Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Věř a víra tvá... z kolekce Velký život, malé radosti
Autor: kubík kubíček (Občasný) - publikováno 17.6.2003 (22:24:27)
další v kolekci>

Věř a víra tvá….

…tě vyléčí. Princip, který dozajista mnoha lidem pomohl, podle mé osobní zkušenosti však především těm, kteří na něm založili živnost. Přestože si některé jevy opravdu rozumově vysvětlit neumím, nevěřím v nadpřirozené schopnosti lidových léčitelů. Na vlastní kůži jsem se totiž přesvědčil, že jejich moc nad často i vzdělanými a soudnými lidmi může být sice nečekaná, ohromná, ale taky zhoubná, pokud s ní nakládají podle své vůle či zvůle. Jeden z takových takydoktorů mě málem odstřelil.

A proto k čertu s nimi.

Ordinoval na svém pracovišti v kotelně žďárského Žďasu, používal k vyšetření ocelovou pružinu a získal záhy díky ústnímu zpravodajství provinčního městečka značnou proslulost a úctu. (Kdo ví proč, ale na Vysočině vůbec padlo léčitelské semínko na úrodnou půdu). Takovou, že když se jeden rok naše hokejové mužstvo začalo nebezpečně plácat v pásmu sestupu z druhé ligy, upjali se na něj jeden po druhém i jinak docela chytří a rozumní spoluhráči. Vesměs všichni ve žďárských strojírnách pracovali, pohybovali se tudíž přímo u pramene jeho "alternativní medicíny". Chodívali k senzibilovi během směny a on jim radil co jíst a pít, co dělat či nedělat. Stát platil jemu i jim čas a oni se mu odvděčovali tu lahví, tu bonboniérou. Poněkud svérázné podnikání.

Tlemil jsem se jim v kabině, tak inženýři, jak jde vaše terapie?, co radí primář v montérkách?, ale jak se náš druholigový koráb postupně potápěl, přibývalo jich a k mému zděšení brali diagnózy kolegy zámečníka stále vážněji. Nakonec věc postavili tak, že jestli nechci trhat partu, musím k němu naklapat taky. V situaci, kdy bylo třeba táhnout za jedno lano, pokud jsme nechtěli slítnou o soutěž níž, jsem nás nechtěl rozhádat. Tak jsem se tedy podvolil a šel.

V malém ajnclíku za výtopnou mi už od pohledu podezřelý a nesympatický chlápek začal přejíždět po těle kovovou spirálou, tu něco zamrmlal, tu mi sdělil, že cítím teplo, chlad, popřípadě jinou energii. Popravdě řečeno jsem vnímal jenom smrad z kotlů a z horka a nedostatku kyslíku se mi dělalo špatně. Nicméně závěr prohlídky předčil má očekávání. "Vaším největším problémem jsou oči a bolest hlavy je od nich," rozhodl na konec. No, slíbil jsem si sice předtím, že budu slušný a navýsost zdrženlivý, ale nějak to nešlo udržet. "Teda to jste objevil Ameriku, na to nepotřebuji virguli, stačí si všimnout brejlí a čerstvé tržné rány od brusle za uchem," vylítlo ze mě spontánně, upřímně a naprosto neuctivě. A odešel jsem středem, prásknuv šarlatánovi dveřmi před očima.

Odezva se přiřítila neprodleně. Chystali jsme se na rozhodující zápas o udržení v lize, s Třebíčí, buďto my nebo oni, ale kluci na mě začali být v kabině jako na cizího. Vyhýbali se mi a občas jsem některého přistihl, jak si mě podezřívavě měří. Nechápal jsem, co se děje, než mi jeden z nich kápl božskou: "Ten chlapík z kotelny tvrdí, že prohrajeme, protože jsi to už dávno předem prodal!" prozradil. Jak to ten pseudoléčitel zjistil, mi už nepráskl. Nejspíš mu to našeptala jeho čarovná pomůcka nebo to po indiánsku vyčetl z rozhozených svářecích elektrod.

