Škola - základ života (sviňáren a soukurevství)

„DREADY ? no to už snad nééé – to jim nestačí, že tu šaškuju v kapsáčích s kšiltem dozadu, to se na to taky můžu vysrat, furt ňáký novoty – big býtovej festiválek, zážitkový kurzy, sakra v čem budu muset chodit, jestli pojedou do Skotska?! Ty mladý mě fakt už serou, co si všecko navymejšlej.“

Dyť já sém v podstatě svobodomyslnej, ty rakouskouherský manýry byly moc, tuhle školu (otevřena v roce 1927) jsem dostal v podstatě za trest: ‚když jseš tak moderní, maž na novou školu.‘ většina kolegů se z ústupu rakouskouherských tradic na školách vzpamatovávala těžko. Ale tohle je fakt už moc.“

A nejen tim, co si navymejšlej. Že s žákama proflákaj hodinu, to se dělalo dycky a nikomu to neuškodilo. Ale: jak se sami chovaj.“

„První z těch mladejch učitelů - Marek - chodí chlastat, hrát mariáš a kouřit travku a do jednoho baru v Dejvicích, kam choděj i deváťáci. Posílaj mu panáky a maj srandu z toho, že se motá.“

„Další - Tereza – chodí asi s třema chlapikama zároveň - jeden z nich je FOTŘIK JEJÍHO ŽÁKA. A kdyby se jen drželi za ruce, líbali, ale voni stříkaj ty svý endorfíny po širokým okolí. Šesťáci je pozorujou, pochichtávaj se a rudnou.“

„A Karel blbne s žákama jax kamarádama… a vůbec nějak moc učitelů uznává, že žáci mají PRAVDU.“

Jak se tak při sakrování vlekl chodbou, kopnul do zdi a napůl proplul do přírodovědného kabinetu. Vypadal jak vlastní basreliéf. Z vitríny mu křídly zamával na pozdrav lišaj smrtihlav.

„Brr, moh bych taky dobarvovat skvrny vodovkama,“ zamrazilo ho, vzpomněl si na četbu Strašidla Cantervillského v šesté B, kdy se všichni ty nevycválaný fakani mohli smíchy posrat, jak tam jiný nevycválaný fakani dusili docela prima ducha.

Zpozorněl – hluk ve sborovně: KONFERENCE: „No jóó málem jsem zapomněl,“ rozjasnil se.

Zasnil se.

„Zas ty stáda plazících se rodičů na třídních schůzkách – to je lábuž:

první - prodává auta, až mu od huby stříká benzín;

druhej - organizuje marketing z výšky 155 centimetrů tak, že VŠICHNI jsou naprosto mimo, ale on vždycky vypluje na vlně jejich zmatení jako král. Všichni- jeden jak druhej včetně zákazníka spokojeností jen planou;

třetí - podniká a docela úspěšně – jezdí dost i ven;

poslední - taky kantorka, ale VŠICHNI, všichni do jednoho se plazí a vysvětlujou: ‚ten ta můj moje se fakt učí a jak je to teda možný… a paní učitelko, kdyby se přihlásil... já ho vyzkoušim,‘ zas jsou to ty malý žáčci a bojej se kule a poznámky. JO, z nich já čerpám životní energii.“

„Jenže paxe ňákej frajer v baretu jen zeptá: ‚…takže jestli to správně chápu, je problém v pozornosti, měl by si to cvičení po sobě vždycky ještě jednou zkontrolovat,‘ kantor překvapeně a s úlevou přikyvuje, výborně, jsem rád, že jsme zajedno‘ a ví, s úsměvem poděkuje, podá ruku, sem na něj dejch, aby si uvědomil, kde je jeho místo, že plazení by mu fakt pomohlo. Jen si nandal bundu a cípem mě srazil pod katedru mezi odhozený žvejkačky a padlý sny učitelek…“

Zpozorněl – hluk ve sborovně: KONFERENCE: „No jóó málem jsem zapomněl.“

 „8.B“, říká akorát ředitelka, stoupl jsem si za ni a opřel se jí o rameno (taky mě štve, zaštiťuje FESTIVÁLEK – při tom slově se otřásl - a nějak moc si ty parchanty připouští k tělu)

 „…nóó, my tu teď máme tu věc z tý školy v přírodě,“ říká ten mladej - Karel, nejistě se usmívá, očima loví slova po celé místnosti, neobratně to dohání přehnanou gestikulací „Jonáš kopl při hře Táňu (dceru školníka) do břicha tak, že jsme volali záchranku…“

„Jenže to bylo trochu jinak“ chroustnul si tak suchými větvemi duch keře, za kterým se to odehrálo, když jsme se předevčírem viděli (měli v Praze školení) a pokračuje: Jonáš zas byl na jejich území a: ‚Kurva Ondro zmas ho,‘ ječela Táňa na značkově oblečenýho obtloustlýho frajera,ukrad nám už spoustu pokladu.‘ Tak tak.“

Měla to být bezkontaktní hra, kdy útočníci sbírají poházené kousky pokladu ve vymezeném území a obránci chránící tento poklad sbírají bez násilí „životy“ útočníků, lehce nalepené na rameni.

