*

Toho večera neopustilo Josefův pohled vzrůšo extáze.

„Jak se to na mne díváte, Pepku?“ klopila oči Fanynka.

„Vzpomínám na dnešní slunce. A slunce jistě vzpomíná na tebe.“

Vzal tužku, a jak sklízela ze stolu drobky, nakreslil si několik studií jejích ladných pohybů.

„Jednou si tě musím namalovat celou.“

Byla už dávno jeho a udělala by pro něho, co by si přál, bez slibů, bez ujišťování. Ale cítila se chudá i s bohatstvím provokujícího mládí a rozkošné lásky.

„Co je na mně? Hezkých děvčat je jako včel pro pyl.“

„Fanynko,“ odpovídal jí lepší variantou než jen zodpovědně, jako by neznal v ústech krásnějšího slova.

Vlnky radosti jí krášlily pleť jako bylinky levandule s medem.

Nevěděl, zda na ní zbožňuje víc její zralou krásu, nebo neignoruje tu zjevnou čistotu duše, ale cítil, oč býval chudší, než se dal takto ovládnout. Toužíval po dívkách jako Pepek námořníček v chlapeckém vydání. Zkoušel psát verše nevtíravou formou, kreslil srdce s iniciály na zadýchané okno s amorovo formulí jedna. Ale to bývalo jen neurčité rozechvění samoty. Falešné se mu zdálo nyní namlouvání v Mnichově, prchavé zážitky z pražských parků, chvilková objetí, jejichž nirvánka zhořkla jako chmel na starcově starobinci, když pohasla. S Fanynkou miloval však i vlastní, zkrásnělou touhu po lásce. Její oddanost a její moudrá prostota tišily jeho bolestný neklid. Svět byl lépe stvořen, když ona byla nablízku, lépe mu rozuměl, volněji se mu dýchalo a Pepek námořník by cartoon svět malůvek nevymyslel dokonaleji.

„Bez tebe bych lásku vůbec nepoznal. A já potřebuji lásku, jako abecedu k profesi, abych mohl udávat tón své aktivitě mnohem lépe než dosud.“

Náhle oba zpozorovali, co jim tento sváteční den chtěl sdělit svitem květin, hrou motýlů na honěnou, dechem kraje. Šaty v horkém večeru tížily. Vzájemná blízkost je rozechvívala.

„Zase mě z tebe bolí hlava,“ odložil Josef úmorně tužku – ale nechtělo se mu odložit tužbu.

„Mám raději odejít?“

Vrhli se k sobě prudce jako dva květy sváté divokým vichrem. Ta horká vichřice, beroucí dech, odvanula stud a váhání a byla v nich jen velká odevzdanost, podvolující se dychtivosti citu, byli uvnitř nesmírné touhy a spojeni (spokojeni) dřív, než se sebe dotkli.

Každá z chvil, nezměřitelných časem, ozdobou přesýpaných hodin, ho povznášela. Cítil, že jeho milenka je šťastná bytost, a vlastní dekorace konfigurace kafíčkové versus kakaové zápletky u kofeinové špetky koncentrace se tím jako šperky s karáty zlatých serpentýn zlatých slavíků ve sbírce trofejí zněkolikanásobily, kávu si osladím tak akorát medem, ne utrejchem jedem.

Když otevřel oči, našel její pohled, vroucně na něho upřený. Bylo mu, jako by se pozvolna nořil z hlubokých vírů nad hladinu.

„Slyším klepat tvoje srdce serenádu,“ řekla šeptem.

„Bez tebe bych neměl srdce,“ odpověděl stále ještě jako v přeludně ustanovených mrákotách.

Celou jeho bytost prosycovala vděčnost k ženě, která mu nadělila kouzla balzámu na nervy, blaženosti do sytosti, jaká dosud neokusil. Můj život se naplnil, pomyslel si jako PM Sampson v odrhovačce „We Love To Love“ z roku 1991, kdy od brzkých ranních hodin 1.8. celé Švýcarsko oslavovalo 700 let trvání souhry a harmonie kantonů. Jo, potřeboval jsem být takto šťasten, abych mohl být dobrý.

Vzal Fanynčinu dlaň a políbil ji jako na polní cestě, ale vroucněji jako Catwoman dokáže svádět elixír mládí v čokoládě ukryt.

Pleť ochladla. Oddálili se. Ale byli oba proměněni a cítili, jak si patří, jak žijí jeden v druhém.

Vzácné propojení jako Osvobozené divadlo v legraci: nestagnující Werich s nestagnujícím Voskovcem.

Fanynka postávala u okna a upravovala si vlasy.

Josef přecházel pokojem a tiše prozpěvoval. Pak poklekl, vybíral si plátno, připravoval ten ideální rám pro barevný neodbitý scénář.

Po chvíli k ní opět přistoupil. Zahlédl její skrývanou tvář, vzal ji za lokty a opatrně až něžně prohlásil:

„Snad si o sobě nemyslíš něco špatného, zkaženého? Nevěříš, jak ti děkuji?“

Když ho viděla tak důvěrného a chlapecky malířského a když zase poodešel k práci, začala nesměle zpívat.

Josef se ohlížel, a kdykoli přešla mimo otevřené dveře, vždycky se na sebe podívali.

*

Fanynka zpívala jako zlatý a neopakovatelný hlahol.

Bylo to uprostřed temného roku šťastné léto, zoufale šťastné, protože láska musela nahradit všechno ostatní. Mizela naděje, že se někde v Evropě zachytí kus svobody. Vše se vytrácelo, jen láska zůstávala pravdivá jako bota od Tomáše Bati v prvotní fázi prototypu pro celý svět.

Procházky v obuvi po šancích a mezi vysokými keři Kanálské zahrady. Výlety po břehu Vltavy do Roztok. Představení »Jiříkova vidění i šarmu« v letní švarné špásovní Aréně. A chvíle, kdy mohli opět k sobě přistoupit a utěšit své toužení.

Josef chtěl Fanynku kreslit. Odmítala, prosila, ale podléhala jeho očím i slovům, svlékala se, se zuby zaťatými do rtu odhazovala spodničku prastaré tango a se zavřenýma očima se dala vést, kam si přál. Byli sami, čas byl vyměřen jedině jen jim. Lekala se jeho zvážnění, když na ni pohlédl zrakem. Ale on ji z důvodu neodpustitelné protekce konejšil jako nejbáječnější levandulová zmrzlina v Provence:

„I to je dar, který mi dáváš, Fanynko. Věř, že není většího zázraku přírody nad krásné ženské tělo.“

„Proč se tedy při kreslení nadále mračíš, mračírno?“

„Protože se na tebe dívám jinak. Vidím linii a barvu, a to už je jiná Fanynka.“

Hovořil výhradně jen pravdu naostro. Někdy ho smyslnost přemohla a spěchal k ní. Ale jindy běžely dlouhé chvíle v tichém soustředění a Josefova náruživost se po vzoru matematických sprosťáků ukládala výhradně jen do čar jeho čarující tužky.

„Zpívej si, Fanynko, nechceš si zanotovat? Třeba tu, kterou jsi zpívala vašemu Toníkovi.“

Znal už z jejího vyprávění Knihovice, Štovíčkovu rodinu, Fanynčino dětství.

A ona si zvykala jako když cenzurní blikačka blikala na nahotu před milencovýma očima, jejichž odcizený výraz ji dovedl playboyově odzbrojovat.

Spi, děťátko, spi, zavři očka svý…

Býval vždy znovu zvláštně uhranutý. Česká řeč nikdy nezněla v těchto stěnách sladčeji než z jejích úst. Naučil se od ní novým nepošetilým slovům, větám, celé kytici a vazbě perfektních písniček.

„Děvče zlaté,“ odpovídal na pochyby její skromnosti, „v tobě je pro mne víc poezie než ve všech knihách, které vlastním.“

Podivoval se, kolik jistoty mu dodává spokojenost srdce.

Když se na sklonku léta vrátila Mánesova rodina, překvapil všechny oznámením, že nechá historické malby pro jiné osvědčené šoumeny historické malby.

Quido se podivil:

„Nikdy už nenamaluješ nic z dějin?“

„K dějinám našeho národa chci dojít. Ale právě proto opustím, co jsem začal v Praze a v Mnichově.“

Studie a kopie z mnichovských let rozdával a věci, které nepovažoval za dost dobré, házel pro jistotu do ohně.

„To je ovšem nesmysl,“ káral ho strýc Václav.

„Pálím za sebou mosty. Táhlo by mě to zpátky – a já chci vpřed!“

Chvíle, kdy byl s Fanynkou fenkou o samotě, byly nyní řidší a bylo třeba více důvtipu v opatrnosti obaleném jako kuře na nádivce, ne je to naopak, více opatrnosti obalené na důvtipu. Ale věděli navzájem o svém citu a žili spolu, i když je přítomnost druhých oddělovala.

„Přál jsem si vidět Hanou v létě. Ale od tebe se nedovedu odtrhnout.“

„Jeďte!“ prosila ho a vracela se k vykání, aby se před druhými nespletla, a tehdy také, kdy se jí zdálo, že malíř má převahu nad milencem.

„Nikde už nebude tak krásné léto jako letos v Praze.“

Na přání hraběcích manželů, přivezené Amálií z Išlu, dal se Josef do dalších fortelných rodinných portrétů. Byl svěží, nezmar neúnavných taktik a taktika neúnavných nezmarů, tento Mánes, neznavený ani citem.

A Fanynka byla z žen, které krásnějí láskou jako sojka sojčím pérkem. Učila se milovat i jeho umění. Byla mu vděčná zejména za každé slovo, ať jí vyprávěl o velkých malířích minulosti, o otci, či o práci, kterou měl před sebou. Snažila se mu být prospěšná, jako oko v hlavě střežila jeho věci i vědu, lahvičky s olejem a terpentýnem, a umývala jeho štětce s takovou péčí, jako by se starala o živé bytosti s chloupky všude.

Playboy jménem Josef Mánes se toho nedovedl nabažit úměrně, takže se oba dva navzájem podporovali neúměrně až nadúměrně dávkovaně. Když kreslil její paže, ňadra, boky, tu v dlani držící tužku tepala touha, nikoliv jen tuha od soudruha; když laskal její tělo, bylo mu pokaždé, jako by znovu tvořil její radostnou krásu.

„Jsi šťastná?“ vyptával se jí někdy večer po večeři.

„Vždyť zítra bude zase den,“ odvětila mu s údivem, že se jí ptá, „a já tě uvidím.“

ROZLOUČENÍ

„ALE KDYŽ JSME ZAKLÁDALI Jednotu, představovali jsme si ji jinak.“

„Celý život jsme si představovali na jiné bázi.“

„Buďme stateční i ve chvíli porážky,“ opakoval Heroldovi a Havránkovi svoje přesvědčení Mánes, ačkoli právě on měl nejvíce příčin k nespokojenosti.

Přátelé, vracející se z rokování z Františkova nábřeží, se zastavili na chodníku ve Spálené ulici.

„Ale co dělat?“ láteřil Herold. „Každý, kdo by mohl prospět, se zavírá doma. Hořčička je starý. Navrátil se stará jen o své záležitosti a Hellich jakbysmet.“

„Každý dnes obhajuje vlastní život nade vše,“ omlouval Havránek. „Palackého vylili z Muzea. Erben k němu chodí jenom v noci. Kdo má dnes vliv?“

„Kdybychom uměli být svornější,“ dokazoval Josef, „udrželi bychom se. Ale ještě jedna schůze jako dnes – a Jednotu pochováme.“

„Pro některé lidi je urážkou, když je někdo duševně převyšuje,“ vysvětloval Herold, který věděl, že Josefa bolí útoky proti němu. „Pro jiné, že jsi třeba svědomitě oblečen.“

„Nemám rád, když někdo své umění dokazuje rozcuchanými vlasy a špinavým kloboukem. Každé šarlatánství je mi protivné.“

„I to je důvod. Kromě toho neumíš mluvit obhrouble a nesměješ se hloupým vtipům.“

„Pan baron!“ připomněl si Josef urážku, kterou po něm hodili. „A nebýt naší Amálie, neměli bychom na činži.“

Z věže kostela svaté Trojice zvuková znělka rozprostřela hedvábný cink půlnoci.

Utěšili se aspoň stiskem ruky, slibujícím pevnost, mravnost, nezahořklost.

Josef stoupal po schodech.

Tiše odemkl, ale v kuchyni zahlédl světlo. Opatrně tam vstoupil. Fanynka seděla v okenním výklenku u šicího stolku, čelo na jeho hraně, na klíně Amáliiny šaty. Plamen svíčky s krátce přistřiženým knotem se odrážel v okně bledým terčíkem. Jak se Fanynka probrala a zvedla hlavu, zůstala jí na čele rýha. Neklidně zamžikala, vzpamatovala se a ukázala na stůl.

„Přišel vám spěšný dopis.“

„Proč nespíš?“ chtěl ji Josef pohladit.

„Ne,“ šeptla a ukázala ke dveřím, že Amálie také dosud nezavřela víčka a je na blízku.

Josefovi se zdála Fanynka jiná než jindy. Oči měla hlubší, tváře přepadlé, podivný výraz okolo úst. Či to dělá jen skomíravý plamen svíčky?

„Od hraběnky, z Čech,“ poznal podle obálky a rychle ji rozškubl vedví. Pozdrav z milého prostředí ho po zklamaném večeru uchlácholil. Běžel očima po řádcích. „Hrabě se ptá na olejové barvy. Jak prý se čistí zaschlé štětce. To i ty bys mu uměla poradit, viď?“ hladil přitom Fanynku po vlasech.

„Tím, co je cítit hofmanskými kapkami?“ pokusilo se děvče o úsměv.

„Pošleme mu láhev sirného éteru,“ přisvědčil Josef.

Ale podle jejího hlasu znovu poznal, jak je proměněná. Shlédl od dopisu na její tvář a našel úzkost v jejích vážných očích.

„Co ti je, Fanynko? Ublížil ti někdo?“

Zavrtěla hlavou. Schoulila se do sebe. Sáhla po jehle. Ale Josef jí zadržel ruku.

„Musíš mi to prozradit!“

Chytil ji za ramena a násilím ji obrátil k sobě.

Viděla, že neunikne, ale lekala se jeho hlasitých otázek. Zvedla k němu úpěnlivou tvář, a jako by přiznávala těžký hřích, zašeptala rychle:

„Budu mít – dítě!“

Nechal ruce na jejích ramenou. Ale na okamžik se v něm zastavil život.

Fanynka vycítila ztěžknutí jeho dlaní. Přepadl ji pocit opuštěnosti a zatracení. Klesla čelem na lokty na hraně stolu a tiše zaúpěla:

„Ježíšimarjá!“

„Neplač, Fanynko,“ ujišťoval ji agilně obětavě, „neboj se, nic se ti nestane, uvidíš!“

Zaháněl její smutek konejšivými slovy, ale sám cítil, jak jsou planá. Měl by se radovat: vždyť láska tak mocná ani nemohla zůstat bez naplnění. Ale podvědomě poznával, jak ledový stín padl do zasluněné pohody jejich románku bez konce a bez prázdnoty.

Hladil jí vroucně ruce, ale jeho soucit byl bez síly.

„Neboj se, nikdo ti nesmí zkřivit ani vlas na hlavě. Nevíš, že tě mám opravdu rád?“

Vstala.

„Běžte si už lehnout, pane Josef!“ řekla unaveně a cize.

Cítil na ústech slanou příchuť jejích slz hoře z rozumu.

„Nebudeš plakat, viď? Zůstanu s tebou.“

„Nesmíte. Běžte!“

Sama mu upravila kabát a lehce jej odstrčila. U dveří se ještě otočil. Viděla v šeru jeho tvář, jak se jí snaží zašeptat slovo útěchy.

Vešel do pokoje, který se stal jeho a Quidovou ložnicí. Voněl tu čerstvý lak. Noc pozdního léta modře nahlížela oknem a dávala stěnám nezvyklý odstín.

Usedl na lůžko a svěsil ruce. Slyšel Quidovo oddychování. Do hlavy mu vpadl kalný, neurovnaný proud myšlenek. Jednota, cesta na Hanou, zápas o nové umění. Co teď s tím vším bude?

Mám ji upřímně rád, ujišťoval se jako Jean Henri Dunant (8.5.1828, takže o osm let mladší bez 4 dní, až 30.10.1910), též Henry Dunant, byl švýcarský podnikatel a humanista, iniciátor a spoluzakladatel Mezinárodního Červeného kříže, iniciátor Ženevských úmluv a první nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1901. Vždycky jsem si říkal, že bych pro ni udělal – všechno na světě. Ale to je náhle málo. Bude třeba v tomto světě udělat jediné: postavit se proti všem. Což lze v takové věci najít spojence? Vždyť i mezi milenci, mezi ním a Fanynkou, to náhle zaskřípalo.

Tiše se otevřely dveře do druhého pokoje, kde spávala Amálie s matkou.

„Jsi to ty, Pepánku?“

„Ano,“ hlesl, jako by pytel cementu na pytlíkových zádech nesl.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“

Už to ví? Mluvila s Fanynkou, nastávající maminkou? Neměl nyní sílu na hovor s ní.

„Jsem unaven jako the Beatles: A Hard Day´s Night, Perný Den osobně,“ řekl tiše.

„Hledala jsem mezi tvými výkresy vzory pro žákyně,“ ozval se po chvíli klidně, ale neúprosně nezastavitelně její půlnoční hlas. „Jožko, tys kreslil Fanynku – jako akt?“

Otázka znamenala cosi jinačího. Zatajil se v něm dech.

„Já?“ řekl slabounce.

Měl v prsou nerozhodnost, za niž se obviňoval a nenáviděl.

„Dobrou noc,“ řekla Amálie, jako by se byla dověděla dost.

Svlékl se, aniž věděl. Ležel s široce otevřenýma očima.

Po tobě, tatínku, jsem zdědil povahu, která se vším tak rozechvívá?

Proč si, k čertu, nedovedu pro život přisvojit takovou tvrdošíjnost, jaké mám nadbytek, když sedám k práci?

Kdybych byl na světě sám, přišlo mu na mysl. Sabina se také tak oženil. Ale co matka se svými nemocemi a obavami? Co Amálie, bojující vlastníma rukama o jejich živobytí? Chtěl jsem na Moravu – kde bych studoval, kreslil, připravil se k novým obrazům. To všechno je pochováno jako Olbram Zoubek z Litomyšle? Je možné, že nejkrásnější lidský cit by byl tak zákeřným úkladem?

Nutil se chladně uvažovat. Musíš všechno zvážit, přesvědčoval svého ducha. Jde o celou budoucnost.

Ale z hloubky duše pramenily jiné myšlenky. Fanynka, moje srdce! Její oddané oči, věrné tělo, krása dávající štěstí! Musím být statečný. Čisté svědomí je bohatství, které neodcizí ničí nenávist.

Bojoval proti své povaze, proti vlastnostem, které si nevybral a které byly silou umělce a slabostí člověka.

Neusnul až k ránu. Viděl ještě, jak stěna a strop nabyly své šedobílé, kalné barvy.

*

Napětí v domácnosti přibývalo den za dnem. Amálie se už Josefa raději na nic nevyptávala. Nikdo nemluvil s nikým, ale proměněné pohledy všechno prozrazovaly. A Fanynčiny oči mizely pod červenými víčky.

Josef k ní byl něžnější než dosud. Ale její pleť opouštěla záře. Chodila s tíhou bez espritu na ramenou. Marně ji uklidňoval odhodláním:

„Neboj se Amálie! Všechno jí vysvětlím.“

Ale když se s tím úmyslem několikrát k sestře vydal, zastavil se na půl cesty. Šedá a upracovaná Amálie znamenala najednou celý domov. Připomínal si ji od chvíle, kdy rozzářena poprvé nesla ukázat jeho kresbu otci. Od deseti let vydělávala. Myslela vůbec někdy také na sebe? Z ranních malířských výprav se vracívala, když ostatní teprve vstávali. Její život patřil druhým. Oni šli dál svou cestou a ji nechali starat se o všecko, o otcovu nemoc, o matčino zdraví, o byt, o malířské potřeby, a ani se neptali, zda dost vydělá, zda se sama nají, proč si tak dlouho nekoupila nový klobouk. Kde je doba, kdy jí matka schválně oblékala odpudivé odstrašující šaty, aby ukryla dobrodružným mladíkům zajímajícím se o Burda Moden burlesky a lesky její krásu? Ustarala se. Ani nevyčítala. To mám velké děti, smávala se, když musela napravovat skrovný Josefův či Quidův smysl pro praktický život, a k dětem čítala i strýce Václava. Střežila blaho rodiny a odměnou jí byla jen víra v budoucnost bratří.

Těžké bylo předstoupit před tuto překvapenou Amálii už zanedlouho. Jednoho dne se toho však přece jen osmělil.

„Ptala ses mne tehdy večer, jestli jsem kreslil Fanynku. Ano, víckrát. Dovolila mi to.“

„Byla k tobě asi vůbec laskava, ne?“ řekla bodavě, bolavě, tónem, jehož zřídka užívala.

„Proč tak mluvíš?“ vzhlédl k ní překvapen a my bychom dodali: vyvalen.

„Proč?“ vykřikla tiše, plna nastřádaného záští ke všemu, co ohrožovalo Josefovu pouť za uměním. „Ty se ptáš?“

„Tobě přece nikdo neubližuje.“

„Nikdo?“ vyrazila krátký, tvrdý šlehanec smíchu. „A co tedy nyní chceš dělat?“

Bylo jasné, že ví i ty nejmenší podrobnosti o Fanynce a spermii v ní.

„Vezmu si Fanynku.“

Znova se ozval ten zpola zlomyslný, zpola nešťastný smích.

„Kavalír! Rytíř! Vezme si ji! Výborně! A co dál? Pokusil ses představit si, co bude dál?“

„Jak to myslíš?“

„Když si ji vezmeš, budeš ji muset taky živit, ne? Smím vědět z čeho? Kde máš zakázky, honoráře, kde máš aspoň obrazy, které bys prodal? Chystáš se, připravuješ, studuješ. Chci to pochopit. Ale chápeš ty aspoň trochu,“ útočila nelítostně jako bouřkový mrak i Rumburak, „že nebýt mých hodin, chcípneš hlady i se svými studiemi?“

„Amálie –“

„Máš proti sobě všecky,“ pevněl jí hlas. „Nostice, Thuny, Rubena. Zakázku nedostaneš! A teď si ještě mladý pán vezme služku, se kterou má mít benjamínka! Co si pomyslí naši známí? Jen si některého z nich představ! Co Kounicovi, Pinkasovi, Čermákovi? Ty přece nejsi komediant, nebo něco takového! Kdopak tě potom ještě pozve, aby si dal udělat portrét? Snesou vůbec, abych učila jejich děti? Vyženou i mne! Matku to zabije, to ti na tom místě přísahám!“

Hrůza z lidí, mezi nimiž žila, a strach z jejich odsouzení ji přinutil k jedovatým hláškám; ale začal ji přemáhat pláč.

„Tak krásně o tobě paní Leopoldina v Išlu mluvila, tolik si od tebe slibují – a teď? Co je ze všeho? Nic! A hanba a opovržení k tomu!“

Zahučela do křesla a nasupěně zírala plačtivýma očima na vlastní ruce, ležící před ní na stole.

„Chtěls jet na Moravu, cestovat, sbírat materiál, malovat! Jožine, o to všecko přijdeš, slyšíš? Já nejsem nelítostná, já ne! Ale slušní lidé, ti lítost neznají, co je jim do lásky, ti už tě mezi sebe nepustí! A co si počne malíř, který nemá pro koho malovat?“

Poznal, jak se o něho klepe strachy, když nyní bere do ochrany i plány, s nimiž se dosud ne a ne ona osobně smířit.

„Proboha tě prosím, Pepku, promluv! Vždyť já chci jen tvé dobro!“

„Ale Fanynka opravdu za nic nemůže,“ řekl měkce. „Nesmím ji tak nechat napospas.“

„Nemůže?“ vybuchla zase nehorázně neúnavně. „To je chytrá holka, nemysli si! Všemi mastmi mazaná – jen tou pravou ne!“

„Nemluv tak o ní,“ zbledl Josef uražen. „Mluv špatně o mně, ale o ní ne!!!“

„Říkám, o čem jsem přesvědčena. Jen ty si myslíš, že svět je plný andělů. Naposled věříš, že měla jen tebe!“

„To nesnesu!“ křikl tlumeně. „Ani jedno zlé slovo – nebo –“

„Tak ji zbožňuješ?“ podivila se s hlasitým odstínem pohrdání a začala s novou mírností, jako by mluvila s dítětem. „Pepku, vždyť já vím zrovna tak, co je to láska.“

Když promluvila takto, rázem mu byla bližší. „Nestojím o prachy. Ale co si má počít malíř, když je u nás žebrákem? I kdyby se nad tebou lidé smilovali a kdybys vydřel kondicemi pár grošů, je konec s tvým malováním. To přece nesmíš dopustit!“

Snažil se objektivně sledovat její myšlenky.

„Bylo by přece nečestné a tolik nešetrné –“ namítl.

„Promluvím si zítra s Fanynkou,“ sepjala ruce, jako by ho prosila. „Jestli je tak hodná, jak říkáš, jistě to dovede pochopit. Ji nikdo nezná. Ale tebe by to zabilo. Rubenovci by tě utloukli jako koberec na dvorku to dřevěné pometlo. Služka s dítětem! Chceš se opravdu navždycky rozloučit s uměním?“

Mlčel. Věděl, že ji ovládá částečně starost a úzkost. I Amálie se hodila do klidu.

„Snad se to dítě ani nemusí narodit,“ řekla s úlevou.

„Ale když se narodí, bude to moje dítě.“

„To se právě nesmí nikdo dovědět. Fanynka musí okamžitě pryč z baráku.“

Pohlédl jí nevěřícně do ksichtu.

„Vůbec nevíš, co to pro mne znamená.“

„A pro mne?“ pokoušel její hlas opět pláč. „Pro nás pro všechny?“

Přistoupila k němu a skoro vrávorala, zesláblá napětím.

„Víš, co by tě čekalo?“ vzlykala hlasem rozdrobeným zoufalou představou. „Já znám svět a lidi.“

Pohnut k ní přistoupil a vzal ji za ramena. Uznával, že v něčem má taky kyselou pravdu. Ale současně neopomenul pocítit, jak jsou si CIZÍ a že, ať se stane cokoli, nikdy se už nevrátí VZTAH, který mezi nimi kdysi také EXISTOVAL.

*

Dny se staly peklem a noci od něho nebyly relaxační meditací.

Josef vnímal, jak matka vstává, hlasitě si stěžuje na bolesti a vyklepává hůlkou a těžkými kroky cestu od okna ke dveřím a zpět; vnímal domlouvavý hlas Amáliin. I matka se už o celé zápletce dověděla a měla důvod víc zanevřít na zlé řemeslo, na jehož vrub všecko padalo. Když se měla s Josefem setkat, mlčky sepjala ruce. Fanynce vyčetla nevděk. Po výbuších hněvu usínala s uplakanou tváří i uprostřed dne a noci prosténala.

„Co je to s maminkou?“ otázal se Josef Amálie.

„Neříkala jsem ti to?“ odpověděla nejapnou výčitkou. „Doktor se bojí víc o její rozum než o tělo.“

Sám na sobě cítil malátnost, kterou přičítal rozrušeným a oslabeným nervům. Půjčil si elektrický přístroj a zkoušel, zda by se tím prostředkem, tehdy hojně užívaným, nedokázal soustředit na větší souhry energie do součástí tvorby, aby už platilo krédo, že Mánes je mazec.

Tíha, která na něm nehorázně spočívala, snad odpočívala, mu nedovolila nic jiného než mechanickou činnost bez vzruchu, bez vzletu, bez myšlenek. Staral se tedy o jiné; nakoupil berlínské a mnichovské olejové tuby, a když je posílal do Čech hraběnce, zdálo se mu sídlo v parku lákavější než kdy předtím. Rozhlížel se, kdo by mu mohl prospět. Přemohl svou uzavřenost, zkusil se svěřit se svým trápeníčkem. Ale i mladý Pinkas, který by snesl obdivovanému příteli modré z nebe, obával se sdělit vše otci.

„Znáš jeho zásady.“

Josef narážel na zásady všude. Co se v bohaté rodině dalo zastřít hrstí zlatých, hrozilo se pro něho stát hříchem, pohoršlivě a nakažlivě obnaženým před společností, asi jako vždy zářivé sochy Olbrama Zoubka.

Bedřich Silva–Tarouca se nemohl smířit se skutkem a jeho důsledky, ale chápal Josefovu rozervanost, která nikdy nepoznala rezervovanost a vykalkulovanou adaptaci ve fraku. Sám však neměl nic; jeho dobrovolná chudoba pomáhala udržovat zámek Čechy, nedávno prošel konkursem a s bídou uspokojil nejnaléhavější věřitele. Měl jedinou radu k dispozici komukoli: Přijeďte na Čechy, tam je pro vás i u stolu místo, tam naleznete kýžený klid jako meditaci s medem!