Mávl jsem nad tím rukou, to snad nemůžete myslet vážně, s nikým z Třebíče jsem přece slova nepromluvil a taky proč bych to dělal, chci hrát taky druhou ligu, ale jak se ukázalo, zůstal jsem sám. Podařilo se jim nahlodat i trenéra, dokonce nad mým dosud neochvějným místem v sestavě začal tančit otazník. Od úvahy, že mě nepostaví, nakonec kouče odradila jen představa, že by musel narvanému zimáku vysvětlit, proč nominoval zrovna v nejdůležitějším špílu sezóny do branky náhradníka, když já jsem zdravý. Kluci až na dva tři rozumnější skřípěli zubama a já v břiše cítil, jak začínám vibrovat už předlouho před rozbruslením.

Ne že by bylo něco nemožného prodat zápas. Kde je poptávka, je i zboží. Druholigoví hráči žili z nízkých platů, ani zápasové prémie nesypaly nic moc, funkcionáři je na druhé straně tlačili k úspěchům za každou cenu. Prakticky v každém mužstvu a každé sezóně se proto podobná skvrna na dresu fair play vyskytla. Nikdy nikdo nikomu nic nedokázal, ale záhadné výsledky, nečekaná zakolísání favoritů či spásné remízy na poslední okamžik jaksi ke koloritu hokejového přízemí skoro patřily. Dokonce se s nimi přímo kalkulovalo. "Tam musíme vyhrát, protože jim to pak pustí tamti," vědělo se před odjezdem na kluziště rivala.

V praxi takový buchnutý mač mohl vypadat například následovně: Útok, složený z nejstarších a nejzkušenějších hráčů, nastoupí na zahajovací buly, v padesáti vteřinách si nechá naházet tři góly a jde vystřídat, zatímco zbytek mužstva rozloží nasranost a beznaděj. Aby od sebe odvedl pozornost, sprdne střední útočník provinilé lajny brankáře. Nechá ho vystřídat, nahradníkovi pro jistotu dovolí nasázet ještě dva tři banány, aby se náhodou necukal a mimoděk jim to nezkazil.

Scénář naplněn a zjistit se dal jen náhodou nebo nepozorností aktérů. Například když jsem v přítmí zákoutí zimního stadionu, kde bych se po jednom takovém zápase vůbec neměl ocitnout, kdybych byl nezabloudil ve spleti chodeb, slyšel kapitána soupeře šeptat zmíněnému uřvanému centrforwardovi: "Dík, klaplo to. Jsme srovnáni!"

Někdy, ale zcela výjimečně, to byla i docela sranda. Jeden rok jsme, zajištěni už v klidu ve středu tabulky, hráli poslední kolo soutěže v Mladé Boleslavi, která se rvala o udržení kdo s koho s Kopřivnicí. Telefony už mnoho dní před kláním jen řinčely, auta pendlovala sem a tam, napětí stoupalo. Když nastal čas utáhnout tkaničky a projít koridorem na ledovou plochu, náš tréňa profesor Kubera svým suchým humorem pronesl: "Tak hoši, jdem na to. Prvně půjdou ti, co hrají za Boleslav, pak ti, co za Kopřivnici, no a pokud někdo zbyl, mohl by hrát za nás!"

Je na bíledni, že se v těchto zákulisních piklích soustřeďoval zájem především na muže v brance. Jejich chyba nebo liknavost mohla určit výsledek daleko snáze než u hokejistů v poli. Na sklonku kariéry v jiném dresu a jiném zápase jsem se jednou sám namíchl, popadl o přestávce přilbu, hodil do ní dvě stokoruny a s výkřikem: "za postup mi ty dvě kila stojí!" ji nechal kolovat po kabině. Scházel nám k prvenství a tím i k vyšší soutěži jediný bod, prohrávali jsme po první třetině o dva góly. Vidina úspěchu se nebezpečně chvěje a pokladník předvádí chcíplýho brouka, jako že se ho to vůbec netýká. A náš nejstarší bek do ponurého ticha, jaké umí v takové situaci ovládnout hokejovou šatnu, jakoby mimoděk prohodí, že s brankářem soupeře vojákoval v jihlavské Dukle.

