Je lepší tanec s vlky
nebo vedle Björk zfilmovaný tanec v temnotách?
je lepší žvanec v zákrutách
nebo velrybě vydrhnout chrup v jemnotách?
v jemných notách za(u)jatý
potápěč a povaleč pecivál Jonáš se neprotáh´
do jehly s nití režnou
do pohádky s povídačkou běžnou indián na kartách
https://www.youtube.com/watch?v=up2yPnZa8m8
7
(Co teď uslyšíte, jste ještě nikdy předtím
neslyšeli)
Tohle je moje teorie na číslici 7
svaté číslo, dokonalý součet
byla symbolem věčného života ve starém Egyptě
vzpomeň si na 7 dní stvoření světa
ve skutečnosti je to sféra úplných cyklů
totální pohyb, dynamická dokonalost
7 dní v týdnu? To vysvětlím:
7 krát 24 hodin je týdenní perioda
potom přijde změna
už tomu rozumíš, že všechno na tomhle světě je 7?
sloučení světla, které nic nemůže zastavit
je to vrcholící bod všeho, maximum
pořád jej můžeš objevit na lidském těle, vyzařuje
se všemi svými světly:
1, 2 pro nohy, 3, 4 pro paže
5 pro trup, 6 pro pohlavní orgán
a co se týče hlavy, to je číslo 7
7
Smysly, vycházející ze sedmi otvorů mojí tváře,
píšou novou stránku
poslouchej dobře učení předků
kteří řekli, že Bůh stvořil 7 nebeských sfér
7 moří, 7 kontinentů, 7 planet znázorněných
v sedmi plátcích květů růže
ale nepokoušej se láteřit pod velkým rizikem
klíče k Apokalypse
protože podívej se, dříve než byl založen Řím, napočítali
7 vrcholků okolo potomci Eneášů
neslyšel jsi o tom, jak pozorovali a rozjímali
o 7 divech světa
tak tedy, sekta nebo nikoliv sekta, nás nazve jak chceš
moje oči jsou tři a nikoli v počtu dvou
aby zpozorovaly 7 barev duhy
pochválena buď věčnost
v duchovních cestách světa kolem nás
kružnice Mekky jsou tvořeny ze sedmi kruhů
dokonce i v tomto úderném rytmu napočítáme 7 taktů
plán sestrojen základními body, oddělenými
od nebeského článku, dobře popisuje skutečnost,
že 6 vzdálených bodů a jeden uprostřed
jsou vznešeným dílem Boha
celistvost vesmíru v pohybu, číslo 7
7
Může být tvůj nejlepší kamarád
tvůj nepřítel, jestli se vůči ní rouháš
je připomenuta 77x v Bibli
a počet rozvětvených svícnů na lustru Židů
7 výroků Fatiah
7 kruhů, které povinně ujde Hadži (muslim)
kolem Káby (posvátného kvádru z kamene velkého
jako hovado v Mekce)
zdůrazňují, vyslovují pečlivě v posvátných textech
její všudypřítomnost, která je klíčem k boží všemohoucnosti
například 7 zvířat každého druhu bylo uchráněno před potopou Světa
7 knězů nesoucích 7 trumpet v sedmý den obléhání města
sedmkrát obešli město, nahlas vytrubující
tak bylo dobito Jericho
s propiskou v mojí pravé ruce jsem napsal těchto pár slov
pro číslici 7, arabská jednička u mikrofonu
daleko ode mě (3,5 nehtíčků od
malíčků) umírá démon
tváří tvář hloubce vyprávění
a nezapomeň, že opatrovník času se dívá
počet skrytých významů Koránu
6 směrů prostoru má kulminační bod
souhrn dimenzí a času, číslo 7
7
ČÁRY MÁRY KLÁRY
V „ONA PRINCEZNA LEIA DNES“ (PONDĚLÍ DRUHÉHO 2017)
KLÁRA ISSOVÁ (37) se narodila jako nejmladší ze tří dětí, má
českou maminku a syrského tatínka. První film (Indiánské léto indiánsky hravé)
natočila v šestnácti letech. Zatím poslední film Všechno nebo nic
s chutí Vanilky a bestcelerů Milli Vanilli, který jde právě z cukrárny
lollipop rapsodií do kin, byl natočen dle bestselleru Evy Urbaníkové, úspěšné
slovenské autorky a šéfredaktorky časopisu Evita (Argentické steaky se nebojí
ochutit českou bylinkovou příměsí)! Klára Issová hraje i v projektech
zahraničních produkcí (Deník Anny Frankové, Pohřešovaný, Legenda).
O TOM, CO MÁM SPOLEČNÉHO S VANDOU,
KTEROU ZTVÁRŇUJI S NADHLEDEM V NOVÉM FILMU
Jako ona i já jdu do věcí
naplno, umím riskovat, a překonávat bariéry nejen kariéry. I když těch asi
Vanda moc nemívá, je těžce svobodomyslná a neřeší jako Belinda Carlisle, co si
kdo pomyslí.
O KAMARÁDKÁCH NA ZAHRÁDKÁCH OD HIERONYMA
BOSCHE
Stejně jako filmová Vanda
mám kamarádku z dětství: Terezku. Zažily jsme spolu bezstarostné dětské
hry a toulky po vesničkách hravějších než jsou ty střediskové a diskové. I když
máme dnes každá úplně jiný život, je moc fajn se stále vídat a pokecat si o
obyčejných všedních věcech.
O VOLNÉM ČASE
Volno trávím nejraději
v přírodě, s kamarády nebo na hodinách hatha jógy. Vstávám těsně před
úsvitem, vypiju horkou vodu s citronem, jdu na procházku walkie talkie,
doma si zacvičím či zatancuju perestrojku i stojku a pak se pustím do studia
textů nebo jiné práce. Tento režim si udržím a napomáhá mi v životě
přinášet velký klid nejen na lůžko.
O HLEDÁNÍ MUŽE PO TŘICÍTCE
Myslím si, že když „hledání“
nevyvěrá z nějakého vnitřního zoufalství, je fajn to zkoušet, chodit na
rande, být otevřená seznámení. Kdo tohle nedělá, nezjistí, co vlastně
v životě ochutnat a načerpat a načechrat chce.
O MARII Z ANDĚLA PÁNĚ
Díky natáčení jsem měla
příležitost se vidět s úžasnými kolegy. A hlavně poslouchat Barťáka (Bart
Simpson uklízečky hadr) a Bohdalku (dala by Bohovi zadarmo rákosníčka
s rosničkou), jak vtipkují. To člověk nezažívá každý den.
O NOVÉM PROJEKTU
Pro National Geographic
vzniká v Praze seriál o Albertu Einsteinovi. Já v něm ztvárňuju Marii
Curie Skłodowskou. Co ta všechno vydržovala a vydržela snažit se a jak uspěla!
Vždycky mě baví zjišťovat si informace o reálné postavě, kterou mám hrát.
Zvlášť když je tak inspirativní kus a silná jako Marie Curie
v kramflecích.
O NABÍDKÁCH ZE ZAHRANIČÍ
Díky tomu, že mám galaoperní
agenty a přeborníky jak na věc v Londýně a v Los Angeles, mám šanci
se umístit na předním místě ve spoustě castingů rafinovaně jako cat. Dělám
hodně takzvaných selftape videí, což znamená, že si casting natočím a
v moudrosti pohádek namočím a pošlu ochucené čokoládovou vnímavostí sama.
Díky technice je to dnes mnohem jednodušší než před lety, kdy jsem to
v Londýně zkoušela poprvé do it yourself.
O DIVADLE
Ze všech představení jsem
před víc než rokem odešla. Po patnácti letech jsem potřebovala pauzu. Mám víc
prostoru pro zahraniční projekty, cestování a svůj osobní život.
O ŠKATULCE „JEMNÁ A NĚŽNÁ“
Dost často mě označovali za éterickou
nevinnou darebnici s laníma očima. Novináři si tento titulek předávali
jako štafetový kolíček štěstí do té míry, až mě to časem přestalo nenuceně
bavit. Každý v sobě máme i stín, dobré a špatné vlastnosti, které dodávají
životu i živelnější dynamiku. Jak se měním, začínají mi naštěstí nabízet i
jinačí role. Už ne oběti, ale silné maminky.
MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ FOTO Z MOBILU
BEZ POMOCI JOSEFA BÖTTINGERA (BAZOOKA JŒ BAF, VYLETÍ OBR PTÁČEK…)
Román spisovatelky Harper
Lee: „Jak zabít ptáčka“ je má srdcovka i sedma. Milovala jsem jeho i filmové
zpracování s Gregory Peckem. A nyní jsem ho mohla načíst jako audioknížku
pro ty odvážnější a otrlejší z vás.
třeba se Vám to
zalíbí jaksi v praxi myšleno volně jarně švarně jako slabikář pro prvňáčky,
když má být za měsíc konec školního roku, kdy se naučili číst a psát a počítat?
