„Ale paní profesorko, čistě teoreticky, to přece není možné. Z oken radnice to bylo, je a bude pořád přinejmenším sedm a půl metru, a aby se někdo po takovémto pádu ještě nabodl na kopí? To je přece absurdní! Z fyzikálního hlediska by totiž při jisté hmotnosti padajícího člověka z určité výšky rychlostí volného pádu kopí nebo vidle nevydržely, zlomily by se a ten, kdo by je držel, by byl přinejmenším sražen k zemi, popřípadě i usmrcen padajícím.“ Byla hodina dějepisu a ve škole právě probírali počátek husitské revoluce. Tématem hodiny musela být bezpochyby první pražská defenestrace roku 1419. Jí vždycky přišlo dost zvláštní, že by se opravdu člověk jen tak napíchl na vidle poté, co padá několik sekund volným pádem z výšky. Takže se rozhodla svěřit svůj názor profesorce i celé třídě. Když ovšem pronesla tuto větu, třída posměšně zašuměla. Vyučující opovrženě zvedla obočí a usmála se. Začala na ni mluvit, jak na nějaké úplně malé dítě.

„Hm,… Markéto, je sice pěkné, že se snažíte zapojit do debaty, ale vždyť to je historická pravda a skutečnost! Vždyť na tom závisí celé husitské povstání, celá revoluce.“ Profesorka chtěla ještě něco dodat, ale v tu chvíli začalo zvonit a její poslední slova zanikla v hluku třídy. Všichni spolužáci se na Markétu shovívavě usmívali, někteří trousili ironické poznámky. „Hele, ty toho teď máš asi moc, co? To tak neprožívej…“

Ještě když nasedala do vlaku domů, měla všeho plnou hlavu. Cesta tentokrát trvala nějak moc dlouho. Vlak se pomalu ploužil jí známou krajinou a blížil se k tunelu. Markéta se mimoděk podívala na hodinky. „Ach jo, ať už jsem doma!“ Byly právě dvě hodiny třicet pět minut a čtyřicet sekund. Vlak vjížděl do tunelu.

Kupé potemnělo. Najednou Markéta uslyšela nějaké hlasy. Přicházely jakoby z míst někde pod vagónem. Vstala ze sedadla a nakoukla pod něj. V tu chvíli se ozvala strašná ráno, vlak snad do něčeho narazil. Markéta klesla k zemi a udeřila se do temene. Hlava jí třeštila bolestí. Následovaly další a další zvuky. Pak všude kolem začal žhnout oslepující oheň. Podlaha vlaku se probořila a Markéta padala a padala a padala…

V okamžiku stála uprostřed neznámé ulice. Z dálky sem doléhal tlumený zpěv. Rozhlížela se kolem, ale stále vůbec netušila, kde je náhle si všimla svého oblečení. Neměla na sobě ty rifle a triko, ve kterém ještě před chvílí seděla ve vlaku. Místo toho byla oblečená do dlouhých temně modrých šatů přepásaných bílým opaskem a na hlavě měla klobouk.

Z postranní uličky vyběhl mladík. Namířil si to přímo k ní. V ruce držel cep. Než vůbec stačila něco říct, popadl ji za paži a táhl ji do neznáma. „Kam mě to vedeš?“ „K Panně Marii Sněžné, sestro. Už jsou tam skoro všichni.“ Všichni? Jak všichni? A co to mlel o sestře a o panně Marii? Něco o sněhu, či co? Takové, ale i jiné myšlenky se Markétě honily hlavou. Před nimi se objevil kostel a chlapec konečně zvolnil. Její dlaň vložil do své a společně vešli dovnitř. Otevřela se před nimi ohromná loď ozářená svícemi. Všude se tísnili lidé. Na kazatelnu se šplhal vyhublý mladý muž, patrně kněz. Začal mluvit a mluvil strašně dlouho. Jeho kázání ostře kritizovalo vládnoucí vrstvu a církev. Z kazatelny se na dav lidí sypala slova o odkazu Jana z Husi, o nebezpečí křižáckých výprav,  o králi Václavovi a dav souhlasně burácel. Markéta nechápala. Kde se to ocitla? „Prosím tě, kdo je ten muž na kazatelně?“ Zeptala se chlapce, který ji zde přivedl. „Ty to nevíš, sestro? Vždyť to je Jan Želivský, náš vůdce.“ Markéta ztuhla. „Co je dnes za den?“ „Přece neděle třicátého července roku tisícího čtrnáctistého devatenáctého. Sestro,… divné máš otázky!“ Markétu zradily nohy a ona klesala k zemi. Chlapec však zareagoval rychle a zachytil ji, čímž zabránil pádu. Vyvedl ji ven, na čerstvý vzduch. „To přece není možné, přece jsem se nemohla dostat do patnáctého století?! Co je to za blbost? Copak si ze mě někdo utahuje nebo co?“ Chlapec na ni udiveně hleděl. Nemluvila jeho řečí, všechno ji udivovalo, ničemu nerozuměla. Zatímco si chlapec srovnával myšlenky, Markétě to došlo. Ocitla se v té situaci, o které mluvila ve škole.

