V pomačkaných sukních hledám neutržená poutka
snad alespoň ta zůstala. Věčně unavená v potu. Doufám.
Na poličku dávám i knoflík z trička bez rukávů
to nosím ráda po sprchování svědomí, když piju zelený čaj
na uklidnění všech nití i špendlíků, co mě v těle svědí.
Mírně spokojená sedím na posteli a nohama opírám se
o vodorovné blesky tam kdesi v dálce u obchodů
s krásnými šaty. Až jednou vyrostu, budu hezká!
Déšť jako kovové zástěny ukrývá výlohy lidských ramen
V duchu šeptám: „Kudy?“ a slyším odpověď.
Nažehlené puky na kalhotách nejsou můj styl
ani by celý den nevydržely čekat v pozoru než se uvaří voda.
Měla bych změnit možná barvu vlasů, nehtů nebo rtů
dotknout se čajovou směsí nerozehřáté duše…
Ale asi bych neslyšela tak jasné zvuky podél kůže.
|