Pokusil se prodloužit jeho životnost.
Mazácky jsem vylezl na vrchol, nedbaje pokřiků varujících před suchou větví, uškubl tři višně.
"Pozor, pozor!!" Pozdě. Větev zakřupala... Josef se chytl za hlavu. "Proboha, co jste to holky přitahly? V neděli ráno. Podíval se na větev. Pak ukázal prstem na mě. Řekl:
"To otrháš!!"