|
Školení. Sedíme u stolků a čekáme. Většinou studenti, které zlákala nabídka práce za šedesát korun na hodinu, inzerovaná jako “sběr dat.” Zřejmě nějaké dotazování lidí na ulici, říkáme si.
Po chvíli vchází do místnosti šarmantní blo ndýna. “Je vám všem osmnáct?” táže se nejdříve. Když všichni souhlasně zamručíme, oddechne si. “Uf, konečně to jednou vyšlo bez problémů.” Rozdá nám papíry. “Tady se všichni upište a dejte mi dvě fotografie. Dostanete průkazky, ale vždycky po práci je od vás zase vyberu, abyste je nezneužili.”
Pomalu se začínáme dozvídat, co se po nás bude vlastně chtít. Budeme kontrolovat obchody a kavárny (souhrnně řečeno “provozovny”), jestli tam nemají puštěné rádio nebo televizi. Podle zákona se totiž pouštění přijímačů na veřejných místech chápe jako “veřejná produkce”, a proto je třeba mít uzavřenou smlouvu se společností Intergram a odvádět poplatky. Zmiňované poplatky potom mají jít umělcům, které řečený Intergram zastupuje. My ovšem neděláme pro Intergram, ale pro jinou firmu, která jej zastupuje.
“A hezky jim pohrozte zákonem!” nabádá nás paní. “Jedna paní pořád říká Neplaťte to, neplaťte to, tak už teď dva roky sedí.” Aha. Tak o tohle jde. Hlídat, kdo si pouští či nepouští rádio, a případně strašit provozovatele tím, co se jim stane. Paní přidává pár historek, které ji při provádění revizí postihly. Jacísi ukrajinští provozovatelé ji zamkli a chtěli ji zmlátit. Jindy zase přišla do erotického klubu, kde ji vyzývali, aby se svlékla. “Až při odchodu jsem uviděla na dveřích oznámení, že právě probíhá nábor striptýzových tanečnic,” dokončuje paní s úsměvem.
Pár lidí se zvedá s tím, že na tohle nemají. “Všichni ti, co odešli, dělají velkou chybu, každý by si to měl vyzkoušet, ”zatracuje je paní. “Moc vám to pomůže v jednání s lidmi.” Rozhoduju se zůstat. Sice mi pořád ještě není jasné, jak se tahle práce provádí, ale jako zkušenost to může být dobré.
Dohadujeme se na srazu v pátek. Sejdeme se u autobusu, který nás odveze do Plzně. Tam budeme tentokrát podniky obcházet.
Pátek. Vyjíždíme směr Plzeň. Čekám, že se během jízdy konečně dozvím něco konkrétního o tom, jak máme v daných případech postupovat. Čekám však marně. Dostaneme formuláře na jména podniků, formuláře na smlouvy a plánky ulic, které máme kdo obejít.Co konkrétně mám v daném případě udělat, o tom pořád nic. Přijíždíme do Plzně a první skupinky se vypouštějí do terénu. V zoufalství se ptám dívek přede mnou, které vypadají, že už s tím mají nějakou zkušenost.
“Prostě tam přijdeš, uvidíš, jestli jim tam hraje rádio, a když jo, tak si je zapíšeš, hlavně si napiš IČO, a kolik tam toho mají. Jo, a telefon, jestli to jde.” “A jak je to s tou smlouvou?” “No, můžeš si zkusit zavolat majitele, ale ten tam většinou stejně není.” Dobře. Tak si zkrátka poslechnu, jestli v obchodě hraje rádio, a když tak si opíšu ze dveří IČO a jdu dál.
Za chvíli jsem “vypuštěna do terénu”. Moje ulice je dlouhá a plná obchodů. Vstoupím do obchodu se zeleninou. Zezadu tlumeně hraje rádio. Nemám nejmenší chuť ukazovat svoji “intergramovou” průkazku. Radši zase hned vycházím ven, než se stanu podezřelou. Tak co, mám to zapsat, nebo ne? Co říkali o rádiu v pozadí?
Nakonec se rozhoduju zelinářství zapsat – říkali přece něco v tom smyslu, že pokud to slyší zákazníci, tak už je to veřejná produkce.
Postupuju dál obchod od obchodu. Snažím se nenápadně pokukovat po případných rádiích a pak si stejně nenápadně opsat IČO. Sama se divím, že tahle číslíčka se na dveřích opravdu vyskytují, nikdy dříve jsem si jich nevšimla. Občas je připsán i telefon, tak jej s radostí opisuji.
Prodejna elektrospotřebičů. Ouha. Na dveřích se žádné IČO nenachází. Vevnitř bohužel rádio hraje. Nadechnu se tedy, vstoupím dovnitř, přijdu k pultu a vytáhnu průkazku. Potřebuji IČO a nejlépe nějaký kontakt na majitele. Paní je překvapivě ochotná. Podává mi cedulku s požadovanými údaji. Uf. Tohle šlo snadno.