Yeah... berte to jako animaci Josefa Lady pro lady jeho snů... sice viděl
špatně, nosil dioptrie, ale přesto všechno maloval jak Bůh...
MADONNA:
„JUSTIFY MY LOVE“ (1990)
Chci
tě líbat během své exkurze v Paříži
chci
se tě dotýkat na vykopávkách point v Římě
chci
cupitat a utíkat nahatá před kapkami deště
milovat
se v terénním kupé (nebo v kupé vlaku, který uhání celou zemí)
foukneš
s parametry nešetřící elaborát do mě
takže
co teď, tak co teď přijde vtipného?
Chci,
potřebuji, čekám
pro
tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku
chci
doufat, modlit se
pro
tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku
Chci,
abys věděl, že
ne
jako že
nechci,
být tvá peprná máti
také
nechci být tvá sestra
hodlám
být tvá milenka
hodlám
být tvoje zlatíčko
dej
mi pusu, je to správné, dej mi pusu
Chci,
potřebuji, čekám
pro
tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku
chci
doufat, modlit se
pro
tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku
Co
podnikneš?
co
se mnou podnikneš?
mluv
se mnou, vyjev mi své sny
jsem
v nich?
řekni
mi své obavy
bojíš
se?
řekni
mi své příběhy
nebojím
se toho, kdo jsi
můžeme
létat jako kolibříci i pohádkově utkané koberce!
Chudý
je ten
jehož
potěšení závisí vždy
na
schválení od jiných existencí
miluj
mě, je to správné, miluj mě
chci
být tvoje zlatíčko
Chci,
potřebuji, čekám
pro
tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku
chci
doufat, modlit se
pro
tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku
Jsem
otevřená a připravená
pro
tebe ospravedlňuji svou lásku
jen
ospravedlnit svou lásku
chtít
svůj hřích jarně ospravedlnit
čekám,
ospravedlňuji svou vášeň
modlím
se, ospravedlňuji
ospravedlňuji
své živočišné pudy
https://www.youtube.com/watch?v=QuVUNN93ecA
https://www.youtube.com/watch?v=_q4nPRfHdPQ
Francesco Di Gesù, meglio conosciuto come Frankie hi-nrg mc Nazionalità Italia (Torino, 18 luglio 1969) Periodo di attività 1991 – in attività Sito ufficiale: http://www.frankie.tv/ Etichetta: RCA. Catalogo: 74321-14793-2 Data di pubblicazione: 1993 Matrici: Supporto:CD Tipo audio: Stereo Dimensioni: 12 cm. Facciate: 1 Note: BRANI Lato A 1 Faccio La Mia Cosa (Funky La Mia Cosa) 2 Faccio La Mia Cosa (Edizione Radiofonica) 3 Faccio La Mia Cosa (Edizione Straordinaria) 4 Disconnetti Il Potere 5 Faccio La Mia Cosa (La Faccio Con Tatase) 6 Faccio La Mia Cosa (Funky La Mia Base) 7 Faccio La Mia Cosa (Faccio La Mia Base) LABEL DI R.C.A. ?-? [Fonte 2016]
https://www.akordshop.cz/Karya-Zustan
KARYA: Zůstaň (199 Kč v Bontonlandu)
THE MESSAGE WITH HAPPY NEW YEAR 2017!
(GRANDMASTER FLASH & TYPHOON JIRKA)
Dvě půle
Lunety, divy s kiwi, botanická šlépěj bonvivána & zajíčka Jana
Zahradníčka s pugety
nultý Poledník,
cestovní pas: razítka nehynoucí nebo v dospělosti jako břečťan pnoucí
puberty
jeden hot a druhá čehá; číhá na půl
úlu včela, co má na zřeteli prosbičky nejen autora šerosvitu
Velké noční hlídky Rembrandta za šera
sedmero
ctností Matyáše z Arrasu & Petra Parléře během hyper snah Ludolfova
čísla s páteří pátera
Jste
světice svůdkyně, já světla svatyně, Vy pohnutka jak Milada Horáková pro
neobměkčované polštáře v kině
jste půvabná
role nahoře, uprostřed i dole, sedmé nebe s labutí perutí pro vzkazy šifry
FP na hladině
vánoční
purpuro, emoční kulturo, na výskyt průsmyků ve Vašich slušivých siločárách bylinná
tinkturo
nebudu Vás
obcházet a pálit
Vaši žáhu jak biomanžel Viewegh, účastník zájezdu, Perlo a děsně fajn lasturo
plakala by
pro Vás celičká včelička i Argentina, v trikotu a tretrách ukázněný mustang
Diego Maradona
plavala by
vedle Vás flotila kubánských rumů v sudu, kamarádko do deště, objednávka
žíznivá Florida
Tim Simenon
by Vám vystřihl ukázkové aranžmá neodepsaného diamantu v kuchyňce Korunní
ulice
Sisi
ctnostná jako kdysi, Princezna Leia už nestihla rozproudit barevnou hudbou
galaxii žárovek Miami Vice
padesát odstínů temnoty pobledne, zezelená a ještě díky Vaší symbióze s fotografickou odvahou znachoví
máme co
dělat, abychom nerušili alarm ve Vašem dresu a
designu na sedmnácté listopady poplachový
Digital
Underground Underwater Rimes; zrakový vodotěsný vrakový potápěč
Jindřich
Böhm jako vjem nevěří, když nenahmatá u dna vyprávěč
zrovna Vaše
ocelové nerez D.N.A. La Serenissima tutti frutti Céres intimissimi
Novej rok a
nová vzorkovnice užitku pro život s novou vášní nad fontánkami pestrými
chtěl bych
Vás entre el mar y una estrella, milá
mexická obojživelná a méně utajená pyramidko
jsem dyško
a revanš a nemám připomínky k Vaší lhůtě záruční, záhadná symboliko Aztéků
identitko
zaslíbená
zem se zálivem, přílivem a odlivem Mont–Saint–Michel
je natěšená,
pokud zrovna Vaše pudy tudy jako stíny
foglarovek kyprý fogl orel
v kyprém letovém manévru slyšel
aspoň jeden
mnich a aspoň dvojnásobná modlitba neformálně odhadovaných radovánek
víte, jak
Čáslavská dovedla půvabně sladit cviky svalstva s hudbou silných stránek
půvabně se
probouzíte a půvabně 5P pět olympijských kruhů Vás doprovází do snu
kdybychom
mohli spolu sportovat flirtovat okysličit cíle: mít turistikou naditou krosnu
tak bychom
nevynechali Boubín ani Litomyšl ani Vaše roztomilé kolbiště, rodiště
jako
Voskovec a Werich a Jaroslav Ježek v jazzu talkshow pro vyprodané hlediště
víte k pokušení
vílo, co bude, je a bylo, Modrý Mauritius přijměte za
svůj pojem laskomino do vydatné sbírky
samých
stálých hodnot, vítejte u toho, kdo zažil živého Lennona, ne Lenina, na Nový
rok u Jirky
bazuko
nekonfliktního držitele špásu, moje magická hologramem vyfintěná pistolnice v Mona
Lise
Mellow Man
Ace prchl z Havany do savany jako Shakespeare do Písma, aby se vystříhal
apokalypse
vyobrazená madam
fotografie, ani Karel IV. ani Jan Lucemburský nezažili takovou postavu fešáckou
na dvoře
kuře krákoře, s Vámi lože afrodiziakum smělo pobavit trůn adrenalinovou lekcí
lesní lišáckou
můj hormon
na silvestra vyčkává odpovídající petardu rakety
ve vesmíru
jste Vy družice a já vzkaz z lahve námořníka: poplujte jemně ke mně v ústrety
protože
jste tak sošná Grácie, ach Sisi, Betty Boop nabádá: sloučenina flamenca a flamendra zahřívačka
jste i lady
frtka krtka; krtkův dort pro kočičí jazýček, francouzský polibek, morseovková vysílačka
ať je to naše brusinkové buřinkové Mládí vpřed jako Rychlé šípy špásu pod Praděd s neúnavnou Bublinou
Stínadla se
bouří, pokud vynecháte prstoklad, prso vklad ploutev ve škopcích vášně s hlubinou
milá pubertou
odjištěná zátko od novoročních feng shui (ne šenk fuj) přípitků
milá
kondice vychutnat si elixír krás Vaší konvice beze zbytků
milá
pohádko v tekutině a soutěž o nejpřesnější výklady snů
buďte
tombolou těch netradičních žertů kanadských, u aljašských husky, malamutů, ach
neumrznu
Váš poklad
Vaše zlato Miss v revíru nevyfoukne mi před nosem Fidelis Schlée ani v hubertusu puberťáček
Jack London
jste pojištěná
proti zkáze v Mléčné
dráze: pro Bonnie &
Clyde v Plzni
mrzni, v Grónsku osvěž kompliment a bonbon
že ani
grázl Mick Jagger z Rolling Stones by na Vás nevyplázl jazyk
a hvízdal
by si Satisfaction jako záminku, ne vykřičník, ne otazník
Vaše
vitalita rychlošvarná, Vaše genialita Lennonova neprodělečná Žlutá ponorka
