|
|
|
Adoro te vitae mea Autor: Terri (Občasný) - publikováno 7.11.2000 (20:21:20), v časopise 8.11.2000
|
| |
Adoro te vitae mea (Vzívám tě můj živote)
V moci noci jsem, můj živote, s tebou
pod ebenově černým stromem
s perlovými plody,
které právě prozrávají k tobě.
Síla (ne)konečného dávání se hřeje
na kameni oltářním
v kapličce pro pocestné
u mé cesty tebou.
Na mé dlani dýchá hvězda
z dalekých modrých nebes,
moje hvězda,
můj dar pro tebe.
Objímáš mě a současně
mi vrážíš dýku do prsou
při tom mě líbáš
a mlčíš o hvězdách.
Kéž má bolest zabolí ve tvé ráně
a má hvězda postačí jako lék...
Živote můj, stojíš při mně jako můj anděl?
Téměř zřetelně prší stříbro z hlasu
luny která zpívá o tobě,
máš jím postříbřené vlasy
s hebkostí tvých rukou.
Na tebe jsem pila po doušcích
hořko-sladkou teplou vůni
z kamenného kalichu
se zaschlou krví ze rtů.
Když jaro začalo stínovým úplňkem
otázka „Proč“ dala sbohem tvému smyslu,
spěchajíce za odpovědí,
její krásnou, zhoubnou, občasnou milenkou bez žádostivosti.
dřevo, ocel, lak, pryskyřice, koňské žíně, perleť, duše
Kapkou rudých rtů hostím tvoji tvář
polibkem na krajku tvých rtů,
které mi brání moji cestu
k tobě...?
Konečky prstů smetu popel
ze zašedlých slov
do trávy, která si tiše prorůstá
do mých nohou.
Ptám se tvých očí,
čtoucích pod víčky můj osud:
Mám tě ve svých rukou, živote?
Odpověď se vytrácí po špičkách...
Raněná šla jsem se bít o tebe,
ale potkala jsem Zoufalství které mi dalo Sílu,
nesla jsem ji v náručí - umírala.
Bitevní pole bylo prázdné,
krvavá hlína promáčená deštěm plakala.
Položila jsem Sílu do kapradí a nechala ji odpočívat.
Začala jsem hledat život,
můj život na poli po bitvě...
-
Zbělely mi vlasy
a můj úsměv změkl do vrásek,
začala jsem se podobat mému andělovi.
Jednou jsem se otočila a spatřila svůj stín...
Jsi to Ty?
|
|
|