Jako když náhle rozvinou se,
zatímco jsi tu nebyla,
růžobílé sukýnky tulipánů.

Tak naléhavě kradeš se mi do mezer dnů,
mezi myšlenky na všechny ty nepodstatné důležitosti.
Tíhou jejich propadám se až k Tobě,
a je mi smutno.

Posíláš mi sílu, v čerstvě zrozené polní trávě,
a je mi smutno.
Zdravíš mě opět, v něžně naklánějících se tulipánech,
a je mi smutno.
Růžové líce v bílé věčnosti.
Posíláš mi znovu, dotyk nikdy nekončící naděje,
ve stálost Radosti, v neodkvétající nesmrtelnost Lásky.
Děkuji
Je mi smutno.