|
Labyrint paměti
Možná se svět trochu opakuje
možná se linie života navíjí na svůj zpětný profil
možná se záblesk vzkříšení ztratí v černi snu
možná je začátek jen druhá strana konce
dívám se na své tělo a jako bych slyšel jeho praskot
allegro
co takhle z arýt nehty do zápěstí
nechat se zabít
nebo jen usnout
a pak se oslepit
tma je ten nejmilosrdnější z vrahů
konečně se přestat bát bolesti
a přežít
allegro
zůstat na místě a nedýchat
aby slzy později vypařily
a mezi dva prsty vtisknout naději
pro památku
jed iný úder a světlo už nezmizí
a tlukot srdce se nebezpečně přiblížil
ještě dovedu rozpoznat slabost své duše
ještě dovedu překonat žízeň své mysli
v hlavě mi duní minulá část smrti
na zítřek už jsem čekal tolikrát
ale teď se opravdu blíží
allegro
leč pomsta nezná chuti
jen dlaně plné shnilé krve
a jekot nočních blesků
odejít
třeba ta nit čeká na nůž
allegro
vzduchem proplula vůně spálených květin
jeden ze stínů na mém těle
viděl jsem se jak spím
a jak v čisté tmě září šedá
a napnuté modré květy mi oblepily s rdce
a červené kusy padající zdola nahoru
jsem nenávratně ztracen v závějích prachu
navždy proklet tělem ovázaným řetězy
a ten daleký šum bez určení dopadu
a otevřené póry plné špíny
a noční horkost v ledovém klidu
a není kam se otočit
ani kde se ztratit
j en šedá obloha předčí popel slz
a vzduch napuštěný otrávenou vůní
a jediné rty zašeptaly
allegro
jako by náhodou vydechly nezvratnou předpověď
zdí nasáklých milováním
řítím se ke konci
abych byl proříznut jiným začátkem sebe sama
allegro
a spousta blýskavý ch střípků ledu
a táhlý vzlyk milosrdné křeče
a kruh se uzavírá
a temná rudá slunce
dávají odpovědi
ostrá čepel několika zaklínadel
proč bojovat s nevyčerpatelně jedovatým tělem
a již tisíckrát poraženou duší
mé smrti a narození v náhodném pořadí
přestaly hledat smysl
jen jedny oči ve dvou obličejích
marné pokusy schovat pod kůží
vlny náhlé rozkoše
a věřit
unaveně vláčná postava
včerejší opilost vyprchala
zbývá zmocnit se času
v labyrintech zapomnění
další stejná stěna
další stejný obraz
musím jít
allegro
p aměť se svíjí před otvorem
mnohem menší než ona sama
co tohle znamená
snad už má hvězda žijící z několika slov
vykrvácí do tmy
a můj dech se rovnou změní v shluky narudlé mlhy
chuť zabíjí mé myšlenky
a slyším své kroky daleko od zdroje vlhka
možná se dříve či později
naučím rozeznat cestu k jistému konci
allegro
memento homo
a tak i štěstí se v prach obrátí
a samota je nejrychlejší cesta k perverzi
| 
