|
Jenom stát u okna,
smutně a potichu.
Poslouchat v zámku klíč,
z mozaiky chodníku
kamsi do...ztracena...
pak klapat podpatky,
vidět tvá ramena,
šíji a lopatky,
říkat si: odcházíš,
nakrátko nebo na vždy?...
…s pocitem marnosti
i dokonané vraždy
možná jsem vrazil nůž,
kde jsem chtěl včera hladit,
déšť mačká z tuby tuš
a sklo přestalo chladit...
…jenom stát u okna,
když ulice už zeje
prázdnotou bez tebe,
bez lidí, bez naděje...
…co když se nevrátíš?
tepe mi v hrudní kosti,
dusí mě žebra, bolí kříž...
…a hřeby pochybnosti
přibitý k parapetu
vibruji do rytmu
vnitřního flašinetu:
je pryč, je pryč, je pryč,
odešla, navíc zmokne...
…a pro samý strach nevidím,
že na mě možná, co já vím?!
i ty se díváš
z druhé strany
stejně smutným oknem.
|
