FEMME TATALE

Režisér Brian De Palma se v sedmdesátých a osmdesátých letech proslavil snímky jako byly Carrie, Neúplatní či Výbuch, a v devadesátých letech na ně navázal komerčním trhákem Mission:Impossible. Ve svém posledním snímku, k němuž si sám napsal scénář, se obrátil k filmu noir, detektivnímu žánru ze čtyřicátých let. V těchto filmech vystupovaly osudové ženy, zapletené do zločinu, jež ke svým intrikám zhusta využívaly mužů, kteří jim bezmezně podléhali.

Krásná blondýna Laure společně se svými kumpány ukradne na canneském filmovém festivalu vzácný šperk posázený diamanty. Po úspěšně provedené akci se maskována tmavou parukou pokusí před spolupachateli uniknout. Při útěku se však zraní a shodou okolností se octne v rodině Francouzů, kteří ji považuji za svou dceru. Ta před nedávnem ztratila muže a dítě, utekla z domova a oni mají vážné obavy, aby se nepokusila vzít si život. Žena na fotografiích je skutečně Lauře velmi podobná, a když Laure objeví mezi jejími věcmi letenku do Ameriky, uvědomí si svou šanci začít nový život. A když se pak pohřešovaná Lily v noci vrátí a opravdu vytáhne pistoli, přihlíží Laure její sebevraždě, aniž by se pokusila zasáhnout. O něco později už sedí v letadle s nadějným politikem vedle sebe...

O sedm let později přijíždí do Paříže nový americký velvyslanec se svou půvabnou ženou, kterou se ještě nikomu nepodařilo vyfotit. Fotograf Nicolas dostává lákavou nabídku se o snímky pokusit, aniž by tušil, že se tím zamotává do osidel nebezpečné ženy, která hraje svou hru, pro níž se jí náramně hodí...A samozřejmě jsou tu ještě dávní kumpáni, kteří by se rádi dozvěděli, co se stalo s diamanty.

Ve chvíli, kdy drama vrcholí, se děj najednou zastaví, vrátí do klíčového okamžiku a my vidíme, jak málo stačilo, aby se vše mohlo odehrát úplně jinak...

Femme fatale je především nevyrovnaný film. Téma osudové ženy, zapletené do zločinu, je převzaté ze zmiňovaných filmů noir ze čtyřicátých let; rafinovaný způsob loupeže odkazuje na příběhy o vylupování bank; nedovysvětlené zvraty, časové skoky a detektivní motivy připomínají Davida Lynche; obrat ve stylu "všechno se mohlo stát jinak” je dobře znám už z Kieslowského Náhody. Motivy jsou míchány nahodile a neuspořádaně, závěr působí neústrojně a jen stěží vyvolá otázky po osudovosti zdánlivých náhod. Nelogičnosti v ději, stejně jako velmi prapodivné proměny charakteru hlavní hrdinky (jednou je trpící štvanou obětí, jindy rafinovanou potvorou) lze ospravedlnit s odkazem na jakousi “snovost” filmu. Přesto se však – například ve srovnání se zmiňovaným Lynchem – nelze ubránit pocitu, že tu nemají žádné hlubší opodstatnění, neleží za nimi další významová vrstva.

Úvodní záběry z festivalu v Cannes, kde jsou pohledy na defilující hvězdy a kino, čekající na premiéru nového filmu, prolínány se záběry loupeže připomínají, De Palmu v jeho nejlepších dobách, poté se ovšem postupně budované napětí ztrácí. Občas se režisér zahledí do lákavých detailů – dlouhé minuty je tu například sledováno, jak pomalu přetéká vana, velká pozornost je věnována bytu zaplněnému květinami, objeví se tu i čistě formalistní ozvláštnění v podobě sledování dvou dějů zároveň na rozděleném plátně.

Podobně se rovněž skladatel Ryuichi Sakamoto shlédl v nadmíru dramatické a patetické hudbě, která působí ve srovnání s obrazem poněkud naddimenzovaně.

Modelka a příležitostná herečka Rebecca Romijn-Stamosová byla viditelně obsazena pro svůj atraktivní zevnějšek. Od krasavic tohoto typu divák nečeká psychologické charakterní herectví; pak by jim ale neměly být předepisovány takové scény, jako je ta, kdy hrdinka dlouhé minuty čeká, zda se její dvojnice zastřelí, a snad i přemýšlí, jestli by jí neměla pomoc. Tvář představitelky je totiž po celou dlouhou sekvenci dokonale bezvýrazná, ať už bychom si sebevíc přáteli, aby se na ní odrážel vnitřní boj. Antonio Banderas v roli fotografa je pak odkázán na dosti jednostrannou úlohu krasavce, který dlouho netuší, co jaké hry se zamíchal.