Pach dvanácti parfémů v podzemce

mě s bolestnou intenzitou jistoty

udeřil přes chřípí muže zvyklého přespávat 

jen v předpokoji trustu slepých exkrementů vulgarity.

Bylo to k ránu, v předjaří.

Město už zvracelo návštěvníky barů a lásky světel v předjitří....

Předávkováno peyotlem nočního života

zvolna upadalo v světlodenní letargii

cejchovanou benzínem cyklických absťáků všednosti.

Bylo to k ránu. V předjaří.

Pach dvanácti parfémů a pohled z pod víček umírajícího.

Mozek roztříštěn nepochopitelností banality.

Úd ztopořen krkolomností posibilistických teorií možných "kdyby".

Odložil jsem stud a dotkl se jejích vlasů aspoň v představách.

Bylo to k ránu v předjaří.

Pach dvanácti měsíců v podzemce.

S bujarostí pohanského zvěstovatele jara

jí trčel z nedovřené kabely z laciného plastu

vibrujíc tantrou mortality snad ve jménu Valerie Solanas.

A než jsem pochopil, že ji miluji,

opustila zkormoucený vagón prosťáčků bez děje,

a odsoudila mě

k věčnému hledání dvanácti parfémů každodenního šílenství.

Bylo to k ránu. V předjaří.