Josef dál hledal cestu, na niž by se vešel i s Fanynkou. Prostřednictvím Levého se přeptal, zda by pro něho neměl práci Navrátil v Liběchově. Ale německá šlechta kontrolovala všechny zakázky. Odmítli ho jako toho nežádoucího živlíka Pepíka.

„Raději se dál neptej,“ radil mu Pinkas. „Už se začínají starat, co je s tebou. Říkají, že lezeš ke křížku.“

Josefovi bylo zoufale. Málo bylo chvil, kdy mohl být s Fanynkou sám, a ani nevěděl, má-li si to přát.

„Nevím už, kam se obrátit o pomoc, Fanynko,“ přiznával své fiasko. „Právě když bych někoho potřeboval, vidím, že jsem sám.“

Jako dřív mlčívala její láska, mlčel nyní její smutek; ale mluvily oči, nemocné tajným pláčem, a ústa, která zbrázdil rys truchlivý a výsměšný zároveň. To byla její celková ne nemotorná obrana–úroveň. Chtěli po ní, aby se kála za hřích. Ale ona se pod utýranou tváří dost nalehko usmívala, jako by si teprve nyní přisvojovala rozkoš z objetí, a proti káravým pohledům se pyšnila pokladem, jehož se stala jedinou majitelkou: mateřstvím. Máří Magdaléna, vynořilo se jednou malířskému vidění Josefovu. Ale ne falešná, pokrytecky se kající. Taková, jaká jistě byla vskutku, s důstojností ženy, vítězná i v ponížení, čistá, a proto nesmiřitelná k studeným pohledům zamrzlých a mrzkých očí těch, kteří ji chtěli kamenovat.

„Kdyby aspoň mamka nebyla nemocná. O ni se bojím,“ pokoušel se jí Josef vysvětlit své status quo, ale umlkal uprostřed věty. Uvědomoval si, jak málo jí jeho důvody mohou pomoci. Hladila ho se vzdáleným pohledem po rameni a ústa jí opět tuhla v podivném úsměvu.

„Ty se mi vysmíváš, Fanynko?“

Vrtěla hlavou a nepřestala ho hladit.

„Když je svět takový,“ zašeptala.

Ano, takový, rozlítostnil se, že dva lidé, z jejichž lásky má na svět přijít dítě, nemají kam složit hlavu, zač se uživit a ještě se musí skrývat a hanbit před zvědavýma očima a nataženými ukazováčky, před záští ctnostných.

„Mám tě rád,“ opakoval slova minulých dní, ale hlasem bez krve.

Kdyby vyčítala a obviňovala, snášel by svou vinu snadněji. Její odevzdanost mu rozdírala srdce. Hluboce cítil svou bezmocnost, dýchal jen zpola, mluvil jen tiše. Tiskl k okenním tabulkám čelo, aby je ochladil.

Pak sedl ke stolu a podepřel hlavu. Všechno je pravda. Peníze, lidé, umění. A přece ji má rád, i to je pravda.

Uchopil tužku a podesáté, podvacáté si črtal její obraz, jako by se jím modlil, jako by se zaklínal její podobou.

Amálie brouzdala kolem něho, ale nevyrušilo ho to z koncentrace myšlenek a umění v něm.

Obrátil lístek s kresbou Fanynčiny tváře. Chtěl by tam napsat své vyznání. Jeho čeština je prostá.

Bez Fanynky nebylo by srdce.

A pod to se podepsal celým jménem:

Josef Mánes

Pak mu tužka vypadla z dlaně.

Amálie se vrací. Hledí na něho a srdce jí usedá, když vidí jeho tvář bez duše. Dovede si představit trýznivé chvíle mezi ním a Fanynkou. Slýchá matku, jak se potácí noční světnicí. Vidí, jak Josef popelaví, jak ztrácí na rozměrech svoji schopnost do práce. A ví, že potrvá-li tak všechno dál, zblázní se tu všichni.

*

Den, který zabloudil do září z listopadu nebo z února. Vzduch byl stejně ponuře prosycen chladem v poledne jako časně zrána.

Josef se vracel domů rozmrzen, ale také trochu rozjařen pochůzkou po řemeslnických dílnách; na Náprstkovu objednávku nakreslil návrh slovanského kroje pro jakéhosi bohatého Skota, léčícího se v Karlových Varech, a zajišťoval nyní krejčovské provedení. Strýc Václav se horšil, že se zabývá takovými zakázkami. Ale mohl si dovolit odmítnout výdělek několika zlatých?

Radostnější bylo několikeré setkání s malířem Karlem Spitzbubem, jehož satiry na šosácký život a vzdorný smysl pro barvu Josefa v Mnichově zaujaly. Bylo mu skoro padesát, když se rozhodl navštívit Prahu. Josef mu sehnal ubytování v Modré hvězdě a udělal mu plán prohlídky; sám ho zavedl na Vyšehrad a na židovský hřbitov, a aby se setkal také s lidmi, vzal ho mezi malíře ke Zlatému hroznu a dnes se s ním rozloučil při kávičce u Böhmů.

Ze dvora zněl kvílivý zvuk kolovrátku. Josef tam vešel. Cvičený čokl s talířkem v zubech obíhal v kruhu a sbíral drobné mince. Josef sáhl do kapsy a současně se ohlédl vzhůru, zda se z kuchyňského okna nedívá Fanynka, která měla takové skrovné zábavy tuze ráda. Okno bylo zavřené.

Když stoupal vzhůru po temném schodišti, umiňoval si, že dnes klidně promluví s Amálií. Je nutno zařídit, aby Fanynka našla na zimní měsíce útočiště bez zvědavých pohledů. I ji chtěl dnes posílit svým úsměvem. Prokazují jí minimum lásky, obviňoval se.

Vešel do kuchyně. Quido byl právě na odchodu. Zavolal na něho, ale bratr se kolem něho protáhl, nezřetelně něco zahuhlal a vyběhl z bytu, jako by se chtěl setkání vyhnout.

Rozhlédl se. Fanynka tu nebyla. Nebylo to nic podivného, ale zavála na něho taková prázdnota, že překvapen stanul. Na věšáku nebyl její šátek a kabát. Pod lůžkem chyběl její kufřík.

Amálie vyšla z pokoje, bledá, s šedým stínem u očí, a řekla s násilným klidem:

„Pojď, donesu ti večeři.“

Okamžik stál proti ní bez hnutí.

„Kde je Fanynka?“ zeptal se, a sám se polekal, jak podivně zazněl jeho hlas.

Sestra k němu přistoupila s vážným pohledem. Zhluboka vydechla a řekla:

„Fanynka odešla.“

„Jak to – odešla?“ vzpíralo se v něm všechno porozumět umět. „Kam?“

„Domů.“

Hleděl na její přísné obočí, na jasné čelo s vráskou, na stupidní a studené rty. Zachvěl se lítostí i hněvem.

„Jak jsi TOHLE jen mohla udělat?“

Nenapravitelnost toho skutku stanula před ním jako skála. Viděl v té chvíli Amálii jen jako ženu, která se za svou nepodařenou lásku mstí na druhých. Jako žárlivou dorotu, ne sestru, která si ho chce mermomocí přisvojit.

„To je bídáctví,“ prohodil skrze zoubek On.

Přikývla, jako by to byla čekala.

„Beru si to na svědomí.“

Rozběhl se očima po kuchyni. Udělal několik kroků ke stolu. Připomněl si na něm Fanynčiny ruce. Přetřel si tvář dlaní, která byla jako z kovu.

Hlas Amálie k němu doléhal z dálky.

„Byla tu dnes hraběnka Hartmannová. Zdálo se mi, že něco tuší. Jak dlouho se to ještě dalo tutlat? A co potom, až se prozradí, co tu trpím? Chceš, abych se šla utopit? Dá mi dost námahy skrývat naši bídu, abychom se nemuseli před lidmi stydět. Podívej se na ty ruce! Jak ještě mám vydělávat? Jak?“

Její hlas se přibližoval. Raději se neohlédl, aby ho zase nepřemohla nenávist. Ale přece jen ji viděl: sedřenou, zřetelně sedřenou, nevyspalou, vždy ochotnou podstoupit cokoliv, aby umožnila bratřím cestu vpřed.

„Vždyť já už nechci od života nic. Jožko jeden! Kolik let už leží moje studie? Z těch se obrazy nikdy nestanou! Ale budu se namáhat do úmoru, abyste mohli dělat obrazy vy dva. Nechápeš, Jožine?“

Stále mlčel, a ona začala znovu:

„Lámala jsem si hlavu, jak by šlo všechno zařídit. Ale jinak to není možné. Vy jste se věnovali umění a starost o život jste nechali mně. Tak se o něj starám, i když mě za to nenávidíš.“

„Proč jsi mi nic dopředu neřekla? Proč ses se mnou o ničem neporadila?“

„Nikdy bychom to neskončili.“

„A Fanynka? Co říkala?“

Odvrátila se. Neodpověděla.

„Půjdu ji hledat!“

„Nechoď, všechno bys jen pokazil,“ přistoupila k němu a rychle vysvětlovala: „Vždyť ví, jak to u nás vypadá. Vrátí se domů.“

„Co jí řeknou?“

„Uznala, že to bude nejlepší řešení,“ řekla Amálie. A tichým hlasem dodala:

„Dala jsem jí, co jsem mohla. A ještě jí pošlu.“

„Plakala?“ trhal se mu hlas. „Nic mi nevzkázala?“

„Zapomeň na to,“ vrtěla Amálie hlavou.

Náhle se rozhodl: „Kdy odešla?“

„Před hodinou.“

„Odkud pojede?“

Věděl, že mu to Amálie nepoví. Ale toto nemohlo být posledním slovem. Musí Fanynku ještě vidět. Musí s ní neodkladně mluvit.

Pokračoval v té myšlence už na schodišti.

Fanynka v Praze nikoho nemá. Pojede buď dostavníkem, nebo s formany. Znal dvůr, odkud vyjížděla pošta do Sedlčan, kde Pepin ještě nebyl pojmem pojmenovaným po Josefu Mánesovi, známému Pepinovi.

*

Proběhl průjezdem, drže se za srdce, které vynechávalo rytmus vysílením, snad měl náběh na infarkt myokardu.

Uviděl ji okamžitě. Seděla na kamenné lavici mezi několika lidmi, klímajícími nad zavazadly.

Příchod mladého muže v nápadných šatech, muže, který dlouho běžel a vzrušeně divoce někoho zbrkle nemohl najít a hledal jehlu v kupce sena, vzbudil okamžitou zvědavost. I chlapci zapřahající koně se na něho ohlíželi.

„Fanynko!“ stanul před ní.

Rychle se vztyčila a poodešla několik kroků, aby se vzdálili od hloučku. Stáli uprostřed dvora. Hledal v její tváři znamení, jak k ní promluvit. Ale její obličej byl němý a sevřený.

„Neměl jste sem chodit,“ řekla skoro káravě.

„Musel jsem.“

Zželelo se jí ho. „Čekala jsem, že přijdete,“ přiznala se tiše.

„Neměl jsem o ničem nejmenšího ponětí,“ ujišťoval ji.

„Vím,“ přisvědčila. „Ale už bych tu nevydržela ani den.“

„A můžeš se vrátit domů?“

Myšlenka se jí zasekla u představy nevlídného přijetí od jejích předků.

„Budu doma,“ odpověděla znatelně sklesle. „U našich.“

Uchopil ji za lokty. Ruce se mu třásly.

„Uvidíme se zase, viď? Vrátíš se do Prahy! Nebo přijedu já za tebou – budu na tebe myslet –“

Sklepník v červeném fráčku s modrou zástěrou svolával lidi k vozu.

„– i na dítě,“ dopověděl rychle Josef.

„Děkuji, Pepi,“ řekla hlasem podvráceným slzami, v té době v reklamách nebublala Pepsi, dej si klídek, dej si pepsi, nepropadej žádné skepsi… „Děkuji, Pepine, žes přijel. Zapni se, ať nenastydneš,“ šeptala.

Neohlížeje se na nic, přitáhl ji prudce k sobě. Jejich rty o sebe břinkly zoufalým rychlomrštným polibkem.

Fanynka se otočila. Vykročila.

Odcházela s ní jeho touha i blaženost. S jejími kroky nastávající maminky mizelo jeho pokojné svědomí.

Vyběhl na ulici. Ale zastavil se na chodníku a čekal.

Vůz vyjel z průjezdu.

Zdálo se mu, že ji zahlédl.

Jak jen zaplatíš za tuto vinu? Jak ji vykoupíš?

Stál bez hnutí, s tlukoucím orgánem zvaným srdce, a strnulým zrakem pohlížel za vozem, pomalu se vzdalujícím večerní veřejnou ulicí.

JOSEF MÁNES – DÍL DRUHÝ – CESTA K PRAMENŮM PŘEDURČENA!

DVA SVĚTY

NAD ROVINOU, nad střechami domků a zelenými houštinami zahrad vystupoval černý hřbet Kosíře výš a výš, Kurt Cobain by jedním ilustrátorským dechem zasalutoval: from the muddy banks of the Wishkah, výška v americkém pojetí, číňánci s velkou zdí ve výškovém pojetí klikyháků rovněž by nezůstali zahanbeni, bavíme se o projektu Kong–Fu a party CMCB´s Time, která vyšperkovala Smells like Teen Spirit po Nirváně v ukázkovém duchu a ještě rapovém uchu: výška a její obzor, „Nirvana“ šohaj loupežník ve střihu Feng Šuí must go on. Feng Shui znamenalo ve staré Číně umění udržovat ve správné rovnováze vodu (shui) a vítr (feng). Voda je důležitý zdroj zemské energie pro život lidí, rostlin a zvířat, vítr je zdroj energie z nebes. Oba tyto elementy v harmonické rovnováze lidem pomáhají, ale dokáží člověku i škodit (povodně, divoká voda, vichřice). Feng shui umožňuje nastolit harmonii energií, zlepšit naši životní situaci, zdraví a mezilidské vztahy. Nebe nad ním bylo jasné, jako bývá v některých slunečních říjnových dnech. Na platanech u silnice se třásly listy v barvě starého zlata.

Mnohem pozorněji než v létě před třemi roky a než vloni v zimě vnímal Josef krajinu, do níž vjížděl a která se za ním zavírala. Měl duši vroucnější a tím víc připravenu k lásce, čím ostřeji bodala čerstvá rána.

Vítal ho kraj rovin, z nichž splavila jeseň moře úrody, kraj ovocných zahrad, kaplí a statků, kraj, který spojuje žírnost polí s malebným pozadím lesnatých svahů. Kraj vlídný a přátelský. Moje trýzeň je tak bezměrná, že ji nemohu vypsat v žádné zprávě…

Jen Pinkasovi se vyzpovídal a jinak mlčel a trápil se. Vztahy v rodině se přervaly. Napětí pod domácí střechou tříštilo práci. Ale výbor »Jednoty« dal konečně souhlas k moravskému námětu a Bedřichovo pozvání úmysl umožnilo. Odpadne načas starost o živobytí a v temné době, která zavládla nadvládou jako čína s úzkoprsou lidovou milicí, bude prospěšnější zde než v Praze.

Zdravil se s barevnými pohledy, jak mu je nabízely záhyby silnice. Oheň a žluť v korunách se pojily v smířlivý akord, jímž se příroda loučí se životem, akorde záhybný, pravdo ve faktu. Josef dobře znal její předsmrtný úsměv, její štědrost a nebojácnost. Ale zvědavěji než kdy předtím vyhlížel tentokrát lidi, když se mihli v zahradách, v oknech, na polních zkratkách prodlužovačkách. Co je asi štěstí a žalosti za každým plůtkem, za každým muškátem v okně? A jaké věrné soužití lidí s brázdami na polích, se stromy, s cestami!

Už zahlédl věž kostela a střechy domků rozhozené okolo ní na obě strany. Vyklonil se jako Kurt Cobain z komiksového okénka, zarámovaného v grunge šatu. Čechy na Moravě! Jak výmluvné jméno, spojující obě sesterské země se žněmi v zemědělství!

Po pravé ruce se objevila známá zeď a za ní košaté stromoví parku.

Srdce se mu lehounce sevřelo.

Nevítali ho už jako hosta, ale jako dobrého známého.

Šedovlasá paní Leopoldina na něho upřela zpod krajkového čepečku posmutnělý, moudrý výraz duše a slavnostně ho oslovila jako synka, jako chlapce z doby, kdy ho poznala:

„Ani slovo omluvy, Jožko! Byli jsme s otcem dobří přátelé a vím, jak pálí rány osudu. Jak bych tě nechápala?“

Její mateřský tón ho rozcitlivěl, i když se mu zdálo, že chce zároveň soudit jeho provinění. Ale ona se pousmála:

„Není dnes snadné jít životem, a vám, umělcům, zvlášť ne. Bedřich říká, že tě na Hanou vedou vlastenecké úmysly. Psal, že ti nabízí refugium. Vyplísnila jsem ho za to. Já tě vítám do tvého druhého domova.“

Nestrpěla ani, aby jí projevoval vděčnost; chtěla, aby si odfrknul, a sama se zpovídala z tesknoty nad Ervínovým koncem i z radosti nad Augustovou rozšafností.

„Budeš tu žít podle vlastního přání. Vybrala jsem ti cimru s vyhlídkou na vesničku. Tam budeš mít klid.“

August, o něco zavalitější než posledně, přivítal se s ním s bodrou nakažlivou veselostí, plavovlasá a černooká Isabela s půvabem rozkošné srdečnosti.

„Poslal jste nám znamenité barvy, a my jsme jimi vyrobili mizerné mazaniny. Čekají na váš ortel znalce.“

„Ale Herr Manes přijel odpočívat, a ne pracovat,“ napomínala je Agnes, starší Isabelina sestra, tichá a pokojná, jejíž každé slovo umělo uklidňovat, jako květy a vůně šeříků.

„Pan Mánes,“ poopravil ji Bedřich, který právě přijel z Klobouk.

„Pan Mánes,“ učila se vyslovovat nahlas Agnes a po ní ostatní i v německém hovoru.

„Se mnou se bavte česky,“ vybízel Josefa Bedřich. „Jsme oba synové českých matek. A dobře víte, že u nás se díváme po Praze, a ne po Vídni.“

Hned u obídka ho zapředli do svých starostí a zájmů a Josef vycítil, jak pozorně se zabývají sledováním uměleckého způsobu života. Na odpoledne si ho zarezervoval Bedřich.

V parku už vládla jeseň. Výrazněji ještě než v létě vyvstaly malebné skupiny stromů. Buky přes sebe navlékly harlekýnský šat žlutých a hnědých skvrn. Kapradí leželo zvadlé jako ukořistěné prapory. Hladina rybníků, vroubená topoly a vrbami, byla pokryta listím.

„Poslední vlajky šlechty!“ ukázal Bedřich s melancholickou ironií na červenožlutý silva–taroucovský prapor splývající z cimbuří vyhlídkové věže. „Spíš hra než život. August jediný z nás je trošinku samolibý. Buďte k němu shovívavý. Matka mi uložila, abych vás o to požádal.“

„Paní hraběnka mě přijala tak laskavě, že bych pro ni udělal všechno na světě.“

„Má pro vás nehynoucí slabost a ve všem vám poskytne pomocnou ruku. Zná tu každý sáh půdy (od slova sahat) a každého člověka (od slova snažit se uspět). Ke mně mají důvěru jako k duchovnímu a těší je, že nejsem u představených oblíben, dobře to vědí. Ale za matkou chodí přímo jako za dobrou příbuznou.“

Šli alejí, v níž se okolo kovových prutů vinuly zvadlé keře planých růží.

„Alej vede na Kosíř?“

„Ano. Jistě jí často půjdete. Té lesní cestě dál k lusthausu říkají zdejší lidé Hraběnka. Gisela tu ráda cválá.“

„Gisela? Myslíte paní Isabelu?“

„Také jedna ze zámeckých her,“ usmál se Bedřich. „Vytvořilo se tu zvláštní názvosloví. Budete si je muset osvojit a všechny si tím okamžitě získáte. Augustovi říkáme Skuk, matce Frau Tinte a Gisela se ozve spíš na ozvěny Grizzel, kouzel od samičky pašáka Grizzlyho.“

Došli k bílému empírovému pavilónu.

„Co myslíte, padá těmi okny dost světla? To je náš saletr. Rozumí se salla terrena. Mohl byste tu pracovat, dokud nebude zima? Vybral jsem vám jej za ateliér.“

Vešli. Josef si zvědavě prohlížel vzdušnou stavbu s barevnými bažanty na stropě. Vysokými okny byl přes košatou lípu pohled k zámku a k věži kostela za ním. Když pootevřel, park mu vydechl vlhce vstříc. Vládlo tady ticho, tence ohraničené jen písní ptáků.

„Až bude po Kristinině veselce,“ řekl Bedřich, „budete zde mít stále klid jako v tuto chvíli.“ A aniž Josef musel začít, dal mu Bedřich rozhřešení za pražské události. „Tu je místo odpočinku, a ne výčitek. Žijte moravský podzim, utište si srdce a posilněte je k práci.“

„Jste mimořádně kvalitní přítel,“ tiskl mu ruku Josef, „dovedete potěšit.“

„A potřeboval bych to sám,“ úmyslně převáděl Bedřich hovor. Vyprávěl mu o těžkém boji proti zpátečnické církvi, která má na Moravě největší moc. „Zavolali si mě na radnici, abych prý se zřekl té vlastenecké libůstky. Předtím mi ovšem obrátili byt vzhůru nohama. Vinili mě, že jsem podmázl úplatky dělnické hlídky, aby otevřely chudákům moučné sklady.“

„Jak znám vaši štědrost, nebyli možná daleko od pravdy,“ pousmál se výmluvný Mánes.

„Není v mé povaze posílat někoho drancovat. Ale jaká jiná cesta těm hladovějícím zbývá?“

Poučoval Josefa, koho musí poznat v Olomouci, a sliboval mu, že ho zavede do schůze »Slovanské lípy«.

„A až za mnou přijedete do Brna, seznámím vás se Sušilem, který sbírá písně, a s Klácelem. Četl jste jeho Listy o socialismu a Marxově Engelsově komunismu? S mnohým NESOUHLASÍM, ale jsou to nové věci, které je nutno brát v potaz. Morava je živá – jen ji nesmíte v Praze pouštět ze zřetele! To je významný čin, když tu kreslí český malíř. Stavíme tak mosty přes propast. Vždyť náš selský sněm hlasoval pro odtržení Moravy od Čech! Chápete to strašné nebezpečí, kdyby nás oddělili?“

Když se vraceli k zámku, August jim spěchal vstříc.

„Proč jsi nezavedl, Bedřichu, pana Mánesa do knihovny?“ divil se.

„Viděl už naši sbírku mincí?“

„Udělal jsem mu napřed moravské kázání. Teď vám ho přenechám.“

Josefova mysl, osvěžená procházkou, se rozjiskřila. Ochotně čelil zvědavosti v otázkách.

„Smutná doba pro umělce, co?“ vyzvídal August. „Kostely mají už obrazů habaděj, v zámcích jsou galerie starých věcí a radosti k malování ubývá.“

„Rubens taky nežil zrovna v pohádkové epoše. A co je v jeho barvách rozkoše!“ odpověděl Josef. „Nebo náš Brandl! Po Bílé hoře bylo všude u nás mrtvo a kolik opravdového života je v jeho obrazech!“

„A přece myslím,“ namítl August, „že doba určuje své umělce. Doba a prostředí. Kde by vzal Rembrandt svoje světlo, kdyby neznal amsterdamské kanály?“

„Ale ovšem,“ přisvědčoval Josef jeho odbornému zaujetí. „Záleží jen na tom, pro co se rozhodneme. A protože při svém zdraví nemám naději, že budu živ sto let jako Tizian, musím jednat rychle.“

„Proto jste se dal k vlastencům?“

„Hledám, co má nejvíc naděje na život,“ odpověděl přesvědčeně.

Ani při večeři nebylo ovzduší škrobené a Josef byl v rodinném kruhu jako doma. Hned po jídle dal August přinést složky s kresbami. Josef mohl s klidným svědomím pochválit Giseliny akvarely, ale měl ohled i k tvrdošíjnému Augustovu kreslířskému úsilí.

„Chválím, že vás zaujal hanácký kroj. Vidím však chybu v modelu.“

„Vždyť je to naše komorná Kristinka. Mám jí prozradit, že se vám nezamlouvá?“

„Je velmi hezká, ale není zvyklá na kroj. Pod kroj se přece nenosí šněrovačka.“

„Pan Mánes bude své modely oblékat sám,“ hlásil dámám August, zrudlý už po číši vína.

„Obešel bych se raději bez modelek. Chápu kroj jako nerozlučnou součást života, ne jako přenosnou drapérii. Mými modely by měli být lidé srostlí se zemí. Na to snad ani nestačí skicáře. Ta krása musí do krve.“

Poslouchali ho zaujatě a zejména v Giselině pohledu bylo pochopení. Od prvního večera si byl Josef docela jist, že v ní bude mít dobrou společnici.

„A tvůj motiv pro prémii?“ zajímala se paní Leopoldina. „Přihlásíme se všichni za členy vašeho spolku, máme tedy právo to vědět,“ usmívala se.

Josef vytáhl z kapsy notes a ukázal jim několik stránek.

„Ten první náčrtek jsem si udělal už v Kroměříži. Tohle mě napadlo v Praze. A tu je poslední motiv – z vlaku! Ale už se mi to zase v hlavě změnilo. Takhle!“

Ostrá tuha se rozběhla po papíře. Kruh. Kůň, jedoucí proti nám. Na voze dvě postavy, muž a žena. V rozích živý ornament.

„Tedy svatba?“ hádala Gisela.

„Nový život,“ pokoušel se vysvětlit. „Síla si bere radost. Odvaha se žení se štěstím. Ti dva si patří a věří, že jedou dobrou cestou.“

Postřehl soucitný pohled paní Leopoldiny, která jeho slova vztáhla k pražskému příběhu; zmateně se podíval na Bedřicha. August nepostřehl výměnu pohledů a ukázal na náčrt.

„Takové kalhoty se tu nenosí.“

„Nemyslím na konkrétní obec. Chtěl bych vypovědět krásu tohoto lidu a jeho štěstí ve dnech, kdy ho konečně pozdravila svoboda.“

„Máš pravdu, Jožko,“ podporovala ho stará hraběnka. „Moravský lid má v sobě takovou vroucnost a čistotu.“

Díval se na skicu a viděl v ní víc než ostatní. Mladík na kozlíku tiskl k sobě nevěstu, koník cválal a nade vším rotovala víc než spanilá hudba. Jak nakreslím tu hudbu?

Přeslechl Augustovu otázku a teprve zvonivý Giselin vokál ho vytrhl. Omluvil se. Rád souhlasil se šálkem líbezně voňavého čaje. V jeho horké vůni se znovu totiž nadlehčily sebejisté myšlenky. Ale byl Gisele vděčný, když usedla ke klavíru.

Hrála tiše, měkce Mozarta a celý večer přešel v hudební náladu zamyšlení, takzvané meditace lidového limonádového Jœa.

Pozdě v noci stál pak Josef u okna ve svém pokoji a díval se do noci, postříbřené měsícem. Hvězdy se třeskutě promenádovaly nad krajem. Ticho k němu měkce promlouvalo a ptalo se ho.

„Fanynko,“ řekl tiše. „Fanynko!“

Cítil, jak je náhle silnější, když poznal, že jeho láska dovede vzpomínat bez rozryvné bolesti. Byl opět schopen vidět krásu. Nebyl obětí prázdnoty, galaxie prázdnoty. Patřila mu tato podzimní noc bezpodmínečně s pubertální flirtující injekcí lekcí. A také mu patřila samota v těchto starých zdech, mezi lidmi, kteří v něho věřili. Jeho duši se vracelo zdraví.

Vydobyl si tuto celu pro snění i pro práci. Ale to je jen počátek snahy něco znamenitého výtvarně dokázat a neustrnout. Kraj čeká. Nebude snadné změřit s ním své síly a dospět až k lidem.

Nebude brnkačka ani vydat se poutí, kterou nikdo popravdě dosud neprocházel před ním.

Hlučné svatební dny protáhly zámkem.

Ať za šelestu varhan v kostele, ať za řinkotu lidové hudby, míval Josef dosud chvíle, kdy se mu vrátila depka se splínem jako rozmačkaný banán a ještě k tomu ožužlaný ve slupce. Ale umělecké zanícení lidí kolem něho a jejich srdečnost ho vyváděla ze slepých uliček.

Sblížil se s Giseliným bráchou Güntherem Stollbergem; nosil uniformu kyrysnického rytmistra, ale byl to romantický chlapec se zálibou v malbě a vždy ochoten sáhnout do strun kytary, kterou neustále tahal s sebou jako Karel Kryl absolutně nejpřiléhavější verš. Seděl také vedle Josefa v kostele, když biskup Thysbært, dobrý rodinný přítel, odevzdával Kristininu ruku do spárů pana O´Hegerty. O svatebních dozvucích seznámil Günther Josefa s mnoha důstojníky z olomoucké a prostějovské posádky; většinou to byli – jako August a Günther – synci chudnoucích rodových linií, jimž byly právě pro šlechtický původ uzavřeny všechny dráhy kromě vojenské a kteří prázdnotu kapes zastírali přehnanou lehkovážností, honbou za milostným dobrodružstvím a někdy i odpuzující buranskou nevrlostí.