Nad městem zlověstně zněla píseň Ktož sú boží bojovníci. Nekonečné zástupy přívrženců husitství se pohybovaly pražskými ulicemi. V rukou lidí se míhaly kosy, vidle, cepy,… okenice domů byly pečlivě zavřené, kromě husitů nebyl venku ani noha. Ve vzduchu visel strach a hněv. Cílem všech se stala Novoměstská radnice. Vystoupil Jan Želivský. „Konšelé, rychtáři, purkmistře! Žádám vás, dobrovolně opusťte radnici neb vás stihne krutý trest!“ V odpověď přišla Želivskému sprška hrubých nadávek z oken radnice. Jan nečekal dlouho. Zavelel rázně a rychle: „Otevřete bránu! Dovnitř!“ silní muži, ale i ženy se chopili beranidla. Stačilo jen pár mocných úderů do dubových vrat a už bylo slyšet praskání dřeva. Dveře se rozletěly a husité vzali radnici útokem. Konšelé neměli šanci, převaha husitů byla jednoznačná. Za pár okamžiků se pod okny radnice shromáždili lidé se vztyčenými kopími a vidlemi. Okenice se rozletěly a ven vykoukl vyděšený konšel. Za ramena ho pevně svíraly čísi velké ruce. Jako by chvíli váhaly. Ale pak prudce vyzdvihly zoufalého a o pomoc volajícího konšela a nemilosrdně jej shodily dolů. Všichni naráz ztichli a mlčky sledovali hrůzu, která se jim naskytla před očima. Jako by se zastavil čas i pohyb lidí. I konšel jakoby snad na chvíli přestal padat a ustrnul v letu. Lid však vrátila do reality dutá rána, to když tělo tupě narazilo na dlažbu. Markéta s úžasem sledovala, jak z oken vypadávají další a další. Jak svými neohrabanými těly narážejí na kopí, která se však pod jejich vahou lámou jako párátka. Měla pravdu. Nebylo tedy možné, aby se někdo napíchl na kopí. Proč? Protože než se stačil nabodnout, dávno už kopí zlomil. Příčinou smrti byly totiž rány, zasazené až po dopadu konšelů na zem. Husité je umlátili. Náhle do Markéty někdo prudce vrazil a ona se dostala pod dupající nohy ostatních husitů. Marně se snažila vstát a uniknou nebezpečí. Pohledla nahoru směrem k nebi. Zahledla malý kousek jasně modré oblohy ze dne 30. července 1419. jak si přála být zpátky doma a hlavně v současnosti. Poslední, co spatřila, byl pár nohou obutých do těžkých bot těsně před obličejem. Její poslední myšlenka byla: „Měla jsem pravdu…“

Vlak vyjel z tunelu. V jednou z kupé seděla mladá dívka. Prázdnýma a vytřeštěnýma očima zírala před sebe. Ruce jí bezvládně visely podél těla a hodinky na jedné z nich ukazovaly 2 hodiny,35 minut a  41 sekundu. Po podlaze se zatím pomalu rozlévala krev.