Procházím dalšími podniky. Snažte se zjistit to pokud možno nenápadně, zní mi zase v hlavě. Oni by třeba nějaké reproduktory zatajili. Procházím téměř prázdnou restaurací a koukám po reproduktorech. Od baru si mě podezíravě měří. “Přejete si něco?” vyptávají se mě. “Ne ne,” rychle zavrtím hlavou a couvám. Šest reproduktorů. Bane, v restauracích se asi bude lepší přece jenom ptát. Aspoň to dostanu na kartičce a nebudu muset nic přepisovat.
V lékárně nic hrát neslyším. Přesto vzbudím jejich pozornost, proto se raději legitimuji a zeptám. “Rádio? Tady, v lékárně? Kdepak, ani náhodou!” Taky dobré. I když, na druhou stranu, čím více zápisů, tím prý lépe. Podniky, kde nic nehrálo, se mi do součtu nezapočítávají, i když projít je musím.
V další kavárně jsou překvapivě vstřícní. Dívka za barem se sice podivuje, ale její mužský kolega má, zdá se, ve všem jasno. “Jo, o tom jsem slyšel, to je ten novej zákon!” “Vážně?” diví se barmanka. “Jasně jo, vždyť o tom psali v novinách, přece.” “Tak kolik tady toho máte?” kuju železo, dokud je žhavé. “Dvě a dvě. Dvě rádia a dvě televize.” Fajn, tohle šlo snadno.
Situace se radikálně mění po návštěvě lahůdek. Hraje tu masivní obstarožní rádio, reproduktory žádné, všude plno lidí, musela bych stát frontu. Navíc na dveřích je kromě Iča i telefon na provozovatele se jménem. Výborně. Pokládám papír na výlohu a opisuji si. V té chvíli ze dveří vyběhne mladý muž.
“Co si to píšete?” Strnu, nicméně odpovídám. “No, zjistím si, kolik tu máte rádií, pak si opíšu IČO a telefon.” “A proč nejdete za majitelem? Já jsem majitel. Co si to tady máte co zapisovat?” Vede mě dovnitř. Jdu tedy s ním a snažím se mu věc rozumě vysvětlit. Reaguje pobouřeně. Prý si nemám co opisovat jeho IČO, je to prý jeho soukromá věc. (Vždyť ho má na dveřích, každý se na něj může podívat, tak jaká soukromá věc?) Koktám, začínám se mu omlouvat, ale nezabírá to. Přes moje protesty mi bere z ruky kartičku Intergramu. Začínám mít všeho po krk. Beru si kartičku a trochu zkratovitě utíkám pryč. Místo k východu však letím za pult. Otáčím se. “Mám zavolat policii?” volá prodavačka na majitele. Konečně to beru ke dveřím a uteču.
V boční uličce se pak sesypu. To jsem si s tou brigádou dala. Ježkovy zraky, jak zvládnu zbytek dne? Ještě policii by na mě chtěli volat.
Trvá dlouho, než se uklidním. A než seberu odvahu vyrazit dál. Od téhle traumatické zkušenosti se ale věci vyvíjejí dobře. Mladá prodavačka v obchodě z kůží je zároveň provozovatelkou, a ochotně souhlasí s tím, že se mnou na místě uzavře smlouvu. Hned ji s ní podepisuji – samozřejmě ji vyplním špatně, jak se později ukáže. V obchodech se někde diví, někde se jim to nelíbí, nikdo mi však už policií nevyhrožuje.
Udělám si pauzu, v průchodu jednoho z domů – je to místní pobočka ČSSD – se nasvačím. Už nezbývá mnoho času, a ulice je také téměř hotová.
Ve sportovních potřebách mě čeká překvapení. Poté, co odříkám svoji naučenou formulku o tom, odkud jsem a co požaduji, se dozvídám, že už tam z Intergramu před chvílí někdo byl. “Jakto?” rozčiluji se. “Tuhle ulici mám přidělenou já!”
Teď jdu po chodníku naproti neblahým Lahůdkám. Musím opatrně, aby se nic nepřihodilo. Fajn, nevšimli si mne.
Tak, pár posledních podniků a vzhůru k místu setkání. Tam už se houfují jiní účastníci. Vzájemně si předáváme zkušenosti. “Hele, a byl jsem v jednom obchodě, tam byl děsně nepříjemnej majitel, prej už tam dneska někdo byl a byl z toho malér, chtěl mi brát kartičku, ale já mu to nedovolil.” Rozsvítí se mi. “Tos byl v těch Lahůdkách, co? A taky jsi byl ve Sportovních potřebách, že jo?” Hned je mi lépe, když si na nepříjemného majitele můžeme postěžovat společně.
Při přepočítávání vypsaných podniků se umísťuji velmi dobře, málokdo jich má více než já. O smlouvách ani nemluvě, mám nakonec dvě, ještě od paní z obchůdku s dlaždičkami.
Autobus vyjíždí, stmívá se. Uf. První směnu mám za sebou. Teď mohu přemýšlet o tom, jak různé reakce vyvolává u různých lidí tatáž věta: “Dobrý den, jsem ze společnosti Intergram, která zastupuje umělce, podle zákona vám vzniká povinnost odvádět poplatky za přijímač ve veřejném prostoru, které potom jdou umělcům...” |
