Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Setkání
Autor: Michaelenka (Občasný) - publikováno 13.11.2000 (07:12:21), v časopise 13.11.2000




Vracela jsem se z hodiny baletu a tušila jsem, že doma na mě nebude mít zase nikdo čas, Matka někde tančila, otec, kdysi milý, dnes bohatý a zaneprázdněný stálým pořádáním večírků pro své úděsně pokrytecké přátele, se mnou naposledy mluvil, když jsem poprvé šla do školy a to už je nějakých deset let. Šla jsem přes park, zamyšleně jsem se vyhýbala všem lidem, vlastně jsem se k nim chovala vždycky lhostejně, měla jsem jenom sebe, nikdo jiný se mi nikdy nesnažil porozumět, ani jsem po tom netoužila, mohla jsem mít, co jsem jen chtěla, dokonce i lidi bych mohla mít, stačilo jen říct matce a ona to zařídila. Pohlížela jsem tedy na ostatní lidi jen jako na kulisu, jen jako na nepodstatnou kulisu mého, velice podstatného a o tolik důležitějšího života. Já, v doprovodu sebe samé jsem šla parkem, a uslyšela jsem ho. Mluvil, uprostřed parku, jako by měl co říct. Mluvil o bohu, o svém bohu, snažila jsem se ho neposlouchat, ale nešlo to, měl nádherně vemlouvavý hlas. Asi si něco píchnul, napadlo mě nejdřív, ale jak jsem poslouchala, nejprve jen tón jeho hlasu, pak i slova, věděla jsem že mě zná, že mě chápe, s něčím takovým jsem se ještě nesetkala, mluvil o dobru, o poslání lidi, hovořil nadšeně, věděl o čem mluví a věřil tomu, chtěla jsem taky někdy TAKHLE vědět a TAKHLE o tom dokázat mluvit. Slyšela jsem o lásce, ne o sexu, ale o Lásce, nikdy jsem nevěděla, jaký je mezi tím rozdíl, ale on mi to vysvětlil, tvrdil, že z něj mluví Bůh, že nás miluje. A najednou jsem postřehla všechny lidi kolem sebe, naslouchali mu stejně jako já, zastyděla jsem se, že jsem se dala takhle zfanatizovat, dovolila jsem, aby vstoupil tam, kam smím jenom já, do mého nitra. Stmívalo se, snažila jsem se osvobodit od jeho slov, chtěla jsem odejít, ale stála jsem moc ve středu, nechtěli mě pustit, myslela jsem, že se udusím, ale když jsem viděla, že si mě nevšímají, vydržela jsem až do konce, myslela jsem zase na sebe, ale nějak jinak, než dřív, můj vypravěč (neboť jsem byla vychována k tomu, že mi všechno a všichni patří) se mi mísil mezi myšlenky.
Úplně se setmělo, lidé se umoudřili a odešli, jen já jsem ho ještě sledovala, balil si věci, vlastně jen jednu věc, tlustou knihu, nikdy dřív jsem ji neviděla, ale tušila jsem, že právě ona mu dává tu sílu a víru. Byl už sám. Přistoupila jsem k němu. "O tomhle jsi mluvil," ukázala jsem na tu knihu. "To je Bible, ty ji neznáš?" Slyšela jsem o ní, ale jen v nějaké hodině češtiny, nijak mě nezaujala. Přiznala jsem mu to. "Ta já ti ji půjčím, chceš?" lehce se usmál. "Ale já jsem nikdy tak tlustou knížku nečetla," vzhlédla jsem mu do zarostlé tváře. "To je v pořádku, musíš ji číst roky, než jí porozumíš. Já jsem ji celou přečetl, ale nepochopil jsem ještě ani čtvrtinu." "Ale jak o tom teda můžeš takhle mluvit," zeptala jsem se rychle (vypadalo to totiž, že se chystá odejít). "Mluvím jen o tom, co znám a čemu věřím. Mým cílem je nalákat ostatní, aby si to taky přečetli, aby aspoň část pochopili, aby na ni měli vlastní názor. Rád bych si pak se všemi promluvil, zavedl nějakou diskusi, každý to vidí jinak a já bych rád znal co nejvíc výkladů třeba jen jednoho odstavce." Mlčela jsem. Podal mi Bibli. "Věřím, že mi ji vrátíš. Budu tady zase příští týden, touhle dobou." "Budu tady," špitla jsem neurčitě a nechala ho odejít. Prohlížela jsem si zlatá písmena na obalu, odráželo se v nich pouliční světlo, kniha rozhodně nevypadala jako nová, možná, že ji měl po prarodičích, možná pouze po matce, nebyla jsem si jistá, ale nějak jsem cítila, že už jen na dotek se ke mně snaží promluvit stránky, možná to byl jen strach být sama v parku, nevím.

