Tento příběh je smyšlený
a jakákoli podobnost se skutečnými postavami či událostmi je náhodná. Jde o
literární fikci; text nemusí být v souladu s názory autora. Pro
čtenáře od 18 let.
V práci
„A Honzo nezívej tady, je to nakažlivý!“
nadechla se a vydechla kolegyně.
„Tak to je jasný, abys
ode mě ještě něco nechytla.“
„To je hrozný, jak tu
lidi furt zívaj,“ nezapomněla na své poslední slovo v diskusi. Ono diskusí bylo
dneska asi už 14, ale většina se týkala lidí, kteří tu zrovna nebyli. Někdo
pracuje od sedmi, někdo od osmi. Někdy je jedno výhoda a druhé nevýhoda. Holky vlastně
v podstatě řeší jen vztahy a pomluvy, případně slušně pokročilou kombinatoriku
obojího.
„Ty jsi vlastně ninja,
želva ninja...,“ povzdychla si kolegyně. Jo, jsem želva ninja, to je asi první
lichotivá přezdívka, jakou jsem kdy dostal. Mluvili jsem s kolegyněma, že nespadám
do systematiky žádného dóša typu podle ajurvédy. Tak jsem jim řek, že jsem „mutant“,
smály se, a v té souvislosti jsem tak trochu poznamenal, že ta želva ninja
opravdu jsem. Když jsem byl pak na operaci se zádama, kolegyně poznamenaly, že
mi šli spravit krunýř. A že mi syn říká „kámo čekuj“, a ne „tati“, to je prý tím,
že jsem želva ninja. Když nám na pohovoru personalistka říkala, zda nám nevadí
pracovat v ženském kolektivu, řek jsem, že ne. Já viděl jen ty velký
výhody. Šéf je alfasamec, protože získal obálky od sekretářky, což se jiným
kolegyním vůbec nepovedlo. Říkal, že když chce něco od ženský, že je to jasný.
Svou pozornost jsem
přeorientoval od kolegyň, které vlastně mluví už asi dva roky o tom samém
(pracuju tady dva roky); buď se vychvalují, kritizují od sedmi ty, co pracují
až od osmi, vymýšlí sociální strategie a vzájemně si potvrzují novými a novými
slangovými výrazy svou stádní příslušnost. Ze života hmyzu. Vyhrocená sociální
kritika. A tu pozornost jsem přeorientoval na psychopata grafika (ten tady
pracuje už dlouho), nedávno hodil kolegyni do tašky krabičku s blechama,
někdy trochu pochybuju o jeho úrovni. No, kde jsem byl já před deseti lety... Podíval
jsem se na grafika a zasyčel jsem potichu: „Do čehos tu duši dal...!“
„Já nikam žádnou duši
nedával!“ odpověděl grafik.
„Jo, v pohodě, já se
jen zamyslel, no jo no,“ pousmál jsem se. Vlastně nevím, jestli tam nějaká byla.
Pak jsem na záchodě o patnáct minut později vyprskl, ale i kvůli tomu, že jsem
šéfovi vymyslel novou přezdívku Rumburak. On nosí pentagram, má piercingy a
tetování, je hrozně hubenej a chodí pořád v černém. Na jednu stranu je to
tady docela zábavný. Kdyby sem přišel můj syn, přišel by si tu jako v nějaký
pohádce a byl by nadšenej! Já tomu říkám panoptikum. Výběr rarit. A horrory mám
docela rád. Možná jsem sem trochu zarostl, stoletým mechem. Často se zamýšlím nad
tím, jak může člověka ovlivnit jeho okolí. Grafik říkal, že když člověk přijde
mezi blbý lidi, stane se hrozně rychle blbcem, a když přijde mezi chytrý, chytřejší
nikdy nebude. Ostatně on to vlastně i potvrzuje, když společně trávíme čas. A
čas tu běží trochu jinak... na uzavřeném oddělení Star Trek Deep Space Nine.
Abych zase nebyl vůči holkám
zaujatý a viděl to objektivně, vztahy tady jednou řešil i grafik, nejenom holky
tady. Ale za tu dobu, co tu jsem, jenom jednou. Říkal, že byli s manželkou
u mediátora, že měli „vztahovej problém“. Ona ho tam prý doporučila. Mediátor
se ho zeptal, kdy ho jeho žena naposledy inspirovala. Grafik mu odvětil, že
jestli to myslí tak, jako kdy mu udělala dobrou svíčkovou. Prej se mu ten
mediátor začal smát. Grafik z toho byl špatnej, a tak se tu ptal holek, co
tam měl říct, že tam je pozvanej znova. Tak mu Klárka s Anežkou trpělivě
vysvětlovaly, že žena může inspirovat i jinými věcmi než kuchařskou inspirací.
