Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Herešova krčma VI.
Autor: toyenka (Občasný) - publikováno 12.5.2003 (13:44:13)
 

„Nedal by sis radši hrnek kafe nebo čaj? Vypadáš trochu přešle,“ zabručel a šel mi nalít bílý kafe, který se dobře od rána hřálo na kraji plotny sporáku, do kterého přikládal polena z lesa. Pak ještě zakrojil do kulatého pecnu voňavého chleba a k tomu uřízl kus domácího uzeného.

 

„Na, ber si. Ještě nás čeká těžkej den.“ Prohodil jen tak samo sebou a já ucítil najednou svíravost hladu a bez nejmenšího odporu a s vděčností sáhl po nabízeném. Dokonce se na stole ještě objevila sklenice s kyselými okurkami, což sice moc s tím sladkým kafem neladilo, ale kupodivu se to nechalo bez problémů kombinovat a jak jsem si stačil mezitím všimnout,  hajnej na to byl tak zvyklý. 

 

„No, voni to za půl hodiny nestihnou, už je znám, nemusíš spěchat, vodpočiň si, asi to nebyl nejpříjemnější zážitek, co? Jak se vůbec jmenuješ?“ Houknul na mě dobrácky.

 

„Jan. Vlastně Honza Říha, jsem z Poličky,“ breptnul jsem s plnou pusou chleba s uzeným a okurkama. „Máte tu fakt dobrej chleba,“ pochválil jsem nabízené.

 

„Jo, chleba pečou dole v pekárně vyhlášenej, tenhle je z nočního pečení. Vždycky se tam stavím, chleba musí bejt. Tenhle vydrží celej tejden i dýl, to je dobrý, když tu v zimě zapadáme sněhem.“ Vysvětloval Cibulka a přikrojil ještě kus z upečeného bůčku s česnekem, který mezi řečí objevil v pekáčku ve spíži.

 

U kachlového sporáku bylo příjemně, v rukou mě hřál hrnek s kafem z melty, na které jsem nebyl sice zvyklý, ale kupodivu mi chutnalo. Tělem mě prostoupil příjemný pocit z jídla a v Cibulkově společnosti jsem se cítil fajn. Seděl proti mně, koukal z okna a najednou se zvedl.

 

„Myslím, že už jedou, pojď, Honzku, půjdeme jim naproti,“ pokynul mi a šel pomalu napřed. Ušli jsme jen pár kroků a byli jsme před kapličkou.

 

„Co to je za kapličku?“ Zeptal jsem se, zatímco jsme přešlapovali a čekali na přibližující se auta v zákrutu polní cesty.

 

„Kaplička je svatýho Jana Nepomuckýho,“ zabručel Cibulka. „Vždycky 16. května má svátek a o nejbližší neděli tu je pouť a slouží se tu svatá mše. Sejde se tu celé okolí, i když to na to nevypadá. V dřívějších dobách tu hrávala i Navrátilova knížecí kapela, byl to velkej svátek, ale to víš, jak jde čas, už to není, co to bejvávalo..“

 

Prohlížel jsem si rozcestník a četl – stanoviště Bukovina, směry – Pustá Rybná, Borová, Lucký vrch.. Tedy Bukovina.. Zatrnulo mi, vzpomněl jsem si na Janova slova:

 

…ve svých toulkách jsem došel k večeru až ke kapličce na samotě u opuštěné hájovny, kde se odedávna říkávalo na Bukovině. Bylať ta kaplička zasvěcena svatému Janu Nepomuckému, kterýžto je i mým patronem…

 

Nechtěl jsem na tu náhodu myslet, ale přímo se to nabízelo. Jsem někde na nějakém místě, kam jsem ani nezamýšlel zajít. A zřejmě právě o tomto místě mi včera povídal v Herešově krčmě jakýsi přízrak. Kdybych to někomu vypravoval, řekl by, že mám horkou nemoc. Ale já vlastně skutečně nalezl místo uvnitř hlubokého lesa plné kamenů prorostlých slídou.. Tolik náhody, to mi až ježí chloupky za krkem, pomyslel jsem si.

 

V tu chvíli již zastavovala auta policie i černé pohřební pod kapličkou a nastal zmatek. Krátce jsme se pozdravili a já vedl skupinku směrem zpět do lesa. Cestu jsem si pamatoval dobře a po necelé hodince jsme došli opět k palouku. Neutuchající zápach mi potvrzoval, že jsem se rozhodně nespletl a po chvíli jsme již všichni zahlédli ležící postavu.