jsem perplex
z Vašich úctyhodných PF: starce na chmelu z 12.8. rozdováděla Zagorka
jste výprava za hranice stále plodících palem, O Sole Mío na gondole, která
brázdí revír Casanovy Venezia
hrajete
bezva šachy jak Capablanca, mládnete v šarmy, inu
vládnete nad kávovary se zrnky pravdy v kafé konsorcia
mohla byste
směle jak Renáta Chlumská udílet světu kolem co
hrdlo ráčí taktní formou hrnečku vař ponaučení
jste
prognóza na nespočet let dopředu bez sebemenšího zádrhele a bručení
jako pro
Havla Olga, pro Škvoreckého moudrá sova s fotografií Nezbabělá holka
knihomolka
tak
dokážete poplašit hlavu bláznů, zvýšit chutě a pozornost mystiků, markýzo s Avízo,
nejste s bulíky tříkolka blábolka
nikdy
břečka výplod a hlod křečka, odmítejte lízátka od pacholátka, zlozvyky a
neplechy od prezidenta
slepecké
Brailleovo písmo a znaková řeč spanilá jak turné znaků premianta, zebra ne
žebráka, algebra čtveráka pro čtvero roční období dirigenta
proto tíhnu
nezatížen jak Muhammad Ali k té Vaší nechoulostivé spanilosti
v novoroční
zdravici musí být cítit úsměv symbiózy a nepletichařící otužilosti
pozdravy
delfínů z Tichomoří, Elvise Presleye na ranči v Gracelandu
nostalgie André
Rieu: hyjé, kočár princezno poveze Vaši švandu do mého víkendu
Hugo
Böttinger odešel do nebe 9. prosince, den předtím John Lennon věčný snílek
Ovčárna pod
Pradědem vzplála 22.12.1910, nájemce komůrky Vochomůrky Křemílek
ještě po
sto šesti letech se tu natřásají kola veteránů o sto šest
zažil jsem
spanilou jízdu krajinou lesních kronik, zažijte sny a
setkání, ne pro Ježíše Jidášovo ucho bolest
„nestarej
se, kamaráde“ zda má dědeček automobil furt ten správnej tah a říz na Přimdě
senzační sen
začni & začněte, Zlatá Velrybo s laskavostí Švejka: chcete brázdit vody nejen v Suezu, na Panamě a na Korintě,
když na to přijde
nástrahy s perletí
velkoměsta: sesuv panoramat Vesuv, nevybouřený Ferrari hormon Enzův
zákon
silnějšího v půli věty od 1/1 do 24/11 na půl chtíče menší než malý zázrak
Kristův
jak je
důležité míti Filipa pro Gérarda Philipa, není hrubka, není trubka, není Ice
Ice Baby zemědělský skokan do výšky a do větru Sergej Bubka
jak je
exaktní i taktní s ostružinou a dužinou vyznamenat Vaši
ovocnou zahrádku bez vlivu zakázaného ovoce to Vám bez faux pas až po pás zašpitá šlupka!
GIORDANO
BRUNO
☼ 8.1.1548 NOLA POD VESUVEM JIH ITÁLIE ۞ 17.2.1600
CAMPO DE FIORI, ROMA, IT
Neodvolal, nelitoval, nekál se, dokonce
v poslední chvíli života odvrátil pohled od nastavovaného kříže. Vítězství
svaté inkvizice se tedy nekonalo. „Vynášíte svůj rozsudek nade mnou ještě
s větší dávkou bázně, než s jakou já mu naslouchám,“ řekl svým
soudcům. Ráno 17. února roku 1600 vzplála na Campo de Fiori v Římě
hranice. Hořela pomaloučku polehoučku. A na ní se smažil člověk řízek, planoucí
pochodeň vědecké pravdy, rozněcující přes vzdálenost staletí. Neboť i on
předešel svou dobu o celá staletí – filozof, astronom, renesanční myslitel
Giordano Bruno.
MNICH
Domovem Filippa Bruna, jak znělo jeho jméno
původně, byla jihoitalská krajina zalitá sluncem, provoněná mořem, se siluetou
z oparu vystupujícího Vesuvu v pohodě v pozadí. Narodil se
osmého ledna jako rock´n´rollový bavič na plné koule Elvis Presley roku 1548
v rodince vysloužilého důstojníka, který rolničil ve vesničce Nole.
Desetiletého caparta poslali rodiče na zkušenou do blízké Neapole, kde se ve
škole augustiána Teofila de Varrano naučil základům logiky a dialektiky. Po
pěti letech, roku 1563, vstoupil do kláštera dominikánů a přijal jméno
Giordano.
Co asi znamenal pro přemýšlivého a neobyčejně
bystrého dovedu chlapecký život za zdmi klášterních tajemství? Především
vyplnění touhy po vědění. Bohatá přecpaná klášterní knihovna se mu stala
východiskem do sfér, ve kterých hltal jednu knihu za druhou. Seznamoval se se
scholastikou, hlavně s učením Tomáše Akvinského, ale nejvíc ho ovlivňovali
staří řečtí filozofové, Aristoteles, dialogy Platónovy. Giordano nade vše
oceňoval svobodomyslné formy myšlení, skláněl se jen před lidským rozumem. Není
na 99% divu stoprocentního, že se vysmíval přebujelé až trapné zbožnosti
některých spolubratří; když ze své cely odstranil obrázky svatých fousáčů a
nechal si tam jen krucifix, dostal se do konfliktu s klášterním řádem.
Prozatím byl pouze napomenut (ty, ty, ty černej ovčí barbare; ne beránku). Ale
je možné svázat tak pronikavého ducha zkoprněnými zkostnatělými církevními
dogmaty? Na čas snad. Roku 1572 mladý mnich dostudoval, byl vysvěcen na kněze a
začal působit jako duchovní na venkově. Do dominikánského kláštera
v Neapoli se vrátil (zahučel až po uši) roku 1575, ale dlouho tam nevydržel.
Svými nakažlivými svobodomyslnými názory se stal ihned okem v trnu a
hrozilo mu kárné vyobcování. Nečekal na kastraci svobodného ducha a bez
dlouhého otálení vyměnil neapolský dominikánský klášter za římský. Nepomohlo
to. Španělská inkvizice, čert aby ji vzal, stejně jako španělskou chřipku
s požehnáním přebujelých pejorativních vokalistek pro slepičí kvok,
kvokalistek v okruhu pěti metrů, do jejíž pravomoci Neapolsko spadalo,
postoupila veškeré dokumenty s vyobrazením excesů do Říma. Součástí
podkladů pro proces byla také Giordanova soukromá knihovna, ve které byly
zastoupeny i „libri prohibiti“, knihy katolickou církví zakázané. To byly
nebezpečné důkazy, proto ani teď neváhal a opustil klášter i „věčné město“.
A tak se rokem 1575 stal z mnicha
potulný filozof, filozofický mobilní inventář a eso v rukávu. Prvními
zastávkami na jeho téměř dvacetileté trase byly po Římu ještě Benátky, Janov a
Padova. Roku 1579 opouští vyhnanec z vlastní vůle Itálii a zamíří na
sever.
POUTNÍK
Nedošel daleko, ještě téhož roku se usadil
v Ženevě. Zpočátku všechno vypadalo nadějně. Měl z čeho žít, stal se
totiž korektorem v místní tiskárně, seznámil se s tamními učenci a
jeho společenská prestiž stoupala den za dnem rapidně jako rap v ulicích.
Jenže Ženeva byla střediskem kalvinistů a každý, kdo tu chtěl trvale žít, musel
přijmout jejich nestydatou zastydlou víru. Giordano Bruno začal uvažovat o
konvertování ke kalvinismu. Studoval ho a – nepřijal. Nemohl přijmout něco,
s čím se neztotožňoval, co bylo proti jeho přesvědčení. Raději se vydal na
další cestu do snu, přes Lyon do jihofrancouzského zapadákova Toulouse
s botami toulavými, kde v té době byla významná univerzita (světe,
div se). Tady prožil dva spokojené a klidné roky, dosáhl hodnosti profesora a
získal široký věhlas svými fundovanými a novátorskými filozofickými výklady,
jako když na terč přebujelé fantasmagorie střelí. Asi by tu zakotvil na delší
dobu, možná navždy, kdyby ho nevyhnala válka. Utekl před ní do Paříže. Uvítal
ho král i univerzita, ale v získání profesury na Sorbonně mu zabránilo
jeho exkomunikování z katolické církve. Tlak katolicismu v té době
hrozivě nabýval na přesile a kacíř musel zdrhat do bezpečí jako náš Jan Ámos
Komenský do lidumilných a neomylných představ o světě Orbis Pictus svět
v obrazech svět jako vymalovaný křídou kromě třicetileté války. Kam
prchnout před dotěrnými katolíky? Do Anglie.
V Anglii tehdy vládla železná lady
královna Elisabeth (= Betty Boop by mohla toliko jen závidět, jsme přeci
v době Shakespearově). Stejně jako před nedávnem francouzský Jindřich III.
i ona obdivovala Giordanovu abnormální paměť, ráda s ním u čaje o páté
besedovala a těšila se z jeho inspirativních postřehů a pronikavého vidění
reality. Ovšem Giordano netrávil anglická léta jen povídáním s královnou.
Hlavní těžiště jeho činnosti v ostrovní říši kypělo ve spisovatelské
profesi. Francouzský vyslanec, který ho sem přivezl, mu ve svém paláci
v Londýně věnoval veškerou péči pro pohodlný pracovní poměr; Giordanovi
tak odpadla starost o holou ekonomickou existenci a veškeré jeho úsilí se mohlo
soustředit na shrnutí toho, co doposud v jednotlivostech vyslovil,
obhajoval, na vysvětlení toho, co si myslel. Vznikly jeho DIALOGY a další
významná díla.
Kromě toho uspořádal roku 1593 významnou
přednášku na půdě Oxfordu. Jasně, přehledně a s velkou dávkou sebejisté
drzosti předestřel před univerzitní hlavy pomazané názory Mikuláše Kopernika a
své filozofické dotvoření jeho nauk. Kopernik (zemřel jako šedesátiletý nebojsa
pět let před Giordanovým narozením) podrobil kritice Ptolemaiovu geocentrickou
soustavu, podle níž byla středem vesmíru Země a všechna nebeská tělesa se
otáčela kolem ní. V díle O POHYBU NEBESKÝCH TĚLES převrátil Kopernik toto
učení jako Kris Kross Jump hoplá elá hop celé na hlavu. Ne Země, ale Slunce je
středem vesmíru, Země se pak otáčí nejen kolem něj, ale i okolo své vlastní
osy. Giordano Bruno šel ještě sebejistěji dál k výzvám. Ani Slunce není
středem vesmíru, je hvězdou, centrem pouze jedné části vesmíru, kterou my
nazýváme Sluneční soustava. Vesmír je pak nekonečný a skládá se
z nekonečného počtu takovýchto slunečních soustav. „A kde je pan Bůh?“,
zeptají se (i reptají) mnozí teologové ještě po desítkách a desítkách let
Galilea Galilei. „Nikde, nebo v nás,“ uznale vypoví Brunův mladší současník
a pokračovatel a my v jeho slovech cítíme, jak velkou úlohu přisuzoval
Giordano člověku. Svou schopností poznávat může člověčí jednotlivec postihnout
i nejvyšší zákony přírody, odkrýt tajemství kosmu. Každé lidské poznání je
současně sebezdokonalováním a znásobuje možnosti člověka utvářet vlastní život;
tak se poznáním a prací člověk může stát bohem na zemi, věř, nebo nech být Káju
Gotta v klidu dalším zlatým slavíkem v hlasu lidu. To ovšem byly
myšlenky pro oxfordské lordy profesory naprosto nepřijatelné, štípaly je a tím
pádem drásaly jejich nervy jako blechy nemytou pokožku mýdlem Dove a vodou z
akvaduktu.
Spolu s francouzským poslem dobrých
zpráv zpravidla (vyslancem) se Giordano na čas vrátil do Paříže, ale i za tu
krátkou dobu se mu povedlo poštvat proti sobě veřejnou přednáškou o
aristotelismu také profesory Sorbonny (Sorbonny a klid ten tam). Podobně
pokračoval na dalších zastávkách svého putování – v Marburgu se znelíbil
vedení univerzity, ve Wittenbergu, kde mu byli luteráni příznivě nakloněni,
zase rozzlobil místní kalvinisty. A tak se v neustálých sporech,
disputacích a přednáškách dostáváme s Giordanem do roku 1588, k době
jeho půlročního angažmá s bydlením na Hanspaulce 19, kde před ním
excelovala Mantichora vědeckého mytologického významu (mantichora s perutěmi
– s křídly podobnými těm, které vidíme u lva svatého Marka
v Benátkách).
Prahu si pět let předtím vybral za své sídelní
město Rudolf II. Roku 1588, kdy sem přijel Giordano, bylo císaři šestatřicet a
panoval dvanáct sezón, tedy bez dvou 50 ročních období, 12 x Giuseppe
Arcimboldo „4 roční období“. Po celé Evropě se rozneslo, že mladý Habsburk je
podporovatelem umění a vědy, a Praha se za jeho vlády stala Mekkou umělců a
učenců světového významu. Zdá se pravděpodobné, že filozof zabývající se otázkami
pohybu nebeských těles mohl mít úspěch u panovníka, který si ze všech vědních
oborů nejvíc oblíbil astronomii. Giordano se neobtěžoval nějakým ostychem a
v Praze udělal hodně proto, aby se císaři zavděčil. Za šest měsíců, které
ve městě nad Vltavou strávil, vydal dvě díla. První z nich byl latinsky
psaný spis o kombinatorice, druhé dílo bylo filozofické a autor je věnoval
samotnému císaři. Dostal finanční honorář, ale to bylo všechno. Možná měl víc
vsadit na Rudolfovu lásku k astrologii, aby získal trvalé postavení u
dvora. (Připomeňme ještě, že hlavní éra hvězdářů u císařského dvora začala o
jedenáct let později rašit a ne tupě harašit – teprve roku 1599 přijde do Prahy
Tycho de Brahe a rok po něm Jan Kepler.) S místem na univerzitě to také
příliš nadějně nevypadalo, pražské vysoké učení přece jen dost podléhalo vlivům
katolicismu.
Větší naděje Giordanovi svitla
v Německu, kam byl pozván, aby se ujal přednášek na univerzitě
v Helmstedtu (1588). A znovu se vyskytuje nám už dobře známá recidiva
v recitaci skandálů. Giordano Bruno se jako Bono Vox z U2 (ten dobrý
šlechetný hlas) rozhodně nenechá umlčet žádnými vyčpělými dogmaty, přednáší svá
vlastní hodnocení jednotlivých filozofických názorů a poštve proti sobě
univerzitní kolegy i teology, tentokrát luterány, s nimiž ještě ve
Wittenbergu vycházel docela fajn bez pěstních narážek na ciferník. Luteránská
církev nad ním vyhlásí klatbu, ale ta naštěstí platí jen pro Brunšvicko.
Vyhnanec „malérista“ s úctyhodně barevným spektrem inovací jako přední galérista
přesídlí do Frankfurtu nad Mohanem a tady se objeví řešení jako kvočna, která
vysedí zlaté vejce. Nežije přímo ve městě, aby se neřeklo, že říšské město
přechovává ve svých spárech zlověstného pověstného kacíře, fujtajbl pro
honorace, ale v nedalekém klášteře, kde má klid k přípravě některých
svých děl pro tisk. Má se dobře, nikdo mu nepřekáží v pohybu po městě,
z vydaných knih mu kyne jakýs takýs finanční zisk. Přes tyto nesporné
klady frankfurtského působení se rozhodne pro návrat do Itálie.
Na podzim roku 1591 se tedy Giordano vrátil
do Itálie. Nebylo to riziko, vstoupit na horkou půdu výbušné země, kde byl
prohlášen za kacíře? Jistě bylo, ale berme nadále v potaz, že šlo o jeho
rodnou a úrodnou výspu, od níž byl už řadu let odpoután. Touhu po domově by
v sobě snad dokázal utišit, kdyby možnost jeho návratu nebyla podložena i
racionálními důvody. Itálie konce 16. století nebyla jednolitým státním útvarem
v rámci Evropské Unie. Na jejím území bylo množství roztroušených prťavých
států a státečků, které měly vlastní zákony, často se dost podstatně mezi sebou
odlišovaly. Už pár století byly nezávislou středomořskou námořní a obchodní
velmocí Benátky a jejich suverenita navenek se odrážela ve značné liberálnosti
vnitřních poměrů. Benátská republika byla, dá-li se to tak nazvat, jedním
z nejdemokratičtějších států tehdejší Evropy a Benátčané se pyšnili i tím,
že omezili na minimum právo páprdy papeže strkat nos do církevních záležitostí »La Serenissima« (nejjasnější republiky
Benátské). Na to poslední zřejmě spoléhal Giordano Bruno, když přijal pozvání
zámožného benátského patricijce Giovanniho Moceniga, aby ho vyučoval
kombinatorice a cvičil jeho fenomenálně obdařenou paměť. Kromě toho spolu často
vedli závažné rozhovory o otázkách filozofických a teologických, které se
Giordanovi staly osudné. Mocenigo totiž svého mentora vydal do rukou inkvizice
a svá udání podložil argumenty získanými právě z těchto debat. O důvodech,
které Moceniga k činu přiměly, existuje mnoho domněnek a rozepří. Snad
dostal vztek, že se po půl roce chtěl Giordano vrátit do Frankfurtu pracovat na
svých spisech, snad se domníval, že mu zatajil tajemství své fenomenálnější a
vybroušenější paměti, snad byl figurkou nastrčenou inkvizicí. Pravdu se tak
jako tak nedozvíme. Skutečností zůstává, že koncem května 1592 se Giordano stal
zajatcem inkvizice.
Benátská inkvizice zahájila neprodleně proces
C dur trpkých Procedur. Kdybychom podrobně nastudovali jeho průběh, zjistili
bychom, jak mimořádně mírně a povrchně nebo podvodně byl veden! Obžaloba se soustředila
jen na Mocenigovo udání, takže se Giordanovi lehce dařilo jednotlivě její body
vyvracet, vymluvit se nebo je popřít. Také inkvizitor obžalovanému pomohl; kde
to jen trošku šlo, stáčel řeč od teologické problematiky pozemských paskvilů a
nešvarů k filozofii, diskutoval s ním a dával Giordanovi dost široký
prostor pro tvrzení, že pokud jde o teologii, souhlasí plně s dogmaty
katolické církve, pochyboval jen jako filozof v oblasti filozofické. Za
celou dobu procesu nepadlo ani slovo o Giordanových spisech, které se důkazy
jeho kacířských myšlenek jen hemžily. Že by inkvizitor–dobrodinec? Kousíčkem
srdce snad, ale hlavně asi šlo o snahu proces co nejdříve mít za sebou a
vyvarovat se případnému vměšování papeže. O každém inkvizičním řízení bylo
totiž nutno podávat aport jako pro psa baskervillského raport do Říma, kde jen
čekali na příležitost okleštit samostatnost Benátek. Giordano to pochopil,
pokorným pokáním uspíšil konec procesu a věřil, že se tak zachrání. Marně.
Římské Svaté oficium si nenechalo uniknout arcikacíře, jehož pouhé jméno
přivádělo baskervillského demagoga Klimenta VIII. k zuřivosti šelmy a
tváře kardinálů dostávaly barvu jejich klobouků. Nejvyšší inkvizitor žádal
vydání Giordana Bruna. Benátčané slušně, ale rázně odmítli. Požadavek se opakoval,
ovšem tentokrát jej podepsal sám papež páprda a bylo po legraci, bylo
v něm připojeno odůvodnění, že Giordano je vlastně uprchlý mnich Elvis
Presley v uvozovkách darebák a lump z římského dominikánského
kláštera. O vydávání zběhlých mnichů platila mezi italskými státy dohoda a tou
se musela řídit i benátská republika. Osud Giordana Bruna byl násilnicky
církevně zpečetěn. Elvis Presley by zlostí praštil hudebním nástrojem ve
dvacátém století o hlavu papežovu… neřkuli o zem.
Zajatec byl převezen (ano, převezen
dvojsmyslně) do Říma a vhozen do cely. Teprve po několika měsících
v zajetí ho předvedli k výslechu a mimo jiné se zeptali, jestli něco
nepotřebuje. Chtěl ošacení a knihy, dostal obojí, ovšem knihy podle gusta
Svatého oficia – dílo Tomáše Akvinského a modlitební knížku. A zase čekání,
nekonečné drama dní, týdnů, měsíců v žaláři, který smrdí a vůbec vypadá
dost jako posraný slepičinec. Plných šest let připravovalo Svaté oficium
inkviziční monstrproces s Giordanem Brunem. Bylo sneseno obrovské množství
materiálů.
Dodnes stojíme ohromeni nad tím, kolik času,
energie, kolik lidské píle a přemýšlení věnovala církev potírání názorů, které
ji ohrožovaly. Tak už to chodí na tom svinském světě IQ papalášů. Nový
inkviziční proces se měl zaměřit právě na to, co v Benátkách taktně
opominuli – na Giordanovy názory publikované v jeho spisech, a tedy šířené
na veřejnosti. Proto tolik materiálu, proto tak dlouhá doba na přípravu
vlastního procesu. Svaté oficium bylo důkladné, pátralo všude, kde Giordano
pobýval, kudy prošel. Teologové si opatřili všechny jeho knihy, zevrubně je
prostudovali a velmi pozorně zaznamenali každičký náznak o nesouhlasu
s církevními „pravdami“ nebo jen pochybování o nich.
Během těchto šesti let se sice uskutečnilo
několik výslechů, zpravidla však velmi formálních a pro průběh následujícího
procesu nepodstatných. Čekalo se na zpracování veškerého získaného materiálu a
na vyhotovení komplexního obžalovacího spisu, na kterém se podílel
nejschopnější z tehdejších teologů protireformace kardinál Roberto
Belarmino.
Svoji do nebe volající zatvrzelost ukázal
Giordano Bruno ihned, jak mu byl dán na vědomost obsah obžalovacího spisu,
shrnutý pro přehlednost od osmi hlavních bodů. Ve všech bodech svoji vinu
popřel, byl ochoten nechat si některé své názory vyvrátit na základě
filozofických důkazů. Pro Svaté oficium však byla diskuze s kacířem
naprosto nepřijatelná, a tak dostaly události rychlý spád. 4. února 1599
Giordanovi sdělili, že jeho názory, publikované knižně i proslovené ve vědeckých
disputacích, jsou KACÍŘSKÉ, protože odporují povrchní a jalové a slepičí
katolické víře. Současně mu Svaté oficium navrhlo, aby odvolal, že prý mu bude
poskytnuta možnost pokání. Dostal čtyřicet dní na rozmyšlenou a využil je
k napsání obhajoby v podobě rozboru osmi bodů obžaloby; a protože se
ještě vyskytly nějaké nejasnosti, dostal nových čtyřicet dní. Výsledek je
formulován v zápisu výslechu: „Prohlásil, že nemůže a nehodlá odvolat, že
nemá co odvolávat, že nevidí důvodů k odvolávání a neví, co má odvolat.“
Jenže katolická církev pro své úplné
vítězství kacířovo odvolání potřebovala, kacíř pro ni byl nepohodlný kuří oční
zádrhel všech možných kuřích ok. Zkoušela proto další možnosti, jak Giordana
přimět k pokání, ale když s ním nepohnuli ani jeho původní spolubratři
dominikáni, vyneslo svaté oficium 8. února 1600 rozsudek nad nepohodlným
nešťastníkem. Giordano Bruno je zvlášť zatvrzelý jako rock´n´roll proti tupé
povrchnosti arcikacíř a jeho spisy jsou semeništěm kacířských myšlenek a jako
takové patří mezi „libri prohibiti“. Nastaly poslední dny Giordanova života.
Nejdříve musel být zbaven kněžského svěcení, vyobcován z církve a předán
k potrestání světské moci. Prosba církve, aby trest byl milosrdný a bez
prolití kaluže krve, se rovnala návrhu na smrt upálením, toť ve stavební buňce Autodafè!!!
