Ulice probíhala před autem a já pomalu ztrácel orientaci i přehled.

"Upjatí,", navázala docela automaticky : "prostě se orientujete jen na to,.jak něco neudělat. Docela děsivé, nemyslíš!"

"Nechápu, nechápu, jak to myslíš! Šel jsem jen na večeři a najednou sedím s nahou ženskou v autě.", povzdechl jsem skoro pokorně a docela jistě i malinko dost ustrašeně.

"Tak tohle si přeješ ?", podívala se na mě a razantně šlápla na brzdu. Zabořený do sedačky jsem nechápal. Lampa na ulici drze blikala a moje nymfa jednoduše vystoupila a v té šílené zimě shodila onen lehký přehoz své ženskosti. Klouzal se pomalounku dolů, odhalujíc pevná ňadra, temné prsní dvorce, bříško, klín i klenutá stehna. Jemným, nenásilným pohybem se shýbá pro zbytečnou látku povalující se na silnici a stejně tak rychle opět nastoupila do vozu. Vůz vyrazil do tmavé noci a já začal tušit, že to opravdu dopadne špatně.

"Je ti líp?", zeptala se a ruku takticky přesunula z řadící páky na mé stehno. Zbláznilo se mi naprosto všechno, hormony, krev, hlava a vlastně celé tělo. Neudělal jsem vůbec nic, nebyl jsem schopný slova. Odlesk měsíce se odrážel na něžně temné lůži jejích ňader. Jiskrička odlesku pouliční lampy se jí třpytila na chloupcích nejnádhernějšího klína, co snad svět stvořil.

Dal bych milión, kdybych byl v těch momentech eunuchem, do prčic. Nemůžu a musím se jí dotýkat. Nechápal jsem ten její kalkul, ale chtěl jsem už příjít na kloub, co za tím je. Nebo možná chci jen sex s bohyní, nejnádhernější bytostí, která nemůže být z tohoto světa.

Opět zastavila! Světla benzínové pumpy ozařovala, ale já moc nepotřebuji. Jako opilý sedím na sedačce, zabořený tak hluboko, že jen centimetry chybí k odření mé zadní části těla. Levou rukou držela volant, pravou položenou v mém klíně a tiše se usmívala.

"Jelikož jsme na benzínce, nebylo by špatné natankovat."

Mlčel jsem, jen tichý prosebný pohled na ní. Pochopila! Tiché klapnutí dveří a pak jen tančící stín na okně. Pikolík vyběhnuvší z benzínky nechápal. U nich na Ukrajině nebyl většinou ani benzín a natož nádherná ženská tankující při mínus teplotách kolem auta ve kterém seděl evidentně dementní spolujezdec.

"Musím si odskočit,", prohlásil jsem a zabouchl dvěře. Ukrajinec vesele tankoval a moje múza si sedla za volant. Její shovívavý úsměv a pohled plný něhy samozřejmě prozrazoval zdroj obrovského vlhkého kolem mého poklopce. Připitomělá skrčeniny, která se vpotácela do prodejny musela zcela¨jistě vzbudit zaslouženou pozornost. Ovšem byl jsem tam sám a jen dvě prodavačky, které byly více vykulené z celé situace než já.

Kývl jsem na jednu a ona přišla : "Prosím vás, tamhle v tom červeném autě sedí ženská a vůbec není normální. Je tam nahá a já nevím co chce, unesla mě z restaurace a teď ... teď ... teď mě chce asi zabít!", nic jiného mne nenapadlo.

"Tak zavolejte policii.", zareagovala podivuhodně chladnokrevně.

"Jenže, já, já, já mám strach. Co když mě nechce zabít. Co když to je jen vtip.", tápal jsem a hledal pomocný bod a moc jich nebylo...

"Tak se to vysvětlí, prostě je zavolejte. Budku máme venku u WC.", usmála se a nebo se možná vysmívala. Jsou domluvené, určitě jsou příbuzné, sakra...

