Probuzení
bohů Egypt
4.
den 2. dekády 2. měsíce 2405 BC
V
ulicích hladového mnohoměsta Iunu volně pobíhali jen nesnědení psi a
kočky. Půlnoc se pomalu naplňovala a zbylí obyvatelé se schovávali ve
svých zalígrovaných domovech. V posledních týdnech v zaprášených
křivolakých uličkách nebyl po setmění nikdo jist životem. Povídá se,
jak prázdným nočním městem létá temný démon Izmael a provází ho suita
zaběhlých zvířat. Koho naleznou – toho roztrhají na kusy. Ani
palácová stráž po večerní modlitbě nevystrkovala drápy za hranice
Vnitřního města. Na opuštěném bazaru se proháněl jižní chamsín a v
rohu u ruin Jasmínové brány se pod plachtou k sobě tiskli dva potulní
kejklíři.
Před polednem prováděli nedaleko Slunečního chrámu
roztodivné kousky s ohněm i mečem. Jejich mistrné počínání přivábilo
k oknu i faraonova správce města, aby z málem
nadoblačné výše palácové věže pohlédl na jásající shluk zvědavého
lidu. Hluboké vrásky na zachmuřeném čele sedmnáctého správce
prozrazovaly nekončící starosti o budoucnost města.
Pyšná
egyptská metropole se sto let prohýbala pod záplavou exotického
zboží, koření, drahých mastí, otroků, ale i neznámých dryáčnických
lektvarů a orientálních černých umění mysli, spánku i těla.
Hlučné
bazary plné naditých obchodníků rozhodně netrpěly nedostatkem
zvědavců ani místních vypasených kupčíků. Lid prostý též neumdléval
pod knutou vládce a řečeno slovy jitřního tepače slov Rubena
Al-Osira, metropole světa Káhira byla macatá nevěsta na výsluní moci
a kulturní svěžesti.
Není jisté, zda svá slova vzkřikl do
paměti větru za ranního kuropění, v čase vlády nad svým tělem z obou
světů, nebo již po každodenní nezřízené vinné polední snídani.
Rubenův osud je kupodivu zaznamenáníhodný.
Narodil
se prý ošklivé mladé pelištejce, jíž nedaleko Ghazy
znásilnil jakýsi nezkušený beduínský pouštní bojovník. Z radosti,
že si konečně splnil milou mužskou povinnost a obšťastnil svým horkým
semenem lůno své první skutečné ženy, ji překvapil hned třikrát.
Ze
zoufalství, že je tak ohyzdně nevábná, ji pořezal dýkou na obličeji,
aby nikomu ani myšlenkou nenaznačila, který tajemný bojovník od
Mrtvého moře přitiskl na ní svůj pyj
a
snad i dal vzniknout novému životnímu příběhu. Pohodil do písku tři
zlaté mince a navždy zmizel. Pelištejka, přes zranění šťastná, že má
pro koho dýchat pod spalujícím sluncem, které ji zatím neposkytovalo
stínu, posbírala jmění a zařekla se, že jej uschová pro život, který
jí počal klíčit v opuštěném lůně.
Od prvních zvídavých krůčků
bylo jasné, že budoucí básník nebude jen tak lecjaké neposlušné dítě.
Matku téměř utrápil, přesto, že docházel každý den do Nouriho školy
pro Zdokonalení každodenní práce a výuku filozofické četnosti
myšlení. Kostrbatý název vycházel z nutnosti uživit učitelovu rodinu
přilákáním ratolestí zabedněných rodičů odkojených čerstvým - ovšem
bezduchým – povětřím na svazích hor, mezi ovcemi a kozami. V
jinošském věku patnácti jar sbalil Ruben pár drobností a vydal se za
poznáním do světa. Matka tři roky na to skonala a proslýchalo se, že
její historka s pouštním milovníkem má jisté trhliny. Lékař
konstatoval smrt utonutím v moři, ale vyslovil dohad, že její lůno
nikdy nepoznalo muže.
Syn zatím léta cestoval, ale kam je
zahaleno tajemstvím. Ví se jen, že doputoval do pupku civilizace –
vítězné královny světa – Kemet (Černá země = Egypt). Kdesi
tvrdil, že se nějaký čas zdržoval v Jerichu u moudrého poustevníka
Enkina, pocházejícího z Eridu od dalekého Eufratu. Údajně
sloužil i v téměř nedostupném Chrámu blažené shovívavosti a květu
marnivosti, ale nejspíš se jedná o dědkovské tlachy.
