|
Nautilus
Napěněná voda se začíná vařit, zneklidněná hladina se živoucně rozbíhá. Z modravých hlubin se hekticky vynořuje ufuněná příšera, kovově vydechne, krátce odfrkne a po chvíli se již na širé vodní pláni tišících se mořských vln hravě kolébá Nautilus. Vysoký bělovlasý kmet mě pevně drží za ruku a vede mírně houpavým krokem vzhůru světélkujícím nitrem své lodi zázraků. Vím, že mě nepustí, cítím teplo a lásku toho sevření kostnatých suchých prstů, svírajících mou drobnou dlaň, zvláštní jistotu bezpečí. Marně se snažím rozpomenout, kde a kdy mi takto někdo rozdával sám sebe, svou sílu a klid. Z tvrdosti jeho dlouhých bílých vousů se šíří nevtíravý oblak důvěrně známé vůně čerstvého tabáku.
Těším se na mořský vánek, jak rozcuchá dlouhé hedvábí mých tmavých vlasů, na břitký poryv svištícího chladu svěží řízy, deroucí se od severu. Opět uzřím široký sluneční úsměv, který mě zašimrá v nose a na kolem se pasoucí běloučké beránky tvarů na vybledlém brokátu oblohy... Zavřu oči a nechám se kolébat svým dětstvím, budu se tesklivě tisknout k tomu záhadnému člověku, který pro mě tuto loď Návratů vynalezl..
Chceš to zkusit také? Co ti brání..? Není to obtížné, stačí přimhouřit oči a podívat se do slunce, podat ruku stařičkému kapitánovi a prosakovat Časem zpátky do dětství.. Pamatuješ na výlety do bájné Atlantidy? Na tichost polorozbořených paláců a sesuté sloupoví prastarých chrámů, kam jsme si chodívali spolu hrát? Mimozemské přízraky nám vyprávěly pohádky a tišily náš hlad po poznání. Nedívej se tak, nesnesu ten údiv v odlesku tvých očí. Raději mi podej ruku a pomoz mi přelstít ten Čas..
|
