Září

Asi bych měl začít tím, jak to vlastně všechno začalo. A nakonec proč ne. Bylo ráno. To s věcí nijak nesouvisí, ale také jí nijak neuškodí, když tím začnu své vyprávění. Bylo chladné zářijové ráno. Venku to vypadalo, jako by někdo celý prostor vysrážel svým dechem. Vrcholky splihlých topolů plavaly na hladině mléka. Vzduch se nepohnul. Jen zima zalézala pod tenký rolák. Auta jezdila zuřivě sem a tam. Voda se rozstřikovala do stran, jak najížděla do ledových kaluží. Na autobusové zastávce se do lehké bundičky choulila dívka. Stála tam sama a tiše, jak jinak. Bradu zabodnutou do límce. Zůstal stát opodál, zapálil si a zíral do stříkanců kalné vody. Potahoval z cigarety a nechal každý náznak myšlenky spláchnout cákancem dešťové vody. Vozovka se čistě leskla. Vyrušil ho její hlas.

"Nemáš cigaretu?"

"Eh?"

"Cigaretu!"

"Jasně... jasně, mám."

Říjen

V pokoji bylo teplo, přestože dveře na balkón nedoléhaly a škvírou dovnitř fičel studený vzduch. Vítr lomcoval okenními tabulemi a vrážel do nich proudy vody. Venku se všechno rozplizlo do šlinců mdlých barev. Dům naproti i stromy u silnice. Kymácely se jak nějaké obří stěrače.

"Vraž mi ho tam... dělej...!"

"Dám ti ho do zadní..."

"Dělej...!"

...

"Miláčku?"

"Ano?"

"Nic... jen jsem tě chtěl slyšet..."

Zasmála se. Zajel jí prsty do vlasů. Zmlkla a prudce ucukla.

Listopad

"Kurva, zase to neodtejká!"

Z koupelny dýchal do chodby teplý, pěnou provoněný vzduch. Vyšel s ručníkem kolem pasu. Tváře zarudlé horkem a vztekem.

"Co?"

"Ten zasranej odpad je zas ucpanej!"

"Nemluv tak, tak ho vyčisti."

"A kdo to má pořád čistit, kurva!"

Zasekla mu pohled do tváře. Jiskřil vztekem, bezmocným rozhořčeným vztekem.

"Aby ses neposral!"

Slova jí proklouzla stroužky rtů opatrně, jen tiše zašelestily mezi zuby. Prudce dýchala, jako by je chtěla nasát zpět. Stál na chodbě způli osvícen žlutavým světlem z koupelny. Kouřilo se mu z ramen. Mlčel a zíral na ni. Pak mávl rukou a zmizel v parní lázni. Pohvizdoval si nějakou písničku. Rozčílilo jí to. Hvízdal falešně. Rychle zmizela v kuchyni a práskla za sebou dveřmi. Chodba zůstala prázdná. Jen malý cuchanec vlasů sklouzl těžkým vzduchem a přilepil se na mokré linoleum. Venku topoly sesypávaly rezaté listí. Lepilo se k zemi v kostrbatých krajkách lemujících kraj vozovky.

Prosinec

Telefon se neklidně zavrtěl po stole. Chňapl po něm. Zuzka! Neviděl ji několik týdnů. Prý si chce všechno promyslet.

"VECER PRIJDU."

Nic víc? Ale co. Přijde. Tak co?

Zašel do kuchyně a postavil na čaj. Posadil se na židli a zíral skrz zamlžené okno do nabíleného plácku před domem. Osamocený automobil se loudal černou šmouhou vozovky. Voda začla vřít. Zalil malou hromádku zeleného čaje. V chodbě si natáhl teplý kabát a vylezl na balkón. Posadil se do plastové židle a zapálil si cigaretu. Keře pod okny tiše vyčkávaly. Obtěžkané vrstvou mokrého sněhu. Začalo se stmívat. Nejdřív se ulicemi rozlilo mdlé nazlátlé světlo zapadajícího slunce. I tak jemně řezalo do očí. Přivřel víčka a pomalu potahoval z cigarety. Tu a tam usrknul z hrnku chladnoucí čaj. Od žaludku se mu do celého těla rozlévalo uklidňující teplo.

Skoro nadskočil v židli, když bytem zadrnčel zvonek. Zvedl se, protáhl se do obývacího pokoje a chvatně kráčel k vstupním dveřím. Otevřel. Stála za dveřmi. S kapucí staženou do čela.

"A... ahoj... stalo se něco?"

"Ne... ne... to ten vítr, pokaždý slzim jak malej harant..."

Otřela si tváře do rukávu.

"Pojď dál."

"Ne... teda nemůžu, jen jsem ti přišla dát tohle."

Natáhla pohublou ruku.

"Klíč?"

"Klíč. Konečná, Petře."

"Tak to je hodně blbej konec. Jak z nějaký brakový knížky, nezdá se ti?"

"Zdá."

Opatrně vzal klíč mezi ukazovák a palec. Ruce se mu netřásly. Udivilo ho to. Jen další klíč.

"Tak ahoj."

Rychle se otočila, ale stačil ještě zahlédnout slzu, zastavila se u kořene nosu a pak mu zmizela z očí. Přibouchl dveře a šel do kuchyně. Sledoval ji, jak se brodí sněhem. Topoly se naklonily ve větru. Skoro slyšel jejich nevrlé mručení. Pak jí vítr serval kapuci. Její vlasy.. . vždycky tak zvláštně voněly...  kurva, začínam bejt patetickej! Byly pryč. Holou lebku hyzdilo několik chomáčů prořídlých vlasů. Rychle si zase stáhla kapuci do čela. Otočila se. V jejím pohledu... čekal by smutek, omluvu, sbohem... byla v nich úleva a nesmírný klid... viděl ji! Pochopil. Přeběhla čvachtavou břečkou přes silnici a brázdou vyšlapanou napříč malým políčkem mu zmizela za řadou šípkových keřů. Oddechl si. Pak odešel na balkón vykouřit cigaretu a dopít studený čaj.