ČESKÝ JEZUITA NA ČÍNSKÉM DVOŘE

„Potom mi císař zanotoval stupnici c–d–e–f et cetera a kázal, abych ji opakoval po něm. Zahrál si na mém spinetu a vyptával se na různé věci o tónech a nakonec za mnohých roztomilých důkazů přízně výslovně prohlásil, že má z mého příchodu velkou radost a že si dávno už přál, aby přišel nějaký dobrý hudebník, který by byl zároveň dobrým matematikem. A protože já dovedu k dokonalosti obojí, byl jsem za to od císaře oceněn a pochválen, čímž autorita pana Pedriniho již značně smrskla se…“

Jezuitskému misionáři Karlíku Slavíčkovi sebevědomí nescházelo, narodil se na štědrý den nebo podvečer léta Páně 1678, v Jimramově a letos již od té chvíle chvil uběhne 340 let, no a naposledy vydechl před 283 lety také 24. srpna 1735 v tehdy ještě smogem nepropáleného Pekingu, jak vidíme v dopise staršímu příteli a spolubratru v Brně Juliu Zwickerovi, kde píše o svém prvním přijetí u čínského císaře Kchang–si. Ovšem nebyla to prázdná pýcha jen tak ze zvyku, neboť Slavíček byl opravdu do slova a do písmene výjimečně schopný vědec i umělec, i když pro členskou základnu Tovaryšstva Ježíšova bývalo prostě vždy vynikající vzdělání i intelekt charakteristické – neměli důvod trpět prázdné fráze poloprázdných duchů. Pedrini, císařův evropský tlumočník a hudebník, měl důvod třást se nervozitou. Cože, jezuité na čínském dvoře? Nezasvěcení se možná podiví, ale historiky tato skutečnost nerozhodí. Číňané i Japonci totiž byli vůči křesťanům poměrně tolerantní. Představitelé římskokatolické církve si to uvědomovali a již od středověku se pokoušeli v Číně i Japonsku získat co nejvíce stoupenců Kristovy víry v pokušení síly Špásitele a spasitele od malérů dál. Tato snaha přetrvávala po dlouhá staletí a po vzniku jezuitského řádu v 16. století ještě posilnila na svalech, na razanci. Už tehdy proslul působením v Japonsku svatý Franta Xaverský. Zakladatelem a průkopníkem jezuitských misií v Číně byl Matteo Ricci (1552–1610). Tovaryšstvo Ježíšovo zvolilo jednoduchou, ale velmi účinnou cestu: působilo na vyšší vzdělanou třídu, či dokonce přímo na císařský dvůr, který spravoval (ano, napravit křivdy, spravit bebíčka) celou zemi. Jezuité šli až tak daleko, že se přizpůsobovali čínskému prostředí, a to nejen módou na oblečení, ale i formou náboženských seancí. Takzvaný „čínský ritus“ nakonec papež roku 1742 zatrhl jako nevhodný výstřelek daleko před ukrajinským tankistou.

Z JIMRAMOVA DO PEKINGU

Slavíček pocházel z Jimramova na Vysočině. Vystudoval gymplík v Brně, pak absolvoval dva roky bohosloví a v Olomouci strávil tři roky na filozofické fakultě. V rodném Jimramově vykonávali duchovní správu dva jezuité, což ho nepochybně inspirovalo a bavilo. V roce 1694 po ukončení gymnázia vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, zatím jako novic. V tomto městě nějaký čas setrval, ale táhlo ho to výš a dál. Odešel do Prahy, kde bifloval čtyři roky postřeh k formuli know–how na Filozofické fakultě Karlo–Ferdinandovy univerzity. Jeho hlavními zájmy se stala matematika a astronomie. Během pražského pobytu sestavil podrobný plán hlavního města království, což se mu později, jak uvidíme, v Číně šiklo. Následovala léta, kdy často měnil působiště. Vyučoval jako přednosta pohádky Rumcajs v Jičíně, slezské Wroclawi, Olomouci. Roku 1712 byl promován na doktora filozofie a téhož roku složil slavné řeholní sliby a stal se plnoprávným členem Tovaryšstva Ježíšova. O dva roky později byl přeložen do Brna, kde pomáhal svému bývalému profesorovi Jakubu Kresovi při přípravě jeho matematických spisů pro tisk.

Touha barokního člověka po dálkách a po toulkách, jak o ní píše historik Zdeněk Kalista, byla typická i pro Karlíka Slavíčka, jehož ideálem se stala misijní činnost. V roce 1714 mu bylo už 36 let, když požádal o vyslání do misií. Někteří členové žádali řádového ramenatého generála třeba jedenáctkrát, a nakonec jim stejně nevyhověl. Slavíček však dostal svolení ihned. Rozhodly o tom jeho mimořádné schopnosti kněze, matematika i hudebníka. Proto mu byla „přidělena“ Čína, kde se od misionářů Tovaryšstva vyžadovala znalost aspoň jednoho z těchto oborů. Rodák z Českomoravské vrchoviny, jenž dosud nikdy neopustil střední Evropu, měl před sebou namáhavou a zdlouhavou pouť, z níž už se nikdy nepodíval zpátky za svými příbuznými. Čína se stala jeho osudem. V létě 1715 odjel z Brna do Prahy, kde se sešel s páterem Ignácem Köglerem, s nímž odcestoval do Lisabonu. V portugalském hlavním městečku na dlani se sešli s třetím misionářem, Portugalcem Ondrou Pereyrou. Společně se pak všichni tři jako mušketýři na trénink vydali 13. března 1716 na cestu kolem Afriky do Číny.

Plavba trvala na tehdejší dobu poměrně krátce – pouhých 170 dní, ale misionáři se nevyhnuli v Indickém oceánu bouři, která všem nahnala hrůzu: „Měli jsme v zádech znepokojivě zuřivý vítr jako o závod a vlny jako předzvěst pohromy,“ napsal později Slavíček v jednom z dopisů z Číny, „takže se nám rozprskly okenní tabule zadní ohrady, jíž pak pronikly vlny s velkým hukotem, zaplavily celou loď a velmi poškodily naše věci. Brzy potom byla loď vysokými vlnami zepředu i zezadu tak napadána, že bychom byli téměř bývali ve vlnách pohřbeni… Vlny stoupaly tak závratně vysoko, že jsem musel, chtěje dohlédnout jejich špičky, nahnout hlavu daleko dozadu a tvář zvednout takřka vodorovně.“

Po příjezdu Slavíčkovi a jeho druhům nechali ušít šaty podle čínského výrazu módních salónů a byly jim „po čínsku“ sestříhnuty kadeře. Z Macaa odpluli všichni tři jezuitští misionáři do Kantonu, pak odcestovali do Nan–čchangu. Krátce po Novém roce 1717 dorazili všichni tři do hlavního města Pekingu. Dne 3. února 1717 jej představili císaři Kchang–si, jenž jej angažoval jako dvorního obsluhovatele hudebních nástrojů a vychovatele hudebního sluchu, vytříbeného a neškodného k tomu. Slavíček hrával na spinet, který si přivezl z Lisabonu. Občas si na něj zahrál i samotný panovník. Už v roce 1717 na císařův popud Slavíček sestavil první přesný plán hlavního města Pekingu. Použil měření ze tří bodů – císařské hvězdárny, věže kolejního chrámu a z jedné sedmipatrové čínské svatyně – a upřesnil také zeměpisnou šířku Pekingu. Velmi rychle se naučil čínsky. Jeho popis čínštiny, jejž obsahuje jeden z jeho dopisů, je první charakteristikou tohoto jazyka z pera Čecha, byť psanou latinsky.