MALCOLM
McLAREN
– Something´s Jumping In Your Shirt (1989) DNA
featuring SUZANNE VEGA – Tom´s Diner (1990) LUCIE – Amerika (1994) CAMOUFLAGE – Love Is A Shield
(1989) KARYA – Láska je krásný
rituál (1993) ELVIS
PRESLEY
– Can´t Help Falling in Love (1961) MICHAEL
JACKSON –
Will You Be There? (1993) MICHAEL
JACKSON –
Heal The World (1990) COLDCUT
& LISA STANSFIELD
– People Hold On (1989) MC ERIC
& BARBARA
– Sen (1996) BELL
BOOK & CANDLE –
Rescue Me (1997) MARTIKA
–
Love… Thy Will Be Done (1991) RICHARD
SANDERSON –
Reality (1980) SNAP – The Power (1990) DEPECHE
MODE –
Everything Counts (1984) MC ERIC
& BARBARA
– Keď príde láska (1996) SOPHIE
B. HAWKINS
– Right Beside You (1994) SNAP – Rhythm Is A Dancer
(1992) THE
SHAMEN
– Ebeneezer Goode (1992) VANILLA
ICE
– Ice Ice Baby (1990) FRANCE
GALL
– Ella Elle l´a (1987) BOB
MARLEY –
Could You Be Loved? (1980) JOHN
LENNON
– Woman (1981) ČOKOVOKO
–
Hudba; reportáž psaná na oplatce DAVID
GUETTA feat. CÉDRIC GERVAIS & CHRIS WILLIS – Would I Lie To
You? (2016) SLZA – Katarze (2015) LENKA
FILIPOVÁ –
Dobrý Bůh to ví (1997) PETR
NOVÁK
– Hvězdičko blýskavá (1984) JAROMÍR
NOHAVICA & JANA KIRSCHNER – První noc v novém bytě (2006) JEZEŘÍ – Dějiny za
přítomnosti Ladislava Smoljaka (1993) JEZEŘÍ – aktuálně za
přítomnosti Mgr. Hany Krejčové (2002) THE
BEATMASTERS & COOKIE CREW – Rok Da House (1987) HLEDÁNÍ
ZTRACENÉHO ČASU
– Zimní radovánky na sněhu i na ledě (2017) BLANÍK – Momentka v zimě (1967) LIMUZÍNA
S MÍROU HEJDOU
– Petr Vondráček (2017) SALVADOR
DALÍ
– Ukřižování Ježíše Krista (podle výkladů BBC) VEČERNÍČEK – Broučci: A měli se
rádi BEASTIE
BOYS –
Early Def Jam Trends: She´s On It 1985 + Rock Hard live 6.6.85 + (You Gotta)
Fight For Your Right (To Party) + Hold It Now, Hit It + No Sleep Til Brooklyn +
She´s Crafty 1987 + Hey Ladies + Shake Your Rump + Shadrach 1989 + Pass The Mic
1992 (yeah)
JAROSLAV
JEŽEK
☼ 25.9.1906
Praha ۞ 1.1.1942
zrovna po Silvestru zavřel svá očka na jazzovou Věčnost
Brahms prý řekl, že být hrán a ohráván ještě padesátku let po
smrti znamená nesmrtelnost. Volil jistě skromnou lhůtu, kterou vysoce překonali
mnozí velcí skladatelé minulosti, ovšem na druhé straně víme, že během zmíněné
doby ztichla beznadějně většina ohrávaných tvůrců. Příčina není jen
v menší hodnotě jejich odkazů; lze ji hledat i v nadprodukci děl, jež
další doba není s to přebírat, nemluvě o změně cítění a vkusu, hodnotící
tvorbu předešlých generací v jiném duchovním a společenském klimatu.
A tu stojíme u případu Jaroslava Ježka.
Ačkoli už uplynula řada let od 9. ledna 1939, kdy odlétal
s Werichem z ruzyňského letiště a kdy se za ním prakticky zavřela
opona, můžeme s klidným svědomím říci – že Ježek závodní trať doběhl
s úspěchem trvanlivosti a bude snad na ní ještě pokračovat zájmem u
mladších ročníků jazzové nálady nejen hotelu Savoy. Jaký mistr, takový přístup
i do hudebních kompozic, hudba pana Ježka si uměla uchovat za všech okolností
klid, rozvahu i glanc.
K tomu je třeba dodat, že zmíněnou „zkušební lhůtu“ ztížila
Ježkovi řada okolností. Uplynulých padesát let, v nichž se má umělecký
odkaz udržet na výsluní, přineslo totiž takovou spoustu převratných událostí,
že by si lidé z třicátých let a lidé dnešní periody 2013 nutně připadali
jako z jiného světa, kdyby se mohli potkat. Přišla do toho druhá světová
válka, která obrátila celý svět naruby, obrovské společenské převraty změnily
mentalitu současného lidstva a touha po penězích též, ať si to uvědomujeme či ne,
a přehodnotily mnoho dříve uznávaných myšlenek, děl a soustav; věda a technika
vykázaly fantastický pokrok, zato však lidská duše zaznamenala přemrštěný
propad do hnoje a poškozuje se dál zavedenými novodobými zásadami společenského
biorytmu, takže vše dřívější se nám zdá primitivní a podezřele cizí. Projít
tímto kataklysmatem a obstát v něm na jedna a po něm bez úhony, by byl
skoro zázrak.
Uvažme ještě, že dvacátá a třicátá léta probíhala stále
v neklidu, který byl sice plodný, ale v umění stále hledal a
nenacházel jednotný styl. Na obou velkých zjevech té doby – Picassovi a
Stravinském – je tato experimentální snaha jasně patrna. Kolem nich se nořily a
zase rychle mizely přechodné směry, které si dodávaly zdání důležitosti učenými
názvy s koncovkou „ismus“. Tyto „ismy“ mátly každého, kdo se chtěl
v umění vzdělávat a vyznat a nebo i sám tvořit. Skoro každý začínající
skladatel se musel hlásit k nějaké módě, aby se nejevil zaostale. Bylo
v tom leccos vzrušujícího, ale často se do toho hlásila touha ohromit a
snobárna části obecenstva, které přijímalo všechno nekriticky.
Ježek nikdy netápal, měl bezpečný umělecký a tvůrčí instinkt. A
nezapomeňte, že géniové ode dávna tvořili na základě nápovědy instinktu. Teorie
ho valně fakt nezajímaly. V jeho případě bylo vlastně výhodné, že přišel
do své současnosti nezatížen minulostí a nespoután běžným školským vzděláním.
Nebyl ovlivňován žádným PŘEDSUDKEM dřívější ani soudobé KONVENCE. Jako dítě
chudičkého krejčího ze Žižkova – narodil se 25. září 1906 – byl postižen těžkou
zrakovou vadou. Ztratil v druhém roce svého života pravé oko a do levého
dostal šedý zákal. Proto musel do slepeckého internátu, kde pobyl skoro sedm
let. Dobu, kdy člověk nabírá základní vědomosti pro další vývoj, mladý Ježek
nijak nevytěžil. Považoval svůj pobyt za smutné vězení, jehož oprávněnost
neuznával, vzdoroval proto všem učitelům, dohlížitelům a najust se neučil.
Toužil zoufale po životě venku. Zabýval se tajně hudbou jako svým Buddhou
rozesmátým a rezonujícím, ale ani v hudbě nehodlal v ústavu vyniknout
a upozornit na sebe trochu příznivě. Už tehdy se v něm hromadila energie,
která mu pomáhala překonávat pakárnu prostředí. Tento protitlak člověka fyzicky
postiženého oproti normálnímu okolí se v něm udržel a sílil i později, kdy
se musel stýkat s různými lidmi a přizpůsobovat se, aby se jim zdánlivě
podobal, třebaže na ně zblízka ani nedohlédl. Přejít bez průvodce ulici pro
něho znamenalo pokaždé dobrodružství, které mohlo špatně skončit. A přece i
v tom si nějak pomohl. Příroda mu do určité míry pomohla, že ho obdařila
mimořádným orientačním smyslem. Vyznal se v pražských – a později i
v newyorských – ulicích tak jistě, že mohl dělat průvodce lidem dobře
vidoucím. Vypracoval se obdivuhodně. Díky matčině péči – otce ztratil brzy po
jeho návratu z vojny – byl vždy pečlivě oblečen, choval se nenuceně, byl
veselý a sdílný kumpán, lehce se s lidmi spřátelil a doháněl zameškané
základní vzdělání mílovými kroky. Hodně si pamatoval a později styky
s Vítězslavem Nezvalem ho vytříbily zejména ve znalostech soudobého umění.
Obdivoval jsem nicméně – jak se rozepisuje Václav Holzknecht –
byli jsme spolužáci na pražské konzervatoři u profesora Albína Šímy – že hodně
čte, ačkoliv se musel sklánět ke knize nebo k notám až skoro nosem u
papíru. Psal se stejnými obtížemi, ale rukopis byl vždy k přečtení. Námahu
buď netrpěl nebo si jí ani neuvědomoval: chápal to jako nutnost a nikomu si
nikdy nestěžoval. Když už vydělával, dovedl si vytvořit krásné životní
prostředí. František Zelenka, jeho kámoš z Osvobozeného divadla, mu
vykouzlil modrý pokoj v rodinném bytě v Kaprově ulici na Josefovo
městě, kde stěny, strop a záclony měly různé odstíny této barvy, ale
s oblibou i nosil modré košile, používal modrý dopisní papír, modré
kravaty. Do pokoje si nechal přivézt křídlo Steinway, psací stůl, pohovku,
skříň na gramodesky a dosti velkou knihovnu, vyplněnou vesměs cennými díly.
