|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Osudové setkání?
Tak tohle jsem já, úplně obyčejná holka, co ráda jí a pije, chodí do kina a zajímá se o spoustu věcí. No prostě obyčejný člověk, který užívá život plnými doušky a občas si láme hlavinku, pročže tady vůbec je.
Asi před rokem jsem se sama vypravila na jeden etnokoncert. Mám tuhle hudbu ráda, a tak jsem si řekla, že mě přece nepřítomnost mých přátel neodradí od zajímavého kulturního prožitku. Ke všemu jsem byla v takovém duševním stavu, že jsem se potřebovala trochu odreagovat. Dorazila jsem do klubu, venku bylo plno sněhu, zima zalézala pod nehty. Byla jsem opravdu ráda, že jsem konečně v teple. Šla jsem si koupit něco k pití a už na baru jsem se dozvěděla, že skupina, která má dnes vystupovat, uvízla někde ve sněhové vánici. Začala jsem zvažovat, jestli nemám jít domů. Lístek nebyl zas až tak drahý a navíc se mi nechtělo kdovíjak dlouho čekat. Řekla jsem si, že počkám tak hodinku a uvelebila jsem se s teplým čajíkem do jednoho z křesel. Vytáhla jsem německou knížku, kterou jsem právě louskala a snažila se v tom pokračovat.
Za chvíli si k mému stolku přisedli dva muži, nikde už nebylo místo a já jsem tady stejně sama, tak proč ne? Mohlo jim být tak kolem pětatřicítky a oba měli brýle. Jeden, ten s dlouhými černými vlasy, byl trošku mimo a brzo se někam vytratil. No. 2 si mě začal prohlížet a čekal, až vzhlédnu od knížky, aby mě mohl oslovit. V tom okamžiku jsem četla snad nejzběsileji ve svém životě. Ovšem stejně mi to nebylo nic platné, najednou jsem se nemohla soustředit, všechny věty i slova ztrácely svůj smysl a já jen tak klouzala očima po řádcích a otáčela listy. “Co čtete pěkného?” - “Haló, slečno!” “Ah, to jste mluvil na mě? Promiňte, trochu jsem se začetla.” “To jsme si všimnul.” řekl a usmál se, jakoby věděl, že jediné, co jsem četla, byla čísla stránek, které jsem zbrkle otáčela. “Dáte si něco?” Ani čerstvých šestnáct mi nebránilo v tom, abych si dala pivo v přítomnosti muže, který by mohl být mým otcem.
Rozhovor začal při pivě nabírat obrátky. Michal, jak se ten muž jmenoval, měl opravdu velký přehled a to mi velmi imponovalo. Najednou se hovor stočil ke mně. Jakmile jsme začali mluvit o mně, sklouzli jsme k jakémusi dumání nad světem a nad životem samým.Vlastně jsem dumala jenom já, a to jsem potřebovala. Má deprese mizela. Bylo to opravdu zvláštní. Svými otázkami mě tlačil tam, kam chtěl, jakoby mě znal už léta, i když se teprve mými odpověďmi dozvídal to podstatné z mého života. Zkrátka, ten rozhovor, který jsme právě vedli, se úpln ěvymkl kontrole a já jsem sama začala řešit své niterní problémy. Vědomí, že se už nikdy nesetkáme mi dávalo jakýsi pocit důvěry v jeho mlčenlivost. Asi kolem jedenácté jsme se zvedla, že už musím domů. Protože byl Michal ze stejné městské části jako já, jeli jsme spolu. Najednou jsem měla šíleně zvláštní pocit, strach. Já a neznámý muž uprostřed noci... "Budu už muset vystupovat." "Nechceš alespoň číslo, kdybys měla nějaký problém. Můžeme zas pokecat.""Ne, já bych to raději nechala náhodě, pokud se máme někdy vidět, setkáme se.." Kolikrát jsem pak litovala, že jsem si to číslo nevzala, ale bylo pozdě.
Utekl rok, bylo opět před pololetním vysvědčením. Zrovna jsem se vracela ze zkoušky a napadlo mě, že bych si mohla skočit na něco dobrého do mé oblíbené kavárničky. Jen jsem dosedla, rozhlížela jsem se, jestli neuvidím nějaké známé tváře. najednou se můj pohled zastavil na obličeji muže, o kterém jsem si myslela, že jej odněkud znám. Sakra, odkud já ho znám?! Ne, to snad není možný...Ale jo. Protože jsem se za ten rok žití a bytí docela otrkala, nedělalo mi problém přijít za ním a začít konverzaci.
Za pár chvil vystřídal věty typu "Ó, ty jsi nám ale vyrostla. Už je z tebe pořádná ženská...", opět velmi zajímavý rozhovor. Za ten jeden rok jsem se opravdu hodně změnila. Rozhovor se netočil poze kolem mě, najednou jsme si byli rovnocenými partnery, což i Michala poměrně zaskočilo.
Domů mě Michal samozřejmě opět doprovázel. Těsně předtím, než jsem vystupovala, následovala obligátní otázka:"Nechceš moje čísloMůžem zas někdy někam zajít?" Přes všechny předešlé zkušenosti byla má odpověď stejná, sama ani nevím proč. Bála jsem se snad, že kdybych to číslo měla, zavolala bych mu a byla tím jakýmsi způsobem svázána? Nevím Bála jsem se něčeho nového? Prostě nevím!
Potkala jsem vlastně sebe samu, sebe samu v odstupu jednoho roku. Byla jsem tehdy jiná, taková malinká, i když dnes si v tomhle světě, s tím co vím, připadám kolikrát ještě menší. Tehdy před rokem jsem byla plná ideálů, citů a impulsivního jednání. Dnes za mě samotnou mluví z velké části má hlava. Často si kladu otázku, je to dobře? Neztrácíme vzděláním a nekonečným poznáváním kus sebe sama, neoddělitelnou část naší přirozenosti? Co jsem byla před rokem a co dnes, co ze mě bude za rok či za dva? Vydržím to? Tolik otázek, stále, stále......
Člověk jde neustále ulicí života a je na něm jestli bude utíkat nebo půjde pomalu.
|
|
|