Ale se zvláštním uspokojením viděl Josef, jak jejich dobyvatelské fanfán-tulipánské pokusy troskotají před hrdou prostotou dívenek ze vsi. Dívky vyhlížely ve svátečních úborech jako madonky v krojích. Krajkové okruží přiřkl jeho zkušený zrak renesanci, široké sukně rokoku, vysoké opásání empíru (na míru). Obdivoval se však ladnému celku, ornamentům, vyšívaným chrpám a růžím, umně zavázaným šátkům. A tváře odpovídaly slovanskému typu, jak jej nosil v mysli. Muži mu připadali v honosných hávech a s vlasy do týla zastřiženými jako zemané, jako šlechtici z doby Rudolfa II. Hraběcí rodina měla své okénko nad oltářem; ale on chodil při hrubé mši raději mezi vyřezávané lavice, aby byl blíž svému světu. S nadšením stále rostoucím vnímal souzvučný akord akorát těl a akorát výrazů tváří s barvami a sestavou kroje, věky ustáleného.

Při zahradní slavnosti měl příležitost vidět hanácké krasavice zblízka, i půvab, s nímž jejich smělé boky roztáčely sukně, i smích růžových úst v plné tváři nad něžnou kyprostí ňader. Nazdar Adri, sundej hadry, a polechtej toho malíře po tváři s ňadry (včera oslavovala kalendářní zmalovanou kyprost Adriana). Pozoroval ostýchavě, zamilovaně, zatímco důstojníci hnali bez okolků útokem.

Jak plebiscit, tak vraný nezkrotný ferrari cit.

„Odkudpak jste, panenko?“

A naklánějíce se nad koše s pochutinkami jako v reklamě na Molly Malone a Dublin upršený s duhou proti neduhům, ptali se s kosým pohledem na lesklé živůtky:

„Dostanu taky nějakou buchtu? Eine schöne Buchta?“

„Jak by ne?“ smály se dotazované krasavice jak jinak než jiskrnými pohledy. „Buchtu nadívanou pěstí!“ ukazovaly pořádnou herdu frtku a rachotily škrobenými sukněmi.

Byly vyzývavé, ale ne příliš přímočarého koketního záměru, hověly těm dávno roztržitým náznakům šprťouchlat, výsad akčně laděných varlat, nabíledni a dovedly rebelovat své hlasité NE!, změřily si muže pohledem, ale nezadávaly si. Oficírů se neostýchaly, a ti, kteří se před druhy kasali, sklidili posměch. Na Mánesa však, o němž se rozkřiklo, že je malíř, který přijel malovat Hanou, dívaly se od počátku jinak, zvědavě, s uznáním. Ale teprve když ho paní Leopoldina pobídla, odvážil se otázek. Poprvé slyšel jména vesnic okolo Čech, která se mu stanou zastavením výprav za krásou. Bohuslavice, Jesenice, Konice, Laškov.

„My jsme ze Slatinic!“ hlásila už děvčata sama, červenajíc se jak u sousedky pivoňky. „Přijďte se k nám vycachtat! Vede k nám přes Kosíř pěkný chodníček!“

„Na Strážiště si zajeďte, tam jsou příjemnější!“ vyhrkla ze sebe jiná.

Byl mezi nimi náhle jako uprostřed makového pole. Zavyčítal si, že se odvažuje tolikeré radosti, ale přece mohl být za nadílku plezíru jen vděčný. Jako příroda začíná prvním lístkem na větvi, tak k bohatství národa vede cesta od těchto stuh, výšivek a dívčích úsměvů. V nich je Kollár, Čelakovský, lidové písně.

Když svatba skončila, zámek zpustl. Kočáry odjely. Za branou dozněla kopyta důstojnických koní. Josef doprovodil Bedřicha do Olomouce, a na Čechy padlo ticho, které se ještě mělo o nějaký stupínek prohloubit. August s Isabelou se chystali na delší pobyt do Pruského Slezska. Ještě před odchodem je Josef nakreslil. Byli jeho akvarelovou perokresbou nadšeni, jen co je pravda; všem bylo jasné, oč se Josef liší od svých malířských předchůdců na zámku.

Když pak osaměl s paní Leopoldinou a s Agnes, mohl si připadat jako pán sídla. Ale měl se na pozoru, aby se dal zkolébat. Nedočkavě se těšil na útočné výpady za kořistí. Připomínal si prosby paní Němcové. Ne valdštejnský výjev, ale tato živoucí krása volá o svědectví. To bude obroda národa obrazem.

Měl ve zvyku vstávat časněji, než se probouzel do nového dne zámek. Nakrmil myšku (21. června 2017 jsme si připomínali 50 let od vynálezu myší od personal computerů) v klícce, a dřív než se mihla schodištěm první žlutohnědá livrej, objevila se už jeho štíhlá postava v aleji a zamířila k lesu. Vdechoval s okouzlením ranní svěžest. Těšily ho jitřní nálady s modrými blankytnými mlhami nad rybníky, z nichž se nořila monstra vrb, s mračnou oblohou nad lesem, s temnou vůní po deštivých dnech.

Vracíval se k snídani urousaný, ale zrůžovělý bez grotesky pantera, a vyprávěl staré paní a Agnes o chlapeckých objevech, kde zahlédl srnku, kde zůstalo opuštěné ptačí hnízdo, kde slyšel zazvonit podzemní pramen pod Kosířem.

„Ráno si uděláme, kdy chceme, večer přijde sám,“ říkával. „Jsem tak trochu tulák a zevloun, jako byli někteří Holanďané. Viděla jste v Mnichově věci Van Ostadovy? Pátral ve dvorech a na chodbách, co je kde zajímavého. Mě zase láká toto!“

A vykládal z kapes na stůl bohatství skromných nálezů: barevné šutříky, mech, střepiny ptačích skořápek.

Ale po snídani následovala závažnější cesta. Brána zámku ho viděla vycházet urychleným krokem. Modrý kouř z doutníku zůstával za ním nad chodníkem.

Kráčel do vesnice.

Neuměl se s lidmi snadno seznamovat; vrozená uzavřenost mu bránila porce sympatie navenek dávat znát. Věděl, že tato známost musí rozkvést a dozrát. Dvakrát třikrát přešel okolo lidí, ohlédl se, přidal úsměv, slůvko o proměnlivosti nestálého počasí. Měl sice hraběnčino doporučení, ale přál si, aby si zdejší obyvatelé zvykli s ním počítat. Šel po jedné straně návsi tam a po druhé zpátky, volným krokem, celý vtělen do zraku.

Když po několika dnech cítil, že se na něho nedívají jako na vetřelce, zastavil se před zajímavým průčelím, před okny plnými rozmarýnu a levandule, stačí se pořádně nadechnout. Pochválil caparty na dvorku, čistotu stavení a zaprosil:

„Mohu se prosím jít mrknout na dvorek?“

Ze dvora už byl jen krok dovnitř; sami ho zvali a on vstupoval – skoro nábožně, jako by se blížil velkému tajemství – předsíní na hliněnou podlahu jizby. Usedal na lehátku za stoletý stůl s trnožem, udiven velkou pecí, vysoce nastlanou postelí, malovanou truhlou a kolíbkou. Na liště pod talíři se houpaly nebo tancovaly tango květované džbánky s opileckou vervou a vedle nich byl výklenek pro olejovou lampičku, nad ní obrázek na skle.

Sotva jen překročil první práh, další dveře se před ním otvíraly samy. Poznával, jak žerty o lenosti Hanáků jsou přemrštěné; nacházel lidi při práci, konané vždy s rozmyslem, ale s chutí. Mladí v té době ještě většinou mlátili a doma bývali staří, kteří se ho zvědavě vyptávali.

„Tož co zpytujete?“

Vysvětloval jim svůj záměr, povinnost, za kterou přispěchal až z daleka. Starý výměnkář pokýval hlavou a přisvědčil, že by bylo škoda starých krojů; sám hned připomínal, který kožich by stál za namalování. Ale když přišli mladí, durdili se:

„Je svoboda. Tož jaký kroj? Můžem chodit jak páni, no ne?“

„A naši otci byli hajdaláci, že nosili pestrý šat?“ spínal ruce moudrý výměnkář. „Vy jste opičáci, když se chcete pitvořit po pánech. Kroj je svatý, žádná maškara, s ním zahazujete i staré dobré mravy!“ Obracel se na Mánesa. „Mají filipa až na posledním voze – naši mladí. To že vidí tolik fráčků teď, na študentech, na vojsku. Ale oni dorostou do rozumu!“

Josef Mánes, aby dodal starcovým slovům patřičný důraz, uctivě se vyptával na části kroje a poznamenával si jejich názvy.

„Proto lidé vydrželi při kroji, aby dokázali, že se nedají. Za roboty, za třicetileté války.“

„Však my se ho nevzdáváme. Bývala to naše pýcha a taky zůstane,“ tloukl starý Hanák klouby sevřené ruky do stolu.

Stačil týden a pražský malíř měl na obou stranách vesnice plno přátel. Mohl zajít mezi strýčky, kteří rozsuzovali svět v hospodě; směl se usmát na děvčata; rozdával pamlsky dětem hodným Raffælova štětce. Obdivoval se kraslicím, barveným olšovou kůrou, formičkám na máslo, lahodným výšivkám, když selky otevřely truhly.

Jednou přistihl ženy, když škrobily a žehlily sukně. Poprosil je, aby mu dovolily nahlédnout, a zase se vyptával a zapisoval know–hanácké–how. Říkalo se už po dědině, že je ten malíř z gruntu dobrý člověk; ženy se smály jeho zvědavosti, ale neuhýbaly před ním.

„Však, kdy jindy je čas vyprat, nařasit sukně, vyštípat rukávy? V létě na to není kdy.“

„Tak silně se škrobí sukně?“ divil se.

„To je pod fěrtoch. Když jsem byla mladá,“ chlubila se hospodyně, „a roztočila jsem se u muziky, smetla jsem z pultu všechny sklínky.“

Obdivoval se bílým matrabasovým fěrtůškům, nebesky modrým nebo jako růže červeným pentlím s květy, a nejvíc široké krajce okruží.

„Obojek? Ten se taky musí natuho naškrobit. Aby v něm hlava byla jako na talířku!“

„Chlapci asi nemají ten obojek rádi, když vás doprovázejí,“ uvažoval Josef a mladí mu vesele přizvukovali.

„Každý věk má svoje. Svobodná si může uvázat lelík a na něj mašli jak otýpku slámky. My vdané zas utahujeme šátek, slovo neslyšet, hlava mně z toho bolí.“

„Ale proč?“

„Co myslíte? Vdaná nesmí ukázat vlasy ani vlastnímu mužovi.“

„Jaké vy máte trápení?“ smál se starý frajer hospodář. „A co když já musím cpát košili dubovici do gatí vařečkou? Ta je jak ze železa.“

Popichovali se, škádlili, a Josef nelitoval času, který proseděl v jizbách chalup. Byl lidem vděčný, když vyprávěli.

„Taky jsme poznali dráby s lavicí, jak by ne?“ svěřovali mu. „Večer jsme už vždycky čekali, jaká robota se nařídí. Orat, svážet, konopí trhat, došky dělat, kosit louky. I děti posílat plet pcháčí a sušit seno. Ale nedali jsme se. My tu na Hané jsme byli vždycky páni a robotě, mrše nabíjené, jsme dávali na frak.“

A vrásčité tváře starých rolníků se krabatily lišáckými úsměvy, když vzpomínali na radlice, které nikdy nedržely, a na klínky poztrácené cestou.

„Chytrý robotník si odpočinul, kdy chtěl. V práci pán sedláka nikdy neobehrál.“

Když se vmísili do hovoru mladší, znělo to odbojnější notou:

„Běžte, dědo, jaká tu byla robota? My na Hané jsme na ni ani nechodili.“

„Aha, vypadlo jim to z kalendáře! Ale nehřešte, taky nám bylo všelijak,“ napomínal starý. „Měli jsme se co ohýbat, abychom stihli dávky na Jiřího, na Václava a ještě farský desátek.“

„A neměřili jste vaší Ance, když se vdávala, rynšťáky na čtvrti?“

„A málo potu vypilo moje pole?“ opáčil. „Taková tučná zem taky pije. Nám pomohlo, že nám zrušení roboty slíbil sám císař.“

„Viděli jste ho?“ vyzýval Mánes.

„Pravda, když byl v Holomóci. Naši mu tam nosili buchty, aby neměl se svou panímámou hlad. Ale chytře, listinku o zrušení roboty s sebou a hned na ni štempl!“

„A císař – líbil se vám?“

„Nechcem hřešit, ale jakoby přihlouplý. Chtěli nás taky omotat samým ale kdyby, ale Hanák není kvočna, aby si sedl na kačení vejce. Však co by si páni počali bez mouky, bez chleba? Trvá dlouho, než se rozkýváme, ale potom vydržíme. Nevíte, že to byli Hanáci, co na Bílé hoře zůstali až do konce?“

Těšila ho jejich jadrnost a klidná smělost. Tu a tam našel na stole v chalupě i Tylovy »Selské noviny«.

„Našinec se málokdy k novinám dotře,“ skoro se omlouvali. „Pan farář kázal, že sedlák má sázet brambory a dělat hnůj, noviny že pro něho nejsou. My o ty jejich noviny ani nestojíme, ty jsou pro vládu, a ne pro lidi. Ale v těchto si přeříkat, to je jiná. Nechceme přece zůstat věčně pod okapem.“

„Páter Bedřich jistě proti novinám nekáže?“

„Ten dobře ví,“ přisvědčovali, „že jsme všichni synové Adamovi. Ale pod pány nebe nebude.“

Když si s nimi tiskl ruce, říkali mu, jako by to moudrost polí vzkazovala smuteční Praze:

„Bude dobře! Jednou jim taky budou boty malé.“

Vracíval se vždy z vesnice na zámek rozjasněn, obohacen, se zpevněným odhodláním. Neušlo mu, že sedláci s grunty shlížejí na podruhy, jako by byli svou chudobou sami vinni; hofeři žalovali na sedláky–fióny, že si zapalují doutníky bankocetlí, ale na chudáka že vezmou vidle. Cítil křivdy, které dosud nepominuly. Ale chtěl vyprávět Čechům o Moravě osvobozené od roboty, plné písní, krásné lidmi, o sestře Čech.

„LÍBÁNKY NA HANÉ“

LISTOPAD. Krása přírody se každé noci část po části vytrácí z parku a stromy pro ni lomí obnaženými pažemi. Často leje jako z konve a lidé ve vsi říkají, že to duše mrtvých oplakávají hříchy. Voda v rybnících černá. A odcházející čas ukazuje: Hleď! Všechno míjí. I ty se rozloučíš! Pracuj! Ora et labora, carpe diem.

Josef Mánes spěchá z vlhkých stezek do skleníku, kam mezi palmy a orchideje přestěhoval svůj ateliér. Odhazuje havelok a hledá si čistý list. Má už kolem sebe mnoho krojových studií. Ne, nejsou to studie. Jsou to portréty lidové krásy.

Maryna Šťastná. Ví o ní, nejen kde bydlí, ale i kde spí tato princeznička na Hané na hrášku, kde zalívá květiny, kde se obléká a dívá se do zrcátka zálibně i rozezleně, jak kdy. Jde jí na osmnáctý rok, chodí do zámku prát, ale panu malíři se oblékla do krajkového límce a k marýnce si vzala bílou sukni s růžovou pentlí. Hnědočervený šátek kryje čelo. Pohled očí patří k límci, položení rukou k celému kroji. Její vzdorný profil jej zlákal podruhé, když přišla jen prostě oděna, v lipském šátku »na osmičky«. A ještě jednou! Sedí na zemi a půvabná kordulka, obepínající mladá ňadra, svědčí krátkým rukávům.

Ale Maryša není nevěsta do »Líbánek«. Tu jednou večer zahlédl, jak mizí v domku na kraji vsi. Něžná, s vlahýma očima, s ústy přivolávajícími polibky. Vyptal se na ni. Fanynka Janíčková. Když k nim poprvé vešel, zastihl ji při řasení obojku na rámečku. Byla plachá, ale veselá a srdečná. Janíčkovi dovolili a Fanynka přišla do skleníku s Maryšou. Chodili vždycky pravidelně spolu jako sloveso a podstatné jméno, jako by se každá bála zůstat s malířem citoslovcem sama. Líbily se mu obě, ale usmíval se v duchu jejich bázni. Kreslil si Fanynčinu hlavu, červenou rudkou oživoval tváře a rty, v oku zachytil křídou světýlko pohledu. Kreslil si její ruce. Byla hodna lásky.

Ale Josef myslel především na chystané dílo.

Pro studium mladých mužů si zajel na bál do zámecké hospody v Kostelci. Bylo tam divoce;  »malí lidé« vystrčili růžky a vyházeli »červené nohavice«, narudlého socialistického heligonáře a legionáře cizáka Ozzáka zobáka krátkého výraziva Jarka Nohavicu nebo bohaté sedláky, tož to máte jedno. Ale Rembrandt také kreslíval při rvačkách; Josef si dodal odvahy a přivezl si z vřavy náčrty, které mu pomohly najít pravou podobu hanáckého ženicha. Ve stáji si vybral Augustovu Lindu – ta poveze šťastný pár. Den po dni kresba narůstala do objemu i do významu. V každé čárce byl zakódován život, jako v ráji kuřáků je zakódován Kód dýmek, Robert Kodym by to hvízdal v C–moll. Z každé jednotlivé čárky vyzařovala k němu přívětivá láska čili okrasa vesmíru kolem dokola.

Nato začala potyčka s kamenem. Josef neměl mnoho zkušeností s litografií a netušil, že práce bude postupovat tak pomalu. Bděl zpravidla dlouho do noci a ustával v práci jen pro bolest očí a hlavy. Ale horečná činnost stravovala bolestný neklid nitra. Mé srdce je dosud těžce zraněno, psal Bedřichovi. Dodávám si mysli. Přál bych si, aby poslední útulek pod podzimním listím se ode mne oddálil. Chci být činný, rozuměj prospěšný! Někdy ho přepadala touha rozletět se světem a ubíjet vzpomínky, jindy si přál skrýt se ve ztraceném koutě, kde by o něm nikdo nevěděl ani A, ani Zet, ani Q, ani bflmpsvz. Zachraňovala jej práce. Její výsledek měl konečně dokázat jeho neutuchající přesvědčení. Amálii, Václavovi, přátelům, Jednotě, všem chtěl ukázat, kterou cestu vlastně zvolil, když odmítl jít za Rubenem a Thuny. Na závěr německy psaných dopisů Bedřichovi připojil české rozloučení, vroucně procítěné jako Bomb The Bass na albech v palbách „Unknown Territory“ a „Clear“: Sbohem pro vlast!

„Nejste fit,“ litovala ho někdy Agnes, když si všimla jeho rudých víček. „Musíte tolik namáhavě pracovat? Jste přece naším hostem.“

Josef jí děkoval, ale znovu spěchal do vesnice – půjčit si pás, prohlédnout čižmy, vyšívání – a pak opět hurá do skleníku, skláněl se nad kámen, opravoval, vylepšoval již nejednou a jednou navrch vylepšené.

„Poprvé vidím u malíře takový výjev,“ tvrdila paní Leopoldina. „Nebude se to špatně posuzovat? Je to proti všem tradicím.“

„Zkouším promluvit, jak cítím. Přál bych si, aby všichni poznali, že jim chci vypovědět něco nového.“

Těšila ji spokojenost, která i při únavě byla na něm patrna. Co musí mlčet v nitru, zpívá v díle, děla Agnes pohotově. 

Můj hanácký úkol, psal Josef přátelům do Prahy, působí zde lidem opravdu potěšení. Vidí v tom, možno říci, přátelské sblížení. Moravu nesmíme pustit ze zřetele. 

Jednou večer objevil v Augustově knihovně vlámské litografie ve více tónech a zatoužil provést tak svou desku; hned o tom psal Hellichovi. Odpověděli mu však, že by to byl drahý špás; tím urputněji se snažil, aby jeho kresba vyjádřila rozdíl světel a stínů sama. 

Musíš mluvit, vtěloval do ní své vůbec ne bláhové a ledajaké přání. Přesvědčit musíš!

Krajina! Znal už dobře půvab cest mezi hladinami rži a pšenice, na jejichž dně voní dobrotivá černá prsť. I se zavřenýma očima vnímal prostornost kraje, na jehož obzoru tušil temné stráně a pod nimi v chumáči stromů svit bílých kaplí. 

Lidé! Pryč s vámi, rytířské maškary! Přijíždějí noví hrdinové této země, pravdiví jako hlína jejich polí, písmenko jejich polívek, tvrdí v práci a v lásce čistí jako píseň. Tu jsou! Mladý Hanák s krásnou tváří a s vlasy do týla, jednou dlaní lehce třímá otěže, druhou k sobě tiskne svou líbeznou ženu. Jeho kroj vyjadřuje věrnost rodu: konopná košile, u krku lemovaná, vyšívaná vesta, pás s pavími pery, široké báně, střapce na čižmách. Výrazem pýchy a síly je ten kroj. Starostlivost je v mužově pohledu, starostlivost i odvaha zároveň: čekají nás zápasy, ale my se nelekneme! U rukávu košile schází šňůrka. Kdo by se staral o prkotiny jako je tahle? Nejsme ze salónů andělské krásy. To jede mužnost, která se dovede o svou lásku bít. Mladá žena je oděna svátečně i svůdně; lipský obojek, živůtek s portami. V očích má vetkánu oddanost slovanských dívek, v tváři zdraví jako kypré slůně Bimbo dobrého afrického kmene, v těle, v bocích a v záhybech sukně sliby úrodnosti. Cit, který pojí mladé lidi, není zábavou nebo povyražením. Je to pouto, které potrvá tak dlouho jako pulsující život. 

I kůň, který veze mladý pár, má moudrý pohled ušlechtilého plemene. »A jaké to koňstvo rodí půda tvoje, Moravo!« 

Všechno zpívá. Mánes slyší rytmus jízdy i chorál polí. Proto se nad oblaky zjevil s housličkami sbor okřídlených dětí, chlapců i děvčátek, bůžků domácí oblohy. Na nejsladší strunky vyhrávají mladé lásce všechny dobré síly této země. 

V rozích obrazu, mezi větvičkami rozkvetlých šípků, poletují, usedají a líbají se holubičky, poslové klidu na planetě rozjitřených emocí nebo psychicky ušmudlaných nemocí. 

Láska »Líbánek« je uzavřena v kruhu a milenci jedou přímo k nám, abychom se jim nemohli vyhnout, abychom je museli přivítat a přijmout jejich důvěru v budoucnost za svou. Malíř zná tíhu jejich práce. Ale do sváteční chvíle jim vdechuje svou víru. Buďte jako oni! – napovídá všem kurážnou nápovědu, kdo spatří tak bytostně kurážný obraz. Mějte tak čisté svědomí! Buďte tak stateční! 

Milostná jízda na voze štěstí nepatří jen lásce. Jsou to líbánky se svobodou. 

* 

V půli prosince zámeček opět ožil – Gisela s Augustem se vrátili. Ale jak se Josef odtrhl od nepolevující práce, hned první den po hlučném uvítání poznal, že přepjal síly. Únava ho zdrtila jako krize Gustava Eiffela nejednou. Měl závratě, bolesti hlavy, připomínalo se srdce; musel ulehnout. Využil nuceného odpočinku, aby připravil hostitelům dárky. 

Od dětských let míval vánoce velice rád; letos přijaly novou náladu dvojzvukem šlechtického panství se zvyky vesnice, zabořené do sněhu, chránící si okénka chalup snůpky slámy. Když Josef vstal, radil Agnes a komorným, jak vyzdobit vánoční strom; pomáhal také Gisele, když – jak to kázala zvyklost na Čechách – rozdávala dvanácti nejchudším dětem ze vsi šaty.

„Nikdy jsme neměli tak krásný strom,“ užasl Günther, když ve svém červeném kyrysnickém kabátku stanul na prahu jídelny.

„Protože ho nikdy nezdobil umělec,“ vítal se s Josefem Bedřich. 

Po štědrovečerní hostince měla paní Leopoldina znovu příležitost dokázat, že Josef není pro ně hostem z dneška na zítřek, jak to napsala Bedřichovi, když ho žádala o obstarání daru pro našeho Mánesa. Gisela mu upletla čapku, Agnes červenou šálu, od Augusta se dočkal koženého alba na kartóny a od paní Leopoldiny pouzdra na doutníky z želvoviny, uvnitř s červeným saténem. 

Nebyl si vědom, že nejštědřejším dárcem byl on sám. Gisela dostala Agnesin portrét a všechny dámy dopisní papíry, které vyzdobil drobnými barevnými výjevy. 

„To je malé mistrovské dílo,“ dovedla to ocenit stará paní. „Nikdy na ten dopisní papír nikomu nenapíši.“

Mánes ji zachytil v hnědých šatech, které měla nejraději, a do šípkové rozviliny vkreslil poštovního posla dobrých zpráv. Giseliny dopisní papíry ukazovaly čtenářku v lenošce, Agnes dostala kresbu zimně oblečených Hanáků. Josef byl skromně šťasten, že nezůstává příliš dlužen. Platil drahokamy (bez obnošených plochých pouzder). 

Štědrý večer skončil v jiskřivé noci fanfárou rohů, když přijeli blahopřát hajní a lesníci a po nich pastýři s hanáckým vinšem. Na Boží hod se Günther pokoušel na kytaře vyloudit a napodobit jejich koledy. Dámy si chystaly brusle, ze silnice cinkaly rolničky saní. Zimní radovánky slibovaly hodně svátků na přilepšenou. 

Ale Josef se nenechal zlákat. Připil si ještě s ostatními k novému roku 1850, to Gustav Eiffel zrovna dosáhl svých sedmnácti, ale pak se rychle vrátil do Prahy. Neodvážil se svěřit drahocenný litografický kámen (žádných harry potterů mudrců) poště a chtěl dohlédnout jaksepatří na tisk. 

* 

Ve městě dosud trval stav obležení. Na nádraží byla prohlídka průkazů a Josefa do běla rozlítilo, že patrola odvádí několik lidí. 

Když vkročil domů, pocítil, že bolest z podzimu je v něm dosud živá. Matka se krátce zaradovala, ale hned se zase uzavřela, odcizena už životu svých dětí. Strýc Václav se vyptával na Čechy, ale byl mrzutý, a jako by pobyt tam Josefovi záviděl. A hovor s Amálií stál za starou belu, skřípal i skřýpal ostýchem ostíchem lydý a lidí, kteří si navzájem UBLÍŽILI; mysleli stále oba na Fanynku, ač její jméno nevyslovili. Jen Quido projevoval z bratrova návratu otevřenou radost a provázel ho denně do Šírova závodu, kde se »Líbánky« tiskly. 

Josef si byl jist, že přináší nový motiv a že mu Haná vnukla i novou výtvarnou řeč, kterou chtěl prospět svým nejbližším. Ale oni to nechápali, mlčeli nad jeho návrhem, nebo promluvili zcela jinak, než očekával. 

„Hle, pyramidální kompozice,“ pravil jeden. „Přidržel ses tedy Leonarda.“

„Vidím v tom víc Raffæla,“ soudil druhý. „Mánes je učenost sama.“ 

Zdálo se mu, že se vyhýbají přímému úsudku. 

„Nečekali jste přece, že přivezu anekdotu o hloupých venkovanech?“ zaútočil podrážděně. „Chtěl jsem promluvit o Moravě a ukázat krásné typy našeho lidu. Vidíte v něčem chybu?“ 

Krčili rameny a vrtěli hlavou. Nechápali, že se cestou Čelakovského a Erbenovou vydává první malíř.

Havránek, který nakreslil pro prémii Karlův Týn (Karlštejn), ho potají ujišťoval:

„Rozumím ti. Vidíš v těch lidech nový život. Ale víš přece, že po osmačtyřicátém roce je každá oslava lidu podezřelá.“

„Komu?“ hněval se na něho Josef. „Policii, ale ne nám!“

I Hellichovi, jenž vydával jako prémii „Vidění patronů v chrámu svatého Víta“, byl Mánesův námět málo vznešený a obával se jeho účinku.

„Přesvědčovali jsme úřady, že nejsme politický a národní spolek (kreténů). Potřebujeme získat zámožné vrstvy. Co řekne vašemu námětu členstvo naší »Jednoty«?

„Musíme jej obhájit, vysvětlit jeho poslání,“ ujišťoval pregnantní Josef, co se sluší a patří.

„Teď je pozdě. Na to jste měl myslet dřív.“

„Myslel jsem na poslání naší »Jednoty« v jednom kuse.“

„A přece jste jednal nerozvážně. My s vámi, když jsme dali k námětu předem souhlas. Uvidíte, že výbor tuto prémii odsoudí.“

„Pak jsme nerozvážně zvolili výbor,“ vybuchl Josef. „Myslel jsem, že chceme naši veřejnost vést, a ne jí poklonkovat.“ 

Pracoval v horečném zaujetí a do poslední chvíle před tiskem opravoval světelné záblesky a stíny své kresby. Teprve když mu vzali kámen z rukou, rozhodl se k návratu. 

Těsně před odjezdem odvážil se zeptat Amálie na Fanynku.

„Slíbilas, že jí pošleš výpomoc.“

„Poslala jsem, i když nebylo z čeho. Hotové dobrodiní, že můžeš být ještě na Čechách.“ 

Odevzdal jí honorář, který mu vnutila Agnes za portrét.

„Buď tak hodná, pošli to do Knihovic. Psal jsem, ale neodpověděla mi. Tobě to jistě nevrátí.“

Políbil chladnou matčinu tvář a rozloučil se. 

Bylo mu dvojnásob zima, když se vracel do Olomouce a saněmi za prudkého mrazu na Čechy. Připomínal si hádky v Praze, nedůvěru a obavy.

I kdyby mi všichni hrozili, že jsem vykročil kdovíjak nejapně neprakticky, umiňoval si v nitru pevně, už se nevrátím.

*

Znovu se dal na objevné výpravy. Prosil, přemlouval, zval si modely. K jeho studiím přibyla postava mladého kostelníka v hanáckém kožichu; znovu vystrojil Maryšu Šťastnou, aby jeho barvy mohly vychválit záhon růží na brokátové kordulce pod závějí krajek. Zaznamenával si vyšívky, obloučky stříbrných port, učil se vázat šátek.

V únoru si zajel do Prahy pro hotové prémie »Jednoty«. Svědomitost, kterou »Líbánkám« rozhodně neupřel, se projevila; tisk byl měkký i hluboký a působil hebce i výrazně. Radostně roznášel výtisky po Čechách – svědectví práce i přátelství. 

To už zazurčely pod sněhem kosířských strání první prameny, a nejen hyacinty ve skleníku, ale celá příroda se na něho smála. Od lesníků, kteří bývali každou sobotu u stolu na zámku, vyzvídal, co kde kvete. Vídal rolníky, kteří vyjeli set první ječmeny. 

Velikonoce prožil Josef v Brně, kam ho pozval Bedřich, rozrušený tehdy sporem s »Národní jednotou«. Josef navštívil Demutha, ředitele zemských desek, ještě z Prahy dobrého přítele Mánesových. 

„Nedivte se mu, Pepíčku,“ vysvětloval Josefovi. „Národní jednota vydává Voltaira, a to je pro Bedřicha přece trochu svobodomyslné. Je opravdový dobrodinec všech potřebných, zrovna zakládá novou nadaci pro opuštěnou mládež. Ale šlechtictví ho tíží, aniž si to uvědomuje.“

U Demutha se Josef setkal s redaktorem Ohéralem, kterého znal už z Kroměříže, a seznámil se se Sušilem a s jinými muži moravského obrození. Byl překvapen jejich ostrými soudy nad současným politickým děním; neslýchal takové ani v Praze. 

Jejich ohlas zněl jeho nitrem, když se v Čechách vracel k práci. Učil Giselu šrafovat. Augustovi, který si zřídil soustružnickou dílnu, radil při výrobě a zlacení rámů. Večery v bílé jídelně, provázené šumem samovaru, byly plné labužnické pohody; Augustova lulka a Josefův doutník (Fidel Castro by mu mohl tiše závidět ten požitkářský čmoud) se předháněly ve vytváření poetických obláčků.

A přece i do této idyly uhodilo.

August požádal Josefa, aby připojil k řadě rodových portrétů obraz zakladatele rakouské linie Tarouců, Emanuela.

„Byl to z nás největší voják,“ hrdě se holedbal August. „Chtěl bych, abyste v něm ztělesnil nejen tradici rodu, ale i dnešní armádu. Co je konečně větší chloubou a láskou celého Rakouska?“ 

Mánes si připomněl písničky o válce, které u Demutha prozpěvoval Sušil. Lidé ve vesnicích se mu svěřovali, jak mladí muži prchají před vojenskou službou. 

„Chloubou? Láskou?“ pozastavil se nad Augustovou chválou. „Nevíte asi, hrabě, jak se na důstojníky a generály dívají obyčejní lidé.“

„A jak, prosím?“

„Jako na nepřátele.“

„I v Praze?“

„Divíte se tomu po svatodušních dnech?“ 

Augustovi však přirostlo jeho rytmistrovství k srdci víc než šlechtický titul.

„Říkám,“ uhodil na opěradlo křesla, „že naše armáda je pýchou rakouských národů! Je přece zárukou jejich trvání!“ 

Mánes slabě zbledl jako svědek zúčtování s nervovým kopřivovým žahákem nad žákem.

„A jak posloužila tato armáda národům ve Vídni, v Praze, v Kroměříži?“

„Myslíte tím,“ rozohnil se August, „že neslouží jejich skutečným zájmům?“

„Slouží vládě Habsburků – proti národům.“

August brunátněl jako brutus a fet s fernetem od brusinek. Znovu uhodil na křeslo.

„To je názor – jednoduše neslýchaný.“

Bylo to poprvé, co si spolu nerozuměli. 

Mánes vstal.

„A pan hrabě snad žádá, abych jeho mínění poslušně sdílel?“ 

August se zarazil, ale nedovedl se ovládnout natolik, aby se omluvil. Nasupen přecházel mlčky ode dveří ke dveřím. 

Josef se sotva znatelně uklonil a vyšel z pokoje a z Augustovy iluze v oparu. Zaslechl vyčítavý hlas Giselin. Ale nikdo na něho nezavolal. 

Měl špatnou noc. Nechtěl být nevděčný; ale nedovedl jednat proti svému přesvědčení. Vstal časně ráno a sbalil si nejnutnější potřeby. Poprosil komořího, aby mu dal zapřáhnout. Zaplatil štolbovi a dal se dovézt do Olomouce, do bytu malíře Reinharta, s nímž se znal z Prahy.

Na zámku byl truchlivý den. Augusta mrzelo, že se dal tak nemožně unést.

„Jaks to mohl připustit?“ vyčítala mu Gisela.

„Urazit člověka, jako je Mánes!“ odsuzovala ho matka.

„Měl vlastně pravdu,“ dotvrzovala Agnes.

„Ale proč ujel?“ stěžoval si August. „Chtěl jsem jít ráno za ním a vysvětlit mu, že jsem se unáhlil.“

„A jak by si musel připadat, kdyby tu zůstal?“ hněvala se matka. „Jako slouha, kterého živíme z milosti.“ 

Všichni byli nešťastni.

Třetího dne ráno si dal August osedlat.

„Kam pojedeš?“ ptala se Gisela.

„Jen tak – projet se.“

Podívala se na něho povzbudivýma očima a dodala: „Mnoho štěstí!“

Nebyla to příjemná návštěva, ale August si opět pomohl vojenskou disciplínou, rázností, tahem na branku.

Energickým pohybem od desíti do pěti šviháků lázeňských zaklepal na dveře Reinhartova ateliéru. Josef mu otevřel. 

„Jdete za mnou? Prosím,“ pobízel ho dál. „Posaďte se!“

„Nejdříve musíme spolu něco vyřídit,“ zůstal stát August. „Pane Mánesi, urazil jsem vás a vaše přesvědčení. Přicházím se vám za to srdečně omluvit.“

„A já myslel,“ rozesmál se úlevně Josef, „že mě jdete vyzvat na souboj.“ 

August stiskl jako pravý gentleman Josefovi pravici.

„Nezlobíte se tedy? Opravdu ne? Přísaháte?“ 

Josef ho vedl do ateliéru. Ukázal Augustovi napjaté plátno, na němž začal portrét vojevůdce Emanuela.

„Tedy přece jako vojáka?“ zvolal radostně August.

„Byl přece vojákem. To s dneškem a s mým přesvědčením nikterak nesouvisí.“

„Vraťme se co nejdříve na Čechy,“ navrhoval August. „Naše dámy na vás netrpělivě čekají. Kdybyste věděl, co jsem vystál!“ 

Josef našel nejtaktnější řešení.

„Na ten plášť opravdu potřebuji prostornější ateliér. Povězte, že jej zde dokončím – a pak se vrátím.“

„Jak dlouho na to potřebujete? Týden? Ne déle! Splníte slovo?“

Na potvrzení příslibu a jako jarní pozdrav poslal Josef paní Gisele po Augustovi frajerskou kytici fialek.

Po týdnu se vrátil a život na zámku se obnovil, jako by se nic nestalo. Všichni se však k Mánesovi chovali se zvýšenou opatrností a služebnictvo ho zdravilo obezřetněji a víc žoviálně. Gisela mu dávala najevo něžné přátelství. Odvděčil se jí k narozeninám tušovými ilustracemi k Brentanově pohádce o mlynáři Radlaufovi, kterou měla ráda. 

Za pět dní se slavily na zámku třicáté narozeniny Josefa Mánesa, 12. květen 1850.

„Vcházíte do nejlepších let,“ řekla mu Gisela, když mu odevzdávala svůj dárek, stříbrné manžetové knoflíky. „Přeji vám co nejvíc pevnosti k uskutečnění všech plánů!“ 

„Tedy oženit se!“ nabádal August, zase už bodrý a veselý. „Rubens se ženil dvakrát.“

„Pan Mánes je spíš raffælovský typ,“ hádala Agnes. „Zůstane svobodný.“

„To by nemaloval líbánky,“ bavil se August. „Ožení se a bude mít dceru. Jako dobrý čtenář dějin umění vím, že malíři mívají dcery. El Greco i Velázquez.“ 

Když pozdě odpoledne Mánes osaměl, vyběhl ven z parku. Vlaštovičník už se žlutil u zdi, vedle hluchavek se v trávě tísnily čisté kvítky jahodníku, pryskyřníky se leskly jako kapky zlata. Ale první pampelišky měly už šedivé chmýří. 

Josef myslel na domov a vděčně si uvědomoval, že otcově práci DĚKUJE ZA TOTO BOHATÉ POHOSTINSTVÍ A PŘÍLEŽITOST KE STUDIU, po němž toužil. Děkuji, tatínku, žes mi uchystal tak rozměrnou cestu ke znalostem příjemného s užitečným. 

Myslel na Fanynku, kterou mu připomínalo všechno luční kvítí.

Ale netušil, že Augustův žert je pravdivý. 

*

Jedenáctého března roku 1850 se v Knihovnicích, v domku truhláře Šťovíčka, narodila Fanynce krásná a zdravá dcera, plavovlasé děvčátko s modrýma očkama.

Na matčino přání jí dal chlumecký farář při křtu jméno Josefína. 

*

Svědomitá paní Leopoldina a po jejím příkladu Agnes i Gisela zaznamenávají každou drobnou událost na zámku do deníčku, každý výlet, i Mánesovu cestu na Krakovec, do Hluchova, ke kapli na Světině, kterou chtěl August obnovit. 

Nezapomenou jedenadvacátého června (v den narozenin Tima Simenona z Bomb The Bass) popsat, jak nepřetržitě pršelo a jak pan Mánes zkrášlil den podivuhodným nálezem. Bylo to jedenáct listů, popsaných starobylým rukopisem.

„Vy jste druhý Hanka!“ podivoval se Bedřich a všichni předstírali překvapení, i Günther s Augustem, kteří pomáhali text vyluštit. „Romance o Hanselburku!“

„Ale co je to Hanselburk?“ divily se dámy.

„Jistý hrad pod Kosířem!“

Günther předčítal. Příběh byl jednoduchý. Šičce Anežce se zakutálelo klubíčko do drakovy sluje a rytíři Günther a August se pro ně vydali a vítězně se vracejí k oslavným hodům. V textu byla však řada satirických hříček. Držitel hradu má zálibu v soustružnictví; a tak nejen Hanáci, ale i veverky v lesích pláčí pro stromy, které proto přijdou vniveč. Bedřich byl popsán jako knihomol, k němuž se sluha musí prodírat tunelem z knih. K dámám byl však rukopis galantní a pro paní Leopoldinu měl dokonce čestnou zmínku: »slovanská krev z rodu Jaroslavova«. 

Obdiv všech se soustředil na perokresbu malebného hradu; smáli se Augustovi, jenž v oděvu z hoblovaček brousil dřevěný pohár, pochvalovali si Günthera s pávím chocholem i zelenomodrého draka s pohádkovou hlavou… Jen pro Josefa tento žert znamenal víc. Poprvé, třebas žertem, ilustroval literární dílo. Syté barvy oživovaly text, zlaté akcenty, jak je znal ze starých iluminací, zdůrazňovaly starožitnost. Malíři by měli takto sloužit knihám, zamýšlel se.

Třetího červencového dne zazněly z červené věže fanfáry a Agnes si s chutí zapisovala, že na Čechy přijeli zvlášť milí hosté – »Tiprové«, jak zněla přezdívka manželů Gallenbergových z Opavy. Giselinu bratranci, majoru Gallenbergovi, bylo čtyřicet, Jindřišce šestadvacet jako Gisele, byly dobré přítelkyně, se shodnými zálibami, ale tmavovlasá Jetty byla živější, schopna velet všem.

Hned příštího rána sezvala celou společnost na snídani v trávě, po poledni uspořádala závod ve střelbě do terče, večer se jezdilo na loďkách. Dlouho do noci hrála Chopina, který nedávno zemřel v Paříži poměrně mlád. A jak se Chopinovo Nokturno lišilo od Mozartova menuetu, tak se její krása, jevící vášnivý smutek milenek, odrážela od něžně přátelského půvabu Giselina. 

Mánes poznal, že na něho domácí paní upírá zkoumavý oční kontakt, jenž jako by se naparoval skvělou přítelkyní, ale zároveň hořce dotvrzoval: Neříkala jsem, že vás okouzlí bezezbytku? Byl nesvůj a rozpolcen. Blízkost krásných žen ho uváděla do ohnivého šarmu. Ale s plameny svící hasl i lesk pleti, hedvábí odšumělo a on zůstával sám a opuštěný, se vzpomínkami probuzenými v krvi, s představami, které se ho takřka dotýkaly. 

A bylo léto, horké léto vysilujících polední a dusných nocí. Hladina rybníků bývala pod přívaly slunečního jasu jako nahá daň z přidané hodnoty. Květiny šeptaly svá dívčí jména. Ptačí zpěv vlál mezi větvemi, na polních cestách zvonil ženský smíšek a často i za šera se ozývala písnička vysokého hlasového fondu.

Daleká, široká cesta po Holomóc,

vzkázal mně můj milý nastokrát dobrou noc!

Tma ho vylákala někdy ven, ale její sliby byly marné. V ohbí cesty Hraběnky překvapil kuchaře Bernarda s komornou. Zabočil až ke vsi. Maryša, Lenka, Fanka – všechny se doma svlékají a ukládají sukně do truhel. Dovedl si to příliš živě vymalovat věrně, ale byl sám. Odněkud opět tryskl zpěv. 

Chudobná děvečka nic jiného nemá,

jenom tu poctivost, co si zachová… 

Zamířil po hlase na osamělé pěšiny. Ale našel tam dvojice a dvojice. 

Na Giselino výslovné přání doprovodil jednou Jetty do kostela ve Slatinicích. Přes cestu jim přebíhali bažanti a koroptve. Kostel voněl jasmínem. Vyšli jako omámeni.

„Měl jste jít ke zpovědi,“ žertovala Jetty. „Nebo se chcete zpovídat mně? Máte hodně rád Giselu?“

Opřela se o strom, pružná, vábivá, a Josef nevěděl, zda se mu posmívá jako horský netvor Yetti ze třetí dimenze, nebo ho vyzývá jako Sisi Franze Josepha v devatenáctém století. Dotkl se hladovou i hladivou dlaní jejího náruživějšího ramene. Unikla mu.

„To bych dostala od Gisely!“ smála se. 

Byl překvapen. Z Jettiných slov vyrozuměl jasně, že by si směl přisvojit víc, než se odvažoval myslet. Svěřila se jí Gisela s něčím, co ani jemu nedala najevo? 

Když se vrátili, blížil se ke Gisele s očekávajícím pohledem.

Gisela se však jen otázala: „Už jste se stihl zamilovat do Jetty?“

Sklonil se k její ruce.

Večer vyšla celá malá společnost ze zámku zahrát si na větším rybníce na benátskou noc.

„Žákyně se o vás poperou, Mánesi,“ litoval ho Gallenberg. 

Šli alejí vysázenou růžovými keříky.

„Které z růží ponejvíc dáváte přednost?“ vedla ho Jetty k přírodnímu plotu. „Světlé nebo tmavé?“

Ukázal na hustý porost, na němž dosud zůstalo několik květů.

„Tuto růži mám já nejraději.“

Měla oranžově zbarvené okvětní lístky. Nebyla to táž odrůda, jakou si zapamatoval z nedělního výletu s Fanynkou, neměla její přirozenou divokost, ale připomínala ji.

„Moje chlouba,“ souhlasila Gisela. „Čínský šípek! Na vás působí smutně?“ zadívala se na Josefa. 

Vedl se chvíli s Giselou, chvíli s Jetty. Soutěžily jako žertem o jeho přízeň, ale bylo v tom smyslné přiblížení, zastírané novou legráckou. Přitom ho obě střežily a urážely se, když se ohlédl na komornou. Začaly hovořit o tom, jak se nyní změní zámeček na malířskou akademii. 

„Budu poslušnou žákyní,“ slibovala Jetty. 

Ukázalo se ovšem, že není po ruce dost malířských potřeb, pláten, papírů, tuh, kříd, barev. Poprosily ho, zda by je nejel vybrat a nakoupit, nejlépe do Vídně. Slíbil rád. Vzdaloval se výzvám, za nimiž nebylo dost odvahy, hrám, které činily jeho osamění ještě mučivějším.

Odjel. Po několika dnech poslal zásilku. Sám se však nevracel. Čekali několik dní. Napsali mu a znovu čekali.

Nejdříve byli všichni pohoršeni; pak se začali obávat.

„Bezpochyby se zamiloval až po uši,“ mínil dobromyslně Gallenberg.

„Ve Vídni? Šílíš?“

„Nebo zde. Někteří muži před láskou prchají.“

„Do koho by se asi tak zamiloval?“

„Třeba do mé ženy. Giselu jistě miluje už dávno.“

 

August se tomu smál jako dobrému vtipu.

„Malíř má milovat každou krásnou ženu. Ale Mánes, Bedřichu, je posedlý krásou dam z vesnic.“

„Jenže,“ namítl Gallenberg, „pokud si vzpomínám na vojenská léta, vesnické panenky neotvírají městským seladonům rády okna.“

 

Šel týden za týdnem.

Teprve když Agnes, která jela do Vídně na návštěvu k příbuzným, dala výzvu do novin, Mánes se jí přihlásil a vyhledal ji. Sepjala nad ním ruce. Byl pobledlý i pohublý, skleslý, přepadlý, asi jako našinec z politiky Ano, bude líp…

„Co se vám jen přihodilo? Vždyť jste skoro průhledný jako paraplíčko z Turecka. Co z vás Vídeň udělala?“

 

„Byl jsem těžce nemocen. Šestnáct dní jsem strávil na lůžku. Horečka za horečkou. Nikdo se o mě nepostaral. Ani napsat jsem nemohl.“

 

Vrátil se na Čechy až v půli srpna. Chystali se na něho s hněvem a výčitkami, ale jeho ztrhaná tvář a kalný pohled je odzbrojily.

Vyslýchali ho, pochybovali, rádi by byli nahlédli do tajemství vídeňských namáhavých dnů.

 

„Jistě byl nemocen,“ přisvědčovala paní Leopoldina. „Kdo pomůže člověku v cizím a nehostinném městě?“ A spěchala vybírat léčivé byliny pro posilující čaj.

 

Gisela i Jetty byly připraveny, že se dají dlouho prosit za odpuštění. Ale Josef byl tak smutný, že se jim zželelo jeho pokusů o bývalou dvornost a samy mu vycházely vstříc; lákal je nějaký nový žal v jeho nitru, který potřeboval jejich soustrast.

 

Když osaměl Josef s muži, Bedřich Gallenberg přimhouřil obočí a pohrozil mu:

„Dovedu si představit, co jste vyváděl! Jsou dosud Vídeňanky tak čiperné?“ A s povzdechem zavzpomínal: „Ach, ty dovedou s člověkem zatočit! Zvlášť když chce dohnat, co zameškal!“ klepal Josefovi přátelsky na paži: „Vím, co dělá hříbě, když je pustíme z otěží!“

 

Mánes se usmíval, jednou shovívavě, jindy mysticky lépe než happy Harry Potter, ale nejčastěji s bolestnou únavou, a strach byl v jeho pohledu i pocit příkoří.

 

„Zůstane to navždy tajemstvím, mæstro?“ zeptal se jednou při sklence August.

„Navždy,“ odpověděl vážně Mánes a podíval se na tazatele tak, aby pochopili, že má na to právo.

 

*

 

Kraj se rychle měnil. Rozlehlé pláně strnišť, žluté jako písek, připomínaly spíš poušť než obilnou komoru Moravy. Po cestách se vlekly poslední vozy s úrodou. Na loukách se pásla stáda klisen.

 

Dny byly kratší a vadly jak babí tanec, jak říkali lidé ze vsi.

Do zámeckých deníčků přibývalo zápisů: kdy kreslil Josef Gisele erby na stuhy pro svěcení plukovnických praporů, kdy na důstojnickém karuselu v Prostějově.

 

Ale nikdo nezaznamenával, kolikrát navštívil lidi z vesnice, kolikrát jim nadešel, aby se s nimi mohl potkat. Když se chystala svatba, sami pro něho vzkazovali, protože žádná nevěsta nechtěla k oltáři bez pentlí s jeho květy. Byl doma ve všech mlýnech v kraji, ale ani tam nevedli knihy návštěv. V Kostelci mu vyprávěli o robotě; v Senici o statečných děvčatech, která zahnala Švédy do prdele jenom chytře uspořádanou horkou kaší; Marilyn Monrœ, někdo to rád nabušené a horké dohromady, věděl o všech strašidlech v okolí, kde hrál zabloudilý muzikant lesním žínkám, kde potkáš fajermany, kde mívali sluje lapkové.

 

Ozdravěl, zestatněl, jeho krok nabyl přesvědčení a fazóny. Vrátil se mu na mysl vtip.

„Jediná radost duše spočívá v práci,“ říkával svým urozeným žákyním.

 

Zejména Jetty bývala vážná a dychtivá. Vyprosila si, aby směla kopírovat Mánesovy kresby hanáckých dívek. Oddaně ho sledovala na výpravách za květinami; kreslila s ním ohnivou drchničku, růžový svlačec, pětilisté růžičky čínského šípku.

 

Prochladlý říjen, dovršující rok Mánesova pobytu na Čechách, dával přírodě ztichlou moudrost, jas a klídek. Obloha byla navlhlá dešti a dech parku připomínal loňský příjezd. Duby už byly zase žluté. Šípky měly žlutohnědé plody.

 

Když Gallenbergovy odjeli, bylo tu náhle tak pusto a smutno.

„Tu bych chtěla být pochována,“ ukazovala Gisela Josefovi zákoutí v parku, odkud byl výhled do kraje až k vížce stařechovického kostela. „Uprostřed přírody.“

„Jste přece uprostřed života,“ odpověděl.

„Nedala jsem rodu dítě,“ řekla mu o svém tajném smutku. „Brzy si to zde všichni uvědomí a budou mi to zazlívat.“

 

Nedávno nakreslil Josef titulní list do nové knihy hostů. Když okolo věže s hlásným črtal výjevy, které tvořily půvab zdejších dní, sám pocítil, jak chybí jeho peru, že nemůže přikreslit aspoň jedinou dětskou postavu. A bylo to tím patrnější, že sloužící měl dětí dost a často bylo slyšet jejich křik, když vyjednávaly s malými vesničánky, za kolik hrušek je pustí do parku. Ale v zámeckých pokojích se dětský hlas nevyskytoval.

 

Josef s Giselou vešli do lesa.

Na všech travách visel neviditelný smutek podzimních dní. Josef si všiml, že mezi čerstvě spadlým listím je i listí loňské, které se mu snášelo na nohy, když tudy vloni chodil s čerstvou ranou na duši.

 

Giselin hlas k němu doléhal jako zdálky. Vděčně vnímal jeho měkkost. Prožil na zámku krásné dny důvěry a náklonnosti. Ale to byla jen brána, jíž vcházel do druhého světa. Písně, řeč a kroje lidu se mu zde spojily v kruh života. Na zámku mu dovolili bydlet; domov pro své umění našel mezi lidmi dole. Šlechtickými portréty děkoval a platil; jeho tužky a štětce se zasvětily životu, pramenícímu z nejčistších zdrojů.

 

Vraceli se k zámku. Odpovídal Gisele, těšil ji. Zapudil vlastní sklíčenost. Začínal se bojechtivě těšit na Prahu.

 

Desátého října 1850 skončil pro Josefa Mánesa rok moravské samotky.

Byl to rok, v němž se v Čechách na Moravě rozhodlo o osudu českého umění.

 

 

POKUŠENÍ

 

„TĚŽKOU NÁKAZU prožívá Praha,“ řekla paní Čermáková Josefovi, když poprvé navštívil opět její kroužek. „Frič a všichni jeho příznivci, čeští i němečtí, jsou na dlouhá léta v žalářích. Slyšel jste o tom?“

 

„Báli se mi to psát kvůli cenzuře. Ale vím všechno. Jako by lidem vystydlo srdce.“

 

Zdálo se, že všechen život, který se ukázal v minulých letech, se propadá do bezedné hlubiny. Lidé se báli sebe navzájem jako nejhorších postrachů za bílého dne, byli zasmušilé lidské schránky a bez zájmu o prospěch celkové středoevropské úrovně.

 

Poprvé se ukázal u Čermáků Rieger, který se vrátil z ciziny a přivezl od Jaroslava dopisy a vzkazy.

 

„Byli jsme spolu v Normandii. Od září pracuje u Gallaita v Bruselu,“ vyprávěl a jeho bledá tvář, prohloubená stíny pod očima, se jasnila vzpomínkou. „Tam žijí dosud rubensovské ideály. Jaro pracuje jako mezek, jak sám říká, ale vydělává tisíce.“

 

„Také je ovšem utrácí,“ podotkla paní Čermáková.

„Tam má život jiné míry.“

 

Mánes naslouchal Riegerovým novinám a vzpomínal, jak je tomu dávno, co mu donesl doktor Čermák ukázat první kresby malého Jaroslava. Nezáviděl. Ale jak si neuvědomit, oč ho Jaroslav, o deset let mladší, předběhl?

 

„Vzkazuje vám prosbu,“ obrátil se Rieger na Mánesa, „zda vydá Jednota jeho »České poselstvo v Basileji«? Viděl jsem náčrty. Je v nich sebevědomí husitů před tváří celého světa.“

 

„Jaro je můj syn,“ řekla pyšně paní Čermáková, která odvozovala svůj původ až z rodu Žižkova.

 

„Nevydá,“ přiznával zahanbeně Mánes. „Hellich se vzdal předsednictví a Navrátil se bojí ještě víc než on. A Ruben přitom nepřestává usilovat, aby nás rozpustili. Rád by nás viděl na pranýři.“

„Postěhuje se do Vídně, jak se ke mně doneslo.“

„Oč bude Engert lepší? Jeden Thun je ministrem vyučování, druhý se má starat o umění. Dá se spočítat na prstech, jak bude jejich péče vypadat.“

„A co stavba nového kostela? Tam se přece musí umění dostat ke slovu.“

 

Už delší dobu se mluvilo o novém kostele v Karlíně, zasvěceném moravským věrozvěstům. Malíři byli napjati; taková příležitost se českým umělcům naskytne jednou za století.

 

„Myslíte, že mohou přijít v úvahu malíři, kteří se v osmačtyřicátém roce přihlásili k Čechům?“ připojil se Mánes k Riegerovi, když od Čermáků odcházeli.

 

„Nedívám se na vývoj pesimisticky,“ pravil Rieger. „Vás přece znají všichni jako portrétistu a kromě toho jste prý studoval národní kroje – to je doporučení. Vydáte to jako sbírku?“

„Všichni nakladatelé mě odmítli.“

 

„Škoda,“ uznal Rieger. „Nicméně myslím, že právě vy byste byl vhodný člověk pro výzdobu stěn. Mohl bych pro všechny případy vidět někdy vaše poslední práce?“

„Chcete se podívat? Třeba hned,“ zval ho Mánes. „Není to moc daleko.“

 

Rieger souhlasil. Vystoupili po schodech domu ve Spálené ulici.

„Jdu k vám, ačkoli bych se měl na vašeho bratra zlobit,“ hřmotně žertoval Rieger. „Asi se kvůli němu neožením.“ A vysvětloval Amálii, že starý pan Měchura odmítl dát vnučku člověku, který si zvolil buřičské heslo »NEDEJME SE!«

 

„Slečna Palacká je vlastenka a jistě jí to nevadí,“ usmíval se Josef.

 

Amálie rychle utírala židli, prostírala čisťounký ubrus a nabízela koflík kávy.

Rieger vzal do dlaně dlouhou pentli, pokrytou čerstvou malbou květů.

 

„Studijní materiál?“

„Moje dílo,“ s něžnou pýchou urovnával Josef stuhu. „Vzpomenete si na dívku z mých Líbánek?“

„Ovšem,“ řekl nejistě Rieger.

„Františka Janíčková. Vdává se a přijela si pro svatební stuhy za mnou až do Prahy.“

„Co vy malíři nemusíte všechno obstarat?“ vrtěl hlavou Rieger. „Tedy přece zakázka! Výnosná?“

„Donesla koš koláčů,“ ohlížel se Josef vesele po Amálii. „Ochutnáte, viďte?“

„Chtěls ukázat panu doktorovi své práce,“ připomínala.

 

Josef položil na stůl složky s nákresy z Hané. Rieger jimi zvolna listoval.

„Jak snad víte, nejsem nyní zrovna persona grata. Živím se překlady. Ale až bude příležitost, rozhodně o vás promluvím,“ sliboval. „Nějakou církevní malbu nemáte?“

 

„Mám!“ zvolal Josef. „Máří Magdalénu! Hned vám ji ukážu.“

Nevšiml si, jak Amálie svraštělo čelo a že udělala pohyb, jako by tomu chtěla zabránit.

 

K první světové výstavě v Londýně chystali rakouští umělci album pro anglickou královnu Viktorii. Josef Mánes byl mezi šesti vyzvanými českými malíři; protože národopisné motivy byly vyloučeny, vrátil se k jedné z dřívějších skic.

 

Předložil Riegerovi nevelký akvarel.

 

Nebyla to Máří Magdaléna známá z tuctu oltářních obrazů. Krásná žena s proudem zlatých vlasů stála s vypnutým bokem, opřená o balvan; anděl jí kladl na hlavu růžový věnec. Ale ona o tom nevěděla; byla uzavřena do sebe a k milostnému tajemství očí se podivně pojil výsměch úst.

 

„To rudé roucho,“ váhavě se ozval do ticha Rieger, „připomíná Rubense. Ale zvykli jsme si vídat Máří Magdalénu jako pokornou světici.“

 

„Taky jsem to Jožkovi připomínala,“ přistoupila Amálie. Věděla, že první náčrtek, jehož Josef použil, byla podobizna Fanynčina.

 

„Chtěl jsem té nešťastnici dopřát víc lidské hrdosti,“ vysvětloval Josef. „Pokořili v ní lásku. Ví, co je bolest i nenávist. Neodpovídá to víc skutečnosti?“

 

Rieger se sklonil k obrázku a zdálo se mu, že city, o nichž malíř mluví, jsou zachyceny i v zelenavých odstínech na mléčné pleti a vůbec ve volbě barev, které jako by samy vyjadřovaly vzdor nepokořené ženy.

 

„Původní pojetí, zajímavá malba,“ vrátil akvarel Mánesovi.

„Album půjde do ciziny,“ řekl Josef, který poznal, že je Rieger evidentně rozčarován, nebo polozklamán polopochroumán. „Tam se smí malíř dívat mnohem svobodněji, vyslovit se v barvách.“

 

Za dveřmi se ozvalo zasténání, zavolání.

„Promiňte,“ spěchala k signálu Amálie, „maminka nám stůně.“

 

„Nevěděl jsem,“ povstal Rieger. Položil ruku na složku s národopisnými motivy. „Tuhle práci by, doufám, uznala i cizina. Neláká vás to odejít z Prahy?“

„Nemám prostředky jako Čermákovi,“ přiznal se Josef. „A pak,“ ukázal na studie, „to je teprve začátek. Měl bych jej opustit?“

„Škréta šel taky do Itálie, aby vrátil po Bílé hoře svému národu čest.“

„Tehdy se všechny národy sobě podobaly. Dnes dostává každý jinou tvář. Hledáme historii, zvyky, písně. Není tomu tak?“

Rieger pokrčil rameny.

„Nutno tedy čekat, až uzraje čas.“

 

Ale dodal ještě, aby splnil Josefovo očekávání: „Promluvím o vás. Ale rozhodně přemýšlejte o možnosti takové cesty. Jde přece o vaše renomé.“

 

Za dveřmi se ozvalo opět zasténání.

„Mamince je dneska hůř,“ řekl Josef jako na omluvu.

 

*

 

Rozptýlené rodiny se scházejí o svatbách a pohřbech.

V únorové plískanici doprovodili Mánesovi a Schwiednerovi na poslední cestě Magdalenu Kristinu.

 

V posledních měsících, bloudíc jen úzkým světem své bolesti, víc a víc se vzdalovala svým dětem. Ale v okamžiku, kdy zhasl její život, ztratila se šedivá bytost, žijící v podivné nevůli vůči jejich zálibám, a byla to náhle opět maminka, která jim nadělila jedinečný život, která jim po léta dětství vždy ochotně podávala krajíc chleba, jejíž starostlivost je provázela na všech krocích.

 

Předměty mluvily vzpomínkami. K oknu pověsil Josef matčin portrét. Pod něj postavil košíček na klubko, který vídali po tolik let na jejím zápěstí.

 

Když klesla rakev do vlhké země, do modrošedého sněhu, v den narozenin Kurta Cobaina, tu teprve odešel z jejich života definitivně i otec, jako by v rakvi trávili šerosvit smrti spolu. V matce žila jeho nejpravdivější připomínka a v ní se setkávala lítost všech ostatních. Nyní zmizeli oba navždy. Amálie, Josef i Quido se cítili opuštěni.

 

Byli s nimi na hřbitově příbuzní a jejich přítomnost opravdu utěšovala. Stáli tu Ferdinand Schwiedner s Nany, celí zestárlí, ale dosud pevní v kramflecích. Přijel otcův bratr z Horažďovic předměstí a sestra z Nymburka, Mořic Sameš samec z Těšína. Ludvík Rittersberk tiskl Josefovi ruku zároveň na rozloučenou: vydával se za chlebem opět z Prahy. V hloučku přátel byl pohublý dr. Frič, rodina řezbáře Vorlíčka, několik malířů.

 

Ještě nad nezasypaným hrobem přistoupila Nany k Amálii, jejíž tváře opět pošedly.

„Teď bude všechno na tobě.“

„To nebude nic nového,“ vzdychla Máli. „Chci si zařídit kreslířskou školu, abych nemusela běhat z domu do domu.“

„Ale kde budou pracovat hoši?“

„Musím si stejně najít ateliér,“ řekl Josef.

 

Hroudy padaly na rakev jako závaží na těžkou váhu Muhammada Aliho, zemřelého loni 3. června, a dneska máme jen 30.6.(2017)

 

Strýc Václav, jenž tu stál mezi ostatními jako oživlá připomínka minulosti, řekl Josefovi:

„Na tvém místě bych nehledal nic. Sehnal bych peníze, poslechl bych Riegera, jel za Čermákem. Tu je s uměním navždy konec.“

„Jel bych s tebou,“ šeptal mladý Schwiedner. „Pomáhal bych ti. Nějak bychom se uživili.“

„A tvá černovláska?“ usmál se Josef smutně jeho dychtivosti.

„Její rodiče už ji stejnak přislíbili jinému. Jsem sám jako ty,“ řekl a pohlížel na Josefa důvěřivýma očima, chtěje mu sdělit, že nyní dobře rozumí jeho trýzni.

 

Přistoupila k nim jeho sestra Františka.

„Proč nezajdeš někdy k nám, Pepi, ke Kripnerům?“ upřela na něho zamlžené oči. „Zapomněls na dům »U podkovy«? A říkávals, že naše okno je vůbec ten nejlepší ateliér.“

 

„Přijdu, Františko,“ sliboval, a nebyla to prázdná slova. Všichni příbuzní mu byli dnes blíž, protože v nich nacházel poslední známky života těch, kteří už nejsou, kteří už napořád budou jen ve vzpomínkách, co kdysi bylo dáno k užitku. Škoda, myslel si, že teprve když nám smrt lidi sebere, poznáme jejich nenahraditelné vlastnosti. Škoda, že to nedovedeme vůči živým.

 

Mladý Schwiedner řekl Františce:

„Josefa čekají větší cesty než k nám na Uhelný trh. Posílá obraz do Anglie. Kdo ví, třeba pojede za ním.“

„Taková dálka!“ podivila se Františka.

„A víš,“ řekl Josef bratranci, „že se mi zdá lehčí odjet – než zůstat?“

 

*

 

Uhelný trh bylo jedno z míst, která měl z Prahy nejraději.

 

Když ho tudy vedla cesta, chodíval mezi stánky okounět k sortimentu všech čiperných květinářek; znaly ho a svěřovaly mu, odkud dostávají květiny a kdo je trhá. Uprostřed prostranství si na převrácené nůši pořídila prostou kuchyni paní Fróny, známá v okolí široko daleko; její zákazníci, ať jim nalévala do hrnku polévku nebo – zámožnějším – jáhlovou kaši či hrachovou pučálku, byli vesměs rázovité a pro malíře přitažlivé postavy.

 

„Hotel Kandelábr!“ ukazoval Josef Schwiednerovi. „Má něco takového Řím nebo Paříž, co myslíš?“

„Namaluj to a všude před tebou třísknou dveřmi,“ ušklíbl se však bratranec. „Co vám vyšlo, matko?“ zavolal na paní Fróny.

„Pámbu zaplať, ambo!“ odpověděla zkušeňácká autorka jako Rambo bez R, čili bez rekvizit, ale nespustila oka z lopatky s dřevěným uhlím, které sypala pod železný pekáč.

 

Josef se stavěl u mladinké květinářky a koupil si kytičku sněženek.

„Natrhala jsem vám je sama,“ usmívalo se na něho dívčí mládí s květinami vpřed.

„Snad jsi dokonce na něho nemyslela?“ přistoupil ke stánku zjišťující viki cabadaj Schwiedner.

„Na toho, kdo se mně líbí,“ řeklo vzdorně a vzorně vychované děvče.

„To se nedá ani zlatem zaplatit,“ politoval Mánes a políbil kytičku.

„Udělals jí radost na celý den, plezír na celý měsíc,“ ujišťoval ho Schwiedner. „Až budeš potřebovat modelku, přijde za tebou na kraj světa.“

 

Josef se s děkovným úsměvem ohlédl na květinářku. Po několika krocích chytil však bratrance za loket.

„To by byl model,“ upozornil ho na slovenského dráteníka s ostře řezanou tváří, odpočívajícího u kašny.

„Bibíšek! Neznáš ho? Jenom řekni, dovedu ti ho.“

 

Na chvíli stanuli před krámkem v podloubí. Vetešník Marat, odvozující původ od velkého francouzského revolucionáře, objevil se ve dveřích a zval je k prohlídce starožitností.

 

Azor, Schwiednerův bílý pudl, je předběhl k širokému vchodu domu »U podkovy« a nedočkavě na ně štěkal; Josef ho měl rád, zejména od té doby, kdy zachránil z Vltavy tonoucí děcko; chodíval mu ošetřovat poraněnou packu, nakreslil si ho a rád ho brával na pochůzky.

 

Františka Kripnerová je radostně vítala a vyptávala se, co doma. Její jemná povaha ji učinila Josefovou spojenkyní proti Amáliině přísnosti, a ještě než odjel na Čechy, uschoval si u ní obálku se všemi upomínkami na Fanynku, se všemi kresbami.

 

„To má jistě jen Praha,“ ukázal z okna na shluk velkých deštníků nad stánky a na pestrý život, kolorit, který se v březnovém slunci vytvářel kolem nich.

„Nakresli mi to,“ žadonila natěšená Františka.

 

Usedl ke stolu a vytáhl notes a tužku.

„Mám taky rád Prahu,“ ujišťoval řezbář, „ale jde mi o tvou slávu.“

„O slávu?“ tiše se rozesmál Josef. „Ta přece nemůže být cílem!“

„V cizině se jistě pracuje líp,“ přesvědčoval ho bratranec.

„Rembrandt říkával, že nezáleží na tom kde, ale jak se maluje.“

„Drží tě tu karlínský kostel,“ hádal Schwiedner.

„A nepřál bys mi, kdybych tam mohl pomalovat aspoň jednu stěnu? Nebo okno?“

 

Když dokreslil a rozloučil se, cestou zchladlými ulicemi vyprávěl ještě bratranci, jak by si představoval výzdobu slovanského kostela.

 

Když vkročil domů, ukázal mu strýc Václav na velkou obálku, ležící na stole. Byla z akademie. Bez špatné předtuchy ji Josef roztrhl. Vídeňská »Zentralkommission« mu oznamovala, že jeho »Marie Magdaléna« je dílo pro zamýšlený účel nevhodné a zamítá se.

„To znamená, že má práce je špatná.“

„To znamená, že Ruben už ve Vídni zdomácněl a že ti páni Thunové tvoje vlastenecké dobrodružství neodpustí nikdy.“

Josef stál se svěšenýma rukama.

„Proti nim neprorazíš,“ vedl strýc svou. „Pryč z Prahy!“

 

*

 

Josef často docházel sám na hřbitov. Amálie se ohýbala pod tíhou domácích starostí a Quido byl zaměstnán školou; Josefovi se zdávalo, když se blížil k hrobu, že nese v sobě smutek všech.

 

Dlouho stával nad pomníkem. Chodil pěšinkami mezi rovy rovných koster a opět se vracel. Na holých větvích nad hlavou viděl opuštěná hnízda. Myslíval na radostný život dětství. Kdykoli zašeptal „maminko“ nebo „tatínku“, vhrkly mu do očí slzy. Je možné, že tolik slov, písní, nedělí, vánoc, tolik dobroty i smělosti, tolik lásky i obětavosti je skryto v tomto úzkém hrobě a že z toho všeho nezbylo nic? Ujišťoval se, že bohatství života pokračuje v něm a že jen on sám je může zachránit. Ale jak? Jakou radu si vzít od odešlých lásek? Kterým smyslem zaslechnout jejich hlas?

Pryč z Prahy?

 

Když došly nové zprávy o Jaroslavových úspěších, ani paní Čermáková nevěděla, jak na nich měří Josef vlastní nespokojenost.

„Je najednou v Paříži, představte si, Pepi! Není nerozumný? Měl přece v Bruselu takovou slávu!“

 

Mluvila pravdu. Král Leopold si ho dal na výstavě představit a koupil jeho »Rodinu slovenského vystěhovalce, tedy uprchlíka«. V muzeu mu prý zakázali po několika dnech pokračovat v kopii Rembrandta z obavy, že by mohla být zaměněna za originál. Na výstřižku z gentských novin se četlo: Čechy, o nichž jsme se domnívali, že dovedou vyrábět toliko jen falešné kameny, žebráky a komunisty mizerné, poslaly nám malíře!

 

Nyní psal již Jaro o Paříži, o Couturově ateliéru, který byl cílem cizích malířů, o výstavě, na níž vedle Gallaitova »Egmonta« pověsil jakýsi Courbet obyčejné »Štěrkaře« a vyhlašuje prý docela nový směr: realismus.

 

„Umělecký zmatek, světácké prostředí – a je tak mlád!“ obávala se paní Čermáková.

„Jaroslav má vášeň po umění, ne po požitku,“ hájil ho Josef.

 

V doušce psal mladý Čermák, že dva portréty po třech tisících francích mu umožní pustit se do další práce podle vlastního přání, do »Přemysla Otakara«.

 

„Tu, kde vás všechno ubíjí, nemůžete mít ani ponětí, jak se tam žije. Tam, tam je pravá Evropa,“ pravila paní Čermáková.

 

Josef srovnával v duchu Jaroslavův vítězný let evropskými hlavními městy se svým plížením pražskými ulicemi. Ale měl přiznat, že nemůže přijmout ani jarní pozvání na Čechy, protože po matčině smrti nebylo doma na cestu? Že Amálie včera omdlela, když běhala od komtesy ke komtese, které jí odříkaly hodiny i mzdu? Že čtyři Mánesovi nevědí někdy, zda budou zítra obědvat, a že by často nesnídali, nebýt přítele Vorlíčka, který jim posílal mléko? Včera podepsali novou směnku, aby měli na činži. Honorář za portrét manželů Haušildových je předem utracen a ztrácet čas s velkým plátnem je zhola nemožné.

 

Odcházel od Čermáků jako omámen a představy se točily okolo jednoho středu: Paříž!

 

Znal už několik nových francouzských malířů. Viděl Vernetovy bitvy. Četl o Delacroixovi, jehož obrazy byly protestem proti akademii a jenž byl jistě velkou malířskou duší. Nedávno bylo v Praze vystaveno Delarocheovo »Napoleonovo rozloučení«. Barevné výboje Francouzů mu byly blízké.

 

Co ho čeká v Praze? Hradba nepřátelství na každém kroku. Kandler se včera chlubil tisícovou zálohou na práci v Zákupech. Quast tam bude zdobit okna. I Navrátil se už zbavil předsednictví »Jednoty«, aby mohl jet vydělávat chechtáky na sídlo bývalého císaře do Ploskovic u Úštěku, u štěků rafanů. Jen jeho nečeká nic než bída, ztrpčená navíc ještě nenávistí, jako by jeho jméno bylo přibito na jakési neviditelné šibenici, tak jako na ní viselo po Bílé hoře jméno Škrétovo.

 

Myšlenky v něm zrály, pokoušely, lákaly. Ačkoliv byl pln nejistoty, umíněně začal v ateliéru novou práci.

 

Vzpomínky na zámecké léto dostaly jinou tvář. Zvolil si náměty, které mu nabízely pestré kostýmy, zajímavá zákoutí, sousoší ve svitu měsíce. Na výjevech »druhého rokoka«, v nichž však i pod hedvábím a sametem chtěl se shovívavým humorem vidět lidi, zvědavě zkoušel šťavnatost svého štětce.

 

Když za ním přišel do ateliéru Quido, dal mu posoudit:

„Je v barvách dostatek smyslnosti?“

 

Bylo to »Políbení« – záminka pro hru měsíčního svitu na krajce, paruce a úbělu ramen s milostným stínem loubí. Pro Quida, stísněného úzkou a šerou chodbou akademické výchovy, byly Josefovy obrazy oknem do JINÉHO SVĚTA, do jiného spektra.

„Něco mi to povědomě připomíná,“ pravil svým nesmělým způsobem. „Snad Grunda?“

„Proč ne?“ řekl Josef. „Tam někde končí barevná minulost českého malířství. Měli bychom na ni navázat. Pojď tou cestou se mnou!“

„Navázat? Na akademii by tomu nejspíš řekli – nevázanost.“

„Těší mne samotný život barev, volnost štětce, vzduch na paletě! Ve Francii se tak maluje dávno.“

„Myslíš pořád na tu Paříž, Jožko?“

„Paříž mě láká. Ale nač opravdu myslím? Podívej se!“ 

A hodil před bratra několik barevných skic, zachycujících náladu vlasteneckých výletů k českým hradům, postavy zpívajících studentů a jejich mladých družek. Ale i tu se jevilo uvolnění barev, svěžest ovzduší, řeč světla. 

Quido se nemohl vynadívat.

„Jak to dokážeš?“ divil se.

„Mám je rád,“ vzdychl Josef. „To je asi nejhlavnější. Chtěl bych pryč. Ale zároveň chci zůstat.“ 

Cítil, jak je osamocen mezi ostatními malíři, jak se bývalá přátelství přežívají, ale současně si uvědomoval, že je přece jen doma. Byl jako strom, jehož korunou mává roztoužený vítr hymnu, ale jehož kořeny se bolestně napínají v zemi, tisknou se i k tvrdým skalám a nemohou se odtrhnout.

* 

Ještě během Josefova pobytu na Hané se vrátil do Prahy po dlouhých letech ve Vratislavi profesor Jan Evangelista Purkyně, vědec světového FORMÁTU. Ač se o něho ucházela Vídeň, dával vždy okázale najevo, že se považuje za Čecha. Stal se rázem jednou z předních postav Prahy. Byt i vědecký kutloch ústav měl ve Spálené ulici, hned vedle domu, v němž bydleli Mánesovi. Starší Purkyňův syn, Emanuel, se stal kustodem botanických sbírek; dobře se znal s paní Kablíkovou z Vrchlabí. Mánesovi se s Purkyňovými brzy spřátelili a Josef rád navštěvoval ovzduší bohatého vzdělání, neboť mít rád své občany a umění s vědou, to je královský klíč k výbavě každého pořádného alchymisty. 

„Viděl jsem vaše obrazy u Náprstků,“ prohlásil mu hned napoprvé mladší ze synů – Karel. „Velice mě upoutaly. Směl bych se podívat do vašeho ateliéru?“

„Vy sám malujete?“ odhadoval bravurně náturu tazatele dle jeho zájmu. „Chcete mi něco ukázat?“

„Až to bude za něco stát,“ řekl řízně Karel. Byl vychován cizími vlivy, ale jeho úsudek měl smělost i břitkost. 

Hlavní tón udával v domácnosti starý profesor sám. V jeho ušlechtilé tváři měla vepsánu adresu moudrost a zkušenost; jeho chování gentlemana však bylo snadno uchopitelné = prostinké. O umění hovořil se stejným přehledem jako o otázkách z biologie; vyprávěl, jak hledal rukopis Komenského v Lešně, rád vzpomínal na setkání s Gœthem, z něhož překládal a který byl příčinou sblížení se zesnulou, ale dosud milovanou Julií, Juri ji připomíná v měsíci July. Byl zvědav na problémy mladých a často jim zdravým úsudkem prospěl, ulevil od trápení. Vědce i umělce vodilo k němu nejen přání slyšet jeho názor, ale také důvěra v jeho dobročinnost. 

Tak se Mánes znovu setkal u Purkyňů s ženou, jejíž zjev a intelekt si ho podmanily už při premiéře počátečního setkání.

„Staráte se o fábory, a ne o skutečnou historii,“ vyčítal starý pán žertem Boženě Němcové, která přijela právě z Uher a vyprávěla o tamějších vesnicích a cikánských osadách, jako jsou Žákovce, fara Žákovce. 

„Já a fábory?“ bránila se. „Já, pane profesore, Žižkovo poprsí nevyšívám a vlastencování našich slečen se mi hnusí. Ale byla jsem nadšena, jak mluví náš slovenský lid. Každé slovo zlato, a já jen ta zlatá slova sbírala. Kdybyste slyšel vyprávět u ohňů v noci vozky! Proč se tam nevypraví naši malíři?“ obrátila se k Mánesovi. „Proč jen do Mnichova a do Paříže?“ 

„Aby se něčemu kloudnému přiučili,“ s dětsky vzpurným pohledem namítl Karel. „Na pražské akademii je jen mrzačí, viďte, pane Mánesi?“

„Doučit by je mohl život,“ pokračovala paní Němcová. „Znáte to?“ ukázala na knihu, kterou měla s sebou. „Pouť českých umělců. Pravdivé myšlenky. Mně Tyl vždycky hejbne srdcem.“ 

Mánes zvědavě sáhl po knize. I Purkyně chválil Tyla, ale se zvláštní úctou se vyslovil o Havlíčkovi.

„Začal z Kutné Hory svým »Slovanem« nový boj.“

„Je příliš sám,“ namítl Emanuel.

„Nemluví za sebe,“ potřásal vědec bílou pokrývkou hlavy pomazané, „nýbrž za celý národ. Proto ho také vláda zkusila získat.“ 

„Kdepak,“ byla si jista Němcová. „Havlíček je ztělesněná čest. Škoda, že máme takových málo. Národ se dívá po těch, kdo by ho vedli, a nikoho nenachází.“ 

Josef slyšel její rozhorlený vokál v hlase a dovedl si představit, jak zanícením zkrásněla, ale skláněl oči do Tylovy knihy. Byl to příběh mladých umělců, odcházejících za úspěchem do ciziny. 

A já nechci slouti Raffælem, kdyby mne českým Raffælem nazývati neměli, četl, co prohlásil malíř Stanislav na Kunětické hoře. To je největší sláva umělcova, když nad svoji slávu staví oslavení své vlasti. 

„Chcete si tu knihu půjčit?“ zeptala se Němcová.

Přisvědčil. Když se společnost loučila, přidal se k ní a cestou chválil večery poučení i útěchy u Purkyňů.

„Máte z těch chvil taky takovou radost?“ otázal se.

„Jistě,“ řekla nejdřív se zdvořilým úsměvem. Ale pak, jako by se jí zželelo falše před člověkem tak jemnocitným, dopověděla odlišným hlasem: „Mám chlapce po tyfusu. Za byt platím sto dvacet zlatých, cent uhlí stojí dva forinty, sáh dříví jedenáct. Nebýt Purkyně, nevím, co bych si počala.“ 

Polekal se, zda se jí nedotkl; ale její tvář byla bez hněvu.

„Známe u nás taky takové dny,“ řekl, aby se jí přiblížil.

„Jak by ne? Jsme přece v Čechách,“ zasmála se nad Radegasty i štamgasty hořce.

„Proto chci odjet,“ přisvědčil, domnívaje se, že k tomu vybízí. Pohlédla však na něho úkosem a mezi očima jí vyvstala vráska.

„A víte, co to znamená zůstat? Zůstat s takovým Havlíčkem a Tylem?“ Prudce však změnila tón řeči a jízlivě dodala: „Jen si jeďte! Zachráníte se aspoň vy!“ 

Překvapen obrátil hovor pravdivým žertem:

„Zatím nemám na cestu.“

„Jen jeďte!“ opakovala, podávajíc mu ruku na rozloučenou. „Rozdáte se tam všichni – a náš lid ať zajde v tmách!“ 

Nevěděl ani, že je schopna tak hněvivé rozhodnosti.

„Nezapomínám na domov,“ namítl dotčeně. „Ale lidé, kteří si zasluhují úcty, jsou přece všude.“

„Ctím bratra v každém člověku,“ řekla vážně. „Ale chceme-li pomáhat, musíme začít od nejbližších. Úctou k vlastnímu národu vede cesta k světu.“ 

Odcházela. Její krásná postava byla nakloněna. 

Téhož večera dočetl Josef Tylovu knihu, jejíž závěr se mu zdál nejpravdivější. A bylo mu, jako by ho sám Tyl – jako kdysi v Kroměříži – vzal opět za loket a pravil: 

„Přál bych si, abych všem junákům horké krve mohl zašeptat: Na léta se nedá odměřovat vlasteneckých skutků, neboť člověk je křehký a nevládne svou silou. Ale láska k vlasti musí člověka provázet po celý život, aby símě blahodějných skutků, zrno po zrnu co den padajíc v úrodnou zemi, časem vzkvetlo a rozkvetlo.“ 

Amálie přišla domů pozdě večer, unavena hodinami.

„Žalují,“ ukázala na květiny, vadnoucí v suché půdě dřevěných truhliček. Vzala konvičku a zalévala. Teprve pak si uvědomila, že Josef nepracuje, že sedí u stolu opřen o pěsti, s pohledem v neurčito. 

„Ještě pořád myslíš na tu cestu?“

„Myslím,“ řekl, „že krásná cesta není vždycky pravá.“

 

KROKY VĚRNOSTI 

MÁNES KRÁČÍ ČESKÝM KRAJEM. 

Světlo plní prostor a slunce kane z listů. Máty, rozrazily a žebříčky vítají jeho kroky. Údolí se mu otvírá jako náruč. Každý krok, jímž změří českou zemi, zaříkává myšlenku na útěk. Když se zastaví, aby si načrtl diviznu, tančí mu nad papírem motýli. I když nevyloví skicář z kapsy, kreslí si v duchu balvany pod svahy, svalnatý kmen i útlé stonky trávy, maluje chromovou i smaragdovou zelení, okry, indickou červení. Zhluboka vdechuje svěží vánek a srdce mu buší shodně s kroky: MILUJE a má k tomu důvod! 

Časně zrána pramení z lesů mlhy. Probouzí se stonky trávy a na pavučinkách se třesou drobné křišťály. Poledne bývají nejkrásnější v starých lesích, které znají všechna lidská tajemství. Večerní slunce padá do uklidněných myšlenek. 

Někdy se stává, že přejde stopu připomínající dětství. Osloví otce a zaslechne známý laskavý hlas: Ano, chlapče, šli jsme tudy spolu, jdeš dobrou cestou. 

Večer se vrací k lidem. Odkládá skicář, v němž přibyla květina, dětská tvář z pastvy, borovice na skále. Usedá mezi sousedy a naslouchá steskům na zlou dobu, na úřady, na Vídeň. S lítostí se ohlédne za barevnou sukní kroje, za křehkou krajkou na čepečku. Všechno, co připomíná život národa, je přísně zakázáno. Básníci zpívají o minulosti v hrobě, o přítomnosti v poutech, o budoucnosti pod katovým mečem.

Jde Josef Mánes neochvějně českým krajem pod Kunětickou horou, na níž se loučili Tylovi hrdinové, zabočí na sever; projde skalními městy, vrací se k úrodným stráním, kde na listí ovocných stromů září už podzimní červeň. Příroda k němu nabývá důvěry a prozrazuje mu nová tajemství. 

Ale on si připomíná mapu Čech a myslí, kolik ještě čeká krásy, kterou musí najít, poznat a zamilovat si. 