Ovládala ho stále železná vůle obstát v životě jako vítěz navzdory
přírodním zraněním, když ho navíc příroda vybavila lehkou nedoslýchavostí a vadnými
ledvinami. Kdo to však nevěděl, považoval ho za vitálního klučinu a šťastného
člověka. Jakoby jako každé zázračné dítě hnedka tušil, že tu dlouho s námi
nepobude, proto tedy žil velmi intenzívně, za svých pětatřicet let poznal, co
se dalo poznat, a zanechal dílo, které překvapuje novostí, výpovědní hodnotou
doby i počtem skladeb.
Hudba z něho tryskala bez námahy a není z ní patrný vliv
jeho učitelů – K. B. Jiráka na střední kompoziční a Josefa Suka na mistrovské
škole, ani vliv jiných autorů. Byl vždy svůj. Původně se ani nehodlal věnovat
studiu skladby, k níž choval uctivě ostýchavý vztah, nýbrž klavíru. Ale
profesorská komise ho v roce 1922 nepřijala pro zjevnou zrakovou vadu,
neboť byla vázána předpisem, že pro studium nástroje musí být adept plně zdráv.
Doporučila ho však komisi kompoziční. Udivil totiž výběrem skladeb, které při
zkoušce zosnoval: Ravelova Sonatina i Hindemithův Boston z klavírní Suity
1922 byly v Praze tehdy celkem neznámé a dávaly tušit, že uchazeč, který
tyhle kousky suverénně zahraje, má asi taky kompoziční nadání v sobě.
Ačkoliv do té doby nic nesložil, byl na kompozici přijat. Dosáhl prvního
velkého vítězství po deprimujícím období internátním. Dokázal se připravit na
závažnou zkoušku v rekordně krátkém čase a stal se posluchačem proslulé
konzervatoře za výjimečných okolností.
Ke skladbě se během studia rozbíhal improvizováním. Bavil se tím a
bavil i své okolí, které měl rád a rád pulsoval s kamarády na vlně
orchestrální tančící show. Na melodii lidové písničky Šla Nany do zelí si
vyžádal jméno skladatele, v jehož stylu ji překopal. Pak chtěl čtyři tóny
a označení formy, v jaké by si posluchači přáli nově vytvořenou skladbu
uslyšet. Bylo to dosti zapeklité, ale pokaždé obstál jako machr. Udivoval
znalostí literatury a okamžitou reakcí na daný podnět. Také rozesmával svým
humorem: v jedné Nanynčině variaci předvedl slečnu domácích, jak
v neděli dopoledne zkouší zahrát – ovšem bez úspěchu – snadnou melodii,
ale pak ji to namíchne, všeho nechá a práskne mrzutě víkem u popelnice. Byl
v tom už příští Ježek v zárodku.
V tu dobu vznikalo Osvobozené divadlo. Začal s ním roku
1925 Jiří Frejka ve vyšehradském divadélku Na slupi, a to v poměrech víc
než skromných. Ale jeho parta měla ambice ceny zlata. Název si zvolila podle
režiséra Tairova a v příštím roce jí toto náročné pojmenování schválila
avantgardní skupina Devětsil. Členové Osvobozeného chtěli divadlo zbavené
tradičních nánosů. Milovali obyčejný život ve všech jeho podobách, nebyli to
kreténi jako známe dnes. V roce 1927 se odstěhovali do Umělecké besedy na
Malé Straně a rozštěpili se na dvě skupiny. Jednu vedl Frejka s E. F.
Burianem pod firmou Dada, druhou s původním názvem Jindřich Honzl. Ježek
se mezi ně přichomejtnul bůhsuď jak, ale 26. února 1927 tu již exceloval se
svými improvizacemi. Dostal se na veřejnost náhodou. V pásmu všelijakých
kejklů a skečů vypadlo číslo, které se nedalo honem nahradit, a aby nevítanou
pauzu něčím ozvláštnili, zkusil Burian – přes námitky Honzlovy – dovést Ježka
na jeviště a dělat mu při jeho improvizacích tlumočníka. Vyšlo to, Ježek
sklidil velký potlesk, který ho už víceméně s divadlem propojil.
Ani Dada ani Honzlovo Osvobozené divadlo by se nebyly udržely při
životě dlouho. Byla tu zajímavá snaha, ale scházela dostatečně živná půda
s aktuálním námětem. Hrály se poetické hříčky domácích i cizích autorů –
zajímavější při četbě než na prknech divadla. A tu rázem došlo k nečekané
události. V sálku Umělecké besedy uspořádal Spolek bývalých žáků čsl.
oddělení na francouzských lyceích se sídlem v Praze privátní představení
k poctě dokončených studií Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Šlo o jakousi
kapesní revui – Vest pocket revue, jak se pásmo výjevů, písniček a tanců
jmenovalo – jejíž svěžest okouzlila pozvané obecenstvo více než Mentos natolik,
že se představení muselo opakovat, dvakrát pod hlavičkou Dada a pak
v Osvobozeném divadle, kde již soubor Vestpocketky setrval. Postupem času
ovládl provoz docela a zamáčknul původní poetické divadlo Honzlovo do konečného
stádia, neb mu zasadil ťafku mezi oči, tečku mezi oči. Ostatně Honzl se stal
režisérem této nové zábavní skupiny a chápal její přínos světu.
Klapka, kamera, akce… dobrý scénář. Divadlo potřebovalo stálého
hudebního spolupracovníka, neboť nehodlalo používat pro své písně ukradnuté
melodie, jak to činilo až dosud, a volba padla na Ježka, který v roce 1927
absolvoval kompozici u Jiráka klavírním vystoupením, v němž smísil prvky
symfonické a jazzové s udivující pečlivou virtuozitou. Zkomponoval na
zkoušku tři předehry do komedie Premiéra Skafandr (divadlo Adrie na Václaváku
12. října 1929) a ruka byla v rukávě. Stal se dalším nepostradatelným
tvůrcem Osvobozeného divadla, které brzy nato přesídlilo do svého definitivního
působiště U Nováků ve Vodičkově ulici. Zde Ježek absolvoval slavnou éru, trvající
zhruba deset let. Získal u obecenstva ohromné renomé, aniž by slevil
z uměleckého nasazení.
Byl to vlastně čin historického významu. Po válce se dostal do
Evropy černošský jazz a stal se oříškem i pro skladatele tzv. vážné hudby.
Naděloval zásadně živelný rytmus a robustní zdraví a obojího měla nekypící
evropská hudba vážně zapotřebí, tím spíš, že se pouštěla do náročných a
většinou málo platných konstrukcí. Otázku jazzu řešil – epizodně – Stravinskij,
lehce se jí ve Francii věnovali Debussy a Ravel, ve větší míře a okouzlujícím
způsobem Milhaud a Poulenc. Němci vzali věc vážně – zejména Křenek a sicher
Weil – ale s problematickou výslednou podobou. Jazz se do struktury
evropské hudby prostě nehodil a nemohl se tu aklimatizovat chytlavější chytlavostí.
Ježek zkusil v klavírním koncertu rovněž spojit oba nesourodé prvky a
kupodivu se mu podařil takový pokus úspěšně završit díky jeho statečnému mládí
a díky i tomu, že koncert má v podstatě taneční charakter. Ale učinil tak
jen jednou. Jakmile nastoupil v Osvobozeném divadle jako skladatel,
převzal z jazzu jen formu legrace, songu a tance, takže nepošpinil styl,
ale dovolil si ve své tvorbě zviditelnit i formy, jež se jazzu vymykají, ale
které potřeboval obsadit do hry (polky, valčíky, polonézy, nebo předehry,
balety, melodramaty, operní parodie apod.) Znal a měl rád Gershwina,
Armstronga, Ellingtona, ale nenechal se jimi spoutat. Zhruba 20 partitur hudby
pro Osvobozené divadlo svědčí o šíři jeho talentu a o bohatém hudebně
dramatickém rozhledu. Jazzu bylo použito s bujnou fantazií funkčně a
shodně s černošskou předlohou v lidovém prostředí, třebaže na odlišné
úrovni. Ale nedělala se z toho VĚDA ani VYSOKÁ ESTETIKA, nýbrž jazz tu žil
spontánně, příjemně, sice v jiných civilizačních podmínkách, ale zase
zcela PŘIROZENĚ. Šlo o něco zásadního, co se ve třicátých letech nenašlo jinde
v Evropě. Tato skutečnost se včas nezdůraznila a nebylo na ni dostatečně
upozorněno. Ježek, třeba doma slavný, se nedostal v pravou chvíli do
povědomí mezinárodní veřejnosti (dodatečné překypující uznání přišlo od Benny
Goodmana v Americe až o mnoho času později).
