https://www.youtube.com/watch?v=KwKBAk2iHzQ

https://www.youtube.com/watch?v=-dD82nGWC6E

https://www.youtube.com/watch?v=PjcZS4DgEIE

https://www.youtube.com/watch?v=bA5Wo8BarJw

https://www.youtube.com/watch?v=0tUtthWRLes

https://www.youtube.com/watch?v=HsHzs2COdeM

https://www.youtube.com/watch?v=RMH3F6mULt0

https://www.youtube.com/watch?v=FPFitCGm7QQ

https://www.youtube.com/watch?v=URA0Ra4rPj0

(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)

ŘÍJEN – MĚSÍC BLAŽENOSTI

Říjen – král měsíců. Čas blažené samoty a volání kvíčal. Půl Evropy přelétli ti severští drozdi na cestě za slunkem a potravou, než dorazili na severní pomezí Čech. Nad jizerskohorskými lesy teď znějí drsné hlasy kvíčalích a cvrčalích hejn: toulaví opeřenci hledají po horách jeřáby, nejkrásnější stromy světa.

Trávy žloutnou. Je čas mrazivých jiter a prvního tmavého ledu na rašeliništích. Čas zmrzlé klikvy a zimomřivého slunce. Měsíc čirého vzduchu a suchých skal. Teplý, burácivý vichr sejme během jediného dne koncem října listí jizerskohorských buků, milióny barevných listů pak uloží do vysokých závějí pod skalní převisy a do hlubokých puklin skal.

Měsíc proměn a propukávajících překvapení. Polehával jsem kdysi v noci na vrcholu Jizery. Mlha pokrývala celé Jizerské hory a končila až těsně pode mnou, jen vrcholová skála se vznášela jako opuštěná bárka na oceánu bílé mlhy. Výš svítily už jedině jen hvězdy. Když jsem se v noci probudil zimou, spatřil jsem na severním obzoru zvláštní světlo. Bylo nesmírně vzdálené. Z noční oblohy visely chvějící se, svítící závoje a měnily tvar – té říjnové noci jsem viděl z Jizerských hor polární záři.

Měsíc přírodních pohybů a nevídaných setkání: v polovině října poletoval na Jizerce sníh. Lesy sténaly větrem. Osvětlení kraje bylo zvláštní – těžká zimní obloha již připomínala prosinec, ale listí bylo dosud na stromech. Nádherně nevlídný čas mezičas. Pod mýma nohama vzlétl opeřenec. Popolétl a rozevřel křídla, zasvítila nezvyklá tmavá a bílá kresba. Zatajil jsem dech, pět kroků přede mnou seděla v jizerských travách vzácná sněhule, která žije jen na vysokém severu, ve skalách a tundrách Skandinávie. Táhla říjnovou edicí Jizerských hor k neznámému jihu.

Měsíc zneklidnění a starodávných aktivit; bývám proto tou dobou na Jizerce aktivní čipera. Není tam v ten čas živáčka, který by za sychravého dne přihlížel mé roztodivné činnosti. Líčím na ptáky a z příkopů u cest dobývám ze země kořen všedobru horního. Vždyť je čas myslet již na zimu: „mistrovské koření“ starých horalů, v lihu máčené, pak prokáže za dlouhých večerů hned trojí službu. „Tělu horkost odejme“, duši od prachu a nicotnosti očistí a radost ji vrátí, a co víc: svou zvláštní chutí připomene kořen všedobru krásné doby jizerskohorského podzimu. Znovu pak v duchu vidím ptačí hejna přelétat hřebeny, nehnuté mlhy nad vrchovišti i říjnové sluníčko, které jako dukát obchází krajem, ozařuje barevné lesy na úbočích hor a zve k dalekým, pokojným cestám.

O ČAROSTŘELCÍCH Z VELKÉ JIZERY

Říjen a jeho bráška listopad byly i měsíci jizerskohorských čarostřelců a pytláků chytráků všemi lstmi mazaných. Jak také jinak? Nad horami v ten čas visely mlhy, nohy se do rašeliniště hluboce bořily a za větrných nocí letěl nad lesy divoký noční lovec s vyjící smečkou psů. Líp sedět doma, hledět z oken na vlhké stráně a neveselé mlžnaté lesy a vyprávět si o čarostřelcích a horských kouzelnících.

Mnoho takových znávali lidé v Jizerských horách, ale ti nejslavnější, ze kterých šel i nejdramatičtější strach, žili na nejpustším místečku hor, na samotě Velké Jizeře pod jizerskými močály. Ještě dnes to místo působí stísněně, i když po domech, které na té světu vzdálené pláni stávaly, není již dávno přes půl století ani památky. Nebylo to nejpustší místo výhradně jen Jizerských hor: protože leželo těsně za českou hranicí na levém břehu temné Jizery, která tam od nepaměti tvoří zemskou hranici mezi Čechami a Slezskem, platilo i za nejosamělejší místo celé pruské říše, a to už znamenalo mnoho. Nikde jinde v Jizerských horách se nežilo hůř než na Velké Jizeře. Louka, močálu a rašelinnému lesu vyrvaná, nerodila nic kromě hubené trávy. Déšť a mlhy. Šest měsíců do roka sníh. V necelých čtyřiceti domech, rozptýlených ve svahu nad řekou a obklíčených rašelinou, kosodřevinou, rašelinnými břízami a nekonečnými lesy, živořili od začátku 17. století jen dřevorubci a pastevci. O tom, jak to na Velké Jizeře vypadalo v roce 1845, se dozvíte pozorným čtením výpravných ság z českých přírodovědeckých toulek. Ještě tehdy tam žili lidé, kterým nezbývalo než se přiživovat pytláctvím, kradením dřeva a pašeráctvím. To není ničí výmysl, tak o nich hovořili jejich sousedé a současníci. A ještě tehdy tam prý žili i čarostřelci, pytláci, kteří za pomoci tajných obřadů zkoušeli odlévat kule, které se nemíjely cílem, postrach jizerskohorských lesníků a zvěře.

Na Velké Jizeře vládlo i nesmírné ticho. Daleko od shonu světa míjely klidně roční doby nad pohraničními lesy, beze spěchu odcházely roky do výslužby. Čítal jsem vždy s nadšením zvědavce o Velké Jizeře. Slezský spisovatel Peuckert tam strávil před více jak 90 lety několik let jako učitel a tu dobu považoval za nejkrásnější, nejtišší, nejduchovnější ve svém životě. Nebeské roky. Nebyl první, kdo zapsal staré příběhy o pověsti o jizerských kouzelnících a čarostřelcích. Přečetl jsem jich požehnaně; podivuhodně se sobě navzájem podobají, jen jmény se občas liší a nevýznamnými detaily. Je nepochybné, že základ pověstí musí být zaručeně pravdou – na Velké Jizeře se domorodci skutečně pokoušeli odlévat čarovné kule a také je za měsíčních nocí nahoře v močálech při pytlačení smysly šálily.

Nejčastěji zmiňovanými čarostřelci byli Tapperové z Velké Jizery, kterým se pro jejich divomocnou vlastnost šikulů inspektorů přezdívalo německy „Wunderlich“. Starý Tapper otec, který prý rozluštil „šest ze sedmi pečetí tajných nauk a pouze nesmrtelnost a neviditelnost mu odolaly,“ byl nebezpečný pytlák, který měl na svědomí i mnoho lidí. Přišli ho kdysi vojáci a lesníci na Velkou Jizeru zatknout, a Tapper furt nikde. Jeho žena chtěla vojáky zdecimovat a přiložila proto do kamen špalek, ve kterém Tapper ukrýval střelný prach a olovo na čarovné kule. Ale Bohu se prý zželelo nevinných vojáků a nedal prachu vybuchnout, z kamen pouze vytékalo olovo a vyjevilo tak Tapperovu vinu. Byla nesmírná: měl na svědomí životy hajných, vraždu vlastní dcery, kterou prý kdysi přistihl s mysliveckým adjunktem a oba milence zamordoval a zahrabal ve sklepě svého domu. Dopustil se i svatokrádeží: již samo olovo na kouzelné kule muselo tak jako tak pocházet z výplní kradených kostelních oken. Aby se pekelný obřad lití kulí zdařil, aby i puška byla neomylná pomocnice a tanečnice a dokonce i sama cíl sveřepě olympijsky zlatě zasahovala, bylo nutno tajně odnést v tichosti v ústech z bohoslužeb hostii, připevnit ji jednou pro vždy na strom a prostřelit – ďábelská vina, nad níž minulá století neznala těžší. Takové černočerné mše se tedy konaly s vědomím rafanů v teskných samotách Velké Jizery. Starý (statný) Tapper proto také nevalně skončil. Pytlačil jednou v noci nahoře v jizerských močálech, kde stojí kleč na březích černých tůní, nad slepými rameny Jizery se sklánějí rašelinné břízky a zelené koberce rašeliníku se na močále pod nohou vlní a hundertwassersky frajersky naklánějí, houpají. Pojednou před sebou Tapper zahlédl bílého zajíce. Věděl moc dobře, co to neblahé znamení zhůry dáno věští, a rychle se proto obrátil na útěk. Bylo ale již pozdě bycha honit, jizerský močál náhle ještě víc a víc zpustl, měsíční záře cize oblévala chladným světlem království tmavých vod a bílých písčin. Průsvitná mlha stála nad zřícenými stěnami rašeliny a dálkami nepropustné kosodřeviny. Tapper, který celý život prožil v údolí horní Jizery, neměl náhle tušení, kde se to nalézá. Pojednou zmerčil hlouček nedospělých lumpů, kterak si vychutnávali mlčky candrbál v močálu kolem nízké kosodřeviny jako svoji trsající lumpárnu. A uprostřed tančících rozjívených capartů – on sám! Dlouho stál jako omámen, ochromen, obalamucen, pak se násilím lotra přemohl a na přízrak vypálil salvu. Kulka zahřměla a Tapper rozpoznal, že stojí jen pár metrů od své boudy na Velké Jizeře. Když druhý den chtěl nabít vystřelenou pumelici, byla puška nabitá a kulka nescházela. Čarostřelec Tapper se z toho zvencnul a brzy nato – prý v löwenbergském zajetí – skonal.

Jinak neskončil ani jeho synáček. O jeho čarování jsme lépe zpraveni už proto, že prý nebyl takovým divotvůrcem jako jeho fotr lotr, čáry se mu často nepovedly na efekt a na pointu a vyšly tak na světlo boží. Zdá se, že Tapper syn žil někdy na přelomu 18. a 19. století. Z rukou se mu jednou vymklo i odlévání čarovných kulí a po několika letech vlastně způsobilo i jeho fyzický zánik. Pro odlévání zázračných kulí byla totiž nezbytná ještě jedna jistota, lidská lebka, jejíž oční škvírou se lilo žhavé olovo. Čarostřelci z Velké Jizery prý vyhrabávali lebky ze hřbitova v Polubném; stejně tak i Tapper. Za tmavé noci přešel ze Slezska přes řeku Jizeru do Čech a černými lesy došel do Polubného, první vísky za horami. S lebkou (ukrytou prý v modrém pytli) spěchal domů, do Slezska. Na Velké Jizeře již bylo všechno uchystáno k pekelnému obřadu, další tři pytláci opatřili hostii a olovo. Tapper lil lebkou žhavé olovo a jedna krůpěj kovu na něj stříkla jako z remixu Bomb The Bass: Liquid Metal (Fantastic 4 Remix). Tehdy lebce zlověstně zajiskřilo v oku. Když byl obřad u konce, přišly prý stvrdit kouzlo nekalé nemalé a vychytralé bytosti, ve světnici Tapperova domu na Velké Jizeře se náhle ozval pekelný rachot, jako by „devadesát devět rarachů povětřím létalo bez orientace včel k úlu“. V místnosti se setmělo, petrolejka zhasla, a když se po chvíli opět rozjasnilo, byl jeden z pytláků vražen pod skříň, další úpěli za kamny strachem, pod stolem, pod pryčnou a dalo jim velkou námahu se odtamtud svobodomyslně vymanit.

Něco podivného se ale stalo i s lebkou jakbysmet. Ležela na stole a vybělenými čelistmi se hrůzně jako prezident čr šklebila. Tapper se otřásl strachy, nikdy se mu to dosud nestalo, asi nedobře z otcových knih přeříkal kouzelnou formuli. Popadl lebku a vhodil ji do kamen. Plamen zavyl, v kamnech zlověstně zahučelo. Tapper se vrátil ke stolu; ale z jeho desky se na něj dívala s příšerným šklebem táž lebka, kterou před okamžikem mrštil do plamenů. Pytláka se zmocnil děs. Prchal s lebkou až na břeh Jizery a za skučení podzimního vichru ji chtěl vrhnout do temných vod. Lebka se ho ale pevně držela. Stáhla ho s sebou do ledových vln a nechybělo mnoho, aby se čarostřelec Tapper oné noci utopil. Nakonec zmizela v řece. Když se ale promočený pytlák vrátil domů, znovu na něj výsměšně pohlížela prázdnými očními důlky z desky stolu. Marně ji zakopával hluboko do země, přízrak se vždy vrátil na jeho stůl. Ještě té noci odešel Tapper s lebkou zpět přes hory do Čech a vrátil ji tam, kde ji vzal, na polubenský hřbitov. Svůj hřích tím ale neodčinil, když se pozdě v noci vrátil neschůdnými lesními zkratkami, mokrý a promrzlý až do morku kostí zpět na Velkou Jizeru, našel lebku opět nežádoucími nevěřícnými pohledy na stole. Objevila se tam nedlouho před jeho příchodem a pašeráci, kteří se v Tapperově chalupě mezitím zastavili, před ní hrůzou zdrhali, seč jim dech stačil.

Jen jedno zbývalo pytlákovi z Velké Jizery, který rozpoutal nadpozemské síly a neuměl je již zkrotit a ovládat: Vydal se znovu kamsi do Čech a přivedl odtud na Jizeru popravčího mistra, který se také vyznal v tajných vědách. Dobře mu zaplatil a kat slíbil, že ho té strašidelné lebky zbaví. Za dům snesl velkou kupu dřeva a poručil Tapperovi, aby, co bude živ, se dřeva nedotýkal a nechal je zetlít. A ještě cosi poručil opovážlivému čarostřelci – příští noci se měl znovu vydat do Čech a přijít s lebkou a hliněným džbánem na Černá jezírka.

Je to rašeliniště, ztracené v lesích Středního jizerského hřebene, s velikou tůní černé vody, která odjakživa mezi domorodci platila za bezednou. Kolem jen lesy a lesní rašeliny, prastaré stromy a houpavá půda, na míle daleko k lidskému obydlí. Tam tedy kat pozval čarostřelce Tappera. Pytlák se vydal v noci z Velké Jizery vzhůru údolím, s lebkou a džbánem jizerskými močály prošel až tam, kde zprava, z Čech, přitéká do Jizery Krásný potok. Proti jeho toku pak stoupal, potok se v mechových korytech tratil, hned tekl neviditelně pod přerostlými břehy, hned se rozléval do temných třasovisek, kde nohy vázly. Potok ho dovedl až na hřeben Jizerských hor a na horské rozvodí. Pramenil v jednom z Černých jezírek. Z druhé strany rašeliniště již odtékaly vody k severu, na frýdlantskou stranu. Kat již čekal. Strachy blednoucí Tapper mu podal šklebící se lebku a džbán. Džbánu urazil kat dno a vhodil ho do jezera. S ním do temných vod zaklel i lebku a nařídil jí, aby bezedným džbánem vyčerpala všechnu vodu z největšího jezera. Lebka se dala do práce, a přijdete-li dnes na břeh tiché Černé tůně, nic nenasvědčuje tomu, že se svou prací bude brzy hotová: černé vody stojí až po okraj zelených rašeliníků, zrcadlí se v nich kosodřeviny a v pozdním létě bílé suchopýry. Je to ostatně dobře, neboť až lebka vodu úplně dočerpá, pak skončí i světa běh, jak o tom podává raport ve svých posledních verších sto padesát let stará báseň i bázeň postrach o Tapperovi a Černých jezírkách:

„…a nesměje se lebka víc a je jí vhod,

že zbaví Černou tůni jejích vod.

A skončí-li se práce její zdarem,

pak lebka vzplane žhnoucím žárem,

smích její zazní jako hromu sten,

a svět se zachvěje a přijde – soudný den!“

Tapperovi ale nebylo pomoci. Nevydržel a porušil onu hromadu zvolna tlejícího dřeva. Jakmile přiložil do ohně první náruč, ožilo kouzlo jejich rodu a Tapper sešel na rozumu stejně jako jeho otec. Ještě toho večera zaběhl do lesů a lidé ho dlouho hledali po močálech. Našli ho na Velké jizerské louce, ryjícího hlavou v rašeliništi, jako to dělává jelen. Chytili ho, připoutali řetězy doma k loži a tam také Tapper brzinko nevlídně završil svůj letopočet – před smrtí si všiml, že světnicí pobíhají černí mužíčci – úpěnlivě halekal po lidech, aby laskavě tyto ohavné skřety uklidnili do pohybu soch, tedy znehybněli. Lidé v hrůze mlčeli – světnice byla očividně klidně vylidněná. Aby umíráčkovi ulehčili jeho dojmy zapletené v pojmy, tloukli holemi poslepu nazdařbůh do prázdna do stěn a za zvuků těchto mlátících snah pytlák a čarostřelec Tapper nedožil dalšího rána.

Dodnes má kraj kolem Velké Jizery zvláštní šmrnc. Po druhé světové válce sice pytlácká osada zanikla z povrchu zemského a jen kamenné podezdívky domů svědčí o tom, že i zde kdysi museli lidé snášet všelijaké příkoří. Jizera tam ale dosud tiše teče a nad jejími bílými písčinami se nese smutné volání říčních kulíků. Procházím tamtudy po české straně několikrát ročně dolů po řece. Jednou jsem ale přicházel za kalného dne v hlubokém podzimu ze Slezska, od flinsbergských léčivých pramenů přes Vysoký jizerský hřeben – zachtělo se mi tehdy vidět, jak vyzerá planeta na druhé straně Jizerek za zemskou hranicí. Když jsem se vracel, spěchal jsem lesem k jihu, do údolí Jizery. Měl jsem prazvláštní pocit, že jsem na své tajné cestě slezskými lesy pronásledován zrůdou. Přešel jsem neveselou Schwendlerovu planinu a došel k nejhořejšímu, o samotě stojícímu domu bývalé Velké Jizery, k troskám myslivny, ze které prý proslulý lesník Isermann za nocí vycházel, bez hlesu se močály k pytlákům plížil, při jejich spádech je odstřeloval a sám jejich nástrahám beze škody unikal. Mrtvolu jednoho z nich vhodil prý do hluboké skalní pukliny Vlčího doupěte na Středním jizerském hřebeni nad Jizerkou a bílé pytlácké kosti tam snad dodnes odpočívají nepovšimnuty netknutě. Stmívalo se a vichr hnal v poryvech po pláni sníh s deštěm. Snášel se na mě duch Velké Jizery. Přišel jsem blíž k vyhynulé osadě. Nesečená louka pustla, rezavé trávy a sítiny se ke starým dobám močálu vracely a po lidech nebylo ani vidu, ani slechu. Konec čarostřelců z Velké Jizery, konec domorodých čarodějů a pašeráků, kteří dovedli zkrotit krávy jediným šeptnutím tak, že dobytčata pak tiše sama přecházela před zraky financů na druhou stranu zemské hranice. Jedna z kapitol dějin starých Jizerských hor je ukryta v rozvalinách Velké Jizery, kdysi nejopuštěnější samoty hor.

Na volnou louku jsem se tehdy neodvážil, byla-li tou dobou na Jizeře polská pohraniční stráž, musela by mne spatřit. Přeskočil jsem okraj cesty, na které ležel první mokvavý sníh, aby mě neprozradily stopy, a zmizel tiše jako pytlák v kleči nad Velkou Jizerou. Do pasu mokrý jsem přešel nahoře v močálech řeku a v těžkém šeru a ledovém chladu pozdního říjnového večera jsem více uháněl svůj běh, než šel ty dlouhé kilometry pustými lesy, které dělí čarodějnickou Velkou Jizeru od lidských obydlí pod horami.

SMRT NEJSLAVNĚJŠÍHO PYTLÁKA JIZERSKÝCH HOR

V nejkrásnějším měsíci – nejkrásnější příběh. Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor připomíná kříž v 8. oddělení kateřinského revíru, jen nedaleko od hráze údolní přehrady na Černé Nise. Kde ale byla tehdy ještě přehrada! Řeka tekla smrkovými lesy v hlubokém údolí.

Kříž stojí stranou cest a není snadné jej naleznout v nepěstěném lesíčku. Přesto, přijdu-li k němu občas, je vždy ozdoben čerstvou smrkovou haluzí; zdá se, že lidé na pytláka Stammela nezapomněli ani po víc než sto letech. Jmenoval se vlastně Augustin Zenkner a pocházel z bedřichovské strany hor, z Královky, ze staré sklářské rodiny. Rod to byl rozvětvený, a aby je lidé rozeznávali, dávali jim různé přezdívky. Zenknerům, kteří bydleli v původní rodové usedlosti (německy Stammgut), která stávala na místě dnešní chaty Královky s rozhlednou, přezdívali Stammelové.

Pytlačit započal Stammel prý už jako juvenilní. Nebyl to průměrný, sprostý a neurvalý pytlák. Lidé ho měli velmi rádi – byl dobrosrdečný a laskavý a mimoto spolehlivý: za pět zlatek kdykoli opatřil srnce. Stačilo jen vzkázat nebo promluvit a nechat přes noc otevřená zadní vrátka domu nebo dvora, ráno byla zvěřina na místě. Stammel tak zásoboval všechny svatební hostiny v Jizerských horách. Když šel na vojnu, byl už proslulým pytlákem, vždyť i o jeho vojenské službě se leccos vypráví. Sloužil prý v Uhrách u císařských kyrysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě Clam–Gallas, majitel revírů v Jizerských horách, v nichž Stammel před vojnou pytlačil. Hrabě to přirozeně věděl. Jednou byl hrabě pozván na lov bílých jelenů a lovecká společnost nestřelila ani kus. Hrabě Clam–Gallas oznámil panstvu, že zná člověka, který jelena uloví, a ne-li, pak se to nepodaří nikomu v celých Uhrách. Podiv, nedůvěra. Velitel tedy nechal zavolat Stammela, dal mu výzbroj – a bílý jelen padl!

Kdo ví, je-li pravdivá ta uherská příhoda o bílém jelenu, ale svědčí o proslulosti a věhlasu, který se nad pytlákem vznášel. Pravděpodobněji již zní, že Clam–Gallas nabídl po vojně Stammelovi místo hajného v Jizerských horách, podle osvědčené praktiky taktiky o kozlu, nejlepším zahradníkovi. Stammel prý tehdy laskavou nabídku odmítal, z Moravy si přivedl ženu, koupil roku 1860 dům v Hejnicích a začal hospodařit. Ale také znovu pytlačit. Lov se změnil ve vášeň a Stammelovi nebylo pomoci. S hajnými se snažil dohodnout „po dobrém“. Dochovala se věta, kterou prý přátelsky řekl lesnímu z Nové louky: „Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch děcek, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě někdy náhodou zahlíd´ v lese. Pro jednoho srnce to nestojí za to, běhá jich tam přeci ještě dost!“ Lesní usoudil, že Stammel má koneckonců pravdu, a nespěchal, aby mu někde v lese padnul do rány. Se Stammelem to bylo stále horší, doma prosila žena, přátelé ho varovali; Stammel však učil své dva malé syny střílet ve stodole na kyvadlo pendlovek, aby měli také jistou ruku. Ale sám nahlížel, že je jen otázkou času, kdy se s někým v lese srazí a že to bude nedobré setkání: buď hajní zastřelí jeho, nebo bude on rychlejší, a pak se z pytláka Stammela stane vrahounek.

Pojal tedy tragické rozhodnutí a jeho osud se začal rychle naplňovat. V té době se hodně hovořilo o Americe a mnoho lidí z Jizerských hor se tam také stěhovalo v domnění, jak moc si ekonomicky polepší. Stammelovi ji vychvalovali jako zemi zaslíbenou pro lovce a ráj divokých šelem, kde nejsou pruderní hajní a kde je jizerskohorský pytlák bude moci střílet, jak se mu zlíbí.

Stammel se rozhodl. Prodal grunt, koupil lístky na loď a sezval kamarády k poslední rozlučce. Ještě jednou, naposledy, se vydal do hor, aby ulovil jelena a vystrojil z něho pro své přátele hostinu. Bylo úterý 6. října 1863.