Císař Kchang–si byl křesťanským psům nakloněn a za jeho vlády se těšili značné svobodě. Po jeho smrti v roce 1722 však dosedl na trůn jeho synáček Jung–čeng, jenž nařídil jako zpupný pacholek křesťany soustředit do Pekingu. Slavíček, který ze zdravotních důvodů pobýval mimo hlavní město, se musel vrátit. Pokračoval v astronomických měřeních a pracoval na díle o čínské hudbě, jež se ale nedochovalo.

LISTY Z ČÍNY

Slavíček se v Pekingu neocitl v izolaci, dopisoval si latinsky s evropskými vědeckými kapacitami, jako byl Stéphane Souciet v Paříži či Guillaume de l´Isle v Petrohradě. Dopisy byly jeho jedinými prostředníky kontaktu s podhoubím domova. Pro nás jsou zase jediným zdrojem informací o jeho dlouholetém působení v této exotické i toxické destinaci. Většina dochovaných originálů je uložena v knihovně Strahovského kláštera v Praze, mnoho se jich však ztratilo neznámo kde. Český jezuita Karel Slavíček zemřel po osmnácti letech služby vlasti v Pekingu. Čínský nápis na jeho dosud dochovaném hrobečku zní jako na koberečku: Pan Jen, osobním jménem Ťia–le, posmrtným titulem Sien–chou. Působení jezuitů z Čech na čínském dvoře Slavíčkovou smrtí však neskončilo. Jeho místo zaujal další jezuita z chápavých Čech, rodák z Bíliny (tam, kde prýští kyselka) – Jan Walter.

HANS CHRISTIAN ANDERSEN: SLAVÍK

V Číně, jak jistě víš, je císař Číňan a všichni kolem něho jsou Číňané. Náš příběh se stal před mnoha lety, ale právě proto stojí za to jej vyslechnout, než se na něj zapomene! Císařův zámek byl nejnádhernější na světě, celý ze skvostného porcelánu, velice drahocenného, ale tak křehkého a choulostivého na dotek, že bylo nutno mít se tam jaksepatří na pozoru. V zahradě rostly nejroztodivnější květiny a u těch nejvzácnějších byly přivázány stříbrné zvonečky, které zvonily, aby si květin každý povšiml. Věru, v císařově zahradě bylo vynaloženo mnoho umu; byla to veliká zahrada, sám zahradník nevěděl, kde je jí konec. Ale kdo nešetřil kroků, došel do překrásného lesa s vysokými stromy a hlubokými jezírky. Les dosahoval až k moři, modrému a tak hlubokému, že přímo pod větvemi tam mohly proplouvat veliké lodě. V těch větvích bydlel slavík. Zpíval tak líbezně, že
i chudý rybář, který měl jinak plné ruce práce, když v noci na moři vytahoval síť, všeho nechal a poslouchal. „Panebože, to je krása!“ řekl, ale pak si musel hledět svého a na ptáčka zapomněl. Když se tam však příští noc vrátil a zase uslyšel slavíka zpívat, řekl znovu: „Panebože, to je ale krása!“

Ze všech zemí světa přicházeli do císařova města pocestní a obdivovali město, zámek i zahradu. Ale když uslyšeli slavíka, říkali jeden jako druhý: „Ten je tu ze všeho nejlepší!“

A pocestní o tom pak doma vyprávěli a učenci psali o městu, zámku i zahradě spousty knih, ale žádný neopomněl zmínit se o slavíkovi, toho si cenili nejvíc. A ti, kdo uměli veršovat, psali překrásné verše, všechny o slavíkovi, který bydlel v lese u hlubokého moře.

Ty knihy se dostaly do světa a po čase některé z nich přišly do rukou i císaři. Seděl ve zlatém křesle a četl a četl; každou chvilku pokývl hlavou, protože ho těšilo, že lidé tak nadšeně píší o jeho městu, zámku i zahradě. „Ale ze všeho nejlepší je tam přece jen slavík,“ stálo v těch knihách.

„Cože?“ zvolal císař. „Slavík? Toho já vůbec neznám! Že by v mém císařství, a dokonce v mé zahradě, byl takový pták? O tom jsem jakživ neslyšel! A dovídám se to teprve z knih!“

Císař pak zavolal svého dvořana, který byl tak vznešený, že když se na něho odvážil promluvit nebo se ho na něco zeptat někdo níže postavený než on, odpověděl pouhým „ph!“ A takové „ph!“ přece nic neznamená.

„Prý tady žije jakýsi prazvláštní pták zvaný slavík,“ promluvil k němu císař, „a říká se, že je tím nejlepším, co v celé své veliké říši mám! Proč se mi o tom nikdy nic nepovědělo?“

„Dosud nikdy jsem o něm neslyšel,“ odpověděl dvořan, „nikdy nebyl představen u dvora!“

„Chci, aby se sem dnes večer dostavil a zazpíval mi!“ poručil císař. „To by bylo pěkné, celý svět ví, co zde mám, a já to nevím!“

„Dosud nikdy jsem o něm neslyšel,“ opakoval dvořan, „budu ho hledat, najdu ho!“

Ale kde slavíka najít? Dvořan lítal po schodech nahoru dolů, zběhal všechny síně a chodby, ale nikdo z lidí, které potkal, o slavíkovi neslyšel. A tak přispěchal zpátky k císaři a řekl, že jde zřejmě o nějaký výmysl těch, kdo píší knihy. „A tomu, co se píše, by Vaše císařské Veličenstvo nemělo věřit! Jsou to samé smyšlenky, a jak se říká, černé umění!“

„Ale knihu, v které jsem to četl, mi poslal sám velkomožný císař japonský, takže to nemůže být lež. Chci toho slavíka slyšet! Ať ho tu dnes večer mám! Požívá mé nejvyšší přízně! A jestli nepřijde, celému dvoru dám po večeři nabouchat břicha!“

„Tsing-pe!“ řekl dvořan a zase se rozběhl po schodech nahoru dolů a přes všechny síně a chodby. Půl dvora běhalo s ním, protože nikdo nechtěl, aby mu dal císař nabouchat břicho. A všichni se vyptávali na všech na toho podivuhodného slavíka, kterého znal celý svět, ale u dvora nikdo.

