Mrzím se,
ach, ve svých mezích,
mrzce zmítám,
v mozku vězí
přezíravé ono moje,
sarkastická spásná bóje..
Mimo zvláštních duše klamů,
stanula jsem na pokraji
hraji vých svých ranitelů,
meluzinných tónů léta
přetažených temným flórem,
horem pádem
divných forem..
Nebýt oné ironiky,
měnila bych snad už nicky,
přikynula letmé zkáze
oslazené metastáze,
sazenici pouhých „snad“,
ladně rostlých mezi fíky..
Ovšem ona, bytost střídmá,
klid má hlavně na paměti,
ač v té změti těžko tápu,
zapustila do mě v jedu
ceduličku s připomínkou:
“Koukej přestat šílet, moje
pojednání skutečnosti.“
Ach ta moje sarkastická
ficka, která všechno odře,
od dřeně po hadí kůži..
Kružinami strmí k cíli
vylívaných ratolestí;
ráda bych jí dala pěstí
ve ztišeném vnitřním hluku.
Ach ta moje proklínaná,
lanařící mysl k bdění..
Zmněnila by snad se Nana
na nachové zavolání
odlehlých svých kamélií?
Při zjištění vlastních slabin,
začínám se cítit lidskou..
V obětí se sarkastickou
obětí své prchlé vůle
úlevně já přiskřípla si
do dveří své hadí vlasy..
|