|
| |
 |
Samota
Autor: Mike (Občasný) - publikováno 1.10.2000 (22:46:52), v časopise 2.10.2000
|
|  |
SAMOTA.
tíživá samota, člověk, bytost jen sama,
opuštěná, bezvýznamná. Teď zemřít a ? Nic by se nestalo, jen –
ale nic. Žádná změna. Venku hřmí. Těžkne mi hlava. Jsem unavený a sám.
Mít tak někoho! Ale což. I samota občas léčí. Ale s někým už
nejsi sám. Jste dva a vše se snáší lépe. Příjemněji. Pohlazení – jen
to už dva sblíží. Pohlazení léčí. Je zdravé. Teď je ho ale málo.
Polibek, dva polibky, tisíc polibků bych Ti dal, mít tě u sebe.
Být s tebou.Ty & já, My dva. Teď my dva a zítra? Co bude zítra?
Jsme teď a tak žijme naplno. Budu Tě hladit po vlasech, po růžových tvářích.
Držíme se za ruce a jdeme po ulici. Venku je zamračeno, prší, ale my se
držíme za ruce a jdeme spolu. Je nám příjemně. Nevnímáme déšť, zimu,
chlad. Jen jeden druhého. Já tebe a Ty mě. Přicházíme domů. Dveře vrznou a můj pokoj mě uvítá svou vůní nábytku. Intimní osvětlení
tomu dodá tu správnou atmosféru. Rádio. Tiše hraje naši píseň. Venku se
zablesklo. Přitulila ses ke mně. Ke svému ochránci. Já tě budu chránit navždy.
NAVŽDY? Snad? chci to. Třeba zítra potkáš lepšího ochránce. Bude lepší
než já. Zamiluješ se do něj a JÁ? „Budeme jenom kamarádi,“ slyším, zatímco
mi puká srdce. Uvnitř zuřím, ale navenek jsem klidný. Nevzrušeně
ti odpovídám, že to bude prima. Jen co odejdeš, vybuchnu a píši
dopis na rozloučenou. Ptám se :
Proč?
Co jsem udělal špatně?
Proč už mě nechceš?
Máš mě ještě ráda?
Jak se s tím mám vyrovnat?
Byla to moje chyba?
Já tě zbožňuji. Miluji tě !!!!!!!!!!!!!!!
„Já tebe už ne,“ slyším odpověď. Pořádně se mnou zacloumá.
Vždyť ještě včera jsme se vášnivě objímali, líbali jsme se, laskal jsem tvá ňadra, naše nahá těla splývala v jedno, stále rychleji. Až do úplného
vyvrcholení. Pak ses ke mě přitiskla a usnula. Byla jsi roztomilá,
bezbranná, nevinná. Byla jsi moje všechno – láska, naděje, budoucnost,
osoba mi nejbližší. A takto jsi mě zranila.
Dopis končím slovy: už se neuvidíme. Za tmy odcházím
z domova. Koleje jsou nedaleko. V dáli houká vlak. Koleje duní.
Pomalu si lehám přímo doprostřed nich. Skočit pod vlak bych nedokázal,
ale toto ano. Slyším ranní zpěv ptáků. Hukot. mravenec mi leze po ruce.
V dáli zahoukala sova. Skřípění brzd. Řinčení plechů. Lidský výkřik. Zvednu
hlavu – na nedalekém přejezdu vidím. Auto schované v lokomotivě.
Moc z něj nezbylo. To auto poznávám, je TVOJE. Běžím tam. Klopýtám. Padám.
Sedřené ruce. Krev z obličeje. Nevnímám bolest jen běžím. Vidím záchranku.
Hasiče. Rozřezávají auto. Vyndávají zkrvavené tělo. Blížím se k nim.
Poznávám tvé dlouhé lesklé vlasy. Křičím néééééééééééééééééééé.
Když doběhnu, přikrývají tě černou plachtou. „Je mrtvá?“ ptám se,
Bohužel. Padám na kolena a pláču. To není možné, řvu. Proč?
A život jde dál. Zase sám. Ať žije SAMOTA.
|
|
|