„Tak ten Ondra má v merku pružně a lehce kličkující ještěrku Jonáše,“ vrtí větývkama zas ten keř, „kterej ho sere tim, že mu před nosem vzal pár částí pokladu a on mu NIKDY život nesebral – Táňa už asi čtyřem - a viděl i na něj naštvanou Táňu, až se mu z toho postavilo péro. Tak si Jonáše přitáh, až mu roztrh bundu, jednu mu natáh na ksicht, sebral mu život a zas si ho přitáh. Jonáš začal mlátit a kopat kolem sebe a tak trefil tu holku, jak chtěla tomu buřtovi dát pusu.“ Keř se protáh, ale moc, protože mu opadaly dva zbylý listy a nasraně dodal: „Dobře to nasimulovala, záchranka, houkačka, tyjátr, ve špitále byla dva dny, i když vypadala na umření, nic jí nenašli. A ten kantor tam mezitím žvanil se dvěma třináctkama o novym cédečku Michala Davida,“ stáhl větve, „zády ke mně, takže viděl úplný hovno.“

Už jsme ji měli, čert ví, jestli keř věděl co a jak, byl dost nasranej z toho, že má na závěr školení skládat zkoušky z toho, že je správný keř.

„… Jasně jsem viděl, jak při ztrátě života se Jonáš Malér neudržel, byl to asi afekt, Táňa s Ondrou mi to potvrdili, ale fakt, že byla dva dni v nemocnici…,“ Karel by furt rád uhrál ředitelskou důtku, nerad by vysvětloval dvojku z chování jeho matce (vypadá jak Siciliánka a její pohled umí zabolet), před kterou radši utek, když jí TO měl říct při návratu ze školy v přírodě, " ale

„Dvojáček jak malovanej,“ hormonální revolucionářka Tereza měla za chvíli rande se dvěma na stejnou hodinu, nevěděla sice, s kým půjde, ale s takovouhle kravinou se nemínila se zdržovat.

„Od Šumavy k Tatrám,“ Marek měl už zas chuť na travku a cítil, že kartiboh je při něm.

„Svoje znalosti získané ve škole zneužívá, aby se škole vysmíval, nic jinýho si nezaslouží.“ Věra, češtinářka těsně před penzí se mi líbí –onehdá řekla jedný holce, co si nechala ustříhnout cop: „SI KRÁVA NEBO CO?“

Pár dalších učitelek pokyvuje souhlasně hlavou, měli by už jít domů vařit a poklízet a … a … prostě stavět kolem sebe představu dokonalé udržovatelky domácnosti kolem svých zvráceně reálných představ, které za žádnou cenu nemíní dostat ven.

Ředitelce to pořád nějak nesedělo: Jonáš? Jeho kecy ji vytáčej jako všechny kantory, ale jako jeden z mála v hodině reaguje, ptá se, ujasňuje si věci, jestli má někdo z 8.B na gympl, je to Jonáš, ale s dvojkou s chování z osmičky? A nevytahuje se značkovejma hadrama; že by jí to fakt udělal ÚMYSLNĚ?

„Takže ta dvojka z chování je asi jasná, néé Maruš“ zástupkyně se sice obracela k ředitelce, jakoby to byla otázka, tónem už to rozhodla. Natěšeně se třásla, až se po poslední 9.C otevře otázka stánku ve vestibulu školy, který by konečně mohl převzít její syn. Školník si tam už nahrabal dost a my teď bráníme JEHO dceru, je čas taky pro mě, Maruš, ty si žij tim svým festiváálkem.

„Takže dvojka z chování pro Jonáše Maléra z 8.B?“ slyší se říkat ne zcela jistě ředitelka a doufá, že ji někdo podpoří v jejích pochybnostech, rukou pohyb, jako by si chtěla smést něco z ramene, uhnul jsem však rychleji.

„Tak to klidně, ať mam i ty dready,“ slzy dojetí z činu mladých učitelů se mu draly do očí, „dělejte si co chcete, jen když v důležitejch věcech budete takový svině i nadále.“

Duch školy - mix stařičkého mocnáře, českého přizdisráče a poslance Ransdorfa, který se ve škole už bál záhuby, se rychle prohnal schodištěm kolem jen navenek provokujících výtvorů žáků, a pečlivě osvítil cestu kantorům na rande a do hospody a za vidinou bůhvíčeho.

Zamávali mu s úsměvem, svému Duchu svatému.