Venuše
Co se skrývá za vzduchem
když není průhledný
co tají souznění čtverců
na svatozáři svíčky
komu patřily nehty
když zanechaly otisk
na předloktí boha
už nemám strach
už jsem u tebe
tak máš-li mne ráda
spal ta křídla
někde pod námi je země
ale noc si sundala svou masku
aby do rána znovu narostla
a vyleštila pravdu
tak se poznáním špíny platí za světlo
raději nedbej bledých obličejů
jak se zračí ve svitu večerní tváře
raději otevři svou náruč dotyku
určitě rozpoznám tvé hebké tělo od zdi
i když mi mé ruce připadají starší
co ještě přinese proklatá nenávist
k tomuhle místu
kde se sny vztahují k budoucnu
schovaném za úšklebky zvuků
a ty s prsty omotanými kolem krku
můžeš věnovat svou schránku
západu něhy
neb je to tvé slunce které umírá
žes ho tisíckrát polila svou krví
aby se bez oprátky
a přesto stejnou cestou
rozmýšlelo vrátit
a na zdi se začaly milovat pletence stínů
vždyť ty můžeš být mým neštěstím
jen musíš chtít
lesky se prolínají šerem
tak mi slib věrnost
a přestaň šustit s mým srdcem
a zastrč mé svědomí za měsíční moře
a jedovaté paprsky nechť zotročují stíny
zítřek je mým osudem
tak kde se mám schovat
když chce jen pohladit
když to co dřív už zase nestačí
pojď - obejmeme se
a spadneme
poletíme šedivou dráhou
bez výhrůžek a tmou poleptaných přání
mezi plamínky uzavřeme sňatek
když už ne fyzicky
kvůli té době
si prostor bez řeči a zvrhlých představ
prosvítíme očima z kouře
proč sbírat listí
když si to vítr nepřeje
aspoň teď
třeba je zítra je domněnka
jen výmysly opilých starců
nechť je tedy zapomenuto
co ještě nebylo vyřčeno
zase se něco pohnulo
kdes mohla najít cos čistého
ale byl to jen jeden z nářků
pod zorným úhlem věčnosti
jen nenechat kolena přirůst k zemi
raději děkovat za hlad a odsouzení
a uplácet smrt květinami
jen ať jim přiřknou hnilobu
ať jejich hroby spálí zapomnění
ať matky oblečené v dětech
ať muži s přirozeními přirostlými k zápěstí
ať moře koloběhu rána a večera
sfouknou ta protivná slova
pořád tam jsi
a máš průhledné šaty svítání
ať zvítězí co nezemřelo
počkám na tebe
|