Nikomu jsem o svém novém objevu neřekla, hned první večer jsem se snažila začít číst, ale skoro ničemu jsem nerozuměla, nechtěla jsem to vzdát, ale už jsem vážně nemohla.
A nemohla jsem se dostat dál ani druhý den. Ani třetí den, ani čtvrtý.

A tak jsem šla zase z baletu, smutná a nervózní, že jsem nezvládla něco tak primitivního, zase mluvil, stála jsem provinile až za všemi ostatními, já, která byla vždycky vpředu, jsem se najednou styděla, že jsem nemohla něco přečíst, za celý týden ani stránku. Zase jsem počkala, až odejdou a přišourala jsem se k němu. "Ahoj, tak tys přišla? Věděl jsem to," rozzářily se mu oči. Dneska skončil dřív, ještě bylo světlo. "Promiň, ale já nějak neměla sílu to přečíst." "Já jsem to věděl, se mnou to poprvé bylo zrovna tak. Vzal jsem ti nějaké biblické příběhy, je to sice pro menší děti, než jsi ty, ale snad tě to neurazí." Nechala jsem ho, ať mi dá tu knížku do batohu. "Mám ještě hodinu času, nezajdem si někam na kafe?" Vedla jsem ho do nejbližší kavárny, sama jsem si tam zašla koupit nejvýš tak kolu nebo brambůrky. Poručil nám vídeňskou kávu, namítla jsem, že kávu nikdy nepiju, ale vůbec mu to nevadilo. "Něčím se přece musíš zahřát, venku už je pěkně zima," krásně se usmál. Když jsem před sebou konečně měla hrnek s kopcem šlehačky, zeptala jsem se ho, jak se vlastně k tomuhle dostal, jestli patří k nějaké sektě. Při mé zmínce o sektě se pousmál: "Já? A sekta? Ne, chodil jsem na teologii, ale vyloučili mě hned v prváku, sotva zjistili, že se snažím Bibli chápat, že nechci JEN věřit, že chci taky poznat to, čím mám celý zbytek života žít. Chtěli, abych všechno chápal tak, jak to chápe někdo jiný, ale to se mi ani trochu nelíbilo, nemohl bych kázat tak, aby se to líbilo všem, jen ne mně. Chápeš? Nedovolili mi myslet samostatně, musel jsem myslet tak, jak se to líbilo jen jim, nesnesl bych to. Vlastně jsem si sám pod sebou podřezal větev, snažil jsem se všemu dostat na kloub, hodně jsem se bavil s historiky, nechal jsem je hledat různé překlady Bible, hodně se lišily, poznal jsem, že církev se v něčem ještě nedostala ze středověku. Hlavně mi vadilo být pasivní. -Mluvil jsem nějak moc dlouho jen o sobě, omlouvám se." "To je v pořádku, MÁTE příjemný hlas," trošku vyčítavě jsem mu připomněla, že jsme se ještě nepředstavili. Pochopil to. "Já jsem Jan a vy, slečno?" podíval se mi do očí. "Sally, těší mě," podala jsem mu ruku. "Tak na tykání," cinkli jsme poloprázdnými hrnky o sebe. "Vyprávěj mi něco o sobě," požádal mě. Přikývla jsem a povídala jsem o tom, že jsem jediná dcera svých rodičů, že se nikdy nevzali, že mou jedinou radostí je tanec, že školu nijak nevnímám. Nejapně jsem mu naznačila, že jsem volná, ale nijak na moji výzvu nereagoval. Tak trochu mě napadlo, jestli mi nezatajil pravý důvod svého vyloučení, jestli třeba není na kluky a nepřišli mu na to.
Zaplatili jsme a já ho doprovázela na vlak. Podali jsme si ruce a on mi odjel.

