Začal jsem u stržené Tmy
Ne že by ona
byla maskou...
Však…
bez ptaní mluvila mi...
se mnou ve mně (v kom vlastně?)
tak únavně
a vrávoravě
dlouho
Jedna z jejích vět
se otírala o hvězdy
slunce
a přirozené světlo
Jsou tu prý proto
aby jí podkládali noční trůn
To se mi nelíbilo...
Povstávaly z ní obrazy míst a dívek
všechna má hledání
ta marnost nádražního dechu
zapouzdřená
v tolikrát navracených
vědomích rozseků
Nekonečně životů
bych spotřeboval na to
ZNÁT Z NICH
alespoň to
proč tak či onak
nezůstávaly
Pak svitla otázka a měla v dlani
(na čáře života)
drobounký křišťál odpovědi:
Proč stále pod minulem hrabat
v zítřejšek napínavě svěřovat se
a zde
na tomto téměř bezhlavém místě
přítomna
jen do tmy obávavě věřit-nevěřit
s pohledem skrývaným
pod temně sametovým pláštěm
kde už pak lehce najdeš onu truhlici
se stovkami podob ran?
a tehdy jako nyní
když si tu skládám vlastní
snový květ
v živost
toužebně poprchávám -
tehdy i teď
sám
v sobě
usmívám se
Ani dno nemá
kam se hloubit stále
a stává se
že samo sobě protivné
vydává se ti
naproti...
Tedy: SKOČIT!
Odraz nohou byl rozechvělý
nevěděl jsem ani
kde a jak se dál
jen vodní ohyb
chvění plavinou
a všechno lehce vanuté
z hladiny
třpytu a jemně přenášených barev
Je celkem jedno
nazveš-li to
SVĚTEM
PUTOVNÍ KRAJINOU
anebo POBYTEM
S NEVPOUŠTĚNÍM STRACHU
Ovšem o dnu
i o tom dnu
i o Druhém
a jeho klesání
v opačném pohybu
je třeba vědět...!
Stále o něm přemítám
s rukou jemně položenou
na svém vlastním stínu