Tak jsem to vzal do rukou a uspořádal sbírku. Nedozvěděl jsem se nikdy, jestli si oba dukláčtí veteráni vybrané peníze na záchodě opravdu předali. Možná s námi náš vychytralý zadák jen obratně vydupal. Jisté však je, že jsme ten večer vyhráli. A že ten chlapík v drátěné masce naproti sice nic vyloženě nezvoral, ale často reagoval na svůj věk a zkušenosti až neuvěřitelně netakticky. Ovšem, pokud se opravdu ti dva na WC potkali, tak vlastně jednal velmi zkušeně.

Abych si nehrál na svatouška, i já si jako mladíček, na samém začátku kariéry, jedenkrát okusil, jaké to je i přes prohru sevřít v ruce bankovky. Je to hnusné, lepkavé a nevstřebatelné. Slovan Ústí nad Labem po mnoha letech snažení konečně reálně aspiroval na postup do extraligy, celé město tím tehdy jen vřelo. Naše dny v soutěži naopak už byly definitivně sečteny, ani teoretická šance na udržení nedýchala. Na našem ledě ústečtí horko těžko uklohnili potupnou plichtu a usoudili, že hlavní překážku tvořila moje lapačka. Aby neriskovali další případnou ztrátu bodu s naprostým outsiderem, navíc před svými diváky, chtěli se posichrovat. Provedli to fikaně, poslali na mě kluka, s nímž jsem vyrůstal. Neříkal: "Zaplatíme ti!", mizera jeden útočil na city: "Udělej to pro mě, sám víš, jak oba prahneme po extraligovém triku. Já tu příležitost teď mám!" Umluvil mě nakonec, že to byl on. Cítil jsem s ním, ale tím se teď nemohu omlouvat, protože výsledek byl z pohledu sportovního ducha tentýž. Kývl jsem nemravně: ano, zápas pustím a peníze si potom vezmu. Bylo před Vánoci.

"Předej tuhle hokejku mému bráchovi, je to dárek, já se domů nedostanu" požádal naoko ten povedený přítel po zápase, když jsme před ústeckým zimákem nastupovali do autobusu. Pěkně nahlas, aby všichni od nás slyšeli. Jen já věděl, že na lopatě té hole mezi dvěma vrstvami izolačky je namotáno pěkných pár tisícovek. Částka, kterou jsem si jinak hokejem vydělal za půl sezóny.

Přitom ústečtí utráceli zhola zbytečně, kdyby si věřili, mohli ušetřit. Vlítli na nás úplatek neúplatek jako satani a rozstříleli mě na padrť, než jsme se rozkoukali. Mohl jsem klidně chytat úplně naplno a nehnout pro jejich body prstem, takže jsem si nakonec i přes debakl vydobyl ještě gloriolu skvělého brankáře a srdnatého bojovníka. Ani stín podezření. Neumím si ale dosud odpovědět, co bych býval udělal, pokud by průběh zápasu nebyl tak jednoznačný. Pustil bych to? Nebo se hryzl a pak se kámošovi omluvil? Nevím, jsem v tom prostě namočený už nafurt.

Už tehdy v autobuse a ještě víc doma při vybalování bankovek jsem už tušil, že jsem si právě zadělal na celoživotní jizvu. I když vás nepřistihli, převaluje se Vám to dlouho v mysli a nakonec se to někudy na povrch stejně prodere. Podobně jako při nevěře. Hrajete divadlo, přetvařujete se, spoluhráči nevědí přesně co, ale vycítí, že něco je jinak. A vy vnímáte, že oni cítí. Napravit následující hnusno a dusno bývá velmi složité, ne-li nemožné. Úplně se toho lepkavého svinstva někde v duši nezbavíte nikdy. Jsou to hrátky s čertem, jež přinesou většinou jen kostlivce ve skříni. Na vždy.

Poučen touto palčivou zkušeností jsem pak už vždycky, kdykoliv někdo z hráčů za mnou přišel, jestli něčí podobnou nabídku přijmout, (starého gólmana lze jen stěží z takových úvah vynechat) říkával: "Jak chcete. Ale beze mne. Nestojí to za to, sami poznáte!"