Dnešní
Al-Osire tráví noci v pijatikách a je-li mu umožněno - v prostopášném
veselí mezi nemravnými tanečnicemi. Polední slunce jej vyžene z
pelechu a neznaboh v mžiku trojčí, co by kde vyzunkl a koho ze
slušných blahořečených městských starších svými veršíky znemožnil
nebo napálil před tváří správce či považte, vladaře.
Z
paláce se ozval hlas noční hlídky. Noc se zlomila k ránu.
Chamsín se na tržišti náhle ztišil a prázdný prostor vyplnilo do
poslední skuliny těžké zlověstné ticho. Potulní umělci vycítili
nebezpečí a plachta se klepala v bezvětří, jako čechraný vavřín.
Měsíční svit uvadal nad prázdnými regálky a narychlo zbitými
konstrukcemi stánků. Panický strach se jim vtikl pod kůži a nedovolí
poodhrnout střechu bídného příbytku, přestože si k večeru notovali,
jak šťastně vydělali. I za nájemnými ženštinami nebo ztepilými
chlapci se jim zachtělo, ale nakonec raději šetřili domů. Nyní však
by se jim krve nedořezal.
Štěkot psů se pomalu blížil k bazaru.
Vyběhnout bůhví kam, ale pryč. Třeba i do náruče smrti, ale
nečekat schoulen a oslepený.
Nebo ani nedýchat a modlit se k
núbijským pouštním bohům?
Titkul přetavil strach v odvahu
a vyrazil z úkrytu. Paprsek měsíční záře prořízl tlustou oponu
lepkavé tmy a osvítil vysokou postavu dobře stavěného vznešeného muže
tmavých dlouhých vlasů, asi pětatřicetiletého. Prchající se překvapen
zastavil a poklonil se. Onen muž pokynul, aby jej následoval. A tak
se stalo, že si jeden kejklíř prodloužil svůj ubohý osud a druhý
přestal své jméno používat, jakmile psi roztrhali jeho skrýš a kočky
dokonaly dílo zkázy.
„Kdo jsi, vzácný pane,“
neváhal s otázkou vždy zvědavý kejklíř.
Tajemný zachránce si
opovážlivce přeměřil pronikavým pohledem, ale rozjasněná tvář se
mírně pousmála.
V prázdné ruce se mu zjevil klacík, kterým
nakreslil do prachu ulice jakýsi znak.
Snad velký zub. Skoro
jako sloní kel.
Titkul se sice tradiční odpovědi nedočkal, ale
bezesporu mu zkřížil cestu velmi mocný pán a mág k tomu.
Nesourodá
dvojice se asi hodinu pohybovala potemnělými tichými uličkami Staré
čtvrti a poté zmizela neznámo kam.
Kotouč Slunce už
netrpělivě postával nad palácem vladaře, když mazaný lišák Tanarito
budil Rubena. Tenhle třináctiletý nezbeda z Džehutu, byl virtuózní
kapesní zloděj.
Ani
párem volů ho rodiče neudrželi na poli nechenském. Neměl chuť
neustále zapichovat do hlíny dřevěnou čepel rádla nebo připevňovat
tyč k volským rohům. V době peret, po nilských záplavách, se sešla
celá rodina při rozbíjení hrud na poli.
Jedinou změnou v nikdy
nekončícím zápase s přírodou byla výměna dřevěných motyček se
sestrou. Jednou A jindy V.
Pláchl do vysněného centra dění.
Brzy však pochopil, že vybájený Iun je našminkovaná děvka bez
skrupulí. Nenasytný had z ráje, který vysává lidské oběti.
A
tak se zařídil podle situace.
Nalezl ochránce i přítele
ve veršotepci, který sice za bílého dne popíjel na tržišti, klábosil
s obchodníky a honil poběhlice, ale také mnoho znal a viděl
souvislosti jevů, které jsou obyčejnému člověku zatajeny.
Nerušeně
provozovali taškářskou živnost, ovšem před dvěma měsíci zahalila
vzkvétající metropoli mlha pochybností a strachu.
Nejprve
zmizeli nejbídnější nuzáci živořící za branami.
Nikomu
nescházeli. Za pár dní se v ulicích Vnitřního města našly první
zbytky po čerstvém rozcupování člověka. Jakmile místní poznali v
části hrudi jizvy známého užvaněného starce z předměstí - pokojný tep
města se prudce zrychlil. Nikdo nechtěl být další oběti neznámé
hrozby. Vnější brány stráž na noc uzavírala, přesto nechutnému
zabíjení nebylo konce. Z ulic se záhadně ztráceli psi a kočky.
Zprvu
se správce domníval, že se hladomor z Horní země rozšířil i do
jižní chudinské části města, ale nedostatek potravy nebyl důvodem
tolika krveprolití. Navrhl proto vladaři, povolat Velkého elamského
astrologa a mága Madakta, který by vyčistil svěřené území od rejdění
temných sil.
Taková náročná operace si vyžádá velké množství
zlata a drahého kamení. Jinak elamského krále i samotného
hvězdopravce - poskytnout vladaři Egypta pomoc - poklesne na
minimum.
Mezitím se pěvec a básník probral. Zdál se mu zase jeho
oblíbený sen, v němž líbá svoji lásku Emet a ona říká konečně ano
před oddávajícím knězem. Potíž byla v tom, že Emet je kněžkou v
svatyně Líbezného klidu. Pečuje spíš o mrtvé duše než o živé milence.
Ruben
s Tanaritem tak kujou pikle, jak vytrhnout krásnou Emet z
doživotních okovů chrámového řádu. Scházejí se třikrát za desetidenní
týden při pravidelných nákupech na bazaru. Stihnou pár něžných
pohledů, občas dotek ruky a zřídka letmý polibek v uličce. Riskují
značně. Znevážení postavení chrámové kněžky světským polibkem je
trestáno smrtí provinilce a zapuzením řeholnice. Což vyšlo prakticky
na stejno.
Za poslední rok společného naučil rebelující básník
malého zloděje téměř vše, co sám poznal a pochopil se při svém
putování z východu do velkého Iunu. Tanarito byl neuvěřitelně bystrý
a logicky uvažující student. Vstřebanou látku dál rozvíjel a tvořil
nové konstrukce, přičemž se neustále na něco ptal, až šla - byť
sečtělému - Rubenovi hlava kolem. Pomalu přemýšlel, že by šikovného
kluka poslal do učení k moudrému Enkinovi.
Nejdříve ale je
třeba ukončit Emetino klášterní vězení.
Už je poledne,
musí hbitě na trh, jinak svou princeznu dnes propásne. Vzal to
zkratkou kolem tesařské dílny a podél jezera. V této oblasti lze
očekávat městskou stráž, ale co naplat.
Spěchá.
Široká
třída Pod měsícem je v ústí na Velký bazar ucpána handrkujícími se
místními i trhovci.
Nalezli hromadu lidských vnitřností.
Zase.
Děvče od stánku s proutěným zbožím šmejdilo po
cestě, jestli někde neleží nějaká zapomenutá tretka nebo cingrle a
přitom vybízelo obyvatele okolních domů k nákupu košíků.
Uklouzla
po vyvržených střevech a rozplácla svůj opálený zadek mezi opuštěné
lidské srdce a ohryzaná játra. V ten okamžik se krutě a zcela
pochopitelně pozvracela.
Mezi ostatky těla ležela netradiční
zakrvavená čapka.
Kdosi z přihlížejících vykřikl :
„Ta
patří jednomu z těch žonglérů odkudsi z Núbie, co vystupovali včera u
Chrámu. Kouzlili s ohněm a polykali meče. Určitě je to on.“
„Chudák
má to za sebou,“ vykřikl druhý.
„Čeká nás to
všechny. Hrozná doba.“
„Bozi se na nás zlobí za
rozmařilost a lásku k mamonu,“ přidal se do pouliční disputace
prostý poutník.
Nedočkavý
milenec se protáhl mezi čumily a už se vmísil mezi prodejce.
Zahlédl
Emet.
Stála asi dvacet kroků od něj.
Krásná, životem
kypicí, sotva dvacetiletá žena s mandlovýma očima.
Dlouhé vlasy
barvy noci měla stažené okem na temeni.
Ruben odhodil všechnu
opatrnost i nutné inkognito a zamířil přímo k ní.
„Emet,
lásko moje, miluji tě.“
„Rubene, ty blázínku. Uvidí
nás stráže nebo pomluví lidé z trhu a budeme ztraceni. Vydrž ještě.
Otec mi slíbil, že mne do roka vykoupí z chrámové knihy a budu moci
svobodně odejít. Miluji tě.“
„Spanilá kněžko mé
nevinně vilné touhy, rozkvetlý kvítku mých každodenních snů. Víš
dobře, že slibům tvého otce nevěřím. Je příliš spřažen s mocí vladaře
a Slunečního chrámu. Jen tě tahá za nos.“
„Miláčku,
jinou možnost nemáme. Nepočítám-li tvé šílené představy o ozbrojeném
útoku a dobytí chrámu nebo mém tichém únosu ze svatyně na ostrov
daleko v moři. Jsi neuvěřitelný snílek. Ale krásný. Moc ráda bych tvé
fantazie prožívala s tebou. Ovšem, dobře víš, že to není
možné.“
„Máme s Tanaritem promyšlený plán. Příště ti
řeknu víc. Líbám tě, lásko moje.“
„Jdi už! Lidé se
otáčejí. Jak já tě miluji. Srdce bych si roztrhla steskem ...“
„Máte
zájem o naše fíky, mladá paní?“
„A … ano.
Koupím. Děkuji.“
„Hodně štěstí. I pro vašeho
miléhooo.“
„Ta ženská má oči všude. A to se mě skoro
nedotkl.“
„Tušíš
kejklíři, kdo jsem?“
„Velký mág, pane,“
potichu odvětil Titkul.
„Nanejvýš pravděpodobně je tomu
opravdu tak. A proč jsi naživu, víš?“
„Netuším,
pane. Zželelo se vám chudáka?“
„Ty jsi učiněný mák.
Nebo snad zpitý nezralými makovicemi? Zdáš se být rozhodný a odvážný.
Zachránil jsem ti život a měl bys vyjadřovat svoji vděčnost naprostou
poslušností. Vezmu tě do služby herče Titkule. Naučím tě kouzelnictví
pro davy, temné i bílé magii pro zasvěcené, vznešenému umění
bylinných lektvarů, travičství i věrnosti až za hrob. Dám ti dlouhý a
dobrodružný život plný roztodivných kousků. Dostaneš nesmrtelné jméno
a pocítíš velikou moc a zadostiučinění. Žádný živý člověk se ti
nevyrovná a mrtví tě budou poslouchat. Žádám jediné. Naprostou a
bezmeznou poslušnost. Mé přání ti bude rozkazem a rozkaz zákonem.
Tvůj život bude navždy v mých rukou. Jak se postavíš k mé jedinečné
nabídce? Skvělý život strůjce a pobočník nebo ubohá smrt prosebníka v
čelistech věčně hladových psů?“
„Můj převzácný pane.
Nevím, co říci. Potkalo mě veliké štěstí. Chci se naučit velké věci a
poznat tajemství, o nichž jste se zmínil. Možná se dozvím i odpovědi
na otázky, které mne trápí. Nevrátím se domů a budu vám věrně
sloužit. Můj pane.“
„Umluveno. Věz, že nebudeš
litovat. Nezapomeň však, že vše, co se od tohoto domluvení dozvíš –
je přísně tajné. Má slova nejsou určena pro žádné jiné uši, než tvé.
Mé jméno je Mistr Set. Jsem velký mág a posel světla mezi stíny. Má
krev a přízeň sahá k samotnému srdci egyptských božstev. K srdci
černé země. Mezi nebem a zemí sotva nalezneš většího vidce časů
budoucích a účastného hybatele věcí přítomných.“
„Skláním
se pokorně před tvou velikostí a nedostižností, můj vládče. Oddávám
se dobrovolně do vašich služeb i rukou.“
„Jsi vážně
dobrý herec Titkule komediante. Naposledy jsi byl osloven svým nyní
již nepotřebným jménem. Vypij tento nápoj povzbuzení mysli.“
„Rozkaz
pane.“
„Pij zvesela a do dna.“
„Trošku
trpké, ale ...“
„Ale velice účinné, hochu. Závazek
je tímto aktem stvrzen provždy. Tvé nové a pravé jméno budiž
Lenkoran“
„Děkuji
pěkně. Krásné jméno mám.“
„Titkule?!“
„Na
koho voláte, Mistře.“
„To nic, jen zkouška
paměti.“
„Aha. Pamatuji se na jakousi dámu jménem
Emet.“
„Kdes to jméno vzal?“
„Mistře,
nechtěl jsem vás rozhněvat. Zaslechl jsem je na trhu, jak bába s
kořením dští síru na půvabnou Emet z Chrámu. Závidí jí do
morku kostí, babizna. Prý je tak hezká, páč se upsala temným silám a
měl by to někdo ohlásit správci města.“
„To vše
ještě může být pravda. Čas nečas. Drmolíš o překot, jak závodní
dvojspřeží, Lenkorane. Naše spojení už nese první plody. Můžeš jít,
zjisti – nenápadně – jaká je nálada na trhu a ve městě
vůbec. A také, kde nyní přebývá ona kráska.“
Slyšíš za
roh, i co nemáš, ty bazilišku.
Pro tentokrát se tvá zjištění
vskutku hodí do našeho krámu s dušemi.
Ve dvou se naše věc lépe
zdaří.
Emet
je nadpozemsky krásná.
Jak bohyně.
Ve třech bychom dosáhli
všeho.
I nemožného.
Ukaž mi vodo tvář kněžky.
Co
to?
Ukaž mi vodo tvář správce.
Je tam.
Proč ne Emet?
Zkusím ji znovu najít.
Ukaž mi vodo tvář kněžky.
Nic.
Má štítový amulet?
Kdo by nad ní držel ruku?
Musím
ji mít!
Nic a nikdo mě nezastaví.
Ona dá Egyptu dědice, až
ovládnu celou zemi.
Toto je mé poslední přání, Otče.
„Tak
se stane, Sete.“
Na Velkém bazaru bylo rušno
od ranní příhody s ostatky núbijského kejklíře. Košíkářské děvče se
již oklepalo z šoku a čile se věnovalo se koupěchtivým zákazníkům.
Emet dávno opustila trh a vrátila se do svatostánku v hájích
Líbezného klidu. Její milý bloumal kolem stánků, tu a tam prohodil
slovo se známou tváří, ledabyle laškoval se služkami či si tropil
šprťouchlata
z vesnických krasavic. Maloval právě malou prsatou
pekařku s nosem jako okurka, když se přihnal živel
Tanarito.
„Rubene, příteli. Rubene …“
halekal už od prodejního pultu hadrníka Jusufa. Ten vyběhl před
dřevěný kvelb s barevnými látkami a hned chlapce častoval
nadávkami.
„Co mi rušíš obchody přetrhdílo z Básníkova.
Vem si toho svýho barda a koukejte odsud mazat, sic přivolám
správcovu stráž.“
„Zklidni své horké srdce Jusufe,
proslulý kupče na bazaru města Iunu,“ přitočil se k němu
neznámý vousatý kmet.
„Proč se pleteš, do našeho sporu,
cizinče?“ čertil se lstivý pláteník.
„Až v dalekém
Damašku jsem se doslechl o poctivosti a znamenitém díle
jistého obchodníka s látkami Jusufa z Mennoferu.“
„Říkáte
až v Damašku o mně vědí? Slyšíte to, lidi? Slyšíte, kde pějí chválu
na Jusufa Ben-Azíze?
Až ve starobylém Damašku.“
„Ano,
je to tak. Rád bych se podíval do vašeho obchodu a vybral něco látek
pro svatební šaty. Je možné se v někdy zastavit po ránu, ve vaší
dílně?“
„Ale jistě, můj mohovitý příteli. Jusuf
Ben-Azíz v Obchodní ulici, poblíž chvalně známé kašny Nefferiti s
léčivou vodou. Říkáte po ránu? Kdykoli krom desátého dne. To odpočívá
celá rodina u správky starších vzorů. Velmi dobře. Již se těším.“
Nikdo
ve starci nepoznal poustevníka Enkina a Ruben měl plné oči panenského
šálení.
Nedbal ani hadrníkova křiku a činil se dál v popichování
nevinných egyptských děvčat. Zrovinka kreslil okurkový nos pekařské
pomocnice, v tom dorazil lišák se zlatými prsty a jemně zachřestil
kapsou. Neklamné znamení skvělého úlovku mezi naditými návštěvníky
bazaru. Hubený čas skončil, páni dobrodruzi se mohou bavit dle
libosti.
Mezi
stánky se, jako plachý stín, proplétá se ještě jeden čilý
zvědavec.
Slídí po krásné Emet mezi zraky místních panen.
Touží
se zalíbit novému pánu.
Lační po kouzlech, zázracích, plných
kádích zlata a smaragdů.
Možná i po moci.
Aspoň po kousku,
který mu umožní splnit si svůj velký sen.
Vrátit se domů jako
tlustý boháč s prsteny na rukou a sluhou.
Dvěma sluhy a
komornou.
Domů do Horního Egypta za …
Za kým
vlastně?
Na nikoho si nevzpomíná.
Jen na hrochy, krokodýly
a malá políčka s ječmenem nebo hrachem.
A sousedi ze vsi puknou
závistí!
Každý soused se přece užírá pro majetek a možnosti
druhého.
Hmm, to je slastný pocit ...
„Vás já
znám. Viděla jsem vás včera na ranním představení u Slunečního
chrámu. Počkejte, jakže to bylo? Titkul a Mikuli? Nebo Mikuti? A
oholil jste si fousy. Víte, co se přes noc stalo? Váš přítel skončil
strašnou smrtí. Tolik krve a ...“
„Nevím. Neznám. S
někým si mne pletete, kramářko. Přijel jsem z jihu od Nakady a
jmenuji se Lenkoran.“
„Tak už asi špatně vidím,
mladý pane. Promiňte nebohé stařici.“
„Řekněte mi,
kde naleznu krásnou Emet ze Slunečního chrámu? Mám pro ni vzkaz od
svého pána.“
„Ale
jistě. Slouží kněžkou v klášteře Líbezného klidu, kousek za
jezerem.“
„Díky ti.“
To určitě.
Kolikátý
se dnes z té holky může málem pominout?
Šíří se to jak nepěkná
nemoc.
A je to ten kejklíř!
Starou Fatimu žádnej
nanicovatej floutek z Núbie neošálí.
Ve
Slunečním chrámu se chystala velká pouť přijímání u příležitosti
vladařova desátého výročí převzetí odznaků moci pána Obou zemí. Syn
Nebes a Země pojede v čele průvodu nejznamenitějších mužů
Egypta dohlédnout na dostavbu královniny mastaby v háji nekropolí v
Abú Síru.
I stánek Líbezného klidu se oděl do svátečního hávu.
Všude plné náruče chrp a kosatců, a opatrné úsměvy v bledých
tvářích, poznamenaných událostmi posledních týdnů. Mezi staršími
řeholníky v dlouhých škrobených suknicích se proplétali dotěrní
prodejci kdejakých cetek a přikrášlenin, umdlévající donašeči vody i
poslíčci s důležitými zprávami z chrámové kanceláře i od správcových
úředníků. Od stájí se ozývalo hýkání dvou paličatých oslů a klášterní
dětští pomocníci dováděli se smečkou místních hlídacích psů v zahradě
plné datlovníků a olivovníků .
Zrovna včera dokončili daňoví
plátci rekonstrukci prašné cesty k jezeru. Vezír jim ve své
velkodušnosti povolil veřejné práce ve městě, aby splatili roční daň
svému nomu. Jednalo se o dělníky ze staveb a posluhy, kteří neměli
možnost vydat naturální daň.
Ze svahu za svatostánkem přivezli
čiperní pacholci trhané hrozny výtečného bílého i
červeného vína a hromadu čerstvě useknutých melounů, které odveze
starší kněz Džoseri, v doprovodu sličných kněžek, na stůl panovníka
země Nilu.
I Emet se zdobí na velkou slávu. Malá Lasturka, jak
říká pomocnici nalezené před pěti lety v košíku na břehu moře, ji
pečlivě líčila modří a uhlíky. Nepoddajná milá větroplacha Rubena si
usmyslela ozdobit svůj šat – bílou řízu - náhrdelníkem s
nilským křížem anch a do vlasů si nechala Lasturkou vplést rudozlatou
stužku.
Džoseri se nejprve polekal vzezření své chráněnky,
ovšem posléze uznal, že krása Emet je nadpozemská a nikdo si nedovolí
na anch, jenž se z dálky nestane viditelný pro prostý lid, cokoli
namítat. Výrazná stužka v barvách slunečního boha Re, se
nemůže tvářit jinak, než jako nevědomý rozmar marnivé mladé ženy. V
pozadí úvah však starého kněze naplňuje zvědavost, jak se faraon a
správce vyrovnají s přítomností takové nádhery i moudrosti. Bohyně
mezi smrtelnými.
Velké dílo bude dokončeno.
Nastal čas
změny.
Konflikt je nevyhnutelný.
Moudrý
kněz ji miluje láskou otcovskou, byť v zastoupení.
Sedmnáct let
proteklo strouhou času jako skalní bystřina od snového setkání s
bohyní Nút
ve vádí Halfa v núbijské poušti. Vysílen přísahal
doživotní úctu a službu tomu božstvu, které jej živého doprovodí do
bezpečí z nástrah mrazivé noci. Na pomoc přišla Nút a oslovila jej v
neklidném snu. Vyložila mu příběh své nedávno narozené dcery a on,
zavržený kněz bez domovské svatyně, přijal místo otce a vychovatele.
Nato jej bohyně zahrnula všeobjímající láskou.
Džoseri spatřil
sebe a znovu procítil své vlastní činy, pokořil se před matkou nebes
Nút i otcem země Gebem.
Uvěřil a bylo mu dovoleno sníst slovo.
Stalo se a pochopil.
Nádavkem mu Geb vyjevil učení
magické i silozpytné, zázrak transmutace věcí a smaragdový řád
alchymie.
Kněz zajisté ví, odkud vítr Emetiny fantazie
fouká.
Nút jí vnukla božská znamení moci. Reova denní pouť tělem
bohyně nebes končí jeho pohlcením za soumraku a červená barva
rozbřesku je krev, kterou prolije při opětovném porodu slunečního
boha. Sám Re je zlatým sluncem na obloze.
Džoseri má ústa
zamčená, pokladnice plné a veškeré své vědění Emet předal v úplnosti.
Osvojila si umění obou magií i čtení spánku. Vyzná se v řeči bylin a
rozumí harmonii těla a ducha. Učitel je pyšný na svoji žákyni a věří,
že je dostatečně připravena na úděl, který ji neodvratně čeká.
Tuší,
že ten nactiutrhačný křikloun drzých rýmovaček je pro jeho schovanku
patrně opravdový životní pilíř. A třeba nejen lidský partner.
Ale
kdyby se už trochu srovnal.
Je samé dobrodružství, provokace
vůči správcově byrokracii, poštívání nezadaných panen a ještě by se
našel pytel šprýmařských kousků mladého satyra.
Velký Bůh Ptah
si dává s jeho dospíváním na čas.
Po
čertech zarostlý Enkin minul vody městského jezera Rozjímání a
došoural se k bráně kláštera ve stejném momentu, kdy Džoseri přemítal
o své ochranné bohyni a její šikovné dceři.
Jejich zraky se
potkaly skrz prostor i čas.
Tím byla završena první neposkvrněná
část dlouhé cesty pokory, lásky a naděje mezi nesmrtelné bohy.
Svět
čeká na své hrdiny a lid na spasitele.
Jen sám člověk musí v
potu a krvi prožít svou jedinečnou karmu, ať je jakákoli.
Jen v
sobě může odhalit čas smíření nebe a země.
Dostane naloženo na
bedra tolik, co uneseš.
Najednou začal Džoseri tleskat do rytmu
jakousi starou odrhovačku a Enkin shodil kápi, odložil mohutnou
dřevěnou hůl a jal se tancovat.
Medvěd a jeho krotitel,
muzikant a jeho král.
Ze zápraží domu je v úžasu sledovala
skvostně oděná Emet.
Prvotní překvapení vystřídal úsměv přes
celou pusu a zvonivý
smích.
Kolem ramen ji mateřsky pohladil teplý vánek a v
sandálkách zacvrlikalo nikoli nepříjemné mravenčení. Do křehkého
dívčího těla vstupovala nevídaná síla.
Co se to s ní děje?
Čí
ruce hnětou její přítomnost?
Ctihodný
kněz a zaprášený poutník dál skotačili u vstupní brány a kněžkou
prolétl
blesk souladu
a porozumění.
Je
doma.
Mezi svými.
Matka ji objala a otec políbil.
Enkin
s Džoserim již stáli pevně
vedle ní.
Šťastná
Emet už měla zase plnou hlavu svého poety.
A Ruben to pocítil
do morku kostí.
Celé město v té prosvětlené chvilce rozkvetlo do
krásy.
Královský Iun ležel božskému páru u nohou.
|