Celý další týden jsem myslela jen na něj, četla příběhy, brala jsem je jako pohádky, nic světoborného, vítězilo dobro, těm, které končily poučením, jsem nevěřila. Snažila jsem se je pochopit, ale místo toho jsem se zaobírala představou, že tenhle "prorok" je jenom můj, byly chvíle, kdy jsem byla šíleně neklidná, chtěla jsem ho jen líbat, nemohla jsem dělat nic jiného, než myslet na něj, z baletu jsem vypálila přímo do parku, posadila jsem se na lavičku a poslouchala, co říká, zavřela jsem oči, a představovala jsem si, že to říká jen mně, stokrát jsem měla chuť říct mu, aby už nemluvil.
"Tak co, jak sis početla," ozval se hned vedle mě. "Nemohla jsem se soustředit. Ale něco jsem přečetla. Celkem dobrý," neotevírala jsem oči a doufala jsem, že mě políbí. "Spíš?" zeptal se a já měla chuť ho kopnout. "Ne, nespím," řekla jsem naštvaně a otevřela oči. "Tak promiň, že otravuju," zvedal se k odchodu. "Ne, ty promiň, není mi dneska nějak dobře," lhala jsem, jen abych byla s ním. "To bude dobrý," zašeptal soucitně a pohladil mě po vlasech. Čekala jsem. -Nic. "Máš mě rád?" zaškemrala jsem. "Já mám rád všechny," sklopil hlavu a projížděl si prstem kolem řemínku hodinek. "Ty mě máš rád jen proto, že to máš v popisu práce?" užasla jsem. "Nejen proto. Moje práce je moje poslání. Mám rád všechny lidi, protože jsem prostě takový." "A máš mě rád nějak jinak, než ostatní, nebo úplně stejně?"
"Já vím, na co čekáš, ale taky vím, že čekáš marně," nadechl se: "Ano, mám tě rád stejně, jako mám rád všechny ostatní," zase už mluvil jistě. "Ty se schováváš za víru!" víc jsem se divila, než zlobila. "Ty vlastně NEUMÍŠ mít nikoho rád!" " Jak vidíš, jsme oba stejní," řekl tiše. "Jenže já nejsem prázdný. Snažím se rozdávat aspoň tu lásku, co mám, tu co znám. Jestli je to to jediné, co můžu světu přinést, jsem rád, že to přináším. Radši budu rozdávat trošky štěstí, než kvanta nenávisti. Možná tě mám rád o něco víc, možná. Ale nechtěj po mně, abych ti to dokazoval. Dal jsem slib..." "Vyhodili tě, zbavili ten slib platnosti." "Jenže uvnitř mě se to nezmění, dal jsem slib Bohu a dal jsem slib sobě." "Jsme oba svobodní a volní," namítala jsem přesvědčeně. "Svobodní a volní jsme, až uznáme, že ostatní mají na svobodu a volnost taky právo. Že si nemůžeme nic vynutit. Tobě by dělalo radost být s někým, kdo se nutí do něčeho, co sám nechce?" Došly mi argumenty. Omluvila jsem se mu a uznala, že jsem naivní. Pak jsem nepozorně poslouchala jeho další výklady víry.

Všichni mi říkali, že jsem krásná, byla jsem bohatá, tak mě brali mezi sebe, i když jsem si tam připadala občas strašně hloupá, a věděla jsem, že k nim nepatřím a že se mnou jsou jen proto, že je můžu kdykoliv sponzorovat.

Unaveně jsem mu položila hlavu na rameno, nic jsem tím nesledovala. Všimla jsem si, že se nějak často dívá na hodinky. "Musíš už jít?" zeptala jsem se ospale. "Za deset minut mi jede vlak, takže..."
Zase jsem ho doprovázela. V tlumeném světle nástupiště jsem ho požádala, aby mě políbil. .
Rty se mě lehce dotknul na čele a naskočil do vlaku. Knížku příběhů mi nechal.

