|
Dívám se ven oknem svýho bytu.
Chodníky a omítky baráků jsou pokrytý puklinama, to aby mohlo město
volně dejchat. Narozdíl ode mě. Už asi tři tejdny mě při pokusu o
plný nadechnutí píchá na plicích a kašlu. Psychosomatika tvrdí, že
potlačuju emoce; že existuje něco, co bych rád řek, ale něco jinýho
mi v tom zabraňuje. Možná na tom něco bude. Jeden člověk mi o mejch
fotografiích řek, že z nich cejtí hroznou agresivitu. Ze způsobu,
jakym aranžuju výjev na nich, jak jednám s rekvizitama a jakej význam
jim přisuzuju. Chtěl jsem odpovědět, že někde si ji vybíjet musim,
ale rozmyslel jsem si to. V noci se mi často zdá o tom, že jsem někde
uvězněnej a nemůžu najít cestu ven. Nebo že mě někdo znásilňuje. A
překvapivě mi to nevadí. Ale ani se mi to nelíbí. Vlastně mi to je
docela lhostejný, jako když vás někdo pořád buzeruje kvůli jedný a tý
samý věci. Po čase to prostě...tak nějak přestanete vnímat. Vlastně
mi v poslední době začalo bejt hodně věcí dost jedno. Je to totiž
jedinej způsob, jak můžu se svojí osobností vnitřně přežít.
V bytě je chladno, okna jsou ale i tak
opocený a je tu zadejchanej vzduch. Ten byt je vlastně docela
tuctovej, ačkoliv se tváří poeticky. Žiju tak, jak bydlim. Jsem
takovej, jak žiju. Jsem svůj vlastní byt. Moh bych vám vyprávět o
tom, jak tu každej pátek pořádám večírky, při kterejch si pouštíme
Milese Davise, vykouříme haldu cigaret a vedem opilecký debaty o
kultuře a politice, ale ten příběh by nebyl pravdivej. Upřímně řečeno
tu už hodně dlouho nikdo nebyl. Nikoho jsem sem už dlouhou dobu
nepustil a ani vlastně nechci. Poslední člověk, co tu byl, mi urval
topení a prohodil ho oknem a ono padalo pichlavě studenym vzduchem,
padalo ze šestýho patra a málem spadlo na hlavu Vietnamci, co zrovna
dole procházel. Pak jsem musel nějakou dobu spát s oknem provizorně
zadělanym sáčkem do koše a lepenkou, protože jsem neměl na opravu.
Byla tehdy zima a v noci hrozně mrzlo a v těch nejhorších chvílích,
kdy jsem byl už vážně promrzlej na kost a drkotal jsem zubama, jsem
si představoval, že jsem mrtvej; že jsem mrtvej a jsem v rakvi, která
se pomalu blíží do kremační pece. Pak mi bylo aspoň trochu teplejš. A
od tý doby jsem tu sám. A tak mi to i vyhovuje. Mám svoje knížky,
psaní a umění. Vlastně mi tu nic mi tu nechybí. Občas byt pořádně
vygruntuju, vyčistim jeho každičkej milimetr, nakoupim serepetičky a
vyzdobim si ho, dám si na tom vážně záležet, ale dělám to jenom pro
sebe a nikomu ho neukazuju. Jenom tehdy mám jistotu, že mi výzdobu
nikdo nezkritizuje a nikdo mi tu nic nezničí.
V mym bytě už bylo plno lidí. Některý
jsem sem pozval z vlastní iniciativy, některý se sem prostě vecpali.
Často se stalo, že jsem je vyhodil kvůli tomu, s jak kritickym
výrazem si prohlíželi moje záclony /ještě, že jsem jim neukázal
sklep/. A nebo kvůli tomu, že chybně interpetovali seskupení obrazů,
který mám nad postelí, a drze vytvářeli vlastní závěry, přičemž
jistota, se kterou tuhle interpretaci pronášeli, byla víc než zjevná.
Tolikrát usouvztažňovali věci v mym bytě s věcma ve svým bytě nebo v
bytě jejich známejch... Lidi hledaj podobný znaky, aby mohli
skutečnost nějak kategorizovat, a to i na místech, kde ty znaky
vlastně vůbec nejsou.
Jednou sem možná zase někoho pustim.
Odemknu, odstranim řetěz ze dveří, posunu zástrč. Otevírání dveří
bude trvat dlouho. Pokud ale dotyčnej posečká, bude to znamení, že se
vážně chce podívat dovnitř. Tentokrát už ale nebudu uklízet. Plíseň
ve spárách mezi kachličkama nechám volně růst, nesundám pavučiny z
rohů, nezametu chuchvalce vlasů z podlahy, nevyvětrám. A teprve
tehdy, když bude návštěvník k mýmu bytu v tomhle stavu přistupovat
jako ke galerii, teprve tehdy ho možná nechám, aby se ke mně
nastěhoval. Ale jenom možná.
|
