Tato povídka je fiktivní. Osoby a
události v ní jsou smyšlené.
--------------------------------------------------------------------------
Osobní
rozvoj
V práci jsme se
začali soustředit na osobní rozvoj. Kam tohle povede? Semináře, koučové, kurzy
mindfulness a cvičení jógy, zdravá strava v kuchyni s terasou,
firemní masáže, péče o zaměstnance, firemní psycholog.
K psychologovi mě
poslali jako prvního, prej jsem na to typ.
„Vítejte, pane kolego,“
usmál se psycholog přes profesionální brýle.
„Dobrý den,“ poznamenal
jsem stydlivě a trochu s odstupem.
Já psychologii respektuju,
protože často vidí do člověka. A protože si lze pomocí téhle věci dost zkvalitnit
život. Vím. Vím a znám. Nastudoval jsem stovky stran Junga, četl jsem o
historii psychologie, o jejích přístupech, axiomech, o jejím vývoji, směrech. Nečetl
jsem jen bezpočet psychologických článků na Psychologii.cz, ale i přímo různá
klasická díla, učebnice, kazuistiky. Znám se s lidmi z oboru. Mám
přesahy do filosofie, sociologie, magie, biologie, biochemie, sémantiky,
axiologie, teorie komunikace, umění, mysticismu...
„Tak jaký máte problém? S čím
vám mohu pomoci?“
„A jakou školu jedete?
Jaký je váš přístup?“ kontruju psychologovi.
„Mix. Jako každý moderní
psycholog. KBT, ACT, DBT, Freuda, Junga, Frankla, Maslowovu pyramidu, fenomenologickou
psychologii, ... to je na dlouho.“
„To zní zajímavě, a co
byste vybral pro mě?“
„A jaký máte tedy problém?“
„Život není problém,
život je mystérium,“ oponuju psychologovi. A dodávám: „Píšu povídky z práce
a někdy je čtu kolegům. Jsem tu jako pozorovatel. Dělám si k tomu zelený
čaj. Občas mě bolí u srdce. Kolegové se povídkám smějí, prý jsou humorné. Jsem
tu kvůli inspiraci. Je tu velká fluktuace, skoro všichni utekli, ale já píšu
povídky. Jsem vděčný za podnětné prostředí, a to musí člověk být v nějakém
extrému. Někdo píše o prostředí bdsm klubů, někdo o bezdomovcích, někdo o
lidech ze společenského dna, někdo o zlodějském gangu. A já o práci...“
„Cítíte v práci seberealizaci?“
ptá se psycholog. A kouká zaujatě, tedy o něco víc zaujatě. Cítím, že pro něj
nejsem jen objekt pro terapii, ale subjekt v bytostném vztahu já-ty,
jak by řekl Martin Buber.
„Ano. Píšu tady povídky.“
„Píšete je často?“
„Někdy.“
„A co dál, kde se vidíte
za pět, deset let?“
„Chtěl jsem dnes napsat
povídku, jak jsme tady všichni zestárli, ale při téhle míře fluktuace tady to
asi bude těžké, já jsem tu stálice, všichni normální odešli. Když odešel
koordinátor, řekl nám, že mezi magorama dělat nebude a že tím nemyslí mě a že
proč tu s nima jsem. Já mu řekl, že tu píšu povídky. Je mi tu dobře, často
líp než doma nebo jinde. Absurdita na plné otáčky, je to jako depersonalizovaný
film, špatný dystopický snímek. Píšu povídky. Češu si vlasy tangle-teezerem.
Člověk tam musí dát cit. Když mě v sobotu ráno v posteli začalo bolet
srdce natolik, že jsem se nemohl pohnout, nemohl jsem skoro dýchat... bylo mi
to jedno. Že se možná něco stane. Že se jen ukrátí utrpení.“
„Chcete si něco udělat?“
pousmál se trochu nuceně psycholog.
„Nechci, žiju rád. Bylo
to takové chvilkové. Možná to tak ani nebylo. Nevím. Možná nějaká smířenost,
vyhoření, apatie... Asi to zveličuju, asi to nebylo... Jen mě to tak napadá,
jak tady spolu mluvíme.“
„A není to volání o
pomoc?“
„Je to volání o duši.“
„Tohle je asi moje
poslední povídka z práce, asi z toho bude knížka, napsal jsem asi 500
stran.“
„Nemáte to tu rád?“
„Mám. Je mi tu s většinou
lidí dobře. Sedím tu, s přístupem k počítači. Nemusím tolik myslet na
problémy, jsou tu obědy, to není ironie, je mi tu fajn, některé lidi tu mám
rád. A měřítkem života je hodně to, jaké má člověk mezilidské vztahy, v jejich
hloubce, v jejich inspirativnosti, v jejich citu.“
„Rozumím, takže vlastně
nemáte žádný problém a jste jen umělec, básník a přírodní mystik, co přežil
dvacítku, třicítku, i prý teď čtyřicítku?“
„Prý, když sem za vámi
půjdu jako první, dají mi poukaz na 2000 Kč. Ostatní se moc na psychologa necítí.“
„Dochází vám v životě
dech?“
„Čím víc dochází, tím víc
přichází... Život je jako nádech a výdech, dokud dýcháme, žijeme.“
„Co chcete udělat s tím
poukazem na 2000 Kč?“
„Prodám ho někomu z kolegů
za 2× 666 Kč.“
„666, to je symbolické číslo,
jste satanista?“
„Ani ne, já se
nedefinuju, ale sympatie tam jsou. Vnitřní svoboda, individualita, nezávislost,
nejsem hovadská ovce.“
„A co vám v práci v posledním
roce udělalo největší radost?“
„Včera mi přišel mail, a
myslel jsem, že tam bude práce, ale napsalo to »HROZBA BYLA ODSTRANĚNA«.“
„Tomu rozumím.“
„Co vám přišlo
nejvtipnější za poslední, řekněme, týden?“
„Když šéf o kolegyni řekl,
že »takhle tupej člověk nemůže dělat v kanceláři!«.“
„Co vám na tom přišlo
vtipného?“
„A vysvětlují se vtipy?