Nečekala jsem ho, ale další týden zase přednášel v parku, vypadal, jako by očima někoho hledal. Dnes jsem mu chtěla naslouchat, chtěla jsem pochopit, kdo je můj protivník, kdo se mi ho snaží vzít, proti komu vlastně stojím. A stála jsem proti jeho bohu. Bylo mi jasné, že nemůžu vyhrát, ale posedla mě šílená touha po vítězství. Jenže když zase usedl vedle mě a klidně, rozumně mluvil, uklidnila jsem se, nechala jsem se kolébat jeho hlasem.
Vyprávěl mi příběh o nějaké dívce, starý příběh o dívce, která jen pro svou touhu nechala zabít jediného muže, kterého milovala, jen proto, že ji urazil tím, že ji odmítl. Doslova si vytančila jeho hlavu, aby ji pak mohla, odseknutou od těla, líbat uprostřed tanečního sálu.
Bylo to nechutné, nevěděla jsem, proč mi to říká. "Proč mi to říkáš?" zeptala jsem se podezíravě. "Tys to nepoznala?" zaúpěl zoufale, "ty SES nepoznala? Ještě mi řekni, že neznáš ani tenhle příběh." "No, neznám. Ani jsi mi neřekl, jak se jmenovali. Třeba to znám jinak." "Je to dost starý příběh, Sally. Jmenovali se Salome a Jan Křtitel. Ještě pořád nevíš, nač narážím?" "To jako myslíš, že bych ti chtěla useknout hlavu?" Věděl, že jsem to před chvílí chtěla, chtěla jsem ho mít pro sebe, třeba mrtvého. "Řekni mi, jak se jmenuješ," zašeptal tak trošku bojácně. "Salome, ale to přece ještě nic neznamená. Maminka mě tak pojmenovala jen podle nějaké písničky, zpívala mi ji, když jsem byla malá." "Něžná i proradná, krutá i bezradná, plamen i červánek, ďábel i beránek, cukr i sůl..." potichounku mi zpíval maminčinu písničku.
Jemně mě vzal za ruce, ale já se s tím spokojila, zase jsem ho jen vyprovodila na nádraží... vlastně- ještě jsem ho pozvala na svoje baletní vystoupení.

V sále jsem ho nezahlédla, ale cítila jsem, že tam někde je, snažila jsem se proto tančit co nejlépe. Prožívala jsem si chvilky obdivu, věděla jsem, že jsem dobrá, věděla jsem, že mi to sluší a hlavně jsem věděla, že tančím pro něj. Za bouřlivého potlesku, kde se asi nejvíc snažili moji rodiče (až jsem se divila, že přišli oba) jsem odběhla z jeviště. A vletěla jsem mu přímo do náruče. "Salome, točíš se ve víru, Salome, ústa jak upíru krví ti planou," zašeptal, když přitiskl své čelo na mou uřícenou hlavu. A pokračoval: "Přemýšlel jsem. ("Ježišmane," ujelo mi potichu.) Mám pocit, že můžu dát i jiné, stejně důležité, sliby. A že některé můžu porušit. Správně by to mělo dopadnout tak, jak jsem ti vyprávěl, ale musím se přece z jeho chyby poučit. A na smrt si připadám ještě dost mladý... Sluší ti to." Jen tak, pro radost, jsem se párkrát zatočila a rozvířila šaty, na kterých se prolínala červená s fialovou. "Jako ty červánky," zastavil mě. "Nebo plameny?" významně se na mě podíval. Znovu jsem se zatočila. "Ale Salome... hosté už odešli..."









Poznámky k tomuto příspěvku
Vea (Občasný) - 13.11.2000 > Moc hezké! Krásně se tento příběh četl, už proto, že "se dotkl něčeho v mě duši" :)
P.S. Písničky Karla Kryla mám moc ráda :)
P.S.S. A taky mi připomněl krásnou knihu Paula Coelha - U řeky Piedra jsem usedla a plakala
Body: 5
<reagovat 
Kristhyn (Občasný) - 15.11.2000 > Super!!! Válíš, fakt...ale ta podoba s jednou nejmenovanou Masťou...zas jí křivdím, no jo...ale nemůžu si pomoct...řekni mi, jak tě teď mám trumfnout, když je to TAK dobré...holt, budu se muset začít snažit. To mi připomíná, že jsem ti nevrátila ještě toho Kryla.Ale ten příběh líbí mně moc.
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 2.12.2000 >
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter