Myslím, že tyhle vzpomínky

nikomu nedokáži vysvětlit.

Jak jsme se v galoších brodili

ve sněhu po kotníky, po kolena

večerní kolonií, a světla z oken

nízkých finských baráčků

svítily nám jako zimní motýli

na tom karvinském nebi.

Už nikdy potom sníh tolik

nejiskřil a nekřupal.

Já, tolik mladičká průvodčí

v šichťáckém autobuse, kam jsem

utekla od nudných pořadačů, kafí

kanceláří,  pelargónií, sešívaček 

a kolegyň se zdobenými nehty

a plyšových gaučů a plochých srdcí

zachumlaná do příliš velkého

erárního kabátu, v pět hodin ráno,

na prázdné jízdenky jsem psala

mé první básně, tolik vášnivé

že nikdo té síle a vášni nevěřil

a v šest hodin ráno v kantýně

na dole, obrovská teplá ratejna

galantní hrubí utahaní horníci

po noční směně, s nádherným

černým zdobením u mírných očí

tím jejich znamením, a mým

poutem lásky  k té drsné chvíli.

Ty oči indiánské se mhouřily

v páře kávy horké jako peklo

když jeden druhého okřikovali

„tož kurva, jak to m´uvíš před děvušku

buď kurva trochu slušný,“ a pak

se pýřili, ti chlapi jak hora, jako býci.

A cikánské otřískané putyky

na ostravských předměstích

kde jsem si sahala životu na dřeň

já, vášnivá upatlaná čistá panna.

A omšelá noblesní kavárna Elektra

s vydřeným růžovým semišem,

kde srdce jsem nechala u jednoho

nablýskaného doktorského snoba

hajzlíka rozmazleného, elegantně

nabubřele nudného. On v úhledném

oblečku, já v notně oblýskaném

krátkém kabátku po mladší sestře.

Tenkrát ještě nebyl second hand

pro nás černé, harlemské, chudé.

On vévoda, já havířská černá vnučka

zrozená v karvinském ghettu

tak živá a vášnivá, žhavě modlící se

o lásku, která nepřišla. Nu, spral to ďas. 

A ten sníh tolik křupal a jiskřil

pod mýma mladýma nohama.

Copak tohle mohu někomu vykládat? 

Jen jednou jsem to zkusila, a léta

pak to ve společnosti jako žert podával

ten, co prý mě miloval. Další ťulpas

mého harlemského těžkého o života.

Další, co pro něj jsem byla příliš

černá, příliš chudá, příliš živá, příliš svatá.