Buky nad Hejnicemi byly již asi zlaté, vzduch čirý a vysoko nad lesy volaly kvíčaly. Celé hory přešel Stammel a jen pár kilometrů od své rodné Královky nad údolím Černé Nisy střelil svého posledního jelena. Bylo to ale i poslední zvířátko, které pytlák Stammel ve svém životě skolil. Nedaleko odtud byli toho dne na číhané dva lesníci: Antonín Mieth a adjunkt Neuwinger z Nové louky. Náhle slyšeli blízko padnout výstřel a hned za ním tiše běželi. Na svahu Nisy viděli pytláka skloněného nad Jelenem. Nestačili zavolat, ani se připravit k výstřelu, pytlák se náhle prudce vztyčil, popadl rozkládací dvojhlavňovku a bleskurychle vypálil na živý nemotorný terč. Adjunkt se o něj ani nestaral, přiklekl k lesnímu, který krvácel z ohyzdné rány na pravém stehně. 

Teprve pozítří, 8. října, se po horách roznesla zpráva, že se Stammel nevrátil ze svého posledního lovu, a lidé se jej vypravili hledat. Našli jej jen slabou čtvrthodinku od místa přestřelky. Ležel v hustém lese tak, jak jej často vídali chodit na lov: ve vestě ze světlešedého cvilinku, s vysloužileckou čepicí omotanou červeným šátkem a ve vysokých botách z červené juchty. Na obličeji měl přilepen žíněný plnovous. Tvář měla neobvykle seriózní, ale nijak ne bolestný výraz. A nejpodivnější věc – hlava nebožtíka spočívala na podušce ze zeleného, čerstvě natrhaného mechu.

Zpráva o tom, že Stammel is dead, vyvolala pozdvižení v celých celičkých Jizerských horách. Nebylo člověka, který by uvěřil úředním okecávačkám libereckých novin, že Stammel byl v lese překvapen a zastřelen na útěku, že zemřel na vnitřní krvácení a že na jeho těle nalezl pan doktor z hor při pitvě staré jizvy. Horalé byli přesvědčeni o tom, že tak silnému a zkušenému pytláku byly nastraženy „smyčky a kličky“ a v těch že byl pak nejslavnější pytlák Jizerských hor hanebně ubit.

Z liberecké márnice byl Stammel převezen domů do Hejnic a tam také za ohromné účasti lidiček pohřben na dnes již neplatném hřbitůvku u kostela. Když spouštěli rakev do hrobu, povzdechl si prý jeden starý lesní: „Jemu je dobře a nám je líp.“  

Tak končí osudový pytlácký příběh z říjnové edice fešáckých pestrobarevných Jizerských hor. Zdrcené Anně Zenknerové nezbývalo než se i s dětmi odstěhovat do Ameriky, od které její muž očekával svou záchranu. Adjunkt Neuwinger byl přeložen na Moravská panství, aby v lesích nedošel úhony, lesní Mieth se po dlouhé době zotavil a jeho famílie postavila na místě nehody kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přesto se pomníčku říká Stammelova smrt, i když ve skutečnosti pytlák zahynul asi kilometr opodál. Těžko říci, kde leží místo jeho úmrtí. Nikdo je neoznačil a dnes by je asi stejně kryly přehradní vlny H²O Černé Nisy.  

Říjen je i měsícem těch, kteří měli rádi jizerské skály. Je i měsícem jejich pomníčků. Žluté dny! Tehdy přicházejí do Jizerských hor horolezci, od severu z hejnické kotliny i od západu z Oldřichovského sedla. Ze skalních vyhlídek pohlížejí na nekonečné svahy hor, na statisíce buků s rudými a zlatými listy. Přicházejí do Jizerských hor proto, že letní cesty do velehor a vysokých hor jsou tou dobou již daleko, dny se krátí a pískovcové skály Českého ráje jsou podzimními plískanicemi rozmáčené a pěkně nekvalitně zkřehlé. Nad jizerskými buky se zvedají skalní věže. Bývají daleko od sebe a od jedné ke druhé musejí horolezci přecházet kamenitými stráněmi, kde stromy maří výhled a ukrývají skály. Když konečně naleznou pravou schopnou skálu, stoupá do výše šedá stěna, často desítky metrů vysoká, z hrubé žuly. Na skalních římsách zrají brusinky a hořkost drobných skalních jeřabin již neumím odloučit od jizerského podzimu. Bledé slunce dosud zahřívá skály – blaživý i snaživý relax v odpočinku na vrcholu nelíčeného blaha. Tělo se tam poddá všem nerovnostem vlahé skály a stačí pramálo pramáti Zeměkoule: vánek, neskonale mnoho času a pohled daleko přes ou oudolí. Statisíce říjnových buků. Pohled ze Zvonu, Kozlí jehly, Sviního kamene, Čarostřelce, Divé Máří, Nosu, Poledního zubu, Kohoutího hřebene i z dalších desítek mohutných šedých stěn.  

Cesta horolezců vede od jedné skály ke druhé. Není příliš prošlapaná, lidí, kteří se trmácejí bučinami Jizerských hor od skály ke skále, není moc. Pod skalami pak jsou jistotou převisy, kamenná bludiště, žulové plotny, pod které vítr nastlal suché listí. Večer tam hoří oheň z bukových větví, říjnovou noc zahání, ale již nezažene. Ráno pak znovu dál, kdo přišel včera od západu, skončí dnes až daleko na východě na Věži grálu pod Tišinou, kdo odtamtud, z východu šel, ten opustí druhý večer podzimní Jizerské hory u Temné věže na západě pod Špičákem. Krásná a tichá aktivita bez nároku na odměnu ve valutách a slávu.  

Do začátku století byly vrcholy skal Jizerských hor lidem lhostejné: jalový šutr, který jen dlaně rozdíral. Dřevorubci si jich nevšímali a lidé z měst chodili do lesů za jinými cíli. Když začali přicházet hlouběji do Jizerských hor měšťáci z Liberce, objevili tam i svět skal a kamenitých strmých strání. Někteří propadli novému kouzlu veliké závratě do vášně čelem i zadkem a založili horolezecké a turistické tlupy a sdružení s ručením nekompromisností, a během let pak zlezli většinu jizerských skal. Na vrcholech se objevovaly zasazené cepíny, kříže, vrcholové deníčky, pamětní desky.  

Jedna z pamětních desek je dodnes na náhorní stěně Uhlířovy čapky. Skála se zvedá jako žulová bašta ze svahů Stržového vrchu. Čapka byla zdolána jako první ze všech a stala se proto pro liberecké pány horolezce mateřskou skálou. Takzvaný Dříčský komín její údolní stěny byl slezen již 13. září 1891 a odtud vlastně nastoupilo horolezectví svou vítěznou cestu po Jizerských horách. Proto, když se v červenci 1906 přerazil vejpůl v rakouských Alpách jeden z prvních horolezců a milovníků Jizerských hor Karel Gahler, připevnili o rok později jeho přátelé pamětní ceduli na jeho počest právě na kolmou stěnu Uhlířovy čapky. Kovová deska nese nápis: „Karel Gahler, montanista, zřítil se nepřipraven ze severní stěny Festkogelu 8.7.1906. Poslední „Horám zdar“ od přátel.“ Nutno přiznat, že můj strýček Eduard Trefanec, ve Vídni Baumgartenu zahynul také nepřipraven 8.7.2015, tedy jen 109 let od této tragédie ve stejný den a stejnou hodinu na čerstvém výškovém kyslíku na nose a jistém adrenalinu ve svém stáří 92 let na podnose.  

Daleko od ruchu světa se pokrývá rzí i další pamětní deska jizerskohorských skal: uvádím ji zde proto, aby nic nebylo tutláno. Na stěně Čertova kamene, na vrcholu Černého vrchu ve Vlašském hřebeni nad Smědavou, zaznamenává nevelká cedulička čtyři německá jména: E. Breuer, R. Gränzer, B. Gübitz, H. Kurzweil. Všichni čtyři prý měli velmi rádi Jizerské hory a všichni také padli daleko od jejich lesů na bojištích kurvy války první světové za dobrotivost vojáka s kázní ve zbrani.  

Do třetice ještě dvě „horolezecké tabulky“: První byla vsazena do skály zvané Náhrobek ve skalní změti Frýdlantského cimbuří, nad lesy a stráněmi, které strmě spadají sta metrů hluboko do rokle Černého potoka, na paměť horolezce, který se před desítkami let nejvíce zasloužil o poznání hor a propagaci jizerskohorského horolezeckého sportu. Tady, na Náhrobku, prý nejraději sedával daleko stranou od lidí. A nápis na bronzové tabulce z roku 1961 jasně hovoří: „☼ 3.X.1883 – ۞2.IV.1960 – in memoriam Rudolf Kauschka.“ Dosud nikdo nenapsal lepší knihu o jizerskohorských skalách než on.  

Druhou tabulku zasadili liberečtí horolezci nedaleko odtud směrem k Hajnímu kostelu, do skály Kazatelny v hřebeni dolních Poledních kamenů, na památku horolezců Jozky Čihuly a Ericha Soukupa, kteří slítli z hřebenů zrádných v únoru 1966 ve Vysokých Tatrách. Zvláště osmadvacetiletý Čihula měl rád žulové věže Jizerských hor, vykonal zde řadu těžkých prvovýstupů a stal se nejúspěšnějším českým horolezcem v Jizerských horách. Jen na skálu Kazatelnu vystoupil v letech 1957–1959 pěti novými cestami.  

