toyenka (Občasný) - 28.6.2003 > Arutha: Je to takový moje malý dilema.. Jak se v psaní vyhnout červený knihovně, když on život ve své podstatě do ní občas sklouzává.. Tedy, červená knihovna mívá dobrý konec, Jehličí dobrých konců moc nemá, takže si nemyslím, že by to až nějaká červená knihovna byla. Ale je to ten problém jak psát o Životě a vyhnout se přitom vztahu mezi mužem a ženou se vším, co k němu patří... Hm? Vidím to tak, že v životě každýho člověka jsou hezký i ošklivý chvíle, kdybych se těm hezkým vyhnula, byla bych neobjektivní. Ale vystavuju se pak nařčení z červený knihovny, vím.. A teď druhá záležitost - Jehličí tě po chvíli nudilo. Toho jsem si také vědoma, je to delší celek, ukázka z románu a ne článek do časopisu, kde čtenář očekává v rychlém sledu úvod, stať a závěr, tohle je něco jiného. Vyčítají mi i tu přemíru "kudrlinek".. Ale to mě na tom právě baví, psát hodně barvitě. Já totiž právě takové texty vyhledávám i pro vlastní čtení. Mám pocit, že strohé dynamické texty sice vyhovují dnešní době, ale zase na druhou stranu čtenáře o moc ochuzují. Ale to je jen můj subjektivní názor. Nakonec, můžu si to v románu dovolit, není to detektivka, aby to vyžadovalo strohost a děj plný dynamiky. V Jehličí se ta dynamika s pomalým popisným textem střídá, je to takový můj experiment.. Jsou tam části pohodové i části hodně dynamické. První kapitola je spíš pohodová, protože vlastně čtenáře seznamuje s první postavou, jejíž životní osud v rozdahu asi 13 let pak román sleduje..
A mimochodem, díky za poznámku, právě kvůli takovýmhle poznámkám ten text sem dávám.. :-)) toy