Ruce vám splývají ve dvě ještěrky a podržet pivo je nemožný, znáte ten pocit? A vždycky, když pohnete hlavou, máte opožděný oči a zvuky vám zůstávají v uších.
Hrozně jsem chtěl odjet. Myslel na cestu, abych vylezl sám ze sebe a utekl. Já nevím, člověk se usmívá jako vůl a přitom se bojí dalšího oběda, večeře, rána. A když vstávám, mám místo nohou... okurky. Ale ne, já vím, že to nejsou okurky. Natolik ještě vnímám.
Taky se bojím doteků.
A hudby. Já teď nic neposlouchám, protože z toho mám strach. Ticho je na jednu stranu strašný, ale je nekomplikovaný.
A pivní tácky. Kolem každýho je záře...
Sedíš proti mně. A občas se na mě podíváš. Byl bych radši, kdyby ses nedívala, musím mít fakt ránu. Tři piva a dva panáky. Ještě pořád něco cítím. Doufal jsem, že mě to rozveselí, ale je to spíš uspávající. (Ale s Matušem je sranda, to jo.)
Teď se na něj díváš a jsi strašně daleko. Kdybych tě teď polechtal, ani nevypískneš... Kdybych natáhl ruku a dotkl se tě, ani si toho nevšimneš. Kdybych se tě dotkl... Ale ne... Vlastně se tě nechci dotýkat, protože po doteku následuje kůže nebo... to byla asi blbost. Chtěl bych, abys mi strašně vynadala, abys celá zbrunátněla a prskala vzteky. Nebo aby ses zase chovala jako dřív. Jenže ty nic neříkáš a tváříš se, jako bych byl malomocnej... Jako by tě moje ruce nakazily, a to jsem se tě ještě ani nedotkl...
Ještě to není dlouho. Ještě to není moc dlouho. Nebo... Ještě je to příliš krátko.
No jo, ale Matoušovi to přišlo vhod. Tváří se strašně soucitně, ale myslíš, že jsem si nevšiml, jak se na tebe dívá? Je to kamarád, věř mu, teď se tě ujme a bude tě utěšovat, až tě utěší úplně. Jsem rád, že mám tak výborný kamarády. Vždycky dokážou bez váhání pomoct lidem, na kterých mi záleží.
Tak už se na mě tak nedívej! Každej pohled je jak... Jak? Možná „promiň, je mi to líto, já nechtěla,“ a nebo by to šlo i jinak, kdybych chtěl, třeba „tak už se mě dotkni,“ nebo „opovaž se mě dotknout“ a nebo „já jsem tak blbá, jak jsem ti to mohla udělat“ a nebo „Pojď ke mně?“... Rozladěná kytara, na kterou jsi hrála...
Hele, co kdybysme to smazali a začli znovu, hm? Co říkáš? Ne? No, byl to jenom pokus.
Jsi hrozně hezká. Ne, vážně, já to myslím vážně... Jenže ty to neslyšíš, jsi tak daleko. Tak daleko. Zkus se mě dotknout! Prosím! Přiblížíš ruku a já se rozplynu. Jako kouř z cigarety. Jo.
Potřeboval bych si na někoho sáhnout. Jen tak, čistě nezávazně, zkusit, jestli to snesu... Někoho potkat, nějakou holku, a pak si prostě sáhnout a dát jí pusu.
Matyáš zve nějaký kamarády. Zase se k našemu stolu nacpe tucet ochlastů. Posunuješ se blíž k Matoušovi, to aby se sem ti ožralové vlezli. Jenom jestli... Posunuješ se, posouváš svoje pivo, cigarety, hledáš svůj zapalovač... Vzdaluješ se... Jsi tak daleko.
Už tu nechci být. Asi půjdu. Jenže já chci odejít i s tebou.
Ještě posedím. Dám si pivo, bude pohůdka. Jasně. Je mi trochu špatně a točí se mi tělo. Nohy z kamene, jako pokaždé.
„Další už ne!“ odebíráš mi pivo. Nemáš mi do toho co kecat!
„Já CHCI to pivo.“ Tváříš se nadneseně a přátelsky. Tak už drž zobák... krávo... Ach jo. Opírám si hlavu o desku stolu. Je těžká, těžká... Ta hlava. Dáváš mi ruku na rameno. Přes celý záda mi přejíždí mráz. Od ramene až k pasu. Je mi zima.
Nechytej na mě. Nesmíš na mě sahat. Já už tu vlastně ani nemůžu být pro tebe. Už to po mě nechtěj.
Přejíždíš rukou od ramene až k loktu. Cítím tvoji ruku. Chytil jsem ji do své!
Je mi špatně a ty říkáš, že už bych měl jít. Já nikam nechci. Chci zůstat tady a dívat se na tebe.
Přibližuješ svůj obličej ke mně. Je cítit pivem a cigaretama.
„Už bys měl doopravdy jít. Pojď...“
Táhneš mě za ruku ke dveřím (dřív jsi mě vždycky za ruku vedla). Venku je chladno a čisto, nebo jak to říct. Vzduch se dá dýchat a lampy vypadaj hůř než já...
A ty? Ty se skláníš, skláníš se čím dál víc, až padáš na kamennej chodník. Pod tíhou bolesti a ran, který ti věnuju... |