On se pak o tom odmítl bavit, protože řek, že je to „sprostý“.
Nějak jsem se zamyslel,
jako obvykle myšlenkami mimo. Typickej Vodnář, já vím. Snažím se ale často o
mindfulness, líbí se mi, že je to prostě meditace odseklá od náboženského
balastu. Zas se probouzím v Přítomnosti, Tady-Teď. Ale ono je potřeba i to
Předtím a Potom, napadá mne, naše paměť, naše myšlenky, naše sny a cíle...
Kolegyně zase mluví. Já si dneska zapomněl celouzavřená studiová sluchátka a
nemůžu poslouchat psytrance, chillgressive a psybient.
„To jsi dostala od
přítele, jo?“
„Jo.“
„On asi upad po cestě, ne?“
„Ne.“
„To jsi s někým jiným, přiznej se. Ona má určitě
někoho jinýho!“
„Spálila
jsem se na sluníčku a loupe se mi kůže.“
„Když
se had svlíkne z kůže, pořád je to had,“ řekl jsem Klárce.
„Já
nejsem žádnej had, dej nám už pokoj ty mačisto,“ odrazila Klárka útok.
„Honzo,
jsi samolibý samec pohrdající ženami, to ale není žádné štěstí, přece Honzo,“
usmála se empaticky Karolína a pohladila mě po rameni.
Ony
ty holky fakt nevědí, co chtějí.
„Hele,
tyhle šlapky se na tu motorku nehoděj,“ vyjádřila se k produktu, na kterém
zrovna pracujeme, Klárka.
„Šlapky,
jo?“ usmál jsem se na ni.
„No
na tuhle motorku by teda žádný šlapky nesedly ani náhodou,“ zkonstatovala Lída.
„Vždyť
to říkám, já s tím mám zkušenost. Teda nemyslim s motorkama,“ dodal
grafik.
„Klárce
se přece ta motorka líbí a Lída to musí vědět nejlíp,“ dodávám s objektivností
inženýra.
No
a s holkama se sice vychází těžko, když to genderově zhodnotím, ale je
pravda, že teď je na mě pěkně naštvanej i šéf. A to jsme vycházeli dobře,
protože oba posloucháme metal. On teda spíš ten agro metal, ale to je jedno. Vkus
není relativní, jak se nám snaží namluvit postmoderna. Kdyby měl každej dobrej
vkus, kategorie vkusu by neexistovala a člověk by si nemohl připadat elitně. Kdyby
byl každej dobrej kus, byly by všechny kusy stejný. Ale já si nepřipadám elitně,
já elita jsem. Ale neříkám jim to. Jasně, mám i svý chyby. Pracuju na nich. No,
o šéfovi jsem řekl před týdnem, že je čundrák a on neslyšel to --nd--. Holky mi
pak říkaly, že je naštvanej, že jsem o něm řekl, že je „čůrák“. Když to
neslyšel, já mu to prostě vysvětlovat nebudu, mám svojí hrdost, je to jeho chyba,
má se mě zeptat, jestli to bylo fakt „čůrák“. Místo toho se baví jen odměřeně.
Tak ono to nějak vyhnije. To tak někdy je. Prostě komunikační mistrovství v asertivitě,
pozitivní aserci, empatické imaginaci, já na tohle prostě moc nikdy nebyl,
poslouchám si chillgressive techno a jede se dál. Za chvíli na oběd. Jednou šéf
řek, že ho ženský serou a že je všechny vyhodí. Já souhlasil. My tady jsme v podstatě
misogyni, včetně kolegyní. Ani ženy nechtějí dělat v ženském kolektivu. Ale
jde prostě jen o reakci a nezajímá nás, kdo je ze Saturnu a kdo z Venuše. Možná
je to i dobou. Ale on ten původ prostě často vypovídá. Teda že se kolegyním
postupně neprodlouží smlouva, protože podprsenka je kompenzační pomůcka a duševní
invalidy tu nechceme, jsme firma založená na efektivitě a progresu. A pak tu
budem moct normálně pouštět metal, aniž by to diskočíči pořád komentovaly.
www.aaen.sweb.cz
|