 

Cibulka se pokřižoval a tiše pronesl: „Chudák stará Skarková, je to ona..“ Policista začal vše fotit, přikládal k tělu lístečky s čísly a opět fotil z jiných pohledů. Pak přišli na řadu muži v černém a začali tělo nakládat. Musel jsem se otočit. Při prvním pokusu o naložení se hlava oddělila od těla a jako hadrový míč spočinula opodál. Nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné. Chlapi byli jen tak na něco zvyklí, ale i na ně bylo tohle skoro moc. Lopatou opatrně naložili zbytky toho, co zbylo ze staré ženy do černého igelitového pytle a zatáhli zip.

 

„Koukej, sbírala šišky a dala si tašku s nima pod hlavu, lehla si tu sama, byla unavená..“ prohodil jeden funebrák k druhému. Tašku přihodili k černému vaku. Takto ostatky toho, co zbylo z člověka, vynesli z lesa, naložili do černé dodávky a vydali se na zpáteční  cestu k městu.

 

Policisté se mě optali na pár faktů, starý Cibulka mi poplácal po rameni na rozloučenou a pomalým krokem odcházel k hájovně, přeci jen se půjde ještě podívat na tu těžbu. Z lesa se ozýval ryk motorových pil a bylo slyšet padající stromy. Tíha kácených kmenů vydávala praštivý zvuk s ozvěnou pádu. Koncert, který nenechával Cibulkovy uši klidnými. Musel tam, ten les byl jeho život.

 

Svezl jsem se zpět do města s policisty, měli v autě místo a já měl pro dnešek toulání přírodou skutečně dost. Ještě jsem se s nimi stavil na stanici podepsat nějaká lejstra a pak jsem šel pěšky přes městečko domů. Bylo již pozdní odpoledne, ale ani v nejmenším jsem neměl chuť někam zajít. Tohle jsem musel prostě v sobě zažít a nechat to srovnat časem. Snad by bylo dobré se vypovídat, ale kdo by mi to uvěřil. Měli by ze mně stejně jen legraci.

 

Došel jsem domů, oblečený se natáhl na pohovku a za chvíli usnul. Jak to říkávala ta moje dobrá babička? Nejlepší ze všeho se je přeci vyspat..

 

 

 

Uběhly dva týdny po velikonocích. Nic zvláštního se nedělo,  normální školní průšvihy, ale také se mi povedl jeden obtížný zápočet, na který jsem byl docela pyšný. Vracel jsem se po těch dvou pracovních týdnech domů za hustého deště. Kdepak zůstalo to velikonoční teplo předjaří,  zase je tu fujavice a rád jsem si ráno ještě natáhl flaušový kabát. Stěrače tu slotu nestačily skoro stírat. Stavil jsem se na pumpě na kávu, hlady jsem skoro neviděl, tak jsem si zakousnul sendvič a smlsnul nafouknutý croisant s čokoládou. Když jsem projížděl vysočinskými lesy, obklopujícími vesničky před Poličkou, dal jsem raději trochu víc nahlas rádio a naladil sportovní zpravodajství, abych se přinutil myslet na něco jiného, než co jsem tu o velikonocích prožil.

 

Přijel jsem však tak akorát, abych stihnul ještě své oblíbené posezení v Herešově krčmě. Zaparkoval jsem před domem a jen tak nalehko spěchal na náměstí. Kabát jsem si odložil na kovanou skobu ve výklenku a sedl do tmavého koutu. Za chvíli jsem již vstřebával atmosféru dob dávno minulých, nechal se kolébat tichými podbarvujícími tóny a objednal si suché červené víno a slané pražené mandle.  Upíral jsem oči do plamenů loučí a pozoroval dvě slečny, které upoutaly mou pozornost.

Neseděly daleko ode mě, avšak ve zdejším šeru jsem si je více představoval, než že bych je rentgenoval pohledem. Jedna byla plnější postavy, druhá až příliš štíhlá.  Nijak si mě nevšímaly, pily svou colu z vysokých tlačených sklenic brčkem a zcela zaujaté svým rozhovorem, nesnažily se ani tišit  hlas. Najednou mě cosi v jejich rozhovoru upoutalo, zaposlouchal jsem se tedy do jejich slov:

 

„Nepovídej, to muselo být děsivý, tys na tom pohřbu byla?“

 

„Byli tam všichni od nás, starou Skarkovou každý znal, prožila na Bukovině celý život, co pamatuju, říká se odjakživa jejich statku U Skarků..“

 

„Ale říkali, že pan farář nechtěl rakev vpustit do kostela, že už si nebyla vůbec podobná..“

 