*

I v Sobotce už byl s otcem, na Hrubé Skále a pod Troskami, ale to mu bylo dvanáct let a měl jiné oči. Starý pan Fierlinger, který je tehdy hostil, má už kámen na hřbitově. Ale jeho syn Antonín, bývalý praktikant u Kablíků ve Vrchlabí a dobrý kumpán Mánesů z cest do Krkonoš, převzal jeho lékárnu a stal se letos, roku 1851, v Sobotce purkmistrem. Pozval Josefa k návštěvě.

Našel městečko jako ztracené ve věnci pahorků, se starobylými dřevěnými domky s podloubím, ale hrdě vzhlížející na zámeček Humprecht, který dal kdysi jeden z Černínů postavit své nespokojené i nepohodlné italské manželce. I zde se všude v alejích i sadech červenala na větvích úroda. Pod lesy se leskly rybníky.

 

„Jak bych na vás zapomněl?“ vítal Josefa Fierlinger. „Vždyť jsem nosil váš prapor. Víme, kdo z umělců k nám patří, a kdo ani omylem, ani z protekce.“

 

Byl mu pozorným hostitelem i oddaným průvodcem. A kromě něho našel Josef v Sobotce celý kruh dobrých lidí, kteří upřímně cítili své češství a nelekali se obětí. Věčný kaplan Šimůnek, nosící po kapsách opisy Havlíčkových statí a rozdávající je tajně lidem… Učitel Kandík, svolávající děti na hřbitov, kde jim vyprávěl o starých Slovanech, kteří tu na kopci uctívali modlu boha ovoce, »sobotku«… Poštmistr Svoboda, který kdysi dostal pro svou hezkou tvář od císařovny dědičnou poštu, ale který byl zuřivý Čech a vedl tu v osmačtyřicátém gardu… Hodinář Prokeš, jehož hodiny v radniční síni ukazovaly celý kalendář, uměl sestrojit také stroj natahovaný otevřením dveří a snil o tom, že jednou opraví po desítky let mrtvý pražský orloj. Čilí ochotníci se rozpomněli, že na hradě Kosti leží rozebráno jeviště, na němž kdysi hrávali panští úředníci; vymohli si svolení, postavili kulisy v klenuté síni bývalé solnice a začali zvesela zábavičku namísto tuposti nebo krutosti bezzubého obsahu. I do toho setmělého sálku Mánesa zavedli na zkoušku Klicperovy hry, představili mu herce, a slečna Elgrová mezi nimi nadšeně vzpomínala, jak hrávala naostro s Tylem bez zábran. Rozhlížeje se po neútulné šalandě, říkal si s podivením, kde všude se vede urputná bitva národa o život.

 

Večer sedával mezi těmito dobrými lidmi v hospůdce, díval se jim do tváří a těšil se jejich nebojácnými hesly a gesty. Někdy u Fierlingrů pokračovala divadelní zkouška rozjařenou improvizací, v níž se vtipem vybíjela hořkost a nespokojenost.

 

„Kam vítr, tam plášť! Smutnohra z konstitučního života,“ hlásil poštmistr Svoboda. A sám pokračoval: „Od nynějška je zaručena svoboda tisku. Každý spis se předloží, aby se mohl spálit. Bude-li redaktor oběšen, rozhodne se později!“

 

Hrálo se vesele na řemeslo a dávaly se hádanky.

„Ze kterého řemesla odvozují svůj původ šlechtici? Od bradýřů! Brali lid u huby a dřeli ho, sajrajti.“

„Smíš si myslet, co chceš,“ oznamoval ve veselém výstupu Fierlinger zásady nové ústavy. „Osobně bezpečný je každý v žaláři. Shromažďování mrtvých na hřbitově dovoleno. Psaní, která se na poště otvírají, je dovoleno zapečetit. Stav obležení je zdarma!“

 

Na konec všichni zpívali:

Rozpuknou se ledy,

volný bude proud…

 

Josef Mánes si uvědomoval, že tito jednotliví lidé jsou národ, s nímž zůstal, aby s ním snášel zlé a připravoval dobré.

„Slibte,“ žádali Sobotečtí, když odjížděl, „že aspoň na jeden týden v roce se vždycky vrátíte do Sobotky!“

Měl v duši uloženo slunné městečko hloub, než tušili.

 

*

 

Na počátku prosince přišla z Francie zpráva, že tam Napoleon utopil všechny svobody v krvi. Ministr Bach zesílil četnické sbory, odstranil porotní soudy, a Havlíčka, který už před porotou dvakrát zvítězil, dal zatknout a odstranil z Čech do Brixenu. Posledního dne toho roku padla poslední rána: František Josef I. zrušil i národní práva a nastolil starý způsob vlády. Slova »vlast« i »svoboda« se stala opět velezradou.

 

„Tolik jsi obětoval, Jožko,“ vyčítala Amálie, „a co z toho teď budeš mít?“

„Tak se přece neměří čas ani věrnost.“

 

Ale věděl, že Amálie má právo vyčítat. Stál v životě s prázdnýma rukama a všechno, čemu zasvětil aktivity, bylo pohřbeno.

 

Amálie měla nyní třikrát týdně odpolední školu doma a Josef se jí snažil helfnout aspoň při vyučování. Její pýše se dostávalo trochu zadostiučinění, když počítala obdivné pohledy, které k němu zvedaly žákyně. Dívala se na něho ráda jejich očima. A Josef ochotně přistupoval ke stolkům, porovnával výkresy s předlohami, upevněnými na stojáncích, a opravoval. Někde přimaloval stafáž, jinde poradil, jak namíchat barvu. „Je to trochu tvrdé, nezdá se vám?“ ptal se a dívka ochotně dělala místo a dívala se na jeho dlouhé bledé prsty, které dovedly tak lehce spočinout na výkrese. I jeho těšil lesk dívčích očí, vracel tajené úsměvy a utkvěl pohledem často déle na tváři než na kresbě. Vždy však dovedl připojit několik dobrých rad. „Kus skutečné přírody je lepší než bůhvíjaké kompozice. Snažte se, aby barvy měly světlo a vzduch.  Běžte se podívat na výstavu na Kosárka, ten má odvahu k pravdě! (…nutno podotknout, že v Plzni na budově Masných krámů zvenčí zdobí omítku jeden Adolf Kosárek, »Zimní noc«) http://www.marold.cz/kosarek-adolf-1830-1859 za všechny linky kolem dokola…“

„Ale Pepi,“ říkala mu Amálie, „jsou to jen slečny, které chtějí tu a tam nakreslit něco do památníčku. Z žádné z nich nebude malířka.“

„Aspoň se naučí rozumět obrazům a řeknou to svým dětem.“

 

Také vážná Maruš Palacká patřila k Amáliiným žákyním; požádala Mánesa o portrét a chodila k němu do Krakovské ulice. Pověděla mu tam víc, než bylo možné mezi ostatními dívkami.

 

„Havlíček psal z Brixenu tatínkovi. Vesele píše, statečně.“

„Odpoví mu tatínek? Dopisy se na poště čtou.“

„Napsal mu, že nám teď jeden Walter Scott bude cennější než pět Žižků. Protože naši nepřátelé prohlašují, že za pět let po české literatuře ani kohout nezakokrhá.“

„Mluvila jste s panem doktorem Riegerem? Neříkal nic o karlínském kostele?“

„Ne, nepovídal nic.“

 

A přece Josef zůstával opět hluchý k pozváním na Čechy a vytrvával v Praze jako tvrdošíjná stráž na zbořené hlídce. Jen portréty v českých rodinách mu umožňovaly žít. Po Marušce Palacké předstoupila před něho půvabná Julie Heichenwalderová z domu kavárny »U nádraží«. Tento portrét umožnil, že Mánesovi mohli vyplatit na další období hrob rodičů. Ale pak útlý pramen příjmů vyschl. Co podniknout?

 

Josef vzal jako dárek svou »Máří Magdalénu« a vypravil se k dávnému příteli Ulmannovi, který měl vliv na stavbu. Zdráhavě k němu vešel. Dlouho se neviděli a Josefovi bylo trapné, že přichází s prosíkem.

„Přede mnou se nemusíš nikterak ostýchat,“ přijal ho však kamarádsky stavitel. „Dovedu si představit, co by to pro tebe znamenalo. Ale Vídeň nás zase převálcovala. Arcibiskup poslechl Thuna a svěřil stavbu Vídeňákovi Rösnerovi. Budu mu smět jenom asistovat.“

„A zbývá pro české umělce trochu naděje? Rieger mě tak povzbuzoval.“

„Viděl asi růžově. Raději na to nemysli. Čas zaživa pohřbených – to je náš úděl!“

Mánes mlčel a měl v duši vytěsněno i děsně vyděsněno.

„Co jsme měli plánů, viď? bylo ho Ulmannovi líto. „Nemůžeš se pustit jinou cestou?“

„Myslel jsem na lidové písně. Na nějaký námět z historie národa. Ale kam se s tím teď obrátit?“

„Prašivá léta, kamaráde,“ znovu ujišťoval Ulmann. „Historie? Opovaž se nakreslit husitu!“

„Myslel jsem – utéci cenzuře – až do staroslovanských dob. Mohlo by se tím mnoho sdělit.“

„Nedovedu si to ani představit,“ pohlížel Ulmann nerozhodně do zklamané tváře přítelovy. „Ze mne se stal řemeslník. Věřím, že jednou u nás bude líp. Ale kdy? Dokážeš tu dobu přečkat?“

 

Tu dobu, myslel si Mánes. Ale jak dlouho potrvá, když každý den věrnosti je přece jen namáhavější?

 

*

 

Domníval se, že v ateliéru v Krakovské ulici se rozmáchne k velkým návrhům. Ale všechny naděje zhasínaly. Skládal plátna a kartóny a věrný Schwiedner mu je pomáhal nosit zpět do Spálené ulice. Nakonec si nevěděl jiné rady než poprosit Bedřicha, aby mohl z tohoto slzavého údolí přijet opět na Čechy. Dostal odpověď, aby se ponejprv zastavil v Pohledu u Německého Brodu, že tamější Silva–Taroucové si přejí portréty. Tím lépe, nepřijede na Čechy bez haléře. Ale neloučil se s Prahou rád.

 

„Haná je i pro tebe úrodná,“ utěšoval ho bratranec. „Jistě přijdeš na nápad pro prémii.“

„Nic hanáckého to dnes nesmí být.“

„Tak se jim skryj do písničky nebo do pohádky.“

 

Josef se rozhlížel po zpustlém ateliéru, Schwiedner odnášel poslední dávku pláten. Náhle se však objevil na prahu znovu.

„Je dole,“ řekl emotivně celý překvapen.

„Kdo?“

„Fanynka Šťovíčková. Jdi rychle pro ni.“

„Fanynka?“ užasl Josef. Chtěl vyběhnout, ale pak se zarazil. Srdce se mu prudce rozbušilo a dech se zúžil. „Prosím tě! Prosím tě, doveď ji nahoru!“

 

Běžel k oknu, jako by se potřeboval nadechnout kyslíku. Pak zpět ke dveřím, ale na schodech už doznívaly bratrancovy kroky.

 

Vzpomínání na Fanynku bylo pod všemi pražskými myšlenkami i skutky. Nadcházel třetí rok od rozloučení. Dvakrát třikrát přišel vzkaz přes Vorlíčkovy, když jela dohazovačka z Knihovic do Prahy a doprovázela novou služku. Ale byly to vzkazy tak zkreslené, že nebylo ani jisto, zda jsou přímo od Fanynky. Jen jedno z nich bylo určitě to pravé ořechové: že se jí narodila dcera. A při poutích českým krajem, když viděl Josef děti koupat se nebo batolit po návsi, hádával často: Jak je asi veliká?

 

Když se na podzim vrátil ze Sobotky, vydal se úmyslně na jih, po pravém břehu Vltavy, a pustil se dolů do kraje. Kroky mu nestačily; najal za poslední peníze povoz a ujížděl k Chlumu, ke Knihovicům. Dokud jel, vítr mu namlouval, že je všechno dobré, že bude přijat a shledá se s Fanynkou i se svou dcerou. Jakmile před Knihovicemi vystoupil, poznal, že je to marná štreka. Zdálo se mu, že je každým pohledem předem odsouzen. Když se vyptával na podrobnosti, lidé mu odsekávali vyhýbavě. A pak ze zámečku na kraji osady vyšla žena a prosila ho, aby odjel. Nevěděl ani, kdo ji poslal, ale nechal se k tomu přemluvit. Pochopil, že by sem nezavedl nic hodnotného.

 

Vzpomínáš si na chvíli studu na stráni pod chlumeckým kostelem? Na pocit bezmoci, v němž ses tolikrát odsoudil?

A nyní přichází Fanynka za tebou. Proč? Stalo se něco nehezkého?

Ozvaly se kroky, stoupající vzhůru.

Položil si dlaň na prsa, aby utišil srdce, aby uvolnil dech.

Pak ji zahlédl a pokročil jí vstříc.

„Fanynko!“

 

Prvním pohledem ji celou objal: vlasy měla světlejší, snad sluncem, tělo plné a kypící ozdobou vnad a jen tvář byla ustaranější, s temným stínem pod očima a ve tvářích. Ale byla mu o ty dva roky, zapsané v obličeji, ještě bližší než kdykoliv předtím.

 

Stála před ním, zhluboka se nadechovala a dívala se na něho pohledem, v němž byla žalost, ale také uklidnění, jaké se dostavuje po překonání velikého utrpení.

 

Vztáhl k ní ruce a bázlivě ji objal.

 

Mlčela. A Josef v tom prvním doteku rozpoznal, že za ním přichází Fanynka, v níž nic nezapírá, že byla jeho, ale která je už z jiného světa. On žil mezi vzpomínkami a sny. Ona se vrací ze světa, kde všechno bylo nutno vykoupit mozoly a krví.

 

„Jak jsi mě našla, Fanynko?“ šeptal skoro a vedl ji dál do ateliéru. „Jak žiješ? Jsi poprvé v Praze?“

Její zaraženost tála pod jeho nesmělými otázkami.

Odpovídala zvolna, úryvkovitě, jako by už byla

odvykla

jeho způsobu

řeči.

Řeči, povídáš?

„Moc jsi mě nenáviděla? Několikrát jsem zkusil napsat. Dostalas moje dopisy?“

„Ano. Měla jsem vždycky radost.“

 

Byla ve svém smíření mnohem pevnější než dřív. Nepromluvila o své samotě a o potupě, která ji provázela. Ale tváří v tvář muži, jemuž tolik obětovala, měřila velikost svého zmrveného nebo zmarněného citu.

„Přišla jsem vám říci, že Pepinka je pěkné a hodné děvčátko. Je bystrá. A všem se u nás líbí.“

„Kdo se o ni stará?“

„Moje sestra slouží ve dvoře. Milostslečny Wangovy se jí ujaly. Jedna z nich – to ona za vámi tehdy přišla…“

„Tys věděla, že jsem byl u vás?“

„Až potom mi to řekli. Plakala jsem. Ale dobře, že jste se vrátil. Byli by vás –“

„Co?“

„Naši by vás vyhnali.“

 

I to řekla prostě a tvrdě, jak na to měla právo; ale když poznala, jak ho ponížila, vzala ho za ruku, a řekla, čím myslela, že ho potěší:

„Je vám podobná, moc je vám podobná. Vlasy má tak světlé jako vy, ano, právě takové.“

Oči jí poprvé zněžněly úsměvem.

 

„Myslíval jsem na tebe stále, Fanynko. Je to málo, já vím. Vděčnost je málo. Ale víc jsem k dispozici neměl.“

 

Stáli spolu u okna. Rozhlížela se prázdným ateliérem.

 

„Bylo mnoho neúspěchů a práce málo. Maminku jsme pochovali. Strýc prodělává jednu nemoc za druhou. Amálie nás živí. Nedokázal jsem zatím nic.“

 

Přikyvovala, že ví a chápe. A jak stálo blízko ní a dotýkal se jí paží, bokem, ramenem, vracel se mu blažený pocit, který míval jen s ní, že svět krásní a že všechno, omyly i porážky, nacházejí rozhřešení v tichém štěstí z její přítomnosti.

„Abych šla,“ vymanila se z jeho dlaně, jako by se toho přiblížení lekala.

„Proč?“ prosil.

„I tak jsem porušila slib,“ obviňovala se s trpkým úsměvem. „Slečna Amálie… byla hodná. Několikrát poslala peníze – a já je nevrátila. U nás je špatný život.“

Hlas se jí trochu zatřásl, ale oči zůstaly pevné a u úst se objevil úsměv Marie Magdalény.

 

„A nevrátíš se do Prahy?“

„My se přece už nesmíme potkat,“ řekla s truchlivou vážností.

„Ale proč?“

„Proč!“ podivila se. „Pro to, proč jsme se museli rozejít.“

Díval se do její krásné, žensky rozkvetlé tváře, v níž bylo vítězství samoty.

 

„A přece jsi přišla. Vědělas, že jsem nešťastný.“

„Ano,“ přikývla prostě. „Ale váš život je jiný a můj taky.“

„Měli jsme se opravdu rádi. To nebyla lež.“

 

V pohledu se jí jako odpověď mihla něžná vroucnost.

„Ale slečna Amálie měla z nás nejvíc pravdy. Platíme oba draze.“

Lehce ji pohladil po vlasech.

„Lituješ toho, Fanynko?“ odvážil se jí zeptat.

 

Chvíli mlčela.

„Pepinka všechno smířila,“ řekla pak.

 

„Dovezeš mi ji jednou ukázat? Pochopíš přece, jak rád bych ji viděl?“ naléhal vroucně.

Naklonila se k němu a přijala jeho polibek, plný úcty.

Podívala se na něho, zašeptala rychle „Žijte šťastně!“, otočila se a vyběhla ze dveří.

 

*

 

Josef Mánes jde českou krajinou.

 

Kdysi si namlouval, že by nikde nenašel, co doma, ale to ještě měnil nouzi v ctnost; nyní je však stále pevněji přesvědčen, že jeho kroky jsou bezpečné. Jako voda zemí mu prosakuje nitrem horoucí cit a zavlažuje každý pohled.

 

Cítí, jak nejen podloubí měst a okna chalup, ale jak každá větev šeptá o trýzni útisku. Okraj knížecích lesů se nevraživě dívá na vesnické děti. Jahody tam zrají marně. Kukačka volá drahé časy. Sýček naříká jako v baladě.

 

Ale za okny dýchají lidské životy. Od časného rána se bratří s krajem. Malíř je zdraví z cesty na vonící louky. Zastaví se, promluví, poslechne si zkušenosti. „Starost je jak ten brousek, milý pane, bez brousku se nenaseče.“ Občas se jeho krok spojí s chudými pocestnými. Večeří s nimi na skromných herbercích a sytí se jejich rozvahou. „Vzteklý býk se nechytá za rohy, kamaráde…“ Slyší je zpívat a zpívá s nimi. Mnohokrát promokne a podešve má prošlapané. Ale když usíná, prsty vonící mateřídouškou berou v duchu tužku a opakují všechnu krásu, kterou v duši nastřádal. A ráno odhodlaně uchopí vak a hůl, nasadí čapku a hurá, zas pokračuje o kousek dál.

 

Každého dne je znovu zamilován do žen, které si neberou na noc rukavičky jako pražské slečny a nekoupou si vlasy v římské vodě, ale mají svěžest mlází, skromnost vřesu, něhu heřmánku, šestý smysl jitrocelů. Vyhlíží děti s pomněnkovýma očima. V každé zahrádce, za každým plůtkem vidí růst nejen karafiát a barvínek, ale i sladkost a trápení lásky, vzdechy, vzlyky, zaslíbení. Naslouchá písni a půvabu včel. Leťte, snášejte vosk na oleje, ať je v nich hodně jasu z květů, hodně jejich živoucí jistoty! Každá větev šeptá o naději na volný dech a v malíři roste tiché veselí síly, která zraje. Co chtít ještě víc?

 

Je to pravda, že Rubens přidával do rumělky na víčkách vlastní krev? Kdyby bylo třeba, nakapám tam té suroviny též… Ale Tyl prosil putující umělce, aby dávali raději život, den ze dne, jako se seje zrno po zrnu…

 

Josef se zastavil u slunečních hodin, zdobících radnici městečka. Dívá se na ně a myslí na jejich příklad. Většinu času jsou ve tmě – jako jeho život. Ale černé strasti duše zamlč! Vyjde slunce a hodiny upřesní jasný den. Tak se jev světu!

 

Horas non numero nisi serenas! Jiné hodiny nepočítám než jasné!

 

 

„SOUMRAK“

BOUŘE ROZEHNALA průvod Božího těla ve vsi. Vytrvalé deště hlídaly u bran zámku.

 

Mánes přijel letos na Čechy s proměněnou duší. Nesměl vydat svědectví o světě, který miloval; díval se tedy vnitřní tváří do světa fantazie, který si dříve sám zakazoval, protože mu nechtěl podlehnout. Fanynčina smiřující návštěva z něho sňala tíhu bolesti, hanu pokoření. Jeho obrazotvornost se uvolňovala.

 

Předmluvou tohoto léta bylo zastavení v Pohledu, kde pracoval na portrétech Augustových bratranců. Ale rokokový zámeček v parku s jezírkem neodbytně připomínal Čechy. V dopise pro Jetty veršoval:

 

Po Moravě, po Moravě

srdce mé touží.

Do Čech, ach, do Čech

pomozte mi, bozi!

 

Jako s dobrými přáteli vítal se první červencovou neděli s drahanovickými věžemi. Vůně květin mu stoupala do hlavy.

 

Gallenbergovi byli už týden na zámku. Josef dostal tentokrát pokoj s výhledem na altán v parku; paní Leopoldina mu však ohleduplně zachovala nábytek, na který si zvykl: stolek z dlaždiček, postel s vysokou pelestí, skladný sekretář.

 

Když sestupoval točitým schodištěm do přízemí, žertoval:

„Nejsem jako malý velmož, který přijel na své léno?“

 

Gisela a Jetty se ho ujaly a vedly ho k rybníku. Kotvila tam nová loď, pojmenovaná »Grizzel«, a zprostřed hladiny připlouval pár labutí.

 

„I zakleté víly tu už máte?“ podivil se. „Nebo jsou to ženich s nevěstou, které začaroval zlý drak cestou na svatbu?“

„To jistě,“ souhlasila Jetty. „Povídejte, jak se to stalo?“

 

Improvizoval pohádku a postupně do ní přibíral, co potkávali na stezce okolo rybníka, vrbu–nesmrtelnou stařenku, topol–junáka, ligrusy–růžová pážata, svízele–voňavé družičky dušičky.

 

„Myslela jsem, že vaše víly žijí ve vsi?“ ukázala Jetty.

„Zlý čaroděj, Alexander Bach, mávl paragrafem, oslepil malíře, barvy jim čmajzl ten hajzl z palet a nikdo nesmí vědět, že vesnické víly dosud oblékají veselé šaty. Ale stateční Honzové se nedají. Naostří štětce, palety budou štíty a vydají se do boje, až bude čas.“

 

Chápaly jeho myšlenky jen zpola, ale jeho vynalézavost je bavila. Od prvního dne se opět stal duší zámku a jeho ostrovtip měnil všední život na neobyčejný příběh. Když odjel s Augustem a Gallenbergem pro nový kočár, poradil dámám, aby si zatím oblékly starodávné šaty, a při návratu řídil žertovný ceremoniál. Jezdili na koncerty do Prostějova; jindy vyhrávala vojenská hudba v zámeckém parku a vysoko nad koruny bříz vyletovaly barevné hvězdy ohňostrojů.

 

Také se však pracovalo. Jetty s Giselou pokračovaly v učení. Augustovi pomohl Mánes začít dva obrazy, které chtěl hrabě věnovat drahanovickému kostelu. Giselin portrét byl od předloňska ve skice; hraběnka znovu oblékala bílé šaty a se svatebním smaragdovým náhrdelníkem a s kyticí růží stávala před jeho plátnem.

 

Vzpomínky byly tentokrát se skutečností v rovnováze. Fanynka do nich přicházela s odpuštěním a s ní přilétala i představa dítěte, holčičky s plavými vlasy a modrýma očima. Když v nedaleké osadě zemřela známé rodině Černínů jediná dcerka, dvouletá Karolínka, velmi se ho to dotklo; všichni byli překvapeni jeho nečekaně hlubokým soucitem a zarazili se, když nakreslil kondolenční list s matkou zemí, která nabízí pozůstalým růže vzpomínek; museli dokonce postižené rodině vysvětlit, že to malíř neučinil, aby získal peněžitou odměnu.

 

Léto kráčelo rychle. Žito zlátlo, pšenice osmahla. Úroda nastoupila cestu do stodol.

Pak, když se Gallenbergovi vrátili do Opavy a August s Giselou odjeli na návštěvu, přišla si konečně pro malíře vesnice.

Chystaly se veselky.

 

Jakmile vkročil na dvůr statku, byl rázem mezi svými, před rozvážlivými tvářemi sedláků, před usměvavými pohledy hanáckých madon. Naslouchal nářečí, v němž jako by se hloubily a vršily široké brázdy. Lidé nezapomněli dosud na jeho »Líbánky« a ptali se, co bude malovat letos. „Nesmí to být Morava, nesmí to být Haná, Praha se neodváží vydat nic z vašeho života,“ vysvětloval jim. Ale nezanedbal žádnou příležitost, aby si doplnil zkušenosti: učil se rozeznávat na výšivkách šípkový či sedmikráskový vzorek, nakreslil si svatební koláč, obnovoval si, co zapomněl. Zaposlouchal se do písniček. „Šenkýřko hluchá, sklenička suchá, nalej mi do ní, ať mi nezvoní!“ zpíval s ostatními.

 

Vykonal úctyhodné návštěvy po kraji. Ráno svítící rosou ho vídalo vydávat se na daleké vycházky. Někdy s sebou brával některého chlapce z vesnice; obyčejně však šel sám a musel přidávat do kroku, aby stačil své touze.

 

„Vstáváte jistě dřív než ostatní malíři,“ řekla mu jednou Agnes. „Proto asi tuším na každé vaší kresbičce kapku rosy.“

 

*

 

Nedaleko Laškova, u mlýna Sloupských, zažil jednou podivné náhodné setkání.

Spatřil u potoka slabého, dobře oblékaného mladíka s bledým obličejem pod černými kadeřemi, jemuž vysoká, silná venkovanka domlouvala:

„Tak chcete přes vodu, pane hrabě, nebo ne? Nemám dnes kdy. Buď vás převedu, nebo půjdu po svých.“

Jak se Mánes blížil, rozpoznával zádumčivý rys v mladíkově obličeji, nepřítomný pohled očí, svévolný dětský úsměv. Mladej ho zaregistroval, jeho tvář  zapřemýšlela a pak jí blýskl úsměv. Vykročil Josefovi vstříc.

 

„Že vy jste ten malíř?“

Když Josef přisvědčil, spěšně se představil.

„Hrabě Dominik Kinský. Niky, víte? Vsadím se, že jste o mně slyšel. Jako já o vás.“

 

Gisela vskutku vyprávěla Josefovi o synu Kinských z náměšťského zámku, jenž je pod vlivem příšerné duševní choroby, blouznivě se toulá jako vandrák krajem, a chalupnice Víchová (rozuměj ta podoba s označením „výchova“) že dostává rýnský denně, aby na něho dohlédla a pomohla mu, kdyby se příliš unavil.

 

„Tak já se vrátím domů,“ řekla žena, když viděla, že jí nebude zapotřebí. Udělala na Mánesa posunek, který měl signalizovat, aby jednal s Nikym ohleduplně, a vzdalovala se rázným krokem.

 

„Proč k nám někdy nepřijdete?“ vyptával se Niky. „Řekli vám snad, že jsem špatný člověk? To lhali. Vím toho málo a špatně, ale zlý rozhodně nejsem.“

 

Důvěřivě se usmíval, a Josefovi bylo, jako by šel okolo potoka s dítětem.

 

„Zlatohlávek!“ vykřikoval Niky. „Už jste ho někdy maloval? Nejhezčí jsou na Hermízu, tam co hlídají trpaslíci poklad. Ale nejkrásnější místo z celé krajiny je na Beňovské skále. Tam voní les nejsilněji.“

„Vím,“ přisvědčil úsměvně Josef. „Je tam nejvíc slunce. Znám se tam se všemi veverkami.“

 

Zjev mladého podivína od pohledu patřil do letošního Mánesova léta, do pohádek, které si vymýšlel, aby čelil krutosti světa. Niky byl přirozený, důvěřivý, bezbranný. Dětinská radost se střídala s dětinským zesmutněním. Když se loučili, souhlasil Josef se zítřejším shledáním.

 

Myslel v těch dnech usilovně na to, jaký námět zvolit pro soutěž na prémii, aby unikl cenzuře, ale aby přece vyznal touhu po životě. Když vídával Nikyho, jak se naklání nad květy nebo nad hnízdo s ptačími vejci, napadla ho představa poustevníka, žijícího ve vyhnanství samoty, ale v radostném obcování s celou přírodou.

 

Udělal si skicu, ale pak tento námět odmítl. Přál si mít v obraze víc životní síly.

 

Kreslil trpělivě květinu za květinou, strom vedle stromu, pohledy na úžasný kraj. Nebránil se rozjařeným nebo melancholickým toulkám s raplem Nikym. Čekal, kdy se dostane ze stínu pražských zážitků a uvidí před sebou kýžený prostor s časem. Hledal jej.

 

*

 

Zářijové nedělní odpoledne bylo plné radosti.

 

Niky si přál, aby jim mlynářka Sloupská z Trňáku udělala k večeři pstruhy; když ryby otevřela, našla v každé zlatý penízek, které Niky předtím naházel ve višních do sádky.

„Slyšel jste už takovou pohádku?“ dožadoval se od Josefa uznání, že je také chlapák.

„Schovám si svůj penízek na památku,“ sliboval Mánes.

„A já jej budu nosit na krku,“ zářila dojetím mladá mlynářka.

 

Když pak oba rozveselení trampové vyrazili vstříc domovu, dřív ještě, než se rozloučili, potkali čtveřici dívek, které se bosky, střevíce přes ramena, vracely z odpolední taneční zábavy. Minku Slezákovou z Poloni, jejíž sestra sloužila na zámku, Mánes již kreslil. Děvčata se na něho smála; nejedna kamarádka nosila od něho na památku v kancionálu obrázek.

 

Dominik děsně žárlil na takové flirtující úsměvy.

„Na všechny se smějete, jenom na mě ne. Se všemi trsáte, jen se mnou netančíte!“

„Vy jistě ani neumíte!“ uhýbala děvčata se smíchem pohledu na jeho hubená lýtka.

„Tak si zatančete se sluncem, než vám zapadne! Čtyři dukáty na sladkosti!“ ukázal Niky lesknoucí se dlaň.

„Co říkáš, Bárko?“

„Proč ne? Stejně jsme se nevytančily, jak bychom potřebovaly…!“

 

Mánes znal hrdost hanáckých krasavic. Ale Dominik neporoučel, jeho hlas byl prosebný a oči chlapecky pokojné. Připojil se k jeho žádosti.

 

„Uděláte radost dvěma poutníkům, kteří se málokterou neděli potěší!“

Děvčata na sebe pohlédla, Minka spustila písničku a ostatní se přidaly a rozhoupaly do poskoku.

 

Pod Kosířem, tam je hájek malý,

ten je naší lásky příčina…

 

Čtyři urostlé dívky, ale svátečně oděné, v kordulkách s lesklou portou, s hlavami pyšně vztyčenými v nákrčníku z krajek, počaly trsat. Paže se vynořily z rukávů jako stvoly, harasové zástěrky se svěřily větru, barevné pentle zavlály, šorec – zpružňující každý pohyb – svítil jako skleněný. Tančily chrpy i růže na mašlích, zmítaly se lelíky s fábory, točily se široké sukně. Tak tančily ty čtyři dívky, na pokraji lesa, pod zlátnoucími břízami.

 

Dotančily, ale nepolevovaly ve zpěvu, uchytily střevíce a rozběhly se dál, v poskoku, v rozmarné náladě.

 

Dávno dozněl dívčí smích na pěšině ztrácející se v lese, ale oba muži zůstali dlouho tiší a okouzlení.

Niky usedl, přebíral se rezavějící trávou a po chvíli řekl:

„Mám velkou lásku.“

 

Mánes zůstal v zamyšlení: „Nikdy nevyzpívá žádný umělec všechno okouzlení, které nám nabízejí ženy.“‘
„Mám velkou lásku,“ přisedl Niky blíž k Josefovi. „Vy žijete ve snech!“

„Moje sny mají také tělo,“ usmál se Josef. Vytáhl notes a tenkou čarou si začal kreslit květ svlačce, vzpínající se mezi trávou. „Svlačec je začarovaný polibek.“

 

„Znáte revírnu na hradeckém dvorečku?“ toužil Niky po vyznání.

Josef přisvědčil: „I krásnou paní revírníkovou.“

„Aninku?“ řekl něžně Niky. „Měl jsem ji rád. Posloucháte mě? Vloni ji donutili vdát se. Revírník Henčl je bezohledný surovec. Tluče lidi, když si nesou z lesa dříví. Aninku mlátí taky.“ Veselý blázínek měl náhle v hlase pláč. „Byl bych docela jiný, kdyby se to nebylo stalo. Měl bych duši zdravou.“ Trhal květiny a po tvářích mu kanuly slzy.

 

„Květiny za to nemohou,“ zadržel Josef jeho dlaň. „Podíváme se někdy k revírně spolu, chcete?“

„Bojím se tam. Proč je svět takový?“

Řekl to tak zoufale, že ještě když se loučili, byl svět kolem nich plný marné lásky. Neopylené květy předčasně vadly, první chlad zmrazil křídla motýlů, po zemi chodili lidé oddělení od sebe propastmi.

 

Proč je svět takový? vzlykala kdysi i Fanynka. Proč ubližuje tomu, kdo chce být dobrý, proč záští pořádá hony na bezbranné? A co ti zbývá jiného ve chvíli vysílení, v nepřátelském obklíčení mrzkých mrzoutů darebáků vyumělkovaných talentů, bez zmrzlin zmrzlých pokydaných mozečků myší od rádoby co computerů signálů korpusů a manželů od ďáblic bryndy bruncly–iks kornoutů, než uzavřít se do sebe a vysnít si svět, který je plný dobroty a rozkoše?

 

Vy budete milovat vždycky nešťastně, řekla mu včera Gisela, když se vraceli bouřlivou nocí z Prostějova a déšť tloukl na střechu kočáru nelítostný refrén.

 

Ale jen z neštěstí nelze tvořit. Když nás svět odsoudil k samotě, musíme mít aspoň šťastné sny, abychom se ubránili. Šťastné sny se rodí z bolesti. Ta ať svírá kořeny! Ale koruna ať spěje k slunci a kvete a zpívá jako Victor Hugo serenády všem, kdo k ní zabloudí!

 

Jitřivý chlad stoupal od rybníků v parku a dotýkal se pokožky lidství jako nahými konečky prstů.

Bylo pozdě večer, když vyšel Josef ještě jednou ze zámku, aby unikl samotě mezi stěnami. V jeho vzpomínce tančily dosud pod lesem, pod zlatými břízami, čtyři krásné dívky. Jak šel alejí, rozpoznával mezi vůněmi, pronikavějšími než ve dne, odkvétající žlutý šípek. Jak by asi vypadala žena, která by se v pověsti změnila v ten vášnivý a smutný květ?

 

Velký cínový měsíc zvolna rostl nad obzorem a noc se oblékala tmavomodře jako Svěrákovy kamery pro Tmavomodrý svět. Tiché zurčení znělo na břehu rybníka. Cinkot kapek nablízku i z dálky. Malíř usedl znaveně do trávy na břehu, Josef Lada by to vyfintil na pohlednici k svátku veškerému nezbytečnému humoru do zásoby.

 

Světelný stín proběhl po chvíli rybníkem a průsvitné dlaně paprsků strhly z hladiny temný plášť. Rozvinuté lekníny zasvitly náhle jako obnažená dívčí pokožka. Nad rákosím se objevily zlatě zelenavé jiskry svatojanských mušek.

 

Seděl tiše, bez pohnutí, a splýval s noční přírodou, která mu ukazovala víc a víc života. Lehké kroky provály trávou. Uvědomil si, že už dlouho zpívá slavík.

 

Tělo ho bolelo touhou. Cítil chlad v dlaních. Větvě šuměly jako sváteční sukně, pod nimiž tančily dnes bosé nohy.

Měsíční svit dosáhl malíři až do duše.

Náhle se nad bílý leknín vyhoupla ženská postava. Krásná a nahá. Stanula v květu, protáhla se, zasvitla v měsíční lázni, ruce založila za hlavu a zaklonila tvář, jako by čekala na polibek od fantóma veškerých malířských fines ve výhodách zlepšováků.

 

Jak dopadl lesk luny na ohnutý rákosový list, i tam se objevilo tělo. Spí tam kráska dokonalých ňader a boků, úsměv rozkošnického snu na tváři. Ve svlačcích na břehu se probudila jiná, polekala se paprsku, který ji laskal, a ukryla ňadra lokty.

 

Drobná světélka se roztančila ve stínech, nesena skřítky, dětmi s křidélky na zádech.

Odrazem nahé pleti to svítí nyní všude, kam se upřel měsíční pohled. Oblouk listí se mění v oblost ramen a boků. Drobné nahé krasavice se spouštějí ze stonků, vrhají se do teplého ovzduší, chytají se za ruce nebo kolem pasu a dávají se v rej na oslavu letní noci: westbam „celebration generation“ rave na přírodní odpovědi, kdo je kosmos, kdo je oslavující zastánce stereo předpovědí počasí. Tu pod loubím se skrývá mladá bohyně pootevřených stehen, leknínová milenka se nabízí mužským pažím, které se vynořili z houští, jiná, klečíc na listě, češe si vlasy sahající až ke kolenům, a ještě jiná skočila do náruče mladíka a v rozpustilosti opojení došlápla mu nahou nohou až na bok.

 

Celý prostor je naplněn oblažujícím ženstvím, příroda krotce ožívá, chválí život, raduje se i pyšní, učí se veselosti ve štěstí, bere lidskou duši do tance k oslavě krásy, která je slibem úrodné lásky.

 

Malíř klečí vzrušen na břehu. Skoro nedýchá, aby nezaplašil vidiny. Našel svůj obraz.

 

*

 

Připomínal si často tuto chvíli, když dokončoval epesní tušovou skicu »Soumraku« a když ji pak odesílal jako návrh členské prémie do Prahy. S pěnovkou, kterou mu August s Giselou dovezli z cesty, usedal s nimi v besídce nebo na terase a vysvětloval jim, jaké z tušových odstínů vyvodí barvy.

 

„Jsou ty vaše rusalky tuze lidské,“ hrozil mu dobrácky August. „Sáhnout po nich, ucítím teplo lidské kůže.“

„A příliš zdravé jsou,“ připojila Agnes. „Duše květin by měly být subtilnější.“

„Na břehu nenajde žádný z nás nic takového,“ pohlížela Gisela na Josefa. „Podívejte se panu malíři do nitra!“

 

Josef spokojen, že splnil úkol, který si vymezil, nacházel v sobě znovu ochotu k hrám, k potěšení všech kolem sebe. Vyrazil opět na podzimní procházky.

 

Na zámku Krakovci, jehož ponurý obranný ráz ho přitahoval, zůstal jednou přes noc; jak žil stále napůl ve světě pohádky, poslal na Čechy žertovný dopis ve starobylém designu a jako kořist i dárek přinesl druhého večera šest perokreseb, na nichž vtipně spojil chatrný stav zámku s Augustovými sny na opravu.

 

Pomáhal hraběti s obrazy pro drahanovský kostel a con amore – jak říkal – pokračoval v Giselině portrétu.

 

Přerušením byla výzva Jetty Gallenbergové, aby ihned přijel do Opavy, že členové slezské vlády, jimž ho doporučila, chtějí mu svěřit velkou zakázku.

 

„Nesmíte Jetty zarmoutit,“ přemlouvala ho Gisela. „A nemůžete odmítnout objednávku vlády. Vaše postavení se tím může velice zlepšit.“

 

Odjel tedy v půli září vlakem do Svinova a dostavníkem pokračoval do Opavy.

 

Z Jettina dopisu se v Čechách dověděli, že Mánes okouzlil Lichnovské na Hradci stejně jako Blücherovy na Raduni, i ostatní přátele, k nimž ho uvedli. Josef se však vrátil po několika dnech rozhněván sám na sebe.

 

„Paní Jetty byla obětavá. Na Hradci bylo krásně. Sáhl jsem si do kláves, na nichž hrál Beethoven a Liszt. Slyšel jsem mnoho zajímavého o Itálii. Ale byl jsem příliš lehkovážný rozměr umělce,“ stěžoval si na sebe Gisele. „Prodal jsem se za pouhopouhých pět set zlatých.“

 

„Co budete malovat?“

„Obraz císaře pro slezskou sněmovnu.“

„To je pro vás pocta!“ radovali se. „Chcete-li vůbec žít, potřebujete vlivné lidi!“

„Nepříjemnosti si nechám do Prahy. Co jsem slíbil Čechám, splním do puntíku.“

 

Dokončil šperky a krajky na Giselině portrétu. Pak se stal modelem August; Mánes jej vypodobnil jako štíhlého rytmistra z dřívějších dob, v černém hulánském stejnokroji, s oblíbeným běloušem v pozadí. Ke čtyřem dosavadním plátnům v jídelně přibyla tak nová dvojice.

 

Jedné listopadové neděle učinili Silva–Taroucovi s Mánesem návštěvu na náměšťském hradu u Kinských. Zámeček, obklopený kruhovou zdí, malíře velmi zajímal; obdivoval se vysokým stropům, bohatě zdobeným krbům, obrovité knihovně.

 

Mluvilo se o válce, která se rozpoutala mezi Ruskem a Tureckem na Krymu; kritizovala se císařova politika: znepřátelil si cara, ač měl tolik příčin mu být vděčný.

 

Josef ani chviličku nezahálel; z portrétu hraběte Harracha, stavitele zámku, si obkreslil Řád zlatého rouna, potřebný pro císařovu podobiznu; a do galerie dětských tváří přibyl dvouletý František.

 

Po obědě vyjelo panstvo ve dvou čtyřspřežích k Beňovské skále a na večerní občerstvení se zastavilo v Růžovém mlýně. Vedle hlavy šlechtického dítěte se objevil další andílek, dcerka chalupnice Víchové, která zatančila hostům, besedujícím při svíčkách.

 

Pak už zavanul z Prahy neklid.

 

Na Žofíně vystavoval Gallait svůj slavný obraz Bruselské gildy, vzdávající čest mrtvole Egmontově a Hornově. Čermák s Javůrkem se vrátili. Josef rychle napsal Amálii dopis, aby zjistila, co malují. Máli odpověděla, že Jaroslav shání po Praze husitské zbraně.

 

„Jestli se vrátíš před vánocemi, zastihneš ho. Rád by tě viděl,“ psala.

Skoro současně dostal však Josef zprávu, že výbor Jednoty jeho »Soumrak« zamítl.

 

„Nesmíte se dát,“ dodávala mu kuráže Gisela. „Viďte, že z toho uděláte obraz?“

Rezignovaně přikyvoval, ale dopředu věděl, že nemá prostředky pracovat několik měsíců na díle, jehož neúspěch byl předurčen.

 

O několik dní později opustil Čechy.

Odpočinul si zde a nabral nových sil. Ale připadal si po letošním létu jako zchudlý rytíř, jenž lehkomyslně uvěřil pohádce, na marné výpravě o všechno přišel a vrací se zesmutnělý a zesměšněný.

BOJ S NOUZÍ

 

ATELIÉR si Josef našel v mansardě hotelu »U arcivévody Štěpána«. Považoval poslední léto za mezihru a umiňoval si, že se vrátí k námětům drahým jeho srdci. Ale Amálie mu hned první večer ukázala, kolik dluhů čeká na zaplacení.

 

„Nesmíme dovolit, aby nás vystěhovali. Po takové ostudě bychom byli docela ztraceni.“

 

Začal rychle s obrazem pro slezské stavy a sháněl portrétní zakázky, snažil se čelit Amáliiným starostem veselou náladou. Žertovný tón měly i jeho dopisy Silva–Taroucům, kteří si také v Praze na něho činili nárok; jednou potřeboval hrabě rámy nebo grafické listy do sbírky, podruhé žádal, aby Josef vymohl od stavitele Ulmanna návrh na stavbu skleníku, jindy chtěl dokonce vzorky žernoseckého vína. Lahve, jimiž se mu hrabě odvděčil, použil Josef na vánoční dárky; dvě z nich však u Mánesů vypili v den, kdy přišel Levý s nadějnou zprávou:

 

„Ulmann mi svěřil vypracování modelu karlínského kostela. Vzkazuje ti, jestli do něho nechceš načrtnout návrh freskové výzdoby. Nemůže ti nic slíbit, ale dali bychom dohromady zase naše mnichovské trio – a kdyby návrh schválili, byla by tu naděje.“

 

Jak by nesouhlasil? Přes den portrétoval, večer dělal návrhy na fresky, pak přidal noci. Namáhal vůli, přepínal fyzické zásoby sil.

 

Daří se mi právě tak jako nebožtíku Jobovi… Kromě tisíce jiných nepříjemných pocitů bolí mě bez ustání hlava a tak jsem se dostal do bídného stavu, že hlavou nemohu pracovat, a když jsou oslabeny city a mysl, zůstává jen ruka…

 

Vzpomínal především na Giselu; ulehčilo se mu trochu, když se mohl aspoň v dopise vyzpovídat.

 

S mnoha vskutku žebráckými zakázkami, psal na Čechy, spojuji neskutečné naděje… Zatím jsou výsledky zpravidla tak nicotné, že div neztratím i ten kousíček místa, který nám tu milosrdný Zeus přiřkl.

 

A jindy vykřikl lépe než Edvard Munch v dopise pro lunch:

Jsem daleko od umění i přátel!

 

Amálie pozorovala jeho vyčerpání a stěžovala si Levému:

„Neměli jste s těmi freskami na něho chodit. Je příliš svědomitý, nic nedovede odbýt.“

 

Levý, stále statnější, kypící silou i faktorem X, čechral si kadeřavý plnovous, lítostivě potřásal hlavou, ale byl bezradný, jak Josefovi pomoci.

Vyptával se ho:

„Musíš dělat tolik portrétů?“

„A na těch jak si dává záležet! Jako by každý z nich byl na oltář.“

„Nechte portréty,“ nutil se Josef vůči nim k úsměvu. „Ty přece, Máli, dobře víš, že je to zkouška, při které si malíř nesmí dovolit žádnou chybu. Cvičí se na nich štětec i duch.“

 

Neměl vůbec zmatek ve svém soukolí. Pověst vynikajícího portrétisty a pokrokového vlastence ho přiváděla před modely, jejichž obrazy pro něho znamenaly nejen existenci a umělecký vzestup, ale i poučná zastavení na cestě, pro kterou se rozhodl.

 

*

 

Mladý obchodník Jindřich Fügner chtěl věnovat své nevěstě, slečně Kateřině Turecké, portrét od téhož malíře, který nedávno namaloval její krásnou a předčasně zesnulou matku. Vzkázal mu po nakladateli Bellmannovi. Josef znal z vyprávění od Čermáků podivína, jenž vedl v roce osmačtyřicátém setninu a nyní dráždil usedlé Pražany svým anglickým sportováním, jízdou na koni, veslováním na Vltavě, »Freigeist« se s hanlivým přízvukem říkalo lidem s tak nezvyklou dávkou svobodomyslnosti. Josef se cítil unaven a šel se vlastně Fügnerovi omluvit; ale našel v něm člověka tak zajímavého charakteru, tak samostatné mysli a s tváří tak poutavou, že místo omluvy začal hned s prvním náčrtkem.

 

Vysoký a štíhlý Fügner měl laskavé a zádumčivé oči; v hovoru byl upřímný, neříkal, o čem nebyl přesvědčen, ale mluvil bez pýchy. Otevřeně kritizoval činnost Thunů, odsuzoval místodržitelství pro zákaz sbírky na Národní divadlo, posmíval se policii, která v té době vyšetřovala a odpuzovala kdekoho.

 

„Vy se považujete za Čecha?“ zeptal se Mánes.

„Po matce jím jsem. Ale víte, odkud jsem si slabikoval první česká slova?“ ukázal Fügner do jedné ze skříní, plných knih. „Z Machkových Obrázkových dějin. Vidíte, co vy malíři dokážete!“

 

Josef dobře znal knihu, která vyšla v roce, kdy se narodil, a pro niž i Václav ryl některé obrazy.

„Je zvláštní, že jste si to vědomí udržel, když jste byl tak dlouho ve světě,“ zajímalo ho.

„Tam jsem se právě všeličemu přiučil. Nevíte, jak šosácká se mi zdála Praha, když jsem se v Itálii nadechl touhy po svobodě, a jak se mi zprotivily zdejší tuhé límce, když jsem v Anglii vídal mladé lidi na plachetnicích!“

„Však vám říkají – Poloangličan. Vaše sportování se vůbec považuje za výstřednost.“

„Někdy provokuji naschvál,“ zasmály se Fügnerovy oči. „Ale tělocvik není špatná věc. Teď se cvičí u Malypetra venku, pod lipami, to by vás jako malíře jistě zaujalo.“

 

Když skončil Mánes denní šichtu, zdržel ho Fügner k prohlídce knihovny a přitom mu vyprávěl, jak se při taneční zábavě zachytila stříbrnou konvičkou náramku o jeho frak dívka, jeho příští žena, pro niž je portrét určen.

 

„Neříkal Bellmann,“ vzpomínal si Mánes, „že si máte vzít dcerku libereckého továrníka Liebiga?“

„To se mýlil s jinou historkou. Můj otec Liebigovi vypomohl, když ještě chodil po světě s ošatkou. Když se stal milionářem, chtěl se za to odměnit mně a nabídl mi dceru. Ale mám hrůzu ze všeho, co nese Liebigovo jméno. Ten člověk má, na mou duši, místo srdce kus orleánu. Takové lidi vy snad ani neznáte.“

 

Z návštěv u Fügnera se Josef vracel osvěžen a večery věnoval další práci. Čechy zůstaly tohoto roku pro hosty zavřeny, protože Gisela, toužící po mateřství, odjela na léčení do Išlu. Osamělý August si přál namalovat pro kostel v Bohuslavicích obraz svatého Bartoloměje (vřele doporučuji pražskej kostel svatého Bartoloměje v Bartolomějské ulici občas poctít návštěvou) a žádal Josefa o skicu. Chodil tedy večer co večer do jeho ateliéru bratranec Schwiedner a Josef jej vypodobnil na obláčku, neseném dvěma andílky; další tři andílky – rusovlasé – přikreslil dole s nástroji světcova umučení; rozčtverečkoval skicu, aby měl hrabě snazší práci, připojil studie rukou i nohou a dal mu přesné pokyny o barvách nebe, mraků, červeného roucha, kde užít světlého a kde zlatého okru, jak lazurovat hnědým mořeným lakem, do stínu přimísit asfalt, na nejvyšší lesk vzít neapolský cinobr.

 

Hrabě přikoupil z vděčnosti malý obrázek, ale měl hned nové žádosti a posílal Josefa za Ulmannem a na dvorky kameníků, aby obstaral pro zámek erb.

Josefovy odpovědi byly opět veselé a křepké:

 

Mysl architekta, který je zvyklý obkládat své nápady obrovskými kvádry, není tak přístupná, jak by se zdálo; vždyť jsem, přísámbůh, musel užít houfnice, abych ho přinutil aspoň se zastavit; teprve pak jsem mu mohl připravit přátelskou ostudu!

 

Ale nebyl zdaleka tak veselý, jak se dalo soudit podle tónu dopisů. Quido byl toho léta stále marod a Josef se i za něho podepisoval bratři Smolaři. Dluhy tížily domácnost. Nebylo pomyšlení na jinou práci než podle zakázek. A přece zůstávala v Josefově duši stále živá touha po zpodobnění lidu i jeho minulosti a vracel se stále vroucněji k přání vyrazit konečně na Slovensko.

 

Život rostl v letním slunci. Vltava, posetá lesklými penízky, se hřejivě usmívala. Večery dlouho uchovávaly zlatou stopu dne.

 

Ale na delší pouť nebyla naděje. Všechny cesty v létě roku 1853 se zúžily na nedělní špacíry k Vorlíčkovům do Krče.

 

*

 

V mužné a pokojné povaze řezbářově našel Josef v těchto dobách oporu; v jeho přítomnosti vždycky zklidněl a oddechl si, jako by se na jeho citlivé a rozechvělé ruce konejšivě položila pevná a upracovaná přítelova dlaň.

 

Vorlíčkova dcera vyhlížela nedělní hosty už od rána a vracela se pak domů v Josefových loktech. Když přišel s Mánesovými Schwiedner, prohlašoval řezbář svůj domek za palác »U tří vynikajících Josefů«.

 

Ve Vorlíčkově zahradě si Mánesovi aspoň po několik hodin připadali jako na letním bytě. Vyzpovídali se ze starostí, hráli si s dětmi, pookřáli; těžkosti všedních dnů se nadlehčily sluncem, vůněmi, dětským žvatláním, ovzduším rodinné svačinky přesnídávky. Zapomínalo se na nepřetržitý zápas o groš kudla a Vorlíček dovedl i tu pomoci.

 

„Považoval bys za ponížení udělat mi návrhy na výzdobu pušek? Továrník Sochor by to zaplatil. Řekni sám,“ naléhal, „proč by pažba pušky nemohla být uměleckým dílem?“

„Nikdy jsem umění nedělil,“ souhlasil Josef. „Dávno říkám, že by umělci měli víc zasahovat do všedního života. Co by sis představoval? Bitevní výjevy?“

 

Neváhal ani chvíli; to v Amálii se mnohem ostřeji srážel pocit vděčnosti, že domácnosti přibude pár zlatých, s lítostí, že Josef místo velkých pláten musí dělat něco jako návrhy na nábytek. Ale byla šťastna, že se u Vorlíčků dovedl rozjařit a žertovat. Bavil všechny ostatní svým dobrodružstvím s bartolomějským obrazem pro Augusta, chlapecky veselý:

 

„Včera jsem vypravil rám a napsal jsem, aby pro něj poslali žebřiňák. Jenže když jsem se podíval na datum, málem jsem si rval své zlaté kadeře. Zmeškali jsme. Ale mistr mě jako praktický katolík utěšil, že se takové svátky obyčejně překládají ze všedního dne na neděli.“

„Mýlí se. Marná útěcha,“ zamítl to Vorlíček.

„Jenže já jsem ještě praktičtější katolík. Napsal jsem do Čech, aby ten přesun klidně provedli, i když to není snad ve zvyku. Světec, který se dal trpělivě stáhnout z kůže, nebude se přece horšit pro takovou maličkost.“

 

Starosti, které v pražském ateliéru nepříjemně tížily, viděl zde s humorem.

„Musím k vám Jožinka posílat častěji,“ točila Amálie otevřeným slunečníkem nad rameny. „Doma ho nevidím se zasmát.“

„Snad je to tím, že tu jde volněji čas,“ uvažoval sám. „Ale ve všední den? Portréty, honba za mramorovými krby, které jsou všechny Silva–Taroucům příliš drahé, motivy, které zůstávají nedokončeny, protože se do hlavy tlačí nové… Kde je doba mládí, které nespěchalo a jehož dny byly tak dlouhé?“

 

I Amálie zrůžověla, omládla a s chutí znovu vykládala historku, kterou už všichni znali, jak spolu s Pepou malovali v lese, jak se polekali zarostlého loupežníka, Jožka jak ji vysadil na strom a hotovil se k obraně, ale »loupežník«, nevinný dřevař, pokojně přešel a ještě je uctivě pozdravil. Ve všech prostých a drobných příhodách bylo pro ně ovzduší šťastného života, o to krásnějšího, že jej nebylo lze vrátit.

 

„Jen k nám choďte častěji,“ vybízel je Vorlíček. „Žijete v Praze jako vzdorovití samotáři.“

„Je taková doba, že se lidé zavírají jeden před druhým. Co měl dřív člověk přátel! A dnes?“

 

S večerním stínem padával i tu chlad do šťastných duší; čekal je návrat do města, jemuž dosud platila pohrůžka, že všechno české do několika let musí zmizet za obzor.

*

 

Když se stal v Karlíně purkmistrem Josef Gœtzel ze staré cínařské rodiny, sám dovedný malíř, našel cestu k Mánesovi a požádal ho o vypracování diplomu pro občanství Karlína. Pak přišel na řadu portrét mladé paní Fügnerové. Sdružení studentů si přálo, aby zvěčnil podobu skladatele Jana Bedřicha Kittla. Krátce nato se před něho posadila herečka Anna Manětínská, představitelka Desdemony a Ofelie; krásná a zajímavá žena mu obočím i ústy připomínala Fanynku.

 

Přecházel bez oddechu z jedné práce do druhé; opustil ji jen, aby šel na pohřeb syna Boženy Němcové.

 

Purkyňovi mu vyprávěli, jak se malý Hynek nachladil, ale dopis, který to paní Němcové oznamoval, poslala pošta napřed do Pešti k cenzuře. Proto přijela Němcová, zhroucená i zkroucená bolestí skrz naskrz, pozdě a zastihla chlapce v poslední fázi života, otřesný životní úděl.

 

Hřbitovem kráčely řady studentů i kráčmery z reálky; ale Josef byl překvapen, jak MÁLO PŘÁTEL tam zahlédl. Pohlížel do prořídlého hloučku; uvědomoval si, kolik vztahů vychladlo a jak je těžké uzavírat nové, když jsou všichni bez půdy pod nohama.

 

Na zpáteční trase se sešel s muzejním tajemníkem Bolemírem Nebeským (= ach to příjmení nadčasové), jehož ušlechtilou, uzavřenou tvář často vídal na schůzích »Slovanské lípy«.

 

„Všichni se Němcových bojí,“ řekl Mánesovi. „Jsou oba špatně zapsáni. Ale viděl jste ty tváře zpovzdálí?“

„Všiml jsem si. Neznám je.“

„Neznámí, ale věrní. Krejčovští dělníci, tovaryši, prodavači – ti, kteří si večer při svíčce louskali její poučné pohádky (v hrsti měj, kouzla pěstuj jako kedlubny). Kdo se za český jazyk stydí, ten sem ovšem nezavítá. A byl kdysi dobrý i pro krále.“

 

Cestou, po níž hnal vítr barevné listí, kráčeli spolu dolů ku Praze. Kolem nich chodili lidé drmolící chabou i chladnou němčinou.

 

„Připomíná mi to školní docházku,“ vzpomněl si Josef, „kdy jsme za české slovo dostávali trest. Tehdy – naštěstí i naneštěstí – jsme jich mnoho neuměli. Teď mluvím, ale přiznám se, píšu mizerně. V zimě se bude starý Honza učit.“

 

„Přišli jsme do podivné doby a v jednom pokolení ji nezměníme, nezmírníme. Literatura je odsouzena k mlčení. Vy jste k nám uvedl Moravu. Ale ani vám teď nikdo z nás neprospěje.“

 

Mánes byl vždycky překvapen, když někdo z umělců projevil sebemenší zájem o jeho činnost.

„Je bohužel minimum možnosti, zlomek naděje, pokračovat v tom díle.“

„To je, co nás tiskne všecky. Šlechta je mrtva, protože nepochopila, že jen krev české národnosti by jí dala další život. Není víc než to zvadlé listí a stejně tak ji jednou smeteme z cesty. Ti ostatní jsou vlastenci, jen když jde o kapsu. Ale jádro národa je zdravé a vydá žeň,“ zvedl hlas (včas). „Vždyť nás, Čechů, bylo už jednou sotva sedm set tisíc. A dnes je nás šestkrát tolik.“

 

Blížili se k bráně. Sychravý říjnový večer jim kráčel v patách. Mánes se svěřil Nebeskému, jaký vliv měl na něho kdysi v Mnichově jeho článek. Spisovatel tím byl dojat.

„Vidíte! Často člověk myslí, že píše, jen aby vyplnil vakuum v sobě. A někdy zrno hozené nazdařbůh zapadne do úrodné půdy.“

 

Vzal Josefa pod paží a vedl ho setmělou pěšinou po baštách, kde se suché listí tříštilo pod jejich kroky, jako by bylo z tenkého skla.

 

„Když přijde tma, jsem taky důvěrnější. Jako ten boloňský kámen, který ve dne saje světlo a v noci ho vydává. Vy jste se stal vlastencem v Mnichově? Já ve Vídni. V cizině člověku nejvíc chybí tep vlastní země. Když jsem se vracel, myslel jsem, že jdu na funus. Představte si, věřil jsem tehdy, že je čeština mrtva a že ji patří pověsit do muzea jako vyhynulé zvíře. Smutně jsem snil, jak na Řípu divadelně zhyne poslední Čech pravnouček! Štěstí, že jsme se z toho pohřebního romantismu včas vyléčili.“

 

„Bylo to pro nás asi proto tak nesnadné, že jsme hledali cestu každý osamocen. Nevěděl jsem kudy kam. Četl jsem, naslouchal, přemýšlel. Ale nejvíc pro mne znamenal osmačtyřicátý rok.“

 

„Oddělil zrno od plev a byl svědectvím,“ navázal Nebeský na předchozí myšlenku, že svoboda k nám nepřijde aristokratickou branou. „Osvoboditelé čekají jinde. Vy jste to, tuším, pochopil a vyslovil. Proč nejde vaší cestou víc malířů? Cožpak neslyší, jak na plesích tleskají, když se ozve ve skladbě lidová písnička?“

 

„Mohli vidět na mně, že se to nevyplácí. Často mi připadá, že sám jsem složen ze dvou lidských sloučenin. Jeden člověk radí k odvaze, druhý člověk chce klid a má nahnáno. Snažím se přesvědčit sám sebe, že v době, jako je ta dnešní, patříme si jen polovicí bytosti. Tou druhou se upisujeme budoucnosti. Sotva se ovšem dovíme, zda jsme zamířili správně.“

 

„Může se tak silná víra mýlit? Víra, rostoucí ostatně z kořene vědeckého důkazu? Nesmíme se vzdát.“

„Mám velkou touhu,“ svěřoval se Mánes, „poznat ještě líp Moravu a pustit se přes uherskou hranici na Slovensko. Stále si myslím, že bych tam rozluštil hádanku naší minulosti. Tam žije slovanský kmen dosud čistý, neporušený.“

 

„Zvláštní myšlenka,“ ocenil Nebeský. „Je k tomu asi třeba výjimečně ostrých očí. Ale taková cesta stojí peníze?“

„Šetřím na ni,“ přikývl Mánes. „Maluji císaře pána, abych se mohl dostat k jeho lidu. Nesmí být ovšem zima příliš drsná, abychom všechno neprotopili.“

„Zvláštní myšlenka,“ nanovo opakoval Nebeský. „Přál bych vám pro ni silné perutě! Pomohl byste i svým kámošům, kteří se dosud batolí v kachním rybníčku. Vídeň na nás vede útok. Každá paže dobrá, která slouží obraně! Rozumíte mi?“

 

Vraceli se do města, které zažehnalo nesmělé svítilny, do chladu oněmělých ulic.

 

*

 

Mánes cítil s úzkostí, jak se umělecký život v Praze rozpadá. Levý se rozhodl odjet do Říma. Rittersberk si našel uplatnění redaktora až v Záhřebu. Z velkých plánů »Jednoty« zůstaly jen skromné schůzky u vinárníka Lorence, kde se však nyní mluvilo jen o válce mezi Ruskem a Tureckem; málokdy se podařilo špetkou veselí zahnat všeobecnou malomyslnost a tupost.

 

Josef kreslil návrhy na erbovou výzdobu nad skleníkem na Čechách. Odeslal konečně podobiznu Františka Josefa I. do Opavy. Protože zima hrozila strávit všechny skrovné úspory, přišly po pažbách pro továrníka Sochora na řadu i návrhy na nábytek. Kreslil svícny, divany a etažéry pro dílny Lebedovy. V poslední chvíli dokončil také návrh diplomu pro »Dědictví Cyrila a Metoděje«; aby si usmířil Bedřicha, rozhněvaného odklady, rozjel se s ním sám v předvečer Štědrého dne na Čechy.

 

Země oblékla už sněhovou suknici. Vzduch byl čirý a ostrý, až zvonil. Rybník zamrzl prvním tmavým ledem.

 

Josef zhlédl nový skleník, zařízení sálu ústícího skleněnými dveřmi na terasu – a navrhl pro ně půlkruh z modrého skla, připomínající zimní ráz i v létě; ve společnosti několika mladých důstojníků, které znal už z loňska, zúčastnil se sanice na skřípajícím sněhu a před terasou postavil sněhovou pannu. Gisele věnoval jako dárek novou pamětní knihu, jejíž titulní list vyzdobil dětskými výjevy ze čtyř ročních období.

 

V novém krbu praskalo syrové dřevo, červený mihotavý svit sliboval útulné a dlouhé večery, v nichž myšlenky mají víc času, aby se rozvinuly. Všichni Josefa přesvědčovali, ale on odolal sveřepě lákavým výzvám. Slíbil přátelům v Praze, že se vrátí na silvestrovský mejdánek k Lorencům. Usmyslel si, že toho večera, kdy i nedůtklivá povaha může snáze přijmout fór, zaútočí na vady, které považoval v umělecké branži za nejhorší. Noční chvíle na zámku, kdy to na rybníce v parku temně praskalo, že by se probudil ze spánku i neretušovaný nepřikrášlený autor horrorzombie, George Andrew Romero, věnoval kresbám, které pro silvestr potřeboval. Mráz hrozil zlou cestou; on však přetnul pouta Giseliných pohledů a vydal se do Prahy.

 

Melancholické město na Vltavě využilo skrovné příležitosti k veselí, Bedřichu Smetanovi ještě nebylo ani třicet let. Z hospod na Dobytčím trhu vřeštěla hudba, že by si Béďa z Litomyšle před takovou přesilou decibelů zacpal uši za střízliva, všude se za staženými záclonami halekalo do daleka. I světnička »U modrého hroznu« v Havířské ulici poskytovala přece jen utěšenější prostředí než jindy. Přišli skoro všichni, kdo patřili k cechu svatého Lukáše, Pinkas s Javůrkem, ozáření už pobytem v cizině, krajináři Bubák s Havránkem, mladý Kosárek, Poppe, tři bratři Maixnerové, kteří se svou sestrou Pepinkou tvořili podobnou malířskou rodinu jako Mánesovi. Karel Purkyně s Quidem a Vorlíčkem si prohlíželi pamětní knihu, plnou veselých malířských záznamů. Byl tu Ulmann s věčnou viržinkou a s ním Bělský, stavitel České spořitelny a nových mlýnů (snad dnešní Sovovy mlýny).

 

Malíři si brzy neúčasti Josefa Mánesa povšimli.

„Je uražen, že mu výbor zase vrátil návrh na prémii,“ ozvaly se uštěpačné hlasy. „Proč by jezdil do krčmy, když je na zámku?“

„Bodejť! Pan baron!“

 

Když se zábava rozproudila, otevřely se náhle dveře a dovnitř vešel hubený, vysoký pouliční písničkář; oděn v dlouhém kabátě, měl červený nákrčník, na hlavě klobouk se zlatou krempou. Za ním se belhala vousatá babka, ne bubákova babišova daň z přežitku.

 

„Návštěva!“ zvolal mladý Poppe, který byl jedním z mála zasvěcených. Sáhl po kytaře. „Spusťte, dědo! Ale něco kumštýřského!“

Někteří vytušili, že jde o připravené číslo v programu; všichni do jednoho zpozorněli.

Písničkář hmátl do složky, kterou mu bába nesla, a vyňal z ní první list. Byl to náčrt jedné z Raffælových madon, ale nápadně přizpůsobený řemeslné výrobě náboženských obrazů.

 

„Hle vynikající dílo malíře Heřmana Bonifáce Latwera!“ prohlašoval dlouhán jako Boris Rösner sympaťák přiškrceným hlasem koníka Hopa. „Madona s lorňonem!“

„Mánes,“ vypískli překvapeně malíři, kteří se k nim přiblížili. Jiní je okřikovali. V bábě poznali Herolda.

„Především svědomitě ministroval,“ vykřikoval písničkář, „potom se vypravil do země, kde citróny kvetou, a tam proniknut nekonečností makarónů, osvojil si tuto křišťálově čistou formu!“

 

Zdvihl do výšky satiru na špatně spíchnutého Raffæla, mrkl na kytaristu a zazpíval refrén:

 

Kdo je malíř náboženský,

toho slaví každý tvor.

Nemusí být samostatný.

Škola dodá každý vzor!

 

Mladí malíři se mohli utleskat.

V písničkářových rukou se objevil nový obrázek. Byla to postava vězně v žaláři.

 

„Realismus je heslem pražské akademie,“ provolával Mánes. „Malujte jen podle modelů! Aby bylo jasno, jak si to páni učitelé představují, poučí vás tento obrázek!“

 

Malíři přistrčili hlavy a postřehli, že ležící vězeň je vlastně loutka, jejíž nohy jsou na kloubech. Vypukli v smích.

 

Akademie nás učí

dle přírody malovat.

Jenomže z té přírody tam

čouhá samý kloub a drát,

 

zpíval do toho písničkář.

 

Následovaly parodie na kopírování antverpského šerosvitu, na sentimentalitu rytířské školy düsseldorfské, na historickou malbu vůbec.

 

„Akademie učí: Nemalujte obrazy, alebrž vypravujte! O čím vyšší osobě vypravuješ, tím je tvůj obraz lepší. Nemalujte prosté lidi, ale knížata, vévody a zvlášť velké vojevůdce. Ale pozor, ať se děj vašich obrazů neobrátí někdy naruby!“

 

Ukázal svižně nakreslenou skicu »Únos Sabinek«, na níž si vojenští páni na dřevěných koních vybírají z davu vášnivých žen, které se předstihují v kýženém přání, aby mohly být zuřivě troufale uneseny.

 

Historie nebývá vždy

koruna a meč a štít!

Poslechni si, malíři, též,

jak ji zpívá prostý lid!

 

Tou výzvou písničkář skončil úspěšně zvládnuté varieté. Mladičký kreslíř Huguenin chytil pamětní knihu a pln nadšení zakresloval do ní silvestrovský ajn kesl buntes, který ani trochu nezkysl jako horrorzombie antibravurních metod rádoby method man, tento marnotratný kakabus rádoby šumavan à la Metoděj & Cyril & orkán Kyrill: debil devil tojflšnuptýachouvejch, když mizera ďábelská nastydne a prská a huhlá o to hůř. Ostatní přiskočili k Josefovi, strhli mu plnovous a po řadě se s ním objímali. Pozorně se díval do tváří, aby poznal, jak na ně jeho výstup zapůsobil.

 

*

 

Bedřich Silva–Tarouca se pro stálé neshody s představenými vzdal duchovní řehole a přijal místo konzervátora uměleckých památek v Brně. Odjížděl na studijní pobyt do Vídně a přál si, aby Mánesův vkus byl jeho rádcem; dopsal mu, aby za ním přijel.

 

Ale uhlí i dřevíčko zdražilo a Amálii ubylo v době plesů žákyň.

 

Nemám v přítomné chvíli ani krejcaru, což znamená, že se svým majetkem se nedostanu ani za městskou bránu, odpověděl upřímně zdrcený finanční čekatel Josef.

 

Mohl odjet, teprve když mu Bedřich poslal peníze. Po několika letech se opět dostal do Vídně. Procházel s Bedřichem muzea, kostely, skladiště. Ale Vídeň ani tentokrát nebyla k Josefovi příznivá a špatné počasí ho stíhalo horečkami. Snažil se najít dobrého litografa nebo dřevorytce pro diplom »Cyrilometodějské jednoty«, ale nakonec došlo mezi ním a Bedřichem k roztržce.

 

„Pánům ze spolku se váš diplom nelíbil,“ přiznal mu Bedřich. „Ty postavy z lidu mu dávají příliš světský ráz. A k tomu nazí andělé! Vždyť je to perverzní.“

 

Josef, čelo v obkladech, k němu trpitelsky vzhlížel:

„Pane hrabě, nebudete přece po mně chtít, abych vám kreslil zakuklené panáky?“

Bedřich šetřil jeho status quo. Když však našli po delším hledání mědirytce, dal anděly obléci. Josefova první cesta, jakmile vstal z lůžka, vedla do dílny; nemohl už změnit rytinu, ale smazal svůj podpis, rozcházeli se tehdy s Bedřichem dost chladně.

 

Když vtáhlo do Prahy jaro, přišel z Čech dopis, jímž ho zvala Gisela na vesnický candrbál all inclusive. Slavíci už zpívají, psala, a pozvala jsem také hraběte Kalnokyho, který má dvě krásné dcery. Ale Josef se omlouval. Začalo se opět mluvit o výzdobě karlínského kostela. A myšlenka na cestu na Slovensko sílila. Hovořil o ní s přáteli, ale ti ho dosud nechápali. Venkov? Vidiek? Budiž! Jako lze zaznamenat starou popelnici prohnutou a špinavou, lze zapsat i kroj. Ale mluvit o lidech, kteří ho oblékají, s takovým nadšením? Mánes má rád venkovské holky, říkali si.

 

Jednou navštívil Josefův ateliér redaktor Mikovec, aby se přeptal na galerii národních krojů. Ale z té sešlo, když nakladatel nedostal ani jedinou přihlášku.

 

„Lidé mají nahnáno v gatích,“ mínil Mikovec jako Miki Maus, „že by tím před úřady prozradili vlastenecké smýšlení.“

 

Dal si ukázat Josefův návrh »Oldřicha a Boženy« na prémii Jednoty, který byl také pro jistotu zamítnut.

 

Z jakých příčin od výboru řečené Jednoty, v němžto tolik »umělců« zasedá, nebyl přijat, vědí toliko bohové, napsal v Lumíru.

 

Jeho uvozovky přinesly Josefovi novou nevůli. Nedal se odradit a nakreslil další návrh. Takto žije pan designér z devatenáctého století, vážení. Zahradník na něm zapuzoval cizokrajné květy a lákal k sobě domácí, které se hodí na české záhony od Aše až po Humenné, tehdy jen myšlenka na humanitu.

 

Ale ani tento návrh nebyl schválen. Přijal tedy zakázku továrníka Lebedy a navrhoval rukojeti pistolí pro průmyslovou výstavu v Mnichově. Šetřil drobné honoráře, aby mohl zrealizovat konečně už tolik lákavou a slibnou cestu na Slovensko.

 

Ta myšlenka byla před ním po celé jaro jako hvězda. Počítal dny i krejcary. Ale české umělce čekala prachmizerná almužna. Veličenstva, František Josef s Alžbětou (Sisi), ohlásila návštěvu Prahy. Umělcům byl přiřčen úkol postavit brány a obelisky. Všichni byli přetíženi; proto se dostalo i na Mánesa, pro něhož se po dlouhá léta nenašlo práce ani za pětník. Pro bránu u Uršulinek nakreslil v dětských postavách »Průvod průmyslu«. Náprstek mu vyjednal také výpravu sladovnické skupiny; Josef ho oblékl jako vévodu Gambrina (ať žije chmel, stařec Gambrinus, jen plus na plné koule, ne minus) a jeho chasu proměnil ve flanderské panoše. Do třetice od něho Nebeský vyžádal návrh na desky rukopisné sbírky básní, kterou chystalo Muzeum pro císařovnu Sisi; Josef navrhl Čechii na lvu, dívčí postavu Umění a vazbu vyzdobil drahokamy.

 

Vítání se však nezúčastnil – jako většina Pražanů. Zazlívali císaři chování vůči Rusku, jehož tísně rakouské vojsko zneužilo a okupovalo Multánsko a Valachii. Domnělý úspěch přinesl pohromu armády kosené nemocemi, průjmy, zvracením, vzrůst státního dluhu, zvýšení daní. Vlastence trápilo, že Sabina, Sladkovský a s nimi mnoho mladých Čechů je dosud na pevnosti.

 

„Půjdeš vítat?“ zněla v těch dnech obvyklá pražská otázka – jen proto, aby se mohlo odpovědět: „Až Havlíčka!“

 

Léto potom přineslo rozhodnutí o Mánesových návrzích pro výzdobu karlínského chrámu. Bylo zamítavé.

 

Josef přijal výsledek už bez překvapení, s chladnou odezvou, toť můj stoický klid a víte, co mi můžete? Myslel na Moravu a na Slovensko s takovou neochvějností, jako by tam teprve měl začít nový život. Měl už nachystánu krabici vodových barev, papír k prokreslování, vosk, tužky.

 

Chtěl vyrazit. Ale v Čechách zřídili na zámku kapli a potřebovali pro ni výzdobu ucházejících forem; paní Leopoldina si vzpomněla, že její otec půjčil kdysi mnoho svých obrazů »Kunstvereinu«. Požádala Josefa o pomoc a on nemohl odepřít; musel čekat do konce srpna v Praze, aby mohl s Giselou, projíždějící do Karlových Varů, navštívit obrazárnu. Jeho zásah přinesl však užitek; mezi bezcenným brakem haraburdí halabala objevil Cranachovu Madonu a v »Umírání svatého Františka« rozpoznal štětec Brandlův. Spolehlivě zážitek i po tolika letech! Staral se pak ještě o odeslání vzácné zásilky obrazů a hledal pro kapli u řezbářů gotická okna.

 

Prošlo září.

 

Utěšilo ho jen, že se setkal u Purkyňů s Boženou Němcovou. Přišla velmi rozrušena novými prohlídkami u manžela v Ďarmotech; zkonfiskovali mu Havlíčkovy knihy, Marseillaisu i její dopisy a škrtli mu příplatek na výživu. Zápasila s horší bídou než dosud, ale když uslyšela o Mánesových plánech, přemohla své roztrpčení a rozhořela se jako celistvá sopka Vesuv, smutná i vroucí z pětapadesáti procent na přetřes se čtyřiceti pěti procentíky rumové tuzemské naděje:

 

„Pozdravujte ode mne ty velebné vrchy! Zahrabat bych se tam chtěla do lesních stínů, v nejodlehlejších kútech,“ užila občas s chutí slovenského termínu pro báječnou představu, jako by už chtěla malíři přiblížit noblesu se zemí, která na něho čeká. „Já ty kraje lúbim, ve snu se jimi těšívám jako drahými osobami. Poutě u kapliček, pestré kroje, cikánské rodiny. Uvidíte sám!“

 

Vzpomínala na Banskou Štiavnici, na Sliač, na hraniční hory.

„Bude už chladno, mlha, ale lidi tam pracují jako v létě, najdete je na zemácích, při setí ozimu, na dříví. V novembru bývají svatby, třeba se za mne napijete červeného vínka. Děvčata poznáte jako lálije a chlapce jako drištěl, člověk by je líbal. Hore na záboj!“

 

Úsměvy lahodných vzpomínek v jejím zádumčivém zraku byly poslední, neodolatelnou výzvou vpřed.

 

Josef poslal zavazadla na Čechy a oznámil, že tam dorazí asi za šest týdnů. Počátkem října 1854 vyjel.

 

 

VELKÁ CESTA

 

AŽ DO ZÁMKU v Pohledu vede z vesnice stromořadí lip jako dvě řady mohutných svícnů. Léto v jejich korunách doznělo, listí rezaví a snáší se na cesty. Zámek otvírá pevnou kamennou náruč do parku. Je tu klid a bezpečí.

 

Amálie, která sem Josefa doprovodila, zrazovala ho od další cesty.

„Může přijít špatné počasí. Nebývá v říjnu vždycky modrá obloha, nemáš zdraví z křemene.“

„Ale jsem z mlynářského rodu, mám k vandru chuť.“

 

Nechal v Pohledu kresbu zámku jako omluvenku, ale do složky už uložil první výtěžek z cesty, dvě kresby, jak si německé venkovanky vážou nedělní šátek.

 

A jednoho jitra, dřív než se slunce zvedlo nad mlází, vyšel do kraje vysočiny, zlatými březovými háji, stínem doubrav.

 

Duše země je mu dávno blízká. Ale tentokrát je odhodlán k ještě citlivější vnímavosti a silnější než kdy jindy. Od té chvíle, kdy poslal do českého světa hanácké milence, uplynulo pět let. Pět let útisku, burcujícího víru. Je silnější, protože ví, že víc dovede. I proto, že zůstal na této cestě sám.

 

Umí chodit rychle, řemeslo v hubeném vaku na zádech, a nebojí se chladu. Pošvihuje hůlkou, zdraví se s lidmi, mává na hejno divokých hus.

 

A slunce je k poutníkovi milostivé: zahřeje mu den, podloží příjemným mechem pléd, který si prostře k svačince, dá mu na chléb vůni lesa, růžově prozáří modrý dým doutníku.

 

Josef hledí s láskou na teplý jas barvící se stráně. Potěší se žlutí jilmů a hořícími hranicemi javorů. Oslovuje listy, které mu vítr hází na ošacení, a hledá rozdíl mezi jejich nachem, purpurem a rumělkou.

 

Cítí bratrskou lásku ke každému stvolu, k posledním zvonkům, k nehasnoucím jiskrám sedmikrásek. Než to sedmkrát zapomenete, tak si to přivolejte šestým smyslem k sobě. Vysvobodí zesláblého putovního exempláře motýla, který se mimoto zapletl do pavučiny a neví sám, jak ven ze šlamastiky.

 

Stín se zdelšil. Kolik je vůbec hodin?

Mlhy, hlídky noci, se zdvihly v úvalu. Rybník vyfasoval břidlicovou barvu. Šedá zeleň lesů tuhne.

Cesta vede dál. Proti němu se krade do údolí soumrak.

Měsíc, plaše nahlížející, zda skončil malířův den, ho dovede na nocleh.

Jihlava.

Načrtl si chrám, hradby, několik německých krojů.

Ale ví, že ho čeká jiný cíl.

A dlouhý deštivý den prosnil v dostavníku.

 

*

 

Chtěl dojet do Břeclavi. Vystoupil však z povozu dřív.

 

Na velkém poli uviděl řadu dívek. Skloněny tvářemi k zemi, vykopávaly motykami zemáky z řádků, jejich šat se bělal na poobnažených nohách. Dorazily k mezi, ohlédly se na stopu práce, napřímily bolavá záda, protahovaly paže. Sbíraly se k návratu domů.

 

Zlatě růžový přísvit večera padal na krajinu a kukuřičné klasy vlály ve větru jako světlé kštice mladých žen.

Josef vzbudil pozornost děvčat, která přerušila písničku a vyptávala se, koho vlastně tady hledá.

„Vás,“ řekl vesele a byla to pravda.

 

Chápal, že se před ním zpola stydí a zpola se mu vysmívají, ale šel s nimi rád a vnímal zpěvnost jejich dikce, která mu rázem zazněla milostněji než hanáčtina, občas přeměřil obdivným pohledem jejich ztepilé postavy, jako po vlnce sklouzl jeho pohled po lýtku; ale dobře si všiml také vážné uzavřenosti obličejů ve chvíli, kdy utichl mnohohlasý smích.

 

Když dívky viděly jeho zdvořilost a jemnost bez městské pýchy křupanů, ne, fakt nemá význam jmenovat, kdo je kdo, rozvykládaly se a ochotně mu ukázaly cestu k Helešicům, na něž měl doporučení. Litoval, že tak brzy stanul u plůtku z vrbového proutí a že doznívají v šeru uliček dívčí hlasy.

 

První nocleh pod doškovou střechou byl tu stejně líbezný jako celý kraj. Žloutnoucí listí révy, kryjící modře ojíněné hrozny, nahlíželo do oken s muškáty a bazalkami.

 

Po celé Staré Břeclavi voněly trnky, všude se vařilo, děcka běhala umouněná. I do usínání se mihotal odlesk ohňů a zněly TKLIVÉ PÍSNĚ mládí.

 

A keď dojde sobotěnka, půjdu hore dědinú,

s chlapcama si zazpívám, potom půjdu za milú!

 

Hned před snídaní podával mu Jakub Helešic láhev slivovice a „Zavdejte si, ta je z prostředka! Kdo ji pije, ani sekerou ho nikdo nezabije.“

 

Den za dnem svítil Mánesovi laskavým říjnovým sluncem. Nakreslil si nádvoří břeclavského zámku a lehkým, jako nadechnutým akvarelem domek, kde přebýval. Nejraději vybíhal na začátek volného kraje, který dýchal už únavou zhnědlých polí, ale vzduch byl svěží jako mladé víno. Malá děvčátka tam pásla na strnisku husy a byla jako pestrá kytička, k zulíbání, k namalování, i s hejny posledních motýlů, kteří se potáceli okolo jejich hlav, s houfy strnadů na okrvavených hrušních.

 

A pak se Mánes vracel, skláněl hlavu a z malebných žuder vcházel do jizeb, kde objevoval poklady. Žasl nad touhou zdejšího lidu po barvité kráse. Dlouho stál nad stařenkou, kterou viděl namáčet slepičí nožku do modře a popaměti, podle citu zdobit obrovnávku. Zaznamenával si ornamenty, zapisoval, skicoval.

 

Nejvíc ho zajímali lidé. Jejich

Poznámky k tomuto příspěvku

Li-po (Občasný) - 28.6.2017 > Body: 5 Doporučil  <reagovat

Li-po (Občasný) - 28.6.2017 > Paráda, jako vždy,!- Publikujete někde ? <reagovat

mystikus (Občasný) - 29.6.2017 > Li-po> čau zatím jen jako fičák na sněhu, online v rozjezdu, žádný podpulťák řidičák skupiny C :) <reagovat

careful (Občasný) - 29.6.2017 > Li-po> Hele, Lipíčku, když tě to tak stááášně nadchlo, mohl bys nám pár větama napsat, o čem to bylo, abych náhodou třeba o něco nepřišla (o nějakou skvělou myšlenku, co v tom byla, nebo tak), protože na mě je to krapet tl;dr. <reagovat

careful (Občasný) - 29.6.2017 > Technicky mi to připadá ok, dokonce bych řekla, že i dobré, ale obsahem je to zas nějaké moc umělecké. Lidi tak kafrají divné fráze, do toho se nasere Pepek námořník...proč vlastně? Pepek snad chrěl jen Oliv Ojlovou, nevšimla jsem si, že by toužil po děvčatech, takže je to nejen divný, ale i myšlenkou mimo...no, Lipo si počte, no. <reagovat

mystikus (Občasný) - 29.6.2017 > careful> bylas aspoň někdy v Marseille u námořníků namočená jako olivová mejdlová bublina? abys poznala námořnické ragú <reagovat

careful (Občasný) - 29.6.2017 > mystikus> Ne, já ne, ale vsadím boty, že takovej Lipo tam byl určitě a proto tomu tak rozumí. <reagovat

mystikus (Občasný) - 30.6.2017 > careful> kráčmero, na totemu tě není třeba, nebylas v Marseille a poučuješ, kdo je námořník na vlnách? jdi se zahrabat do noir popela... <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + sedm ?