Na oltář s jehličím jsme kladli
slzičky panny Marie, a můry sesbírané
u babininy lampy. Však se nedopočítá
svých smrtí, až bude její čas. Nedohledno
nedohledno v dohledu straší. Večer se prudce
ochladilo. Ve vzduchu bouřka. Přijde a odejde
zprudka, jako všechny pohromy dětského léta.
Nebyly hranice mezi prostory, ten za okny
vstupoval volně do letního pokoje, a ten vzduch
skomíravý, ve kterém starý člověk dýchal, bůhví
bůhvíkam se ztrácel. Tady, tam, volně jsme proudily,
vždyť děti tohle umí. Ani se nezardí, když, kapsy plné
jehličí, utíkají do bezpečí. Na oltáři neumělém
vadnou kartouzky. Bylo to někdy takhle v létě.
Dospělí řekli: „Babina už není.“
Jako by děti své nevěděly.
|