V zámecké kuchyni konečně natrefili chudobnou kuchtičku, která jim řekla: „Božínku, slavík! Toho já dobře znám! Ach, ten vám zpívá! Každý večer smím přinést chudince své nemocné mamince trochu zbytků z císařské tabule; maminka bydlí dole u pobřeží, a když se od ní vracím a unavena odpočívám v lese, slýchám slavíka zpívat! Pokaždé se mi při jeho zpěvu oči zarosí, je mi, jako by mě maminka líbala.“

„Kuchtičko zlatá,“ řekl dvořan, „opatřím ti v kuchyni stálé místo a dovolení vídat císaře při jídle, jen když nás dovedeš ke slavíkovi, protože na dnešní večer je předvolán před císařský trůn!“

A tak se vydali do lesa, kde slavík zpívával. Půl dvora šlo s nimi. A jak jdou, rozbučela se kdesi kráva.

„Ó,“ zvolali dvorní panoši, „už ho máme! Podivuhodné, jak mocně se ozývá tak malé zvířátko! Určitě už jsme ho slyšeli dřív!“

„Ale kdepak, to bučí krávy,“ řekla kuchtička, „jsme ještě moc daleko!“

V tom se na rybníku rozkuňkaly žáby.

„Rozkošné,“ zvolal čínský zámecký kněz, „už ho slyším, je to, jako by zvonily kostelní zvonky!“

„Ale kdepak, to jsou žáby!“ řekla kuchtička. „Teď však myslím, že už slavíka brzy uslyšíme.“

A v tom začal slavík zpívat.

„To je on!“ řekla kuchtička. „Slyšíte? Slyšíte? A tamhle sedí!“ Ukázala na drobného šedého ptáčka ve větvích.

„Je to možné?“ divil se dvořan. „Takhle bych si ho nikdy nebyl představoval. Jak je obyčejný! Zřejmě ztratil barvu, když uviděl tolik vznešených lidí!“

„Slavíčku,“ zavolala kuchtička, „náš milostivý císař si přeje, abys mu zazpíval!“

„S největší radostí,“ odpověděl slavík a zpíval, až srdce plesalo.

„Zní to jako skleněné zvonky,“ prohlásil dvořan, „a pohleďte na to hrdélko, jak se namáhá! To je zvláštní, že jsme ho dřív neslyšeli! U dvora bude mít ohromný úspěch!“

„To mám císaři zazpívat ještě jednou?“ zeptal se slavík; myslel si totiž, že je císař mezi příchozími.

„Vážený a vzácný slavíčku,“ řekl dvořan, „je mi velikým potěšením pozvat vás dnes večer k císařskému dvoru na slavnost, kde budete Jeho vznešenou císařskou Milost okouzlovat svým rozkošným klokotem!“

„Můj zpěv zní nejlíp venku v zeleni,“ řekl slavík, ale přece jen ochotně šel s nimi, když se dozvěděl, že si to císař přeje.

Na zámku zatím uklidili a všechno vycídili. Porcelánové stěny a podlahy se skvěly v záři mnoha tisíců zlatých lamp; překrásné cinkající květiny zdobily chodby, všude bylo plno shonu a průvanu, ale tím víc pak klinkaly všechny zvonečky, že nebylo slyšet vlastního slova.

Uprostřed veliké síně, kde seděl císař, umístili zlaté bidélko, na kterém měl sedět slavík. Celý dvůr se tam shromáždil a kuchtičce dovolili stát za dveřmi, když teď měla hodnost skutečné kuchařky. Všichni byli náramně vyparádění a všichni upírali zrak na šedého ptáčka, kterému pokynul na pozdrav sám císař.

A slavík zpíval tak líbezně, že císaři vstoupily slzy do očí a koulely se mu po tvářích. Když to slavík viděl, zpíval ještě líbezněji, že to pronikalo až k srdci. Císař měl velikou radost, prohlásil, že slavíka vyznamená svým zlatým pantoflem, který by nosil na krku. Ale slavík se poděkoval, že už byl odměněn dost.

„Viděl jsem v císařových očích slzy a ty jsou pro mě největší poklad. Císařovy slzy mají podivuhodnou moc! Dostalo se mi už dobré odměny!“ A znovu zazpíval svým sladkým, jímavým hlasem.

„Rozkošné! Jak ten si umí člověka získat!“ pravily přítomné dámy a nabraly si do pusy vodu, aby mohly zaklokotat, až na ně někdo promluví; myslely, že tak z nich taky budou slavíci. Ba dokonce i lokajové a komorné se dali slyšet, že se jim slavíkův zpěv líbil, a to je co říct, protože těm je nejtěžší se zavděčit. Slavík zkrátka udělal štěstí.

Měl už u dvora zůstat, mít vlastní klec a dvakrát za den a jednou za noc si smět vyjít na procházku. Doprovázet ho mělo dvanáct sloužících, z nichž každý by ho pevně držel za hedvábnou stužku uvázanou kolem nožičky. Z takové procházky ovšem slavík radost neměl.

Celé město si vykládalo o tom znamenitém ptáčkovi, a když se dva lidé potkali, neřekl jeden nic jiného než „sla-„ a druhý „-vík“, vzdychli si a to jim úplně stačilo, aby si rozuměli. Ano, a dvanáct hokynářů pojmenovalo po slavíkovi své děti, ale co naplat, žádné to děcko nemělo v sobě zpěvnosti ani za mák.

Jednoho dne přišel císaři veliký balík. Bylo na něm napsáno Slavík.

„Hleďme, další kniha o našem slavném ptáčkovi,“ řekl císař. Ale nebyla to kniha, byla to krabice a v ní dovedně zhotovená hračka, umělý slavík, který se měl podobat živému, ale byl celý posázen diamanty, rubíny a safíry. Když umělého ptáčka natáhli, zazpíval jednu z melodií, které zpíval skutečný slavík; ocásek mu přitom kýval nahoru dolů a blýskal se stříbrem a zlatem. Na krku mu visela malá stužka s nápisem: „Slavík japonského císaře je ubožák vedle slavíka císaře čínského.“

„To je pěkné!“ říkali všichni a ten, který umělého ptáčka přinesl, dostal hned titul vrchního císařského doručovatele slavíků.

„Ať zazpívají spolu! To bude dueto!“

A slavíci museli zpívat spolu; moc jim to nešlo, neboť opravdový slavík zpíval po svém a ten umělý pták podle válečků. „Ale v něm žádná chyba není,“ prohlásil dvorní učitel hudby, „výborně drží takt, je úplně z mé školy!“ Pak tedy nechali umělého slavíka zpívat samotného. Sklidil právě takový úspěch jako skutečný slavík, a kromě toho byl mnohem hezčí: celý se leskl jako náramky a náprsní jehlice.

Třiatřicetkrát zazpíval týž kousek, a přece se neunavil. Byli by si ho rádi poslechli ještě jednou, ale císař mínil, že teď by zas měl trochu zazpívat živý slavík – ale kam se poděl? Nikdo si nevšiml, že ulétl otevřeným oknem, ven do zeleného lesa.

„Co má tohle znamenat!“ zvolal císař. A všichni dvořané na slavíka hubovali a říkali, že je to zvíře nanejvýš nevděčné. „Ale ten lepší slavík nám naštěstí zůstal!“ těšili se, a tak musel umělý ptáček znovu zazpívat. Celý dvůr ten kousek vyslechl už po čtyřiatřicáté, ale ještě ho neuměli úplně nazpaměť, protože byl moc těžký. Dvorní učitel hudby ptáčka vynášel do nebes, ujišťoval dokonce, že je lepší než skutečný slavík – nejen co do oblečení a všech těch nádherných diamantů, ale i pokud jde o vnitřní zařízení.

„Neboť račte nahlédnout, vážené panstvo, a vy, císařské Veličenstvo, především, u skutečného slavíka nikdy nevíme, co přijde, ale u tohoto umělého ptáčka je všechno dáno předem! Bude to tak, a ne jinak! Všechno je možno logicky vysvětlit, lze jej otevřít a ukázat na něm lidský důmysl, jak jsou uloženy válečky, jak pracují a jak jedno vyplývá z druhého – !“

„Přesně to si myslím také,“ prohlašovali všichni a dvorní učitel hudby dostal povolení předvést ptáčka v neděli lidu. „Ať taky slyší, jak zpívá,“ řekl císař. Lid si umělého slavíka poslechl a zcela po čínsku se veselil, jako by se opil čajem. A všichni pak řekli „ó“ a vztyčili prst, kterému se říká Mlsáček, a zakývali hlavou. Ale chudí rybáři, kteří znali z poslechu opravdového slavíka, říkali: „Zní to docela hezky a dost podobně, ale něco tomu chybí; nevíme ovšem, co to je.“

Opravdového slavíka vypověděli ze země, z celé císařské říše.

Umělý ptáček měl své místo na hedvábné podušce těsně u císařovy postele. Všechny dary, které dostal, zlato a drahé kamení, ležely rozmístěny kolem něho, byl poctěn titulem vysokého císařského pěvce z nočního stolku a v hodnosti postoupil na první místo po císařově levici. Císař totiž považoval za nejvznešenější tu stranu, kde leží srdce, a srdce má i císař na levé straně. A dvorní učitel hudby napsal o umělém ptáčkovi pětadvacet svazků. Bylo to pojednání tak učené a tak dlouhé a s tolika nejtěžšími čínskými slovy, že všichni říkali, že je četli a rozuměli mu, neboť jinak by platili za hlupáky a císař by jim dal nabouchat břicha.

Tak uběhl celý rok; císař, jeho dvůr a všichni ostatní Číňané uměli už nazpaměť každičký trylek ze slavíkova klokotu. Ale právě proto se jim umělý ptáček tak velice zamlouval; mohli zpívat s ním, a taky zpívali. Kluci na ulici si prozpěvovali „cicicici – lolololo!“, a také císař si to zpíval. Bylo to skutečně moc hezké!

Ale jednou večer, když byl umělý ptáček v nejlepším a císař ležel v posteli a poslouchal, udělalo to v ptáčkovi brnk! Něco prasklo. A vrrrrrr – kolečka se rozhrčela a bylo po muzice.

Císař hned vyskočil z postele a dal zavolat svého osobního lékaře, ale co to bylo platné! Pak dali přivést hodináře, který po dlouhém řečnění a koukání a koumání dal ptáčka jakžtakž dohromady. Řekl však, že ho musí moc a moc šetřit, neboť čepy jsou hodně opotřebované a nasadit nové, aby ptáček zase pěkně zpíval, není možné! To bylo zármutku! Jen jednou do roka si troufli nechat umělého ptáčka zpívat, což bylo až moc přísné nařízení. Ale pak dvorní učitel hudby pronesl menší řeč s těmi těžkými slovy a řekl, že teď je všechno zase dobré jako dřív, a tak tedy bylo všechno zase dobré jako dřív.

Uplynulo pět roků a v celé zemi zavládl opravdu veliký žal, protože všichni tam vlastně měli svého císaře rádi. Teď byl nemocný a říkalo se, že nebude dlouho žít. Už byl taky zvolen nový císař a lidé postávali na ulici a chodili se ptát dvořana, jak se daří jejich císaři.

„Ph!“ odpovídal dvořan a vrtěl hlavou.

Chladný a bledý ležel císař na svém velikém nádherném lůžku. Celý dvůr už si myslel, že umřel, a každý spěchal pozdravit nového císaře. Komorníci vyběhli ven, aby si o tom poklábosili, a zámecké služky uspořádaly veliký kávový dýchánek. Všechny síně a chodby byly vyloženy suknem, aby nebylo slyšet žádné kroky, a proto tam bylo tak ticho, ticho. Ale císař ještě neumřel; strnulý a bledý ležel v nádherné posteli s dlouhými sametovými závěsy a těžkými zlatými třapci. Vysoko u stropu bylo otevřené okno a jím svítil na císaře a na jeho umělého ptáčka měsíc.

Chudák císař nemohl skoro dýchat, na prsou jako by ho něco tlačilo; zvedl víčka a uviděl, že mu na hrudi sedí Smrt. Posadila si na hlavu jeho zlatou korunu, v jedné ruce držela císařskou zlatou šavli a v druhé nádhernou císařskou korouhev. Kolem lůžka vykukovaly ze záhybů velikých sametových závěsů roztodivné hlavy, některé ohavné, jiné hezké a milé: byly to všechno císařovy špatné a dobré skutky. Teď, když mu na srdci spočívala Smrt, přišly se na něho podívat.

„Pamatuješ?“ šeptala jedna hlava po druhé. „Pamatuješ?“ A vyprávěly toho tolik, že císaři vyvstal na čele pot.

„O tom jsem jakživ nic nevěděl,“ říkal císař. „Hudbu, hudbu! Veliký čínský buben!“ volal. „Ať neslyším, co všechno mi povídají!“

Ale hlavy šeptaly dál a Smrt k tomu všemu po čínském způsobu přikyvovala.

„Hudbu, hudbu!“ křičel císař. „Můj milý zlatý ptáčku, zpívej přece, zpívej! Daroval jsem ti zlato a klenoty, sám jsem ti na krk pověsil svůj zlatý pantofel, tak přece zpívej, zpívej!“

Ale ptáček mlčel, nebyl tam nikdo, kdo by ho natáhl, a jinak on zpívat neuměl. Smrt však na císaře dál upírala své veliké prázdné oční důlky a bylo ticho, strašlivé ticho.

V tom se venku, těsně u okna, ozval přelíbezný zpěv. Na větvi tam seděl malý živý slavík; doslechl se o císařově nemoci a přilétl, aby mu svým zpěvem dodal útěchy a naděje. A jak zpíval, přízraky kolem císařova lože bledly, krev v císařových zemdlených údech proudila čím dál čileji a sama Smrt se zaposlouchala do slavíkova zpěvu a řekla: „Zpívej dál, slavíčku, zpívej dál!“

„Ano, dáš-li mi tu skvostnou zlatou šavli, dáš-li mi tu nádhernou korouhev, dáš-li mi císařovu korunu!“

A Smrt dala každý ten klenot za jednu píseň a slavík pak zpíval ještě dál. Pěl o tichém hřbitově, kde rostou bílé růže a voní černý bez a kde slzy pozůstalých rosí svěží trávu. Tu se Smrti zastesklo po její zahradě a jako chladná bílá mlha odvanula oknem ven.

„Díky, díky!“ řekl císař. „Poznávám tě, ty nebeský ptáčku! Vyhnal jsem tě ze země, z celé své říše, a tys přece přišel, abys svým zpěvem zapudil od mého lože zlé přízraky a zbavil mě Smrti, jež tížila mé srdce! Jak se ti odměním?“

„Už ses mi odměnil,“ řekl slavík. „Poprvé, když jsem ti zpíval, vytryskly ti z očí slzy a to ti nikdy nezapomenu! To jsou ty pravé klenoty, jež blaží zpěvákovo srdce! Ale teď spi a buď zdravý a silný! Já ti zazpívám!“

A zpíval – a císař usnul sladkým spánkem, lehkým, blahodárným spánkem.

Slunce mu svítilo do oken, když se probudil, posílen a svěží. Žádný z jeho sloužících se ještě nevrátil, protože si všichni mysleli, že umřel. Ale slavík tam dosud seděl a zpíval.

„Musíš u mě zůstat na vždycky!“ řekl císař. „Budeš zpívat, jen když budeš sám chtít, a toho umělého ptáka rozsekám na tisíc částic.“

„To nedělej,“ odpověděl slavík, „co uměl dobrého, to udělal. Jen ať u tebe zůstane jako dřív! Já v zámku nemohu hnízdit, ale dovol, abych přilétl, kdykoliv sám budu mít chuť. A potom si večer sednu tamhle na tu větev u okna a budu ti zpívat, aby ses rozveselil i vážně zamyslel. Budu ti zpívat o šťastlivcích i o těch, kdo trpí! Budu ti zpívat o dobru i zlu, které před tebou skrývají! Malý ptáček zpěváček létá široko daleko, k chudému rybáři, k přístřeší sedláka, všude tam, kde lidi žijí daleko od tebe a od tvého dvora! Miluji tvé srdce víc než tvou korunu, a přece má v sobě koruna vůni čehosi posvátného! Přiletím, zazpívám ti – ale jedno mi musíš slíbit!“

„Všechno!“ řekl císař. Stál najednou ve svém císařském hávu, který si oblékl sám oblékl, a k srdci tiskl šavli, těžkou zlatem.

„O jedno tě prosím! Neříkej nikomu, že máš ptáčka, který ti všechno poví! Povede se ti ještě líp!“
A slavík odlétl.

Do komnaty vstoupili sloužící podívat se na nebožtíka císaře. Panečku, ti koukali! A císař jim povídá: „Dobré jitro!“

VÁŠA PŘÍHODA

☼    22.8.1900   VODŇANY     ۞    26.7.1960   VÍDEŇ–LÍHEŇ FIAKRISTŮ, U MEXICO PLATZ

„Když Příhoda nasadil smyčec, zasršely jiskry a celý sál zachvátilo rozechvění. Kouzelník mezi houslovými obry.“  (Zürich, Tagesanzeiger, 5. prosince 1932).

„Příhoda spojuje palčivou vášeň, nejněžnější poezii, nádherně zvučný tón, nejvirtuóznější techniku a planoucí temperament. Jeho hra je uchvacující a dokonalá. Je největším houslistou naší doby.“ (Amsterdam, De Nieuwe Dag, 10. listopadu 1932).

„Příhoda je příchod vzácného zjevu k houslím, nikoli slepého k houslím, kterému musí holdovat celičký svět houslistů. Jeho 10 koncertů v Kolumbově divadle nadchlo a ohromilo posluchače.“  (Buenos Aires, La Nación, 12. října 1933).

Kolikrát jsem slyšel jeho housle v rozhlase ještě jako kluk! – vzpomíná na příhodu všech příhod příhodně M.C. + Dr. Milan Codr, špičkový mudrc v letech jen od 26. srpna 1925 do druhého listopádku na den Dušiček mudrců kámen mudrců kamenolom to zalomil 1996. Tryskající fontány perlivých tónů. Kaskády křišťálově čistých dvojitých flažoletů, jadrně znějící pizzicato, staccato řinoucí se zpod jeho smyčce jako čůrky perliček za sebou. Absolutní neselhávající technická dokonalost. Rej čarodějnic, Nel cor più non mi sento, I palpiti – sám Paganini by nemohl zahrát svoje skladby přesvědčivěji než tento „český kontrolor houslí“, který byl po Slavíkovi, Laubovi, Ondříčkovi, Kubelíkovi a Kociánovi šestým geniálním představitelem (stavitelem) českého houslového designu.

„Když hrál Příhoda, tak umlkali ptáci a zapomínali na to, jak štěbetat a švitořit,“ napsal kterýsi italský kritik. Finský list Uusi Suomi 18. října 1932 o Příhodovi glosoval: „Mistr, před nímž musí i kritika laskavě zmlknout!“

Z celého rodu Příhodů se upsal muzice pouze nejmladší ze sedmi synů pankráckého pantáty krejčího Václava Příhody – Alois. Hrával v různých kapelách a za peníze, které mu to hodilo, si platil soukromé lekce u Ševčíka a Fibicha. Bylo mu sotva třiadvacet, když složil státní zkoušku z houslového čarování čardášů a založil si vlastní hudební líheň talentů na Pankráci. V zahradní restauraci Zelená liška jeho oku jednoho dne imponovala dcera krejčího Josefa Ruzhy z Vodňan. Slovo dalo slovo a sex dal text a za týden Příhoda odjel požádat do Vodňan o Mariinu ruku (celou bytost). Za šest neděl pak byla v Michli veselka. Z tohoto manželství se vyklubal 22. srpna 1900 ve Vodňanech Váša Příhoda. Do Vodňan odvezl ředitel hudební školy svou drahou choť, aby u matky prožila svou těžkou hodinu s modřinkou. Když byly Vášovi tři roky, koupil mu papá na pouti v Emauzích malé červené housličky. A u vánočního stromku už na ně „mistr“ zahrál bez jakékoli zábrany a předchozí přípravy několik písniček. První krůčky ke své budoucí strhující dráze houslového virtuóza udělal Váša v otcově hudebním kabinetu, ve škole, která se přestěhovala do Nuslí. Na žákovské produkci této katedry Váša vystoupil, když mu bylo necelých pět let. Od jedné nadšené posluchačky dostal svůj první honorář: dozlatova propečenou a střídmě pocukrovanou buchtu s mákem!

