kapitola 10

„Ty krávo, jak já tu školu nesnáším,“ usadil se Horák na velkou plechovku od barvy a vytáhl cigarety. „Chcete někdo?“ nabídl ostatním a pak si zapálil. Chvíli beze slova potahoval a vyfukoval kouř, takže brzy vzduch v boudě připomínal kuřácké doupě.

Matěj ve své skrýši ani nedýchal. Za prvé na sebe nechtěl upozornit ani sebemenším zvukem a dýchání mohlo být ve ztichlé boudě slyšet velmi zřetelně. A za druhé bytostně nesnášel cigaretový kouř. Dráždil ho ke kašli a vždycky se snažil dostat na čerstvý vzduch. Tady si ale nemohl ani zakašlat, protože by si tím podepsal rozsudek smrti. Sám proti šestinásobné přesile by neměl ani nejmenší šanci.

„Tak co s nima uděláme?“ ozval se jeden z poskoků. „Vymyslel si něco drsnějšího? Zatím nám nic nevyšlo a jen si z nás dělaj prdel.“

„Jo, mě se tleměj do toho mýho podrápanýho ksichtu!“ přisadil ji Roháč nakvašeně. „Kterej mám podrápanej kvůli nim!“

„Klídek, mám vymyšlenej geniální plán,“ chlácholil je Horák. „A je fakt geniální!“

„No to doufám,“ ozval se Roháč pochybovačně. „Nechci zase skončit v ňákým křoví.“

„Hele, klídek,“ uklidňoval ho Horák. „Fotr mi dává kapesný, jaký si řeknu. Řeknu si vo balík a zaplatíme nějaký ranaře, aby jim zmalovali ksichty. A pořádně.“ V boudě se na chvíli rozhostilo ticho a Matěj nevěřil vlastním uším. To přece nemůže být pravda! Najednou ale ve tmě papírové bedny zamrkalo červené světélko.

„Baterka!“ blesklo mu hlavou. Takže po vybitém mobilu mu chcípne ještě diktafon. A zrovna v momentě, kdy se dozvídá takové důležité informace.

„To by mohlo klapnout,“ ozval se něčí hlas a přerušil to ticho, které trvalo na Matějův vkus už hodně dlouho. „Musej ale mlčet, i když je chytnou. Aby je nikdo nespojoval s náma. Jasný?“

„Ty seš nějakej připosranej,“ zachechtal se Horák. „Buď bez obav. Můj fotr v tom umí chodit, takže se nikdo nic nedoví.“ Tento příslib všechny záporňáky uchlácholil natolik, že schválili Horákovi jeho nápad a už se těšili, až zmalovanou Břéťovu partu uvidí.

„Pak je přejde chuť házet někoho do křoví,“ natěšeně vykřikoval Roháč a do všeobecného veselí se ozvalo tiché pípnutí. Matěj strnul. Diktafon se dožadoval šťávy - kromě blikání i akusticky. Potichu ho vypnul, aby ho ve skrýši neprozradil a modlil se, aby jeho nepřátelé tento zvuk přeslechli.

„Ticho!“ zařval Horák. „Ticho povídám!“ Když ostatní překvapeně umlkli, pokračoval. „Co to bylo? Slyšeli ste to? Jakoby tady něco píplo!“

„Co by tady pípalo,“ ozval se nejistý hlas. „Nikdo tady není.“

„Říkám, že sem slyšel nějaký pípnutí,“ trval na svém Horák. „Nikdy dřív se to tady nevozvalo – až dneska. A to je divný.“ Zvedl se ze svého plechovkového sedátka, procházel se po boudě a hledal zdroj toho zvuku.

Matěj horečně přemýšlel, jak z této šlamastiky ven. Jestli ho objeví, jak je špehuje, tak s ním bude zle. Slyšel totiž jejich ďábelský plán, takže ho jen tak nepustí. Radši ani nepřemýšlel, co by s ním mohli udělat. Pokud si chtějí na Břéťu najmout nějaké ranaře, tak se asi nezastaví téměř před ničím.

„Nemohla to bejt nějaká myš? Nebo krysa?“ snažili se ostatní Horákovci přijít na příčinu nervozity svého šéfa. „Tu sme tady už jednou přece našli.“

„To nebyla myš,“ odbyl je Horák. „Snad ještě poznám, když zapiští myš, ne? Tohle bylo něco jinýho.“ Zalezl až dozadu a kopl do bedny od piana. Bedna se zakymácela a Matějův tep vzrostl na dvojnásobek. Horák do bedny kopl znovu a ještě jednou, až se tvrdý papír se zavrzáním rozložil.

Matěj vystartoval jako Usain Bolt. Odstrčil překvapeného Horáka, který vrávoravě udělal pár kroků vzad a po zádech spadl na hromadu harampádí narovnaného u stěny. V boudě bylo šero, Matějovy oči však byly ze tmy v bedně na takovou míru osvětlení zvyklé. Rychlým pohledem našel přivřené dveře a vyrazil směrem k nim. Bouda byla malá a Horákovci jen překvapeně zírali na nezvaného hosta, které se vynořil z papírové skrýše.

Ještě dva kroky, rozrazit dveře a budu venku, honilo se Matějovi hlavou. A pak honem za Břéťou a ostatními. Musím je varovat! Najednou se mu ale do cesty postavila velká plechovka od barvy, na které před tím seděl Horák. Zakopl o ni a rozplácl se na podlahu. Potichu zanadával a snažil se rychle vstát, jenže mezitím se z překvapení vzpamatovali ostatní Horákovci.

„Na něj!“ zařval Roháč. Vrhnul se jako první na ležícího Matěje, který už byl skoro na nohou. Roháč byl sice nejrychlejší ze třídy, nebyl to ale žádný velikán a silák. Matěj ho snadno setřásl a chystal se znovu nabrat rychlost. Čtyři další těla ho však strhla zpátky k zemi. Každý z útočníků ho držel za jednu nohu nebo ruku a zvedli ho ke svému šéfovi.

Horák se těžce zvedal z hromady šrotu, na kterou ho Matěj odmrštil. Bolestivě si narazil záda a chystal tuhle zkušenost krutě pomstít. Roháč už byl na nohou také, dostal ale od Matěje loktem pod oko a začínal se mu tam vybarvovat velký monokl.

„Tak tohle si kamaráde vodskáčeš,“ zasyčel Horák, když přišel ke znehybněnému Matějovi. Ten ho sledoval s obavami, protože věděl, čeho všeho je třídní grázlík schopen. Horák se rozmáchl a udeřil ho tvrdě pěstí do břicha. Matěj se zkroutil bolestí, čtyři jeho věznitelé ho však i nadále pevně drželi. Horák pokračoval a vůbec nepřemýšlel nad tím, že do takto bezbranného protivníka by neměl tlouci jako do boxovacího pytle. Matějovi už tekla krev z nosu a bolelo ho celé tělo, když se zuřící Horák konečně trochu uklidnil.

„Ví toho až moc,“ otočil se ke svým nohsledům. „Svážeme ho a necháme ho tady.“ Otočil se k hromadě za sebou, takže neviděl rozpačité výrazy na tvářích svých spolubojovníků. Začal se v hromadě přehrabávat, až našel několik kusů silného provazu.

„Hele, šéfe,“ osmělil se jeden záporňák, který už spíše Matěje podpíral, než držel. „A nestačilo mu to už? Dostal nakládačku, tak bysme ho mohli pustit, ne?“ Nějak si nedokázal představit, že by takto ztlučeného, krvácejícího a ještě svázaného Matěje nechali v téhle boudě.

„Ses asi posral, ne?“ zařval na něj Horák zuřivě. „Co by asi udělal prvního, co? Vykecá všude, o čem sme se tady bavili. A budeme mít průser jak Brno.“ Zkroutil Matějovi ruce za záda a pevně je špinavým provazem svázal. Pak ho povalil na zem a stejně silně mu svázal i nohy. „Zůstane tady a pustíme ho, až budou ostatní vypadat jako von.“

„A co když bude řvát?“ zeptal se Roháč s nateklým okem. Horák se poškrábal na bradě.

„To máš recht,“ odvětil. „Chtělo by to roubík.“ Znovu se sklonil nad hromadou a za chvilku vítězoslavně zvedl nad hlavu kus špinavého hadru.

„Fůj,“ odvrátil Roháč oči. „To snad ani ne, co? Nemáš něco čistějšího?“ Horák zavrtěl hlavou.

„Aspoň si příště rozmyslí, než nám poleze do cesty,“ prohlásil tvrdě. Roztrhl hadr, část nacpal Matějovi do pusy a zbytkem to ovázal. „Tohle by mělo stačit, ne? Hoďte ho do tý bedny a dem.“ Musel své válečníky několikrát pobídnout, protože se jim moc nechtělo. Nakonec tam bezvládné tělo odvlekl sám a narovnal na něj zpátky rozpadlou krabici.

„Odchod, vy lemry neschopný!“ zavelel nakvašeně a jako poslední za sebou zabouchl dveře.

kapitola 11

Poté, co bouchly dveře, se v boudě rozhostilo ticho. Matěj ležel v naprosté tmě a zmítal sebou, aby se uvolnil z pout.

Musím ostatní varovat! Musím ostatní varovat! zvonil mu v hlavě alarm a snažil se osvobodit čím dál usilovněji. Horák však byl ve své zákeřnosti precizní. Ať se Matěj snažil sebevíc, provazy se nehnuly ani o milimetr. Matěj se na chvíli přestal svíjet a nabíral síly na další pokus. Při té příležitosti se mu ozvaly všechny utržené rány, rozbitý nos a v neposlední řadě i špinavý hadr, který mu Horák nacpal do úst.

