Představte si, že vám po úrazu zůstanou obě ruce v sádře. Mám na mysli zápěstí včetně prstů. Život se náhle stává daleko těžší, než doposud.

     Přijdete k rodičům. Na počest vašeho návratu z nemocnice matka připravila kuře. Všichni uchopí příbor a začnou hodovat. A co vy? Když rodiče odnáší váš plný talíř, je v něm dvakrát více omáčky. Sliny.

     Mladší bratr vás následně vytáhne na hřiště. Bude se hrát hokej. Nevadí, že nemůžete nic držet, jdete do brány. Tam se vám nemůže nic stát. Poté, co vás však trefí puk (vypálený jako na potvoru nejlepším střelcem) do sádry, začínáte pochybovat, jestli je ten klepající se pahýl ještě váš.

     Jdete se z tohoto traumatizujícího zážitku odreagovat domů. Jste sám. „Pustím si rádio,“ napadne vás. Dálkové ovládání (v zubech) donesete na postel, namíříte ho na hi-fi věž a palcem u nohy spustíte muziku. Poté, co se však nešikovně pohnete, sletí ovladač na zem a rozpadne se na kusy. Znenadání také začne sílit hlasitost muziky. Přiskočíte k hi-fi věži a snažíte se ji vypnout. Bohužel, tlačítko na zastavení věže je pouze na jeden prst. Zanedlouho je muzika na maximu. Zoufale si zakrýváte dlaněmi uši. Po několika minutách zjišťujete, že dlaně vlastně nemáte, a sádra není dobrý izolant. Snažíte se dostat hi-fi věž z výklenku a shodit ji dolů, ale nemůžete ji pořádně chytit. Zpropadené pahýly! Bojíte se, aby na vás nepřišli sousedé.

     Ozývají se tupé rány, které dopadají na dveře od vašeho bytu. Utíkáte do předsíně a snažíte se otevřít. Kliku svými údy ještě nějak zvládnete, ale klíče, které se pohupují v zamčeném zámku, jsou nad vaše síly. Pouze voláte:

     „Kdo je tam?“

     „Vy blázne, ztište okamžitě tu muziku!“

     „Já nemůžu!“

     „Vy jste asi zešílel!“    

     Přestanete mít chuť se s kýmkoli bavit. V návalu skepse dostanete ještě poslední nápad. Berete (na dvanáctý pokus pomocí úst a jazyku) sluchátko, přidržujete si ho ramenem a hodláte zavolat sestře, která má náhradní klíče od bytu, a tudíž by vás mohla zachránit. Vyťukání jejího čísla je opět problém. Ponecháte všechno náhodě a několikrát udeříte sádrou do telefonu. Doufáte, že se někam dovoláte.

     „Ahoj, kdo je tam?“ ozve se velice lascivní ženský hlas.

     „Potřebuju pomoct!“

     „Od toho tu jsem. A jen pro tebe. Představ si, že mi jezdíš rukama po stehnech.“

     „Já ale nemám ruce, sakra!“ odpovídáte zoufale a poté už jen pro sebe dodáváte: „Alespoň zatím ne.“

     Náhle za dveřmi uslyšíte:

     „Policie, otevřete!“

     „Já vám nemohu otevřít,“ křičíte hystericky.

     „Jak chcete!“

     Na dveře začnou dopadat tvrdé rány profesionálních kopů. Policisté vyráží dveře. Sedáte si do obývacího pokoje a pláčete.

     Policisté vyrazili dveře, míří na vás pistolemi a křičí:

     „Ruce vzhůru!“

     Rychle zvednete pahýly k nebi.

     „Otevřete dlaně, nebo budeme střílet!“

     A jste v prdeli…