"Ženská, přiběhl sem chlap co je vystrašenej a chce pomoc a vy ho posíláte do budky. To už jsou lidi fakt takový kreténi, že mě necháte napospas nějakýmu kreténskýmu monstru ....", řval jsem a mával rukama, jenže to byla chyba a velká....

"Ne, my vidíme jen nadrženýho samce, co se právě vycákal do kalhot a teď si otevírá hubu na personál. Pane .....", starší kolegyně za pultem nedořekla....

"Miláčku, zaplatil si už ? Ne ? Nevadí.", položila dvě tisícovky na pult, chytla mne za ruku a odváděla mě. Odváděla někam, kde jsem asi měl ztratit vědomí své vlastní hrdosti a dotknout se zábran, které nám staví společenské zařazení.

Její nahé tělo se jako odraz mihlo na kapotě červeného sporťáku.

"Nechápu to, jste hrozně upjatí, vy mužští.", pozorovala mne svým karamelovým pohledem a já cítil, jak mi na vynervovaně zšedlém obličejí sjíždí slzičky bezmoci. Kdybych ztratil poslední zbytky hrdosti, chtěl bych k mamince. Jsem chlap, sakra, chlap! Stejně jsem cítil, že slanost mi stéká po tváři kamsi do vytracena...

"Miláčku, jsem tvoje nymfa, tvůj sen. Neměj strach ze snů. Víš, je to jako kdyby si poskládal stovky milenek a přišla jediná. JÁ! A já tě chci absolutně, bez podmínek, bez zábran. Nevadí mi tvoje ponožky v koupelně, nevadí mi tvoje čtení erotických časopisů. Chci ti vařit, uklízet, chci tvé tělo, chci tvou lásku, chci tebe i s tím zlomeným nosem a nebudu myslet na jiného, nebudu myslet na to, že jsem udělala chybu. Prostě chci být tvojí a chci aby si byl můj. Jen pro dnešní večer lásko!"

Nechápal jsem co říká. Jenže asi dokončila lobotomii. Neodporoval jsem. Dokonale submisivní chlap, bačkora, debil, nemohoucný kretén.

Na silnici probíhala nekonečná smyčka obličejů údajných milenek, příběhů a etud evokujících lásku, cit něhu. Zbytečné momenty, které jsem už dávno mohl odepsat do seznamu ztrát se zdály teď naprosto zbytečné. Jsou prostě i momenty ve čtvrté dekádě mužského života, kdy se chlap, nebo, to co z něj zbylo změní v malého kluka, co právě dostal strach z první erekce.

Nymfa se za volantem velmi rytmicky hýbala podle hudby. Z toho jsem usoudil, že za prvé : má dobrou náladu a za druhé : má hudební sluch. Ňadra tančila s ní a temně olivová stehna vypouštěla křivky odstínů do prostoru. Byl jsem nepolíbeným panicem co nechápal, že ejakulace je výzvou ke spánku.

V očích mi tančila světla plná extáze, ale kdyby se mě někdo zeptal, já bych tajil a lhal celému světu s jasným alibi, že situaci pevně třímám v rukou.

Auto odstavené na chodníku bylo už chvilku svědkem bezmoci a svým veselým odstínem se mi drsně vysmívalo do noci. Každý schod směřující do náručí vášnivé nymfy mi dával políček nezkušenosti a přitom byl strach už dávno tatam a zůstal jen pocit tajemného vzrušení, rozehrávajícího v mé fantazii koncert plný blesků vášnivých doteků.

Ztemnělý pokoj nás schoval a přikryl příjemnou vůní očekávaní a touhy. Patro vyschlé nervozitou a tichá hudba se snažila utišit mé obnažené nervy.

Sakra, kolik je vlastně hodin, půl desátý...

Pokračování příště

Autor publikuje své texty ve svém osobním weblogu Kostějův svět