V osmi letech se Váša pustil do Beethovenova a Brahmsova houslového koncertu, jako by to pro zvídavého pilného klučinu nic obtížného nebylo. Jeho otec pochopil, že se svými byť nemalými vychovatelskými zkušenostmi už nevystačí. Přivedl proto svého kluka k vynikajícímu pedagogovi s know how vtloukat do hlavy hlavně grif, odchovanci Bennewitzovu, profesoru Janu Mařákovi.

„Jednoho dne se u mne objevil malý plavovlasý hošík, bystrých a jiskrných modrých očí, neobyčejně výrazných. Bylo v nich mnoho upřímné dětinskosti, trochu šibalství, ale i jakési podivné zasněnosti. Když pak vyňal z futrálu housle, které byly větší než on sám, dal si na pult k mému nemalému překvapení Sarasatovy Cikánské melodie. Přirozeně, že hrál ještě velmi neuměle, ale pamatuji se – ani tenkrát jsem od něj nezaslechl falešného tónu. Malého prince harmonie s duší, která do vás melodie buší jsem již nepustil, přijav ho za svého studenta – velmi rád!“

Dva roky vyšlapával Váša pravidelně a vytrvale se svou velmi vyvinutou maminkou (kyprou samicí) cestu do Mařákova bytu v Královské třídě na Smíchově. A teprve pak jeho učitel svolil k prvnímu vystoupení ve Všemírech. Mozart, Vieuxtemps, Sarasate, Smetana, Dvořák, Fibich. V Národních listech se objevila kritika, která končila větou: „Jeho umění dává tušit velký talent a nemenší cit, jaké jsou jen naší první lize houslistů vlastní a bude-li tak dál pokračovat, zdá se být k tomu předurčen, aby se stal hvězdou v hudebním regionu Čech.“

Ve druhé půlce roku 1912 absolvoval Váša Příhoda sedm koncertů, z toho třikrát vystoupil v Praze. 12. prosince 1913 pak měl první samostatný koncert v pražském Mozarteu. Hrál Beethovenovu sonátu F dur, Tartiniho Ďáblův trylek, Sukovu píseň lásky nehynoucí, Zarzyckého Mazurku, Bruchovu Romanci a Bazziniho Rej skřítků. „Vlastní koncert mého žáka Váši Příhody v Mozarteu,“ poznamenal si ve svých zápiscích inkousťák Mařák, „dopadl skvěle, všeobecně uznán schopným. Richtig, wichtig und tüchtig! Měl jsem opět jednu velkou radost.“

Každým dalším oslňujícím vystoupením získával Váša Příhoda na jistotě a sebevědomí. Jeho umění se rozvíjelo udivujícím střelhbitým tempem, jako: Viléme Telle, tas tu kuš a cikáně jedno, zastrč svůj nůž. V roce 1915 stanul třikrát na pódiu Smetanovy síně. Dvakrát s Českou filharmonií a jednou ve společném koncertu s pěvci Otakarem Mařákem a Mary Cavanovou. Hrál Paganiniho častušky, Ondříčkovu Českou rapsodii a Mozartovu sonátu B dur. U klavíru byl tehdy účasten Jan Heřman, ladič a velký hráč pokeru na klávesy k večeru. „Mladý hoch je překvapivým zjevem. Váháme napsat slovo „mistr“, vadí nám mládí Příhodovo, ale je v nás dojem výkonu vpravdě mistrovského či světového přeborníka… Vášu Příhodu klademe v přední linii českých houslových legend“ (Venkov, 28. března 1915). Když o rok později hrál s Českou filharmonií poprvé Dvořákův koncert a Lalovu Španělskou symfonii, vyslovovala Praha již jeho iniciály i plné jméno s opravdovým obdivem a nehynoucím nadšením.

Příhoda byl soukromým žáčkem profesora Mařáka až do roku 1920. Pod jeho vedením vyrostl ze zázračného děcka houslista až neskutečně brilantního charakteru a vyrovnaného, krásného, plného a hřejivého tónu pro duši. Když vystupoval na Moravě, poznal Vášu podnikavý nejen mana „money“ mamon žer–Rudolf Richter (má stejnou prudkost jako Richterova škála na stupnici zemitosti, oh ne, jenom žádné další zemětřesení). Vyjednal mu řadu koncertů po českých zemích a jejich výtěžek spolu s přispěním od přátel posloužily k finančnímu hmotnému zabezpečení pro návštěvu Itálie. Tříčlenné trio – Váša, impresário Richter a pianistka Asta Doubravská, což byla v podstatě dlouholetá doprovodná sekundant ne pedantka od Františka Ondříčka – mělo k dispozici částku 20 000 korun. Ovšem zájezd nezačal moc slavně. Po válce měli lidé jiné starosti než navštěvovat podobné koncerty.

„Příjezd do Itálie nás v prvních dnech naprosto iritoval. Jméno Příhoda nikdo neznal, a proto se také nikdo nehrnul, aby se oň zajímal. V Terstu jsem musel nechat představit Vášu žurnalistům hrou na konzervatoři. A teprve pak mu bylo přislíbeno, že asi tak za měsíc může začít koncertovat,“ psal Richter Aloisu Příhodovi domů 11. března 1920 ze Savony. „Z Terstu není daleko do Jugoslávie, tak vzhůru raději k bratrům Slovanům: To zklamání, o tom se nedá psát. Stačí říci, že z měsíčního pobytu v Jugoslávii jsme z nouze dostali jen dva koncerty. Jeden v Zagrebu, druhý pak v Ljubljani. A to bylo ještě děsivější. Po tak trapném měsíci jsme se vraceli se slabou nadějí do Terstu, kde na nás čekalo nové zklamání.“

Terst není to pravé místo pro Příhodův příchod na hudební start, rozhodl Richter. A tak se všichni vydali do Milána. Tady se však dostali skoro až na dno svých rezerv. Váša tedy nabídl orchestru koncertní kavárny Grand Café Italia, která byla známým a vyhledávaným centrem umělců, spisovatelů a žurnalistů, koncertní vložku pro každý bohémsky orientovaný večer. A tehdy se udál neuvěřitelný zázrak. Po pár úvodních taktech Tartiniho Ďáblova trylku a Paganiniho variacích Mojžíš strnuli všichni v úžasu nad cizincem. Kavárník dal okamžitě Vášovi 150 lir a nabídl mu kýžené angažmá. Jeden z novinářů uskutečnil mezi posluchači sbírku a s úsměvem na rtech Příhodovi odevzdal pohotově tisíc lir. Pomohl mu prosadit koncert ve výstavní síni Permanente mezi obrazy. Koncert byl pod patronátem Lombardské ligy novinářů. Přítomen byl i slavný peprný hovaďák dirigent Arturo Toscanini, který zvolal: „Paganini nemohl hrát líp než tenhle mladíček!“

Výrok slavného Toscaniniho letěl od úst k ústům. Váša Příhoda se stal mužem večera. Houslista, který si dal na Štědrý den se svými dvěma kumpány ke štědrovečerní večeři jen jedno šťavnaté jablko a kousek suchého chleba, koncertoval za tři týdny už ve velkém (a nabitém) sále (až do poslední sedačky) Verdiho konzervatoře. 14. ledna napsaly noviny Corriere della Sera: „Je třeba se vrátit v mysli k obrovským úspěchům Vesceye, Kubelíka, Sarasateho a Joachima, abychom si učinili představu o přijetí, kterého se dostalo včerejší noci Vášovi Příhodovi. Stačí se zmínit, že poslední dvě skladby – byly to Paganiniho koncert a Nel cor più byly neustále doprovázeny emotivním potleskem, asi jako projevy skvělých řečníků, a že se zdálo, že nikdy neskončí provolávání slávy a zdaru umělci, který ještě před několika týdny bloudil neznámý a ztracený v mlhách velké metropole, naplněné lhostejným davem…“

Příznivý okamžik, v němž se zrodila hvězda první velikosti na houslovém sedmém nebi, podchytil italský manažer frajer Frattini. V pěti měsících – od ledna do začátku června 1920 – bylo zcela vyprodáno 84 koncertů: Bologna, Milano, Janov, Turín, Řím, Parma, Spezia, Benátky, Pisa, Napoli, Cremona, Brescia, Treviso, Padova, Ferrara, Ravenna, Cesena, Faynca, Lucca, Carrara, Savona. Příhoda dostal darem troje housle, městské zastupitelstvo v Janově, v rodišti Paganiniho, mu dovolilo zašmrdlat si na Paganiniho vyhlášené housle. O Příhodovi tady vyšlo i zvláštní vydání místních novin.

„Po programu nikdo ze sedadel nevstává; vše jásá a divadlem burácí bravo bis: Vašíček znova a znova zatápí pod kotel umělecké fazóny, ale salvy potlesku neberou konce. Ale to hlavní: před divadlem obrovské zástupy lidu. Odbíjí zrovna půlnoc. Nemůžeme se dostat k vozidlu, ohromné provolání slávy, v tom studenti vezmou Vašíčka na ramena a již ho za zpěvu nesou do hotelu. Před hotelem scény k nepopsání… Když se Vašíček ukáže na balkóně, zavládne ticho, že každé šelestění větříčku je slyšet. Tak zbožně naslouchá dav Vašíčkově hře. A po ukončení čísla obrovský aplaus, rámus, spokojenost, dojetí…“ (Z dopisu Richtera Aloisu Příhodovi, 28. dubna 1920 z Pavie).

Itálie pak byla vždycky pyšná na to, že vlastně Vášu Příhodu objevila zbytku světa. Ještě za svého pobytu v této starobylé a přesto pohledné zemi dostal pozvání na hostování v Paříži, v Londýně a evidoval i poptávky od několika gramofonových společností. Měl však už v kapse smlouvy pro turné po Jižní a Severní Americe. Abychom si uvědomili, jakým dojmem asi tak působil Příhoda na obecenstvo i hudební kritiku, musíme vědět, že v té době letěla světem řada jmen houslových virtuózů. Ondříčkovi bylo 62, Hubayovi 61, Ysayovi 60, Burmeisterovi 50, Narteauovi 45, Kreislerovi 44, Kubelíkovi, Thibaudovi a Manénovi 39, Hubermannovi 37, Kocianovi 36, Elmannovi 28, Szigettimu 27. A s těmi všemi začal měřit síly mladičký vyzyvatel Příhoda. (Je zajímavé, že mezi těmito tehdy nejslavnějšími čtrnácti houslovými kabrňáky, byli čtyři Češi). Americký houslový veterán Nahan Franco po odchodu z prvního Příhodova koncertu v newyorské Carnegie Hall oznámil: „Jeden z největších houslistů, jakého jsem kdy v životě slyšel. Řada nejslavnějších bojovala neúmorně celá dlouhá léta, aby se dostala na místo, které si Příhoda vybojoval za jeden jediný večer.“

V Buenos Aires si vynutilo publikum na Příhodovi třináct koncertů během jediného měsíce. Každý z nich měl jiný program skladeb, aby se lístky dařilo prodat na dračku! Italské listy vypočetly, že v Příhodově repertoáru bylo na 250 skladeb.

New York, Chicago, Detroit, Cleveland, desítky dalších a dalších amerických měst Příhodovi skládali hold. Omaggio, tributo, riconoscimento. Velmi přísný kritik v Clevelandu Smith napsal, že může-li někdo zahrát Bacha s tak hlubokým procítěním a hned nato přednést tak bravurně Ernstův koncert, lze si to vysvětlit jen intuitivní genialitou ducha. Jiný list poznamenal, že Příhodova zázračná technika svou neuvěřitelnou fazónou a lehkostí přivádí v úžas i toho, kdo viděl a slyšel Heifetze. Byla to patrně ta největší poklona, poněvadž o rok mladší Heifetz byla nová hvězda první velikosti, na kterou si Američané rozhodně nenechali šáhnout…

Na jaře 1921 se vrátil Příhoda do Evropy. Po koncertech v lázeňských letoviscích italské Riviéry se však vydal na nové americké turné, které bylo ještě slavnější než to první. A znovu Evropa. V Praze se Příhoda objevil po osmi letech od svého prvního vystoupení ve Smetanově síni – 26. února 1923. Žil pak v republice plných 23 let na zámečku Záryby. Tady si vydržoval velkou zahradu a skleník, pěstoval ovoce a žampióny, rybařil v Labi. Odtud také vyrážel do světa na svá umělecká turné. Jen u sousedů v Německu dával například v roce 1925 ve dvou měsících šedesátku koncertů. Na řadu přišly Rakousko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Polsko, severské země Skandinávie, Uhry, Švýcarsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Anglie, Francie, země Blízkého východu, poněkud zabedněné, zaostalé, nevypucované Rusko, Jugoslávie. Krom Austrálie slyšely Příhodovo umění všechny kouty světa, všechny kontinenty… Nahrál řadu gramodesek, vytvořil i roli v hudebním filmu Bílá paní Maháradži. Pak přišla druhá světová, která výrazně Příhodovu koncertní činnost omezovala. Od března 1944 se pak Příhoda úplně uzavřel na zámeček a udržoval ticho po pěšině.

Na konci druhé světové války bylo Příhodovi 45 let. Byl tedy na vrcholu fyzických i uměleckých sil. Při posuzování činnosti a chování našich občanů za okupace začal být však ošklivě nařčen za to, že si dovolil během války vystupovat v Německu na koncertech, což někteří zabedněnci vydávali za důkaz kolaborantství. Přitom vytýkat koncerty v Německu světoznámé ikoně, která je na tuto činnost odkázána jako na jediný zdroj obživy, je přinejmenším nešťastné. A mít to za zlé člověku, který LÉTA ŠÍŘIL za hranicemi věhlas českého umění a s nacismem neměl vůbec nic společného, bylo již necitlivě pohříchu po nejvýš tristní. K tomu přinesly některé zahraniční noviny a tlučhuby žvanící osočení, jakoby Příhoda rozvodem se svou první ženou – Židovkou – zavinil její pozdější smrt v koncentráku. Bylo to opět zcela mimo realitu. První Příhodovou manželkou byla vídeňská houslistka Alma Rosé. Její fotr Arnold Rosé byl jednou z nejvýraznějších uměleckých kapacit Vídně. K rozvodu došlo po pěti letech svazku v roce 1935 v Československé republice. Alma pak bydlela tři roky ve Vídni a jezdila po Evropě se svým dívčím špektáklem. Po anšlusu Rakouska nacisty odletěl Arnold Rosé – s nímž Příhoda dál udržoval nejlepší přátelské styky – s Almou do Londýna. Tam žil až do konce války. Jenomže Alma sestavila nový dívčí orchestr a vydala se s ním do fašisticky nakaženého Holandska. Tam byla po okupaci zatčena a honem dopravena do koncentračního pekla v Osvětimi. Příhoda na tom samozřejmě neměl nejmenší podíl viny.

První koncert po osvobození uspořádal Příhoda až na 1. apríla 1946 v Hrotovicích na Moravě. Pak přišlo turné po Slovensku. Nad těmito koncerty převzal záštitu dokonce Svaz slovenských partyzánů. Od května 1946 začal opět koncertovat v zahraničí. Nejprve v Paříži a pak v Itálii. Domů se vrátil začátkem července 1946, ale už na novém slovenském turné se v Košicích souvěrci Příhodovy první paní dožadovali toho, aby byl koncert zakázán, nemilosrdně. Příhoda odjel hluboce nasraný znovu do Itálie, kde se dozvěděl, že doma bylo proti němu vzneseno velké obvinění a že půjde před soud. Musel vyklidit svůj pražský kvartýr. A tak si najal vilu v Rapallu na italské Riviéře. V červnu 1947 se za ním přistěhovala celá jeho rodina. Koncem října mu bylo zamítnuto prodloužení pasu. Příhoda se musel – nechtěl-li se rozloučit se svou zahraniční koncertní činností – ucházet o udělení italského občanství. Poněvadž se věc byrokraticky vlekla, využil situace na tureckém turné, kdy byl při koncertu představen tureckému prezidentovi. V únoru 1950 mu bylo poskytnuto turecké občanství, což vzbudilo v celém světě senzaci.

Po mnoha dalších koncertech v Itálii, v Belgii, ve Spojených státech, ve Vídni, ve Švýcarsku, v Německu, ve Španělsku se začala o slovo hlásit únava a vyčerpání. A když mu bylo nabídnuto profesorské místo na vídeňské Hudební akademii, bez váhání to přijal. Přestěhoval se do St. Gildenu, rodiště Mozartovy matky. Odtud dojížděl celých pět let každý týden do Vídně. Kromě vyučování koncertoval dál ve slušné řadě zemí. V červnu roku 1953 ho potkalo neštěstí. Uklouzl a zlomil si levačku přímo nad ramenním kloubem. Při rehabilitaci však dokázal obrovskou houževnatost v krvi a pět měsíců po tomto pro houslistu obzvlášť těžkém incidentu už opět stál připravený na koncertním pódiu…

V prosinci 1955 začala jeho koncertní praxe definitivně pokulhávat za pedagogickou aktivitou. Odstěhoval se do Vídně. A pak konečně, po dvanácti sezónách, vstoupil Váša Příhoda opět na rodnou půdu své vlasti jako sólista Pražského jara. Smetanova síň ho přivítala spontánně. Bohužel tehdy nebylo využito jeho přítomnosti ani ke gramofonovým nahrávkám ani k jednání o dalších koncertech. Nebylo dovedeno do konce ani jednání o jeho pedagogické činnosti v Bratislavě, kam byl ochoten zajíždět z Vídně.

V červnu 1958 nahrál ještě pět elpíček popiči popiček lepší než dnešní pop pro italskou značku Cetra a v následujícím roce uspořádal několik koncertů v Rakousku a v západním Německu. 26. dubna 1960 se pak rozloučil se svým čtyřicetiletým vandrováním po koncertních halách Dvořákovým koncertem v Dortmundu. Cesta do Ruska na podzim téhož roku se již neuskutečnila, poněvadž Váša Příhoda 26. července v půl jedenácté dopoledne odešel na věčnost následky nenadálého srdečního infarktu, tedy osudové Beethovenovy ale ale grrrrrrrrrr srdeční příhody. Šest týdnů před svou smrtí prodal ještě našemu státu své nejcennější housle, stradivárky z roku 1710. Jako kdyby tušil, že už je nebude potřebovat. Byly zapůjčeny houslovému virtuózovi Josefu Sukovi.

Snad ještě něco slov o Příhodových zálibách pod sluncem. Uměl si to užívat jako Jan Werich u řeky v roli vášnivého rybáře. V mládí rád sportoval a dokonce boxoval. Stejně jako hudbu miloval stroje, motory, auta. Za svůj život vystřídal asi 30 rachotin – vůbec ne nových, on šel do ojetin. Přitom kupoval a vyměňoval veterány výhradně ojeté a ty pak renovoval a vylepšoval. Stejně měl rád vláčky, které zabíraly jak v Gildenu tak ve Vídni celý jeden pokoj. Měl úctyhodný vozový park – 35 lokomotiv, téměř dvojnásobek rychlíkových, osobních i nákladních vagónů, stovky metrů kolejnic, mosty, tunely, samočinné závory, všechno do posledního modelu elektrifikované. Jinak zůstával ve svém osobním životě nesmírně skromný.

Váša Příhoda tedy uzavíral slavnou epochu českého houslového života konce devatenáctého a první půlky dvacátého století. Byl nezapomenutelným interpretem skladeb Paganiniho, ale i Bacha, Beethovena a Mozarta. Jedinečným způsobem to mastil na housle s drobnými houslovými skladbami. Pravdu měl Teodoro Celli, když ve vzpomínkovém článku v magazínu Oggi 11. srpna 1960 napsal: „Říci, kdo byl po umělecké stránce Váša Příhoda, je zbytečné pro toho, kdo ho slyšel, a nemožné vysvětlit tomu, kdo ho ještě snad u nás neslyšel…“