Potkal jsem ji u kulečníkového stolu. Hypnotizovala mě zelenýma očima a když jsem se polil fernetem, začala se zajíkavě smát jako někdo, komu už dlouho do smíchu nebylo.

Nevedli jsme žádné dlouhé hovory. Za barem stálo auto, jeli jsme rovnou ke mně.

Už na schodech mi rozťala rukáv košile jediným trhnutím dlouhého nehtu. Nevnímal jsem štiplavou bolest, jen její přerývavý hlas. - Dělej, kde máš klíče? Nebyl jsem schopen trefit se do zámku, jak se mi třásly ruce. Vtrhla do předsíně jako zdivočelá řeka a přitiskla mě ke stěně. Jemně jsem jí stiskl pulzující zápěstí.

Po dvou hodinách vyčerpávajícího boje si sedla na okraj postele. Když její pohled sjel přes budík

na nočním stolku, trhla sebou a otevřela doširoka oči. – To už bude půlnoc? mávla paží směrem

ke mně a nevěřícně zatřepala hlavou. – Vadí to hodně? Jsi snad Popelka a rozplyneš se, nebo co?

- Popelka teda fakt nejsem, zasmála se nakřáplým hlasem, - ale mám strach, že bych mohla…no, to je na delší vyprávění. – Tak klidně povídej, času dost, vzal jsem ji za ruku a přitáhl k sobě do peřin.

 – Někdy jindy, teď nemám náladu, odtáhla se a odešla do koupelny. Slyšel jsem ještě, jak práskly dveře.

Pak se mi zatmělo před očima, padal jsem do hluboké jámy, nějaký vír mě vtahoval do sebe

a nakonec mě pohltila měkká tma.

Probral jsem se až druhý den odpoledne. Po levé paži se táhl klikatý šrám od jejího drápnutí,

na zádech bylo pár dalších, všechny dost hluboké na to, aby mi připoměly její včerejší vášeň a žár.

Hledal jsem ji po všech barech a hernách v okolí. Když  jsem se už za tmy pomalu vracel domů, seděla  před vchodem, hlavu mezi koleny, skoro spící. Zvedl jsem ji do náruče, překvapilo mě, že byla jako pírko, odnesl jsem ji do bytu a když jsem ji ukládal do postele, už pravidelně oddechovala.

Vzbudila mě pár minut po půlnoci. Celá se chvěla, zatínala prsty do mých ramen a choulila se do klubíčka. – Zamkni mě do komory, prosím, opakovala šeptem. Nevěřícně jsem se na ni díval:

- To nemyslíš vážně, proč, co se děje? – Neptej se a dělej, křikla zlostně. Otočil jsem klíčem v zámku a sedl si na dlažbu přede dveřmi. Po pár hodinách, kdy se z komory ozývaly rány do zdi, vrčení a opakované pády těla na podlahu, zaškrábala jemně na dveře. – Už můžeš otevřít, Marku.

Měl jsem strach z toho, co uvidím. Rozcuchaná a udýchaná vyšla ven, sedla si ke mně na zem

a spustila.

– Před rokem jsem dostala nabídku od kamarádovy cestovky, dělat průvodkyni jedné soukromé expedici. Směřovali jsme přímo do středu Amazonské džungle. Po týdnu cesty pralesem polovinu výpravy skolila vysoká horečka, z posledních sil jsme se dopravili do indiánské vesnice. Tam se nás ujal místní šaman. Natíral moje tělo nějakou lepkavou mastí, přicházel vždycky před svítáním a blábolil nesrozumitelné zaříkávání. V noci jsem se budila zalitá potem, zdálo se mi, že se do chatrče vplížil obrovský jaguár.

Zastavil se před mým lůžkem a tiše mě pozoroval. Dívali jsme se jeden druhému do očí.

Jako teď Ty mně, usmála se smutně. Pomalu jsem ji zvedl a šel uvařit kafe.

Při snídani jsme oba mlčeli, ani jeden nezvedl oči od talíře. Odešla stejně jako den předtím,

ani jsem se nestihl zeptat na její jméno.

Bude půlnoc. Nemusím běhat po městě a vyptávat se známých, jestli ji náhodou někde neviděli.

Vím přesně, kam jít. Cítím na dálku její vůni.

Setkáme se kousek za městem v rokli plné rozbitých laviček, promarněných panenství

a nevyslovených otázek. Vím, že tam bude. Její oči budou svítit do tmy stejně jako moje.

Povečeříme spolu.

Než odejdu z bytu, objednám ještě dvě letenky. Vracíme se domů, milý Iganoa.