Nachlup stejné myšlenky mi před tím osudovým zápasem s Třebíčí vířily hlavou a roztřásly mě jako malého žáčka. Nikdo mi neuvěří, že jsem jakoukoliv chybu neudělal vědomě, že nejsme s protivníkem domluveni, že to není zaplaceno. "V tomhle stavu udělám tu jejich očekávanou minelu raz dva. Pak sbohem druhá ligo a sportovní živote vůbec. Za daných okolností to nikomu nevysvětlím," šeptalo si něco ve mně, a zatímco navenek jsem se vší silou snažil udržet chladnou tvář a svůj obvyklý předzápasový rituál, při nástupu na modrou čáru mi pěkně svíralo v půlkách.

Hned v první minutě zápasu ujíždí třebíčského křídlo a vytahuje mě daleko do rohu hřiště. Rychlá klička, jsem obehrán, obránci nikde, za mnou jen prázdná klec. Nahrávka před brankoviště, neobsazený útočník v třebíčském dresu střílí a už už zvedá jásavě ruce nad hlavu. Zoufale se ohlížím, chytám se poslední možnosti, mikroskopického stébla, křehké pavučinky a prudce vrhám brankářskou hůl nazdařbůh směr brána. Po několika předlouhých zlomcích sekundy se dráhy překříží, puk trefuje letící hokejku, těch pouhých pár centimetrů dřeva uprostřed zející tlamy tří červených tyčí, odráží se vysoko nad břevno, až přeplachtí ochrannou síť nad mantinelem a skončí v namačkaném davu diváků. Ti jen zahučí.

Vzkříšen z mrtvých, pochován náručí Štěstěny a povzbuzen na duchu se vracím do brankoviště, čapnu už v klidu i následující trestné střílení, to je moje parketa, a už vím: dneska mi jen tak snadno gól nedají!

Nevím, jestli tenkrát v horáckém derby zakročila v můj prospěch nějaká vyšší moc nebo mě jen vědomí nesmírného ohrožení vybejkovalo k výjimečnému výkonu. Vím ale, že zatímco se moji zblblí spoluhráči týdny nechávali vojíždět prackama léčitele, já po trénincích zdržoval na ledě náhradníky a soutěžil s nimi o chlebíčky v blafákách. Když ostatní kluci ob den hledali pomoc mezi nebem a zemí, já po každé tréninkové hodině vysypal doprostřed středového kruhu kbelík puků a řekl mladému dorostenci, který potřeboval trénovat střelbu: "Pal mi to od červené čáry na hlavu, jak nejlíp umíš. Za každý gól máš pivo. Když mě sestřelíš, jdeme s pojistkou na půl!"

Proto jsem nejspíš psychologickému útoku léčitele odolal. Protože jsem se nespoléhal na cizí pomoc, na nějaké vyšší síly či kouzelnou virguli, ale připravoval se na svůj úkol sám. Proto si snad i mohu sám pro sebe výrok o léčivých schopnostech víry poopravit. "Věř si, a víra tvá tě zachrání", zní podle mne správně.

Třebíč jsme porazili 4:0.



Poznámky k tomuto příspěvku
Gerhard (Občasný) - 20.6.2003 > Moc zajímavý pohled nejen do zákulisí sportovního dění.
Škoda že tak moc dlouhý, asi to hodně čtenářů odradilo!
Body: 5
<reagovat 
jelen (Občasný) - 22.6.2003 > Na hokej seru jak na placatej kámen, když se nacionalistická tříčtvrtina mých spoluobčanů halasně raduje nad vítězstvím tzv. "Zlatých hochů" kdesi v Naganu či co, já v koutě zvracím a ptám se: "Je toto možné?." Možná je to tím, že jsem už od mala byl na míčový sporty pomalej a tudíž outsider, nebo tím, že mě vytáčejí arogantni, otlemený ksichty vylepanejch vejrostků, když vykřikujou: "Baník banik baník." a maj ve tváři zlobu, nenávist a agresi. No, to je vcelku jedno. Chtěl jsem vlastně říct, že i když mam k takovejm sportum negativní vztah, tak mě tvoje povídka chytla, je to napínavě napsaný a dobře se to čte.
Body: 5
<reagovat 
MZF (Občasný) - 25.6.2003 > Zpočátku jsem čekal, že se to bude odvíjet do jiných dimenzí, ale musím uznat, že jsem byl mile překvapen. Krásný popis hokejové kariéry, ale i konkrétního utkání a pocitů.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 4 (5) 6 7 8 9 10 12 12 14 14 15 16
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter