K čemu zatínat prsty do pěstí

čemu hrozit, když nebe

zapomnělo, že má nás přikrývat

a ne vstupovat ženám mezi nohy.

Sbírala jsem jablka na sadě

koš byl hodně těžký, a pán

který se mi vždycky tolik

líbil, se natahoval k mým

rukám. „ Ukaž, pomohu ti,“

a místo toho svíral má lýtka,

má prsa.  „Prosím, pane,

nechte mě být,“ tak jsem

prosila. Jablka v trávě

rozsypaná jsem v soumraku

do koše sbírala. Kuchařka

v kuchyni trochu vzdychala

když přebírala ta potlučená

pláňata. „Udělám z nich

aspoň kompot. Nebreč,

holka nešťastná. Pán

se o tebe postará.“

Byl poslední den

babího slunného léta.

Už v půlce září začalo

v kraji plískat, hřmít

zima se přelila s podzimem.

Tak k nepřečkání byla

ta neúrodozima, všechny odstíny šedé

a tam, na obzoru, vidíte?,  řádka havranů

posměšně krákala, jen mě

zahlídla, jak své tělo sunu

úvozem, mezi zmrzlými trnkami,

do kostela. Snětí

napadeno celé mé srdce.

Vlhká je postel, kde zahřívám

bříško zvolna rostoucí

zraněnými dlaněmi.

Ve dvoře studna

chladné kameny

kolikrát jsem tam

stála a do vody se snažila

dohledět. A ve mně tiché

ťukání, mlč, parchantě

říkala jsem. Něhou

zajíklá. Když konečně

zase byl svět zelená zlatá

líheň, červen burácel bouřkami

kuchařka mi tajně, aby nikdo neviděl

podstrojovala jahody z panské zahrady.

Trhala jsem v sadě třešně, trochu neforemná.

Baňatá forma na miminka v koruně stromu

a po stehnech mi zvolna stékala lepkavá

živá voda mého dítěte, třešně ze zástěry

sladce pukaly na zemi, jak jsem je rozsypala.

Kuchařka plačtivě pod stromem lamentovala:

„Slez, trdlo, chceš na stromě rodit snad?“

Je jako můra, která se mnou v pokoji bydlela,

po celou dlouhou zimu, to moje dítě.

Nezapláče, nezapláče, ve velkém koši

na jablka, plínami vystlaném. Ale

pěstičky svírá a hrozí jimi do nebe.