|
|
|
Studánka Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 21.6.2023 (13:07:05), v časopise 21.6.2023
|
| |
Studánka
Co se povedlo, je passé, co se nepovedlo, je passé. Já a cesta. Na Sobi 20 za Soběslaví. Jedu ke studánce, na posvátném místě, která dá sílu. Podmaluji si oči její vodou do dalších bojů, nakreslím si na čelo, jako to obvykle dělávám, moji oblíbenou runu, pozdravím, pokloním se a poděkuju. Děkuju za to, že v tomhle světě ještě zbyla nějaká ta posvátná místa, a neméně děkuji za to, že jsem schopný je cítit a povídat si s nimi. Místa často řeknou více než lidé, protože, jak zjišťuju, většinou není s kým a o čem. Vzácné výjimky, máte moji úctu. Jak říkal jeden z mých přátel, jsme starý čůráci, na který každej sere. Něco na tom možná je, ale ten život není jenom o počtu lidí, se kterýma se člověk setkává, ale i o nějakým vnitřním nastavení, morálním kodexu, smyslu; o tom, co se snažím; o ideálech, ke kterým se přibližujeme, ale nikdy jich nedosáhneme, protože jsou to ideály. A tak je to v pořádku. Člověk je jenom člověk, jsme jenom lidé, jsem jenom člověk. A jsem za to rád. Mám svoji světlou i temnou stránku jako tarotová karta Velekněžka, která má vedle sebe černý a bílý sloup, nad ní je měsíc v úplňku, vlevo měsíc dorůstající, vpravo měsíc ubývající. Pod jejíma nohama srpek měsíce, kam teče její život, její volby, její rozhodování. Něco ubývá, něco přibývá, něco teď je, něco je temný, něco je světlý. Není to úplně jednoduchý v tom životě, ale já jsem vděčnej, že tady jsem a že ho můžu žít. Je to nějakej životní styl, ke kterýmu člověk došel, co mu dělá dobře a nežít jenom pro sebe. Nedávno mě napadlo, vzpomněl jsem si na jednoho člověka, kterej řek u pokladny, když za někoho zaplatil pár korun, který chyběly, že udělal dobrej skutek a že každej den dělá dobrej skutek. Bylo to něco jako jeho kodex. Tak mě to inspirovalo. Tak se občas podívám do svýho deníčku, a zjišťuju, že to dělám podobně, a jsem za to rád, protože žít jen pro sebe je škoda. Ale je potřeba právě žít i pro sebe, právě se věnovat i sobě, protože, když se budu věnovat sobě, tak budu mít sílu se věnovat i ostatním a bude se mi chtít, nejde o to se zničit, vyhořet a zeslábnout, ale jak říká další z mých přátel, kveť jako květina. Ačkoli je ten člověk na mě až moc světlej, má pravdu. A není to pravda, že nejkrásnější květiny rostou jen na prahu propasti. Člověk se může stát takovou květinou a šířit svoji vůni dál, tím že má život, kterej je nějak smysluplnej. Ano, a co je dokonalý, máloco, málokdy, někdy ta dokonalost ale je. Přes to všechno, jak ty věci bolej, tak asi mám v sobě i nějakou vděčnost za to všechno. Provázejí mě runy, provázejí mě tarotové karty, jsem poustevník i poutník, miluju řeku Lužnici, miluju jižní Čechy. Miluju některý místa. A za co jsem rád, co se opravdu hodně povedlo, že některý věci cítím. Je to jako když se člověk v nějakým oboru naučí nějakou drobnost, nějakou jednoduchou věc, a tu rozvine do nekonečnejch variant a dokáže s tím opravdu mnoho. I kdyby tohle byla jedna z mála věcí, která mi snad jde, tak je tu obrovský potenciál a já věřím v potenciál, nevěřím v kruh, nevěřím v bod; já věřím ve spirálu, v keltskou spirálu, balvany, menhiry, dolmeny, spirály, draky, naše průvodce. Draky světla, draky temnoty a chaosu, draky ohně, vody, země, vzduchu, kteří nás mohou provázet. A teď jdu ke studánce.
|
|