Všechny (skoro všechny) moje kamarádky mají práci. Jen já sedím doma na zadku a čučím z okna. Dny ubýhají be z zvláštních událostí, jen tak plynou a mě nechávají se utápět v jejich stereotupu. Už mi to všechno leze do hlavy. Přesto, že kamarádkám nemohu práci vždy závidět, myslím, že jsou na tom lépe. Jedna dělá švadlenu v jednom podřadném závodě hromadné výroby (šije kapesníky), druhá je na mateřské (myslím, že by pracák docela brala) a třetí si našla místo u prestižní zahraniční firmy v Praze. Stále někde cestuje, lítá po celé republice sem a tam a aby byla nejmobilnější z mobilních a především o krok napřed před svou mobilní konkurencí, dostala mobila, notebook a Opel Astru. No když si vzpomenu, jakým způsobem dělala autoškolu, tak opravdu chápu všechny ty hnusný poznámky na ženský za volantem.

Jen jednou jsem s ní jela a měly jsme zvládnout asi kilometrový úsek z restaurace, kde jsme si byly popovídat, ke mně domů. Na trase byly cirka 2 přechody pro chodce, 4 zatáčky a mírný stoupavý kopec. Za první zatáčkou se tlačily děti a chtěly přecházet, Jarka jela 120 a nehodlala ani lehce ťuknout svou elegantní nožkou na brzdu. Děti přežily. Kopec se dvěma zatáčkami krouhla stovkou a lidé z druhého přechodu zmateně přebíhali nemoha se rozhodnout, zda mají dokončit započaté přecházení, nebo se vrátit. Vystoupila jsem a řekla Jarce, že s ní si už v životě nesednu a že když chce zabít sebe – fajn, co se dá dělat, ale proč to musím odnést já s ní. Ne, život není zas tak špatný.

Po 1/2 roce se ozvala, že si musíme zase někdy popovídat. Sešly jsme se v jedné malé hospůdce a Jarka se zeptala, jak se mám. „Jo ujde to, to víš, jak se můžu mít na pracáku, ....“ „... to je smůla, ale určitě se to brzy zlepší!“ Skočila mi do řeči a už mě k ní nepustila. Začala o sobě a vydržela to přes 3 hodiny. Objednala jsem si vodku s džusem, pak další a ještě jednu (dohromady asi 6). Po 3,5 hodinách jsem se ji – už značně opilá – snažila přerušit s tím, že už fakt musím domů.
Jarka však očividně ještě nevyčerpala svůj repertoár a že mi prý ještě musí povyprávět o dnešních drzích policistech. To si opravdu musím poslechnout. (Aspoň to říkala.) Bez valného zájmu jsem kývla (třeba to zkrátí) a ona se mohutně nadechla:

Že zničila dvě auta od své skvělé firmy mi už stačila říct v oné tříhodinové slovní smršti, dokonce i to, že vždy dostala hned druhý den autíčko nové. Teď má tedy auto třetí – a marně doufá, že poslední. Ale ještě mi prý nestihla vyložit, co zapříčinilo, že svého posledního miláčka – červeného fiátka punto – dostala. Začala o vesničkách na českomoravské vrchvině, jezdí tamtudy nejraději, je tu totiž taková malebná krajina plná zeleně. Silnice sice mizerné kvality, ale už to vědomí, že není v Praze ... Ani aut tu moc nejezdí (ne tolik jako v Praze) a když jí nějaké překáží, jak snadné je ho předjet. Se svými řidičskými „zkušenostmi“ (z havárek) může říci, že je jedno, zda se jedná o osobáček, náklaďáček či tiráček. A tak se pustila do předjíždění osobáčku na jedné z oněch mizerných silnic v malebném prostředí českomoravské vrchoviny ...... a zařadila se za parní válec ..... a parní válec stál.

Další autíčko bezcenné, další cenná zkušenost a další jednání s policisty, kteří měli tu drzost se jí zeptat, kolik si myslí, že by ten parní válec jel, kdyby ovšem jel. Jarka naprosto neztratila duchapřítomnost a odpověděla, že tak 50 km za hodinu. Všichni okolostojící pánové se jí vysmáli a prý tak asi 5 km za hodinu, madam! S přehnaným důrazem na ono „madam“ – takže další impertinence. A tak mi demonstrovala drzost policistů, vztáhla to hned jedním vrzem na všechny státní instituce a ráda by přihodila ještě pár dalších obětí, ale to už jsem se potácivě zvedla a ne právě elegantně vypadla od svého džusu s vodkou a své donedávna nejlepší přítelkyně.