Mojí nejmilejší hudbou je blues.

To podmanivé kvílení foukací harmoniky,

při kterém běhá mráz po zádech.

Jen si to představ a někdy poslechnout si ho zkus,

to já když blues slyším, tak stěží popadám svůj jindy svěží dech.

Vidím v něm  plameny,

jak tančí na hřbetech březových loučí,

ten praskot, kterým svůj život v krbu končí.

Jde z nich teplo a přesto já mám husí kůži stále.

A není mi zima, jsem jen v tričku.

To blues pouštím svojí duši na rozcvičku.

Však najednou jak hrom zazní z reprobeden,

chraplavý drsný hlas nenadále.

Do toho se přidává kytara.

Hbité štíhlé prsty se prohánějí po hmatníku

a z kovových strun vykouzlí ten nejzvláštnější zvuk.

Houpám se v křesle, jak lampa ve větru na chodníku,

koukám oknem ven do nekonečných luk.

Jen pokyvuji do rytmu si hlavou,

svá těžká víčka mám lehce přivřené.

Všední starosti jak po divoké řece okolo mě plavou,

blues z mého srdce jen těžko někdo vyžene.