|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
~ SNAD … ~
Duše má bloudí po obláčku, sám anděl strážný bloudí s ní,
já ulehl jsem do bodláčků, a duše... pláče do básní.
~
Dopiju čaj a půjdu spát, a žádné sny už nechci,
už nechci více snít a zdát…
Teď chci jenom svůj klid, a budu ho už mít?!
Možná - snad!
Vždyť snil jsem celým životem, měl jsem ho málo rád;
těch snů bylo snad tisíce, však k čemu všechny byly mi?…
Jsem pes ohluchlý štěkotem, tulákem v poušti Měsíce...
Jsem stínem mezi živými!
Já prožíval jen zoufalství, a KONEC - tolikrát…
A příště?
Snad tedy příště JÁ...
SNAD…
SNAD…
… tak zemřít jako děcko již,
ach, zemřít ještě mlád!
~
Duše má bloudí po obláčku, vždyť anděl strážný zklamal ji,
pláče si, pláče potichoučku, jak já, v nebeské tramvaji.
--------------------------------------------------------
~ FOTKA ~
A zbyla jen jedna…
Jediná!
Tak víc než černobílá,
tak stará jako život sám,
dřív úhledná,
dnes zašlý krám…
Ne, už tak pro mne!
I když se tváří jakoby nic,
jako by byla jedna z mnoha.
Však zbyla jen ta jediná,
kdy vídával jsem ještě Boha;
tak samotná a zašlá už,
tak, jako osamělý muž!
~
A na ní moje marnost jest,
něžnost se vryla do básní...
Tak čisté jsou jak odraz hvězd,
a Bože můj!
Ty moje sny!
Pak naivita, očí hlad,
absence tmy a žádný chlad.
Toužil jsem srdce rozeznět;
vždyť přede mnou tak krásný svět…
~
Však přes tu radost vidím zmar!
Až dnes ho vidím,
když jsem stár.
On provázel mě od mala,
jak mozek s nemocí se rval…
Ta nemoc nitro týrala,
duši mou Ďábel požíral!
~
Ten klouček s úsměvem jsem já?
Je nesmělý, tvář studem hrá,
však v zádech blesky, bouře zlá…
Snad cítil jsem už vichr z blat,
který můj tichý úsměv krad.
Vždyť jsem si toužil jenom hrát!
~
Záhy pak zmizel dětství čas.
Já, jako malý oukropeček
v Londona jsem se proměnil;
život byl náhle plný léček,
však bez pokory já jej žil.
Pak Bůh mě ztrestal - ponížil,
proč v alkoholu našel past?!
Sám s démonem svým v potížích...
Mým „kapitánem“ býval chlast!
~
Tak, jako slyšíš vnitřní hlas
a budíš se i umdlíš s ním,
život se snažíš nepropást,
přec na něj padne černý stín!
To z „věčnosti“ jsem dostal vzkaz,
že slunka bude míň a míň!
Že štěstí více nepotkám
a navždy budu kráčet sám,
po cestách jasných, voňavých,
však pohlcen jen do snů svých!
~
Život byl krutý, surový
a já s ním tvrdě bojoval,
to, co se nikdo nedoví...
že chtěl bych začít odznova.
To z fotky vyčte málokdo,
spíš štěstí bude hledat v ní,
třeba ji zmačká, zahodí…
Co z očí pozná pocestný?
|
(rád bych přidal fotečku o které je tento kousek, ale dobrovolně se přiznávám, že mě tak dojímala, že jsem ji nosil stále u sebe a na nějakém flámu, patrně zežrán jako pes, či BOHUŇA, jsem ji potratil. SCHÁZÍ MI, a jinou už nemám.😌😔)
|
|