Jaroslav Ježek je v této sféře požehnaný melodik
s bohatým rytmem a rafinovaným citem pro instrumentaci (jeho instrumentace
byly v novější době hrubě poškozovány cizími úpravami, když se po válce
začaly znovu hrát). Přitom je třeba uvážit, že komponoval vlastně pro činoherce
a musel respektovat jejich pěvecké a hudební možnosti (melodie nemohly mít
přeexponovaný rozsah tónový a musely se rychle pamatovat) a že harmonie, byť zpestřená
pikantními disonancemi, nemohla vybočit z tradiční vžité polohy. Ale i tak
byla jeho hudba múzou políbená a pokaždé osobitá, invenční, čerstvounká porce.
Ježek v této sféře doslova fascinoval, poskytoval okouzlení a dobrou
náladu a ve skvělých pochodech navodil optimistický elán. ELÁN. V době
před okupací a za nacistického útlaku působil při tajném poslechu jako balzám
na nervy. To byla etická zásluha jeho umění, opravdový kamarád v tíživých
dobách.
Splnil v praxi, oč artistně usilovali někteří členové
pařížské Šestky: objevit znovu pro soudobé pařičky a pařiče melodii a vtip a
neopakovat staré klišovité fórky… Sestrojil hudbu „na míru člověka“, jak po
Šestce vyžadoval básník Jean Cocteau. Ježek byl jediný, kdo tento požadavek
splnil nejlépe, třeba na to přišel sám a celkem nikdo o něm v cizině neměl
potuchy. Domácí kritika to nechápala a zazlívala mu tuto činnost jako umělecky
nedůstojnou. Ježek byl v podstatě lidový parťák do nepohody s jasnou
vizí svého poslání na Zemi a nedal na podobná nedorozumění s „rádoby
chytřejšími“. Nešlo mu ani o popularitu – ta se sama dostavila – ani o výdělky.
Pověstná je jeho legranda s Werichem v Moskvě někdy v období 30. let,
kdy dumali, za co by tam utratili přebytek kapesného, který činil asi 50 rublů.
V tom Ježka napadlo, že zašlou z recese telegram Voskovcovi do Prahy
a že za něj klíďo utratí 50 rublů. Takže telegrafní dráty se nerozpakovaly a
probudily Voskovce asi ve tři ráno rozespalého a nic extra dobře vnímajícího
s jejich depeší: „U-U-U-U-U-U-ŽŽŽŽŽŽJJJJJJJJ-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-I-I-I-DO-DO-DO-DO-DOST-DOST-DOST-DOSTAL-V-V-V-V-V-V-V-V-V-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-VO-VO-VO-VO-VO-VO-TĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ-KO-KO-KO-KOK-KOK-KOK-KOKTA-V-V-VE-VE-VE-VEJ-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-TE-TE-TEL-L-L-L-LEG-LEG-G-G-G-G-G-G-GR-GR-GR-GR-GR-GRAM-M-M-M-M-M-M-M-H-H-H-H-H-H-H-AHAHHAHAHA?!?????????????????????!!!??????“
V žádném případě se nedá hovořit o spekulaci. Jeho skutečnou odměnou byla
oblíbenost hudby u jeho posluchačů. Hudba tak opět po dlouhé době našla svou
původní funkci – mluvit k dychtivým masám a nebýt uzavřena jen na malém
prostoru koncertní haly.
Avšak ani on neudělal zpátečku z koncertního sálu docela.
Cítil potřebu vyjadřovat se také hudbou jiného druhu, která by mu poskytla
větší prostor výrazový a citový. Byl bezpečně poučen, co se děje ve světě a
sledoval z rozhlasu a na deskách nebo z partitur, které neustále
sháněl, co komponují velicí současní autoři. Vážil si jich, ale nikoho
nenapodoboval. I zde byl svůj a uchoval si vlastní projev. Měl znalecké překvapující
postřehy při poslechu každé nové skladby a dovedl hned říci úsudek, ať kladný
či záporný. Sám komponoval tuto hudbu v ostře disonantní harmonii, ve
velmi exponovaném výrazu spolu se složitou – nebo lépe řečeno – s pestrou
rytmikou, ale je to hudba vždy logická, třeba zpravidla velmi smělá. Málokdy
sem doléhají ozvěny jazzu, spíš jen v atmosféře nálady, jinak jsou jeho
koncertní skladby stylově čisté a nekompromisní. Komponoval s naprostou
lhostejností k cizímu mínění. Věděl, že tu nemůže zabodovat s popularitou
ani oblibou, ale nevzdával se takového úkolu a také jím končil svou činnost.
Vyjadřoval jeho prostřednictvím své nitro i dobu, která ho obklopovala a ničila
psychicky. Panton natočil k Ježkovým nedožitým osmdesátinám (1986) téměř
celý komplex jeho koncertních skladeb. Je jich značný počet – kolem třicítky
opusů, mezi nimiž se vyskytují i velká díla symfonického charakteru – a dnešní
kritikové, kteří se s touto tvorbou nemohli dříve konfrontovat, se shodli,
že patří k nejsmělejšímu, co bylo v období mezi dvěma válkami
vytvořeno, a to nejen u nás, nýbrž ve světové hudbě vůbec. Jeho houslový
koncert nemá obdoby v harmonické příkrosti dechové sekce, naproti tomu
jeho Symfonická báseň – která reagovala na občanské válečné drama ve Španělsku
– nehýří kakofoniemi, ale má silné dramatické napětí. I jeho klavírní Rapsodie
má politický obsah: v předvečer okupace varuje úzkostně a pateticky.
V závěrečné klavírní sonátě (1941) se rozloučil. Je to lidský dokument a
vrchol jeho přepečlivé koncertní tvorby.
Rozdvojenost Ježkova repertoáru se dá vysvětlit dobovým stavem
tehdejší hudby, která – po vynálezu rozhlasu – šla za nepoučeným posluchačem
naproti a zároveň řešila úlohy, jež jí ukládal stále postupující technický
vývoj. Ježek měl podivuhodnou vlastnost, že v sobě obsáhl obojí a obojí
zvládal také levou zadní. To je také jeden z důkazů jeho – nebojím se toho
slova – geniality. Měl široký rozhled jako umělec a přistupoval ke svým
záminkám s vědomím nesmírně závažné doby, v níž se celý svět nalézá.
Ale i bez ohledu na jeho tvůrčí mnohostrannost, je vše, co zanechal znamenité,
osobité a ryzí, tedy nekazící se zubem času. Je to král ve své kategorii, žádný
prostoduchý šášula.
Nakonec několik nutných dat z jeho života. V roce 1938
pokrokové Osvobozené divadlo nuceně ukončilo provoz z politických důvodů a
Ježek se svými kámoši putoval kvapem do emigrace. Žil v New Yorku a
protože podle tamních zákonů nemohl jako emigrant po dobu deseti let publikovat
své výtvory, živil se vyučováním hry na klavír a řízením pěveckého sboru. Naši
krajané se o něho pečlivě starali, byli si vědomi jeho nadání i těžkého osudu.
Ježek emigraci snášel obtížně a trpěl stálým steskem. Před akutním onemocněním
ledvin, na něž zahynul 1. ledna v newyorské nemocnici, dokončil klavírní
sonátu, kterou zadal anonymně do soutěže na první mezinárodní hudební festival
v New Yorku. Soutěž vyhrál. Konkurence však docílila, že byl zcela
protiprávně z festivalu vyloučen. Nepřipomíná Vám to třeba nahnutý nekalý
osud Chobotnice knihovny od Jana Kaplického? Těžké potíže české politické
garnitury? Po osvobození nechala vláda našeho státu vypravit slavnostní pohřeb
z Domu umělců a přenést jeho popel na olšanské hřbitovy. Vítězslav Nezval
napsal na jeho návrat vřelou báseň, kterou zařadil do sbírky Veliký orloj.
ŽENA JAKO ŽENEVA
Má anglickou zahrádku a má kvetoucí hodiny které nejdou pozpátku potěší s otěží hlavu rodiny láska raší uvnitř hlavy étericky vyzdobená
říká se: pamatuj na mravy idylka je žena ve vlnách ulovená na břehu jezera s vodotryskem
a s lodičkou na rychlý pohon švýcarské ženy předhoníme nebo opustíme jejich tempo terno kolující v žilách jako otisky
pachatelky & komplice Sandokana mambo lukrativní temperament rozbouří hormony učitelsky přednáší posluchačům Sorbonny žena že ne, po čase žena, že neva to postačí srandovní mládeži velebit ze dřeva
tetřeva?
Karel
Šíp: LEV
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
Lev čeká na svou šanci
a vždy ji promění
lev má svou eleganci
a lásku k umění
Kraluje rovněž sportu
nemá vztah k remíze
míří vždy na aortu
a má rád peníze
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
Z hrudi by srdce vyrval
když láskou zaplane
to dělá strašnej virvál
já znám lvy zklamané
Cesta lva k světské slávě
nebývá ubohá
lev často mívá právě
protekci u Boha
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
♥
|