Zkrátka ten paradox – víte, v kancelářích pracují tupí lidé velmi často.“
„Považujete se za tupého?“
„Považuji se za
nedokonalého a má nedokonalost je krásná, nedokonalost je potenciálem,
charakteristikou a definicí osobnosti, pozitivním a negativním vymezením.
Člověk by nechtěl být singularita, kde jsou všechny vektory absolutní... Miluju
nedokonalost, jen když tolik nebolí.“
„Vnímáte na pracovišti
nějakou diskriminaci?“
„Ano. Nastoupil k nám
nový kolega, jmenuje se Harry a dostal přezdívku Potter.“
„Co si myslíte o kolegyni
vpravo?“
„Není zlá a špatná, jen upřímná.
Je dominantní, tak se v tom musí realizovat, tak se musí prosadit.“
„Vnímáte na pracovišti
nějakou sabotáž, nějaké záměrné porušení pravidel?“
„Tak určitě. Grafik
komolí názvy a svaluje to na automatické opravy pravopisu. Místo benzínová
sekačka napsal jednou benzínová sračka. A pod fotkou kolegy místo produktová
podpora – produktová potvora. Tady ale není místo pro radikální upřímnost,
přece nás to všechny živí ta práce a měli bychom fungovat jako tým.“
„A jste tým? Myslím
obecně, ve firmě, nebo třeba u vás v kanceláři.“
„Jsme. Všichni jsme se
shodli na firemních kurzech angličtiny a na jídelně s terasou.“
„A?“
„Nevím, možná časem...“
„Vidím, že tam máte
neformálnější prostředí. To je moc dobře. Lépe se pak žije, pracuje. Máte mezi
sebou nějaké přezdívky? Jak říkáte šéfovi?“
„Mrakomor.“
„Proč?“
„Protože jednou přišel v klobouku
a vypadal jako Mrakomor.“
„Kdo je Mrakomor?“
„To je z jedné pohádky.
Pán nečasu. Měl úplně stejný klobouk (!)“
.....
„Víte, chtěl jsem napsat
ještě jednu, poslední povídku. Víte, jak se psům počítá věk krát 7? Tak že tady
v práci je 1 rok za 20 let stárnutí a že jsme za tři roky všichni zestárli
o 60 let a že kolegovi za mnou je už 160 let. A když mu zavolá technik
koordinace je to +2 roky vždycky.“
„To je zajímavé dystopické
téma. Mám rád tenhle typ literatury.“
„... No a jak tady jako
sedíme, všichni šediví, vrásčití s klepajícíma se rukama a ťukáme do
klávesnice a jak je tady sranda a pořád po sobě hážeme zmačkané papíry, do
hlavy, vlašťovky a smějeme se tomu. Mám vymyšlený už jeden takový dialog:
(Kolegyně kymácí kolegyni
se židlí:)
„Rozbiješ mi židli.“
„Já chci, aby ti to
sjelo.“
„Ale já nechci.“
A že pak já poslouchám ve
sluchátkách OverKill „Who Tends the Fire“ z desky Years of Decay:
„... Who tends the fire
Who keeps the torches lit
Who fills your eyes with
smoke
So you can't see
I need the fire
I need the torches lit
To see through all the
smoke covering me ...“
„Přetlak se musí
vypustit, nejde jej léčit nějakou terapií nebo přebít nějakou inteligentní
metodou.“
„To je pěkný text. To je nějaký
metal?“
„Ano, jde o metal.“
„Trash metal?“
„Ne, t-h-rash metal.“
„Aha, je to významově
jiné.“
„No ani ne...“
„Ale ta basa je super (!)“
„Still the fire burning
bright...“
„Postupovali jsme přesně
podle zadání, jen každý s jiným,“ ozývá se z fakturace.
„A mám to už poslat, nebo
na to budeš koukat?“
„A vykoukam na tom něco?“
„Ty jsi střevo, jak se ti
to povedlo?“
„Vzala jsem to do ruky a
ono to zmizelo...“
„Dobrý den, za mnou
určitě nejdete.“
„Prej jo.“
Grafik přišel ze záchoda
v hokejový masce a řek nám, že se vysral z podoby.
„Až budeš někde ležet pod
drnem, by ses z toho zbláznil.“
„Dáš si? To je všechno,
co jsem rozbalila a nebyli tam brouci.“
soundtrack: https://www.youtube.com/watch?v=Y2_D2E8h_qQ
psychoweb: www.aaen.sweb.cz
|