Jeden velmi zvláštní horolezecký pomníček ještě mají Jizerské hory: lyžařský běh na památku šestnácti horolezců, kteří zemřeli pod nesmírnou kamennou lavinou v peruánských Andách v roce 1970. Většinou pocházeli z Liberce a Jablonce nad Nisou a já většinu z nich znal. Jednou za rok, poslední lednovou neděli, se sejdou lidé k největšímu československému závodu v běhu na lyžích. Padesát kilometrů jen to hvízdne! Tisíce, tisíce chrabrých závodníků, od běžců lehkonohých ptáčků až po supící a dychtící těžkooděnce. Nekonečný proud. Při stoupání na Holubník se nad zástupy vznáší závan potu a smradu a oblaka páry jako nad karavanou. Oteplují vesmír. Stromy praskají, hodiny se závodníci valí lesy, bezhlaví a nezadržitelní jako Bonnie& Clyde či prérijní bizoni. Zvláštní pomníček!  

V hřebeni Poledních kamenů, na jedné ze skal, které tvoří mohutné věže Frýdlantského cimbuří, visí památníček, který připomíná skutečnou horolezeckou smrt. Je to pamětní deska sedmatřicetiletého Karla Hölzela, dělníka, horolezce a turisty z Nového Města pod Smrkem, který přišel za říjnové neděle roku 1933 s členy dělnického spolku Přátel přírody do skal Poledních kamenů. Bez lana vylezli na cimbuří a všichni se zase šťastně dostali dolů. Byla to strmá, pouze horolezecky přístupná skála, východně od turisticky dostupného Frýdlantského cimbuří. Zatímco ostatní jedli, chtěl Hölzel vystoupit ještě sám znovu na lákavý vrchol. Podařilo se mu to, ale při zpáteční cestě ztratil balanc a zřítil se do hlubiny. Nebylo mu již pomoci, prorazil si lebku, utrpěl i vnitřní zranění a po půl hodině pod Frýdlantským cimbuřím zemřel. Jeho přátelé jej snesli do údolí na nosítkách z větví a cestou potkali lékaře i ošetřovatele, pro které poslali do Hejnic ihned po té události. To již byl Karel Hölzel ovšem bez známek života.  

Také masivní žulové temeno Ořešníku má na svědomí několik životů. Z jeho vrcholu se prý zřítili v roce 1819 dva bratři, když obnovovali kříž, který tam odedávna stával, a zabili se. Stará zpráva hovoří o dvou bratřích, je pravděpodobné, že to byli řádoví bratři františkáni, kteří žili v hejnickém klášteře pod Ořešníkem a pečovali tam o duchovní život.  

Do nedávna stál na úpatí skal Ořešníku na Zahradní stráni plechový památníček devítiletého klučiny Emila Krause z Lázní Libverdy, který sletěl ze skal a zabil se 21. května 1922. Zbytky památníčku jsou opraveny a připevněny na blízký buk s krátkým česko-německým vzkazem kolemjdoucím zvědavcům.  

Pramálo je horolezeckých pomníčků v Jizerských horách proti množství skal, na kterých je možné srazit si vaz. A nejen ze skal: Byl jsem jednou svědkem toho, jak člověka i jinde než ve skalách vábí výška, nebezpečí a strach. Přicházel jsem ke štolpišskému vodopádu, nehlučně, shora od Ořešníku. Byl všední den a překvapilo mě, že jsem u vodopádu viděl osamělého chlapce. Bylo mu snad sedmnáct let. Vál vítr a chlapec mě nevnímal ani v drobném okamžiku nezahlédl. Tiše stál, o něčem dumal. Vysoko nad vodopádem ležel tehdy přes bouřící Štolpich vyvrácený kus smrku. Sahal ze skal pravého břehu až pod strženou Štolpišskou cestu na protější straně. Byl sice mohutný, ale neležel vodorovně. Jeho konec pokrývala téměř nepropustná houšť větví, střed nad vodopádem byl holý. Stál jsem nahoře v lese a pozoroval, jak nebezpečí chlapce k sobě vábí a přitahuje. Dvakrát ke kmeni pokročil, dvakrát ustoupil. Neměl se před kým vypínat, byl v lesích sám a věděl také, že by mu nikdo nepomohl z nesnází. Štolpich hřměl a hluboko, snad deset metrů pod kmenem, běsnila voda na balvanech. Pak chlapec pohodil hlavou zdravou, sundal batoh a vstoupil na povalený strom. Šel pomalu, ale stále dál. Kůra byla místy již odloupaná, dřevo ohnilé. Díval se před sebe. Nad největší hlubinou, přímo nad vodopádem, se na okamžik zastavil, ale ihned pokračoval v opatrné, přesto však lehké chůzi. Došel až ke spleti větví. Jejich pružná síť bránila v chůzi a chlapec musel místy lézt po tenkém konci smrku po kolenou. Přešel. Vystoupil na cestu a zamával sám sobě vítězně rukama nad hlavou. Bylo v tom pohybu všechno. Pak se vrátil přes horní roubený můstek zpět na druhý břeh, vzal ruksak a zmizel v lese. Zasloužil si svůj incognito den.  

Kdykoliv od těch dob procházím kolem Štolpichu (a chlapcův most, osamělá zkouška odvahy, tam dosud nad vodopádem trouchniví), vytane mi na mysli, že onoho dne mohl přibýt další říjnový pomníček do kroniky pádů na rizikových partiích Jizerských hor.