„Jo, to je pravda. Nevpustil rakev dovnitř. Když ji našli, byla už kolik týdnů po smrti. Pak ještě podle předpisů museli odtud odeslat zemřelou na soudní do Hradce. K pitvě, víš?“

 

„Prosím tě, jaká pitva?“

 

„No, spíš to byl formální postup, prostě museli, mají svoje předpisy. Ale stejně na ní už nikdo nic nepoznal, tělo se vrátilo zpět s papírem, že cizí zavinění nebylo z dostupných ostatků shledáno. Ale pohřeb se tím protáhnul, to jo. A pan farář ji už do kostela nevpustil. Mše se konala venku. Skarka nakonec pana faráře přemluvil a on sloužil mši svatou venku.“

 

„Trochu strašidelnej pohřeb, nemyslíš? Tys jí viděla? Jak vypadala?“

 

„Nikdo ji neviděl, říkali, že to ani není možný.. Rakev byla uzavřená, Skarková uvnitř a my se s ní přišli jen rozloučit.. Hele, když někoho znáš od mala, tak to prostě nejde, nepřijít se s ním rozloučit.. A vůbec, já už o tom nechci mluvit.

 

Víš, říká se, že jí našel nějakej študák, tam v lese směrem k vejbuchu, jak je ten kamennej palouk.. Chodívali jsme tam s bráchou na houby, ale teď mě tam už nedostanou ani za nic. Vždycky jsem se toho místa bála, bývalo tam strašidelné ticho a když svítilo slunce, ty kameny se tam  tak zvláštně třpytily.. Je to fakt zvláštní místo, nikdy tam nikdo nevysázel žádné stromy, odjakživa tam býval palouk..“

 

Děvčata ztichla, po chvíli zaplatila svou colu a zvedla se k odchodu. Sledoval jsem se nenápadně očima a skoro jsem se lekl, když se jedna z nich zastavila u mého stolu, pohlédla na mě a pak se jen prostě shýbla pro něco na zemi..

 

„Promiňte, asi vám něco upadlo,“ podávala mi lístek, který zřejmě ležel u mé nohy. Vzal jsem cedulku z její ruky a díval se, jak lehkým krokem  odchází z krčmy. Sotva za ní zapadly dveře, pohlédl jsem na lístek v mé ruce.

 

Držel jsem umolousanou zažloutlou kartičku, na které bylo vybledlým inkoustem zvláštním rukopisem napsáno:

 

„Souputník tvůj jiným tokem časovým tě zdraví, pane.. Díky ti za vše, v té tvé i v té mé době. Dobře jsi vykonal mou prosbu a já mohu již svou stezkou klidně se ubírati zase dále ve svém osamění. Jen věz, že život tvůj bude spojen v budoucím s poslem, který ti tuto mou zprávu podá..“

 

Nevěřícně jsem zíral na kus užmoulaného papíru, propaloval jej pohledem a nenadálém tušení jsem vyskočil od stolu a vyběhl ven do hvězdné noci před Herešovu krčmu. Rozhlížel jsem se po ztichlém nočním náměstí, ale nikde nikdo..   

 

V předtuše věcí příštích jsem se neklidně vrátil zpět ke své dvojce vína. Moc Osudu je všeprostupující a co se má stát, určitě se stane. Tohle jsem si v těch posledních týdnech více než uvědomoval, častokráte mi tato myšlenka přišla jen tak sama od sebe.

 

Pohlédl jsem letmo do své poloprázdné sklenky a tam se zřetelně zrcadlily dvě tmavé oči.. Oči, které chvíli před tím rozprávěly u vedlejšího stolku a ve kterých planuly ohníčky mystična. Škoda, že jsem si jich nevšímal více. Ale třeba jsem je neviděl naposledy. Kdo ví?

 

(konec povídky) 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Pierre Bosquet (Občasný) - 12.5.2003 > za tenhle dil a vubec za celou povidku...pribeh
Body: 5
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 12.5.2003 >

Líbilo se mi to i jako celek. Dobré.


Body: 5
<reagovat 
Gerhard (Občasný) - 12.5.2003 > Rád se připojuji k předešlému hodnocení...
Body: 5
<reagovat 
Přeslička (Občasný) - 12.5.2003 > jo,jo...
Body: 5
<reagovat 
Pavelk (Občasný) - 13.5.2003 > Moc pěkná povídka a krásně napsaná.
Body: 5
<reagovat 
jelen (Občasný) - 14.5.2003 > Připadne mi to neuzavřené, možná jsem to nepochopil, byla Skarková matka toho dítěte? Ne, to by se časově nevlezlo, asi mi něco nedocvaklo.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter