|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Každý den chodí stejnou trasu. Narážím na stejné lidi, konstatuje. Zdravíme se na blízko i na dálku. Skoro se dotýkáme pohledy, úsměvy, kabáty svými a kolemjdoucích. Naše Já se ocitne ve vzduchu, zamává ostatním, opatrně snese sebe na zem, otře špičky bot od jednodenních zážitků, zařve silným vnitřním hlasem, aby šli všichni do pr----, a pokračuje v cestě. Za rohem čeká překvapení v podobě vlastní ekonomiky, umírající a vzkvétající podle termínů výplat, složenek, vracení prašulí a jejich půjčování do věčnosti. V půli cesty parkem se tiše ukloní přírodě, světu a sobě. A již se vyčerpaný ocitá na malém náměstí, kde mu všichni předloží účet za jeho smrt a jejich narození. Maně stiskne v kapse krabičku s prázdným obsahem pro štěstí. Náhle zpozoruje zástup navlas stejných lidí. Zhlížejí se v obrovském zrcadle, olizují plochu, ta se jeví na první pohled vyleštěná, na druhý matná a třetí jí dodává punc sebejistoty. Všichni se svěřují s rozměry stejného života, ukazují na kousek svého místa v zrcadle i za ním a jsou spokojeni, zvláště s matným povrchem. Pouze u dvou z nich se liší jemně namíchané barvy, které činí tento pohled jasnějším a zářivějším. Rozloučí se s nimi obvyklou rychlostí a jde dále. // Při loučení prohodí stejné věty, dbaje přísně na to, aby se staly frázemi. Přitom pokukuje po domech, tajně je sleduje od přízemí po střechu a zpět, hovoří s nimi svým jazykem, gesty, natočením ve vhodném směru, odpovídajícím rychlosti denních událostí. Neustálým podupáváním v sobě vyvolává ozvěny dávno zašlých hovorů. Navozením pocitu chladu v něm vše kráčí k bodu bez možnosti návratu. V příští vteřině ková doběla rozpálený fráze do větší jemnosti, nabubřelosti a prázdnoty. O polední pauze opakuje v abecedním pořadí vše, co rychle nabyl. Krátce stane před věžákem, ale bojí se vzhlédnout vzhůru z důvodů hypertenze, závratě, denní faty morgany a počínající deskripce myšlení. // Jeho srdce se najednou vzchopí, stane na čtyřech, začne se kolem rozhlížet, zvědavě pomrkává, mění směr pohledu, který doplňuje tanečními kreacemi, nasazuje brýle všech barev, nejčastěji černé a růžové, a natahuje ruce ke stisku. Vítězí levá, od srdce. Šeptá, že se k nikomu neobrací zády, vlastník srdíčka toto potvrzuje. Vyndá je, položí na zlatou misku a ono se vždy natočí ke všem svým srdcem. Zatleskají mu, objímají oba a připíjejí šampaňským. Nakonec jde poutník od jednoho ke druhému a vřele, s důrazem na stisk, pohled, letmý dotek, opětovný pohled, plaché objetí jim znovu a znovu podává ruku. // Na ulici vykřikuje svůj sen o přátelství bez přívlastků a budoucnosti se zpěvy Sirén. Vyskočí na piedestal, ustrne v pohybech a ústa kážou o duchu Krásy, se kterým vede vyčerpávající dialog. Při seskoku nezapomene na padák s následným uschováním v parku u paty nejvyššího stromu. Nezapomene si odplivnout při pohledu na pána venčícího psa a dvě procházející ženy. V dalším okamžiku vklíní mezi sebe a ostatní dubové poleno, přes které jim podává ruku. V koutu parku otevírá stánek s nápisem Přijmu všechny na dobu neurčitou a při plazení vpřed podává se střídavou frekvencí pravou a levou ruku, častěji levou. Za ústupu se frekvence zdvojnásobuje. Nakonec se vyčerpaný zhroutí do sebe a za zpěvu zvonů, cinkotu rolniček a hřmotu všeho a všech šeptá: podali jsme si ruce.
|
|
|
|
Napsat autorovi (Stálý) |
|
|
|
|
|
|