Áááá, nový den, hurá.
„Dobrá žínka nezarmoutí
svého mužíčka,
dbá ať se vždy čistě
leskne světnička.“
Vskotačím do kuchyně, poté, co jsem vzorně nastlala postel. Připravuji snídani , když tam vcupitá batole, celé růžové a bílé a přezdvořilé. Zdraví mě: „Dobý den, mamo,“ a já zadoufám, že dobrý bude, čímž uvádím do praxe přísloví o tom, jak vítězí naděje nad zkušenostmi. Dítě, v této chvíli ještě úhledné a zdvořilé, snídá. Zatím jsem se nevzdala svého Vádemékum pro vzorné matky, a tak se u nás nevedou žádné trapné igelity. Modře kostičkovaný ubrus a kytička. Dle příručky pro matky: Dopřejte dítěti kulturní prostředí i při jídle. Dítě, je to holčička Kačenka, a jsou jí dva roky, kulturní ubrus nekulturně pobryndá. No nic, jeden vyžehlený ještě číhá v záloze. Druhé úhledné miminko ještě spinká. Je to taky holčička, Hanička, a jsou jí čtyři měsíce. Krájím na kostičky salám do guláše. Kačenka slušně žádá „mamamek o Kačenku“. Odmítám. Kačenka žádá důrazněji. Jsem důsledná, přesně dle příručky pro matku. Kačenka vříská. Sní polovinu salámu do guláše. Budí se druhé miminko. Kojím je. Kačenka šmejdí po bytě. Objevila trubku od vysavače. Troubí na ni. V mých představách pochodují celé pluky bacilů. Hrůzné představy o žloutence. V tom lepším případě. S Hankou u prsu se peru s Kačenkou o trubku. Vyhrávám. Trubku mezi koleny, Hanku u prsu. Kačenka štěrchá štěrchátkem Haničce před obličejem. „Kokej, Haničko, a těrchátko.“
Hanička se dusí, jak sleduje hračku. S Hankou u prsu, trubkou a štěrchátkem mezi koleny cením bezhlesně a výhrůžně na Kačenku zuby. Podle příručky pro matky bych měla kojenému dítěti i sobě zajistit klid při kojení. S Hankou u prsu vleču ječící Kačenku do ložnice, kde ji zavírám. Konečně příručkový klid. Ale ouha, nějak příliš nápadný. Běžím, s Hankou u prsu, do ložnice. Kačenka leží v rozházené posteli a studuje mou příručku o výchově dětí. Pár listů už prostudovala, a tak je vytrhla a pokusila se je dílem sníst, dílem roztrhat. Vleču obě děti zpět. Jedno u prsu, jedno v podpaží. Kojím, a jsem přece klidná, já i kojené dítě. Kačenka si přináší knížku o zvířátkách. Velí: „Číst Kačence.“ S Hankou u prsu, s trubkou a štěrchátkem mezi koleny, s příručkou o výchově dětí pod zadkem, bučím, bečím, štěkám, mňaukám, chrochtám a ržám jak plnokrevný hřebec. Máchám pleny. Na sporáku voní buřtguláš a obrovský hrnec s vyvářenými plenami. V deset hodin se suší na topení prvních pět plen. Vytírám pravý roh kuchyně. Kačenka vnáší z dětského pokoje do kuchyně hračky. Šlápnutí na kostičku bosou nohou opravdu bolí. Ale úplně nejvíc bolí šlápnutí na plastového vojáčka se šavličkou. S tichým skučením vhazuji hračky z podlahy malé kuchyně zpět do dětského pokoje. Kačenka je novou hrou nadšena. Bombarduje mě z dětského pokoje hračkami. Přebaluji Haničku na gauči a mazlím se s ní. Když ji líbám na nahý pupíček, vydává to zvláštní prdlavé zvuky. Kačenka krutě žárlí. Prosí: „Fokat a frdu.“ Dešifruji to. „Chceš foukat na frndu, Kačenko?“ „Jo,“ praví, a dodá: „Haničko, vypajz,“ a smete kojence z gauče. Je jedenáct hodin. Umyla jsem dva hrnky a jednu lžičku. Na topení se suší sedm plen. V pravém rohu kuchyně je vylité kakao. Vytírám levý roh kuchyně. Kačenka sedí na nočníku. Vyrobí hovínko. Pochválím ji. Kačenka žádá „kokinko“ Jsem důsledná a odmítám. Kačenka vříská. Dostává tři kokinka. Kačenka zmizí v obývacím pokoji. Umývá konferák. A to tak, že na něj plive a roztírá to vyšívanou dečkou z konferáku. Pak touhle zmuchlanou poslintanou parádou vylepšuje svoji panenku. Nese mi usliněnou panenku a žádá, abych ji políbila, slovy: „Pusenku miminku.“ Pak přejde od moravského rodného dialektu k českému: „Pusu mimu.“ Odmítám. Ještě jednou odmítám. Potřetí odmítám. Řev. Dávám pusenku i pusu. Po obědě hledám igelit na stůl. Třetí ubrus, který jsem na něj dnes dala, je sice nevyžehlený, a některé skvrny nejdou vyprat, v rohu je díra, ale pořád je příliš krásný na svačinu, která přijde po obědě. Hurááá, Kačenka půjde spát. Posazuji ji na nočník. Když ji zvedám, je nočník prázdný. Čučím do nočníku já, čučí do něj Kačenka. Mystifikuje mě, že je tam bobek a když se usměji, žádá kokinko. Ukládám řvoucí Kačenku do postýlky. Když ji po chvíli kontroluji, zjišťuji, že se pokakala. Převlíkám ji, posazuji na nočník. Vyrobí další bobek. Dostává kokinko. Po chvíli ji kontroluji. Zjišťuji, že si dvojče nočníkového bobku schovala do hrstičky a pomalovala s ním celé prostěradlo. Převlékám postýlku. Při další kontrole zjišťuji, že se Kačenka počurala i pokakala. Znovu ji převlékám. Plesknu ji přes zadeček. Podle příručky pro matky dítě uhodí jen surovec. Bolí mě záda a ruka. Kačenka přes pleny necítí nic. Nemám už čisté prostěradlo. Natahuji do postýlky ubrus, no, ten s tou dírou. Když Kačenku po chvíli kontroluji, zjišťuji, že se opět pokakala, svlíkla, ušpinila peřinku. Ale konečně spí, s nahým zadečkem vyšpuleným, na té pokakané peřince. Přikrývám ji tátovou peřinou. Na topení se suší už patnáct plen, umyla jsem střed kuchyně, pleny vybublaly a sporák je plný mýdlové pěny, umyji další lžičku, spí obě moje holubičky sladké. Vařím si kafe, a sedím u něj s tupým pohledem. Takhle mě nachází bodrý halasný manžel. Vypadá svěže, má jiskru v oku, nevěřícně zírá na nepořádek kolem sebe, ale bujaře haleká: „To byl dnes v práci frmol. Tobě je doma hej.“
|