Někdo Horákovi říkal, ať mi tam narve něco čistějšího, pomyslel si a zvedl se mu žaludek. Usilovně myslel na něco jiného, protože si nedokázal představit, že by zvracel s roubíkem. Po chvilce se mu dávící reflex podařilo překonat, objevil se ale jiný problém. Hadry asi někdo používal na utírání barvy z rukou a štětců, takže se Matěj pomalu ale jistě začínal dusit.

Musím ostatní varovat! zvonilo mu stále v hlavě, do toho se ale začínal také ozývat pud sebezáchovy. Stále však nevěděl, jak se osvobodit. Nebo se alespoň zbavit toho hadru přes obličej a nadechnout se. Snažil se strhnout roubík o podlahu, ale marně. Nejenom provazy na rukou a nohou, ale i roubík ukazovaly na Horákovu preciznost.

Pomoc, Břéťo, prosil Matěj v duchu, jak mu docházel kyslík. Podělal jsem to. Nemůžu vás varovat, ale potřebuju pomoc! Začaly mu před očima tančit barevné kruhy a hučet v uších. Kluci, pomoc! nepřestával vysílat, přestože moc nevěřil, že by to mohlo fungovat. Prosím! Najednou se mu zdálo, jak se vznáší nad boudou a sokolím zrakem dohlédne až dovnitř. Viděl sám sebe, jak leží bez hnutí v papírové bedně. V rakvi, která původně byla jeho skrýší. Rozhlédl se kolem sebe a u školy na schodech zahlédl čtyři známé postavičky.

Kluci, pomoc! vyslal k nim signál, naposledy sebou zazmítal a pak se vše rozplynulo v mlze.

Břéťa vyskočil jako první, o zlomek vteřiny později se však postavili i ostatní. Volání o pomoc v jejich hlavách bylo sice krátké, zato však velmi intenzivní.

„Matěj!“ znepokojeně vykřikl Kuba. Trojí přikývnutí.

„Kde může být?“ otočili se všichni na Břéťu, který usilovně hledal.

„Mobil má vypnutý,“ řekl po chvilce a hledal dál.

„V tom musí mít určitě prsty Horák!“ procedil skrz zaťaté zuby Džon.

„Mám nápad,“ oznámil s nadějí v hlase Břéťa. „Jestli v tom maj prsty Horákovci, tak je na městskejch kamerách najdu a pak podle směru zkusíme zjistit, odkud vyšli.“ Kuba s Džonem souhlasili a Martin vytáhl z batohu mapu a zvýrazňovač.

„Tak povídej,“ udělal tečku u školy a zadíval se na Břéťu, který se zavřenýma očima soustředěně prohledával blízké i vzdálenější okolí školy. Jeho spolubojovníci trpělivě čekali bez jediného slova, aby ho ani trochu nerušili v jeho soustředění. Chvíli trvalo, než se na něj usmálo štěstí.

„Jsou na náměstí,“ oznámil tiše a Martin zakroužkoval volné prostranství uprostřed města. „A míří k Hlavní ulici,“ dodal ještě, když identifikoval směr pomalu se pohybující skupinky. Martin udělal šipku z náměstí ve směru předpokládaného pohybu nepřátel. Potom už Břéťa rychle couval v městském multimediálním archivu.

„Na náměstí přišli Krátkou ulicí, před tím šli Severozápadní, do který zahnuli ze Severní.“ Martin kreslil trasu, která směřovala neomylně ke škole.

„No jo, ale to je divný,“ prohlásil, aniž by přestal se zvýrazňováním cesty Horákovců. „Jestli šli přímo ze školy, kde je ten Matěj?“

„Nesedí to časově,“ odpověděl mu Břéťa, který se zavřenýma očima pokračoval v hledání. „Někde se museli zdržet.“

„A nemohli ho přepadnout na tom záchodě?“ napadlo najednou Džona? „Jestli ho zmlátili a hodili do nějaký prázdný třídy, tak tady čekáme marně.“

„Je to možný,“ připustil Břéťa, který se už blížil ke škole. „Ale jestli ho takovou dobu mučili ve škole, tak bysme je museli vidět vycházet, ne?“

„Museli by odejít vedlejším vchodem,“ vylepšoval svou teorii Džon. „Nebo oknem. Zamkli dveře, aby ho nikdo nenašel a vylezli oknem. To by šlo, ne?“ obrátil se pro podporu na Martina a Kubu. Ti jen pokrčili rameny a trpělivě čekali, co Břéťa objeví.

„Nešli přímo ze školy,“ oznámil jim najednou tiše. „Zdrželi se té polorozpadlé boudě na konci hřiště. Honem!“ Všichni čtyři vyskočili a rozeběhli se k hřišti.

„Ty dveře nejdou otevřít,“ zápasil Džon marně se zrezivělou klikou.

„Uhni,“ odstrčil ho Kuba a společně s Martinem se do dveří opřeli. Počasím nahlodané dřevo zasténalo a povolilo. Vzniklým otvorem prolezli dovnitř postupně všichni čtyři a začali intenzivně hledat. Jelikož bouda nebyla nijak velká, netrvalo to dlouho a